voitech.org

Expedice pokračuje! San Francisco jsme udělali takřka výlučně pěšo - s tím, že to je jedno z mála amerických měst, který tenhle přístup umožňujou. Vstali jsme po osmý, dali muffino-donuto-kafovou snídani zdarma z recepce, vyrazili - a já jenom žasnul, kolik se toho dá stihnout, když člověk vyrazí brzo.

Vylezli jsme po Lombard Street pod ten krpál, kde je ta slavná klikatice, a šli po Hyde dolů dolů dolů blokama viktoriánských domečků, levných krámů, lowlifů a ranního městskýho života až do centra k Civic Center. Cestou jsme řešili, jak dnešek pojmeme, ale nakonec jsme se rozhodli vykašlat se na daily MHD pass a prostě chodit, co to dá.

Dále kukačka kolem Union Square, Financial District s Pyramidou, přes Market Street na Mission, šlofík v parku mezi 3. a 4. ulicí a pak šlapat šlapat šlapat mezi dalšíma nádhernýma viktoriánskýma barákama až na Haight-Ashbury. Někdejší hippie epicentrum bylo poslední místo, kde bych čekal armádní výprodej, ale byl tam - a já si v něm koupil vytoužený kovbojský klobouk a kalifornskou vlajku. V sámošce naproti měli fajn broskve, na rohu vyhrával somrák a všechno bylo fajn.

Bus s překrásnou blonckou, kraválujícíma puberťákama a mladou černošskou řidičkou, co je dokázala zpacifikovat, nás hodil na druhý konec města do přístavu k Ferry Building. Odtamtud procházka přes Pier 39 plný uřvaných tuleňů zase zpátky domů. Co všechno se dá stihnout za jeden den! A že to jsou krásný, krásný dny. Dovedu si představit, že bych v San Franciscu bydlel, i když to tu vypadá jako mile kompaktní rezervace pro přestárlý hippíky, bezdomovce a zkrátka místo, kde se už něco stalo a nikdy se tu nic dalšího dít nebude. Dovedu si představit, že bych tu žil; ale stejně se mi strašně stejská po Isla Vista. A nevím, jsem tu sotva 30 hodin, ale LA je pořád LA. Takže nezavěšujte, jste v pořadí.

Lůca a Em se fotí před Transamerica Pyramid. Jako před vším, co jim přišlo pod ruku.

California. Odsud až na věčnost.

Haight-Ashbury, severní svah.

Komu se tulení, tomu se hnědí.

Expedice pokračuje! Ze Salinas jsme se po důkladný junkfoodový snídani vrátili poklidnou farmářskou silničkou k oceánu do Monterey. Dokonalý značení nás navedlo přímo do centra. Malibura jsme píchli k Mekáči, obešli molo a pobřeží plný jachet a řvoucích lachtanů nebo lvounů nebo tuleňů nebo co to bylo, minuli presidio, pocourali se miniaturním centrem a mazali zase pryč. Milý, ale nepříliš záživný městečko. (A ano, vím, že je tam gigantický oceánium, ale na to jsme neměli čas.)

Zato Santa Cruz na druhý straně zálivu bylo jiný kafe: Sluncem vyšisovaná pohodářská komunita plná zhulenců, hipíků a jiných existencí. Pláž oddělená od města kopečkem s viktoriánskýma barákama byla nabitá lidma a zábavou (ne jako v Santa Barbaře) a centrum přetýkalo obchůdkama s bizarnostma. Ale to nejlepší byl stejně campus UCSC nahoře nad městem, který mi někdo doporučoval: gigantický areál, ve kterým se borový hvozdy střídaly s létem sežehlýma loukama a mezi tím byly jen tak poházený pavilóny, koleje, parkoviště, učebny… Jako studovat uprostřed Šumavy.

Nádherná byla i jednička dál na sever: po levý straně pobřeží, útesy a pláže, po pravici zvlněný pastviny a sem tam farma. Akorát že San Francisco se blížilo mílovýma krokama, my nějak nevěděli, kde budeme spát, a Motely 6 nikde. Než jsme se nadáli, rustikální idylka skončila, vcucla nás dálnice, z obou stran přibyly tři pruhy a jen tak tak že jsme neskončili v Oaklandu. Vzali jsme snad poslední exit před mostem, zorientovali se podle Osamělýho planeta a propracovali se k Union Square, kde podle téže publikace měla být nejvyšší koncentrace hotelů. Asi i byla, ale Lůca nakonec ověřila tip kamarádky, kam jsme volali ráno, a nebylo co řešit. Prostříleli jsme se horem dolem přes město až k Lombard a Franklin (praktičtější rekognoskaci terénu jsme si ani nemohli přát) a za chvíli už jsme seděli v báječným pokoji jen kousek od Golden Gate Bridge.

To nejtěžší nás ale teprve čekalo. Sežrat ty gigantický porce v čínský restauraci, kam jsme se dopoprocházeli, byl skutečně nadlidský úkol.

Pláž v surfařským letovisku Santa Cruz.

Kitesurfing na jedný z mnoha pláží podél jedničky cestou na San Francisco.

V oslepujícím žáru jsme v Avisu s Lůcou a Emkou nafasovali stříbrnýho Chevroleta Malibu, později řečenýho Malibur, a vyrazili jsme jen s velmi orientačním plánem na sever. Expedice nakonec obsáhla skoro 4000 mil napříč pěti státama.

Ze slavný “stojedničky” jsme už po pár desítkách mil zvlněnou přímořskou krajinou odbočili do Solvangu - dánskýho skanzenu, který sice Sophie oštemplovala jako autentický, ale přece jenom to byl… skanzen, jakkoliv milý. Vyfotili jsme šindelový střechy, hrázděný zdivo a švabachem psaný vývěsní štíty a mazali zase pryč.

Dál silnice stoupala a klesala mezi těma nádhernýma holýma kopcema a krajina se měnila: palmy zmizely a vystřídaly je pastviny. V San Luis Obispo jsme uhnuli na ještě slavnější “jedničku”; pruhů začalo ubývat, až jsme jeli po dvoulajnový “okresce”, sestupovali z kopců a alespoň já se (po tý nekonečný, asi tříhodinový odluce :-) nemohl dočkat oceánu. Na Hearst Castle jsme jukli jen zdálky od brány (nebyl čas) a najednou jsme byli dole: na obrovských plážích se sem tam pohozenou skálou ve sklánějícím se Slunci pod kopcema s pasoucíma se krávama. Voda byla studená, ale vlny větší než na Oahu.

A pak to hlavní: Big Sur. Říkali jsme si, že když to je do Monterey nějakých 130 mil, tak to dáme za dvě hodinky něco. To jsme ale netušili, že většina tý silnice se dá jet maximálně třicítkou. Ale chválabohu za to: jinak bych si tu fantastickou scenérii neužil už vůbec. Sunul jsem se kupředu přímo do zapadajícího Slunce nekonečnýma serpentinama, ruce jsem měl pro samý kroucení volantem zapletený jako vánočka, v třívteřinových intervalech jsem odtrhoval oči od silnice a vrhal pohledy na skalnatý útesy všude kolem a na vlny tříštící se desítky metrů pod náma. A pořád dokola jsem si říkal, že tohle je teď a tady. Jenže v tu chvíli to bylo tak… přirozený.

Čas jsme samozřejmě neodhadli. (Google Maps ano, ale to jsme jim ještě zpupně nevěřili.) Turistický Monterey jsme projeli za hluboký tmy a odbočili na farmářskou díru Salinas, kde jsme správně tušili dostupnější ubytování. Den končí báječnou junkfoodovou večeří a líným dojezdem v zatuchlým motelovým pokoji s pivkem a Scary Movie: Děsným bijákem v televizi. Jaj, život na cestě.

Přijíždíme k Big Sur. Dál už nebyl čas fotit.

Občas se tu zapomenu a přestanu si uvědomovat, že takový lovefest, jaký v Isla Vista panuje každý den, není normální. Jenže tady prostě je. I větrem ošlehaný vikingský válečnice se tu mění v chodící automaty na hugy (kram!) a člověk má pocit, že pro samý projevy náklonnosti musejí studenti UCSB propadat ze všech předmětů. Asi je tu něco ve vodě nebo co.

Zvlášť poslední týden: ať už to byly rána s Ellen, studijní maratóny s Helenou a Sophií, běhání se Sophií a Maxem, večeře v Dashainu, ochutnávání vína s Andreou, náhodný erupce emocí s Jennifer a Hannah nebo kýbly kafe na laguně úplně se všemi, měl jsem pocit, jako bych se celý dny vznášel na růžovým obláčku.

A vždycky mě baví, jak z toho mají nováčci kulturní šok, stejně jako jsem ho kdysi měl já. Když přijeli Lůca s Emkou, šli jsme si takhle jednou poklidně přes IV domů. Slunce se sklánělo k obzoru a žhnulo skrz listy palem, na střeše baráku, kolem kterýho jsme šli, seděla holka s klukem, popíjeli šampaňský, zvali nás nahoru a já byl samozřejmě pro. Emka se ale vyděsil (že by nás unesli a prodali na otrocký práce do dolů, nejspíš) a odmítl - a to ještě ani netušil, že jsem ty lidi předtím v životě neviděl. Jenže takhle to tady chodí - a strašně rychle se na to zvyká. (A abych jim nekřivdil, zvykli si na to taky rychle: když si o pár hodin později střihli večeři v Dashainu a navštívili “umělecký projekt”, kde promítání filmu na zeď s graffiti sloužilo jako záminka k party přímo na pláži za účasti stovek lidí a desítek lahví vína, byli z nich rázem taky místňáci.)

Což o to, milovat celý svět, když imrvére svítí Sluníčko a kolem jsou jen samí krásní mladí lidé pod třicet, umí každý. Ale ono to tady funguje tak nějak i když se zrovna nezadaří. Jennifer třeba potřebovala dokončit svůj ročníkový projekt v nejhorší možnou dobu: v šibeniční termín, přes víkend, kdy jí skoro žádný z kamarádů nemohl pomoct, a s hnisajícím nervem v zubu. A “ročníkový projekt” v jejím podání znamená nejen velmi specifickým způsobem vymalovat celou galerii, ale zároveň věnovat stoprocentní pozornost absurdně milimetrovým detailům, kterých si nikdo nikdy nevšimne, natož aby je ocenil (například kamufláž trubek metr nad zorným polem). A tak zatímco ona kolabovala bolestí, my jsme na sebe s jejím jaderným fyzikem Seanem (říkáme mu Disintegrator, už si zvykl) na ochranu proti cákající barvě navlíkli pytle na odpadky a snažili se odvíst aspoň ten kus práce, na který stačí i obyčejný smrtelníci. Všechno nakonec dobře dopadlo, vernisáž měla úspěch a Jennifer ani přes pád do bezvědomí a pobyt ve špitále neztratila dobrou náladu. (Extrémnější případ? Jeroen vzal svoji snoubenku Karin do San Francisca, aby ji požádal o ruku - načež je tam v noci přepadli a se zbraněmi v rukou jim ukradli mimo jiný notebook s Jeroenovou rozepsanou dizertačkou. Když mi to o pár dní později vyprávěl s důrazem na to, jak se z toho poučil, jeho vyrovnanost mě omračovala.)

Isla Vista v poslední době rotuje v ještě frenetičtějších party-obrátkách než normálně: jen třeba desátýho se konala další letošní Floatopia, což je megaakce, při který tisíce lidí vyrazí z pláže do oceánu na čemkoliv, co plave, s důrazem na originalitu, a Co-opula, takto festival všech místních družstev/kooperativ/prostě míst, kde lidi bydlí pohromadě a ten barák jim patří všem dohromady. Generátorem lásky je nicméně celoročně.

UCSB má pověst jedný z nejvíc “party-oriented” univerzit v celých USA: ne nadarmo se jí přezdívá “University of Casual Sex and Booze a ne nadarmo škola nedávno přejmenovala koleje Francisco Torres na neškodnou Santa Catalinu, neboť se přezdívka “Fuck Towers” ujala až příliš dobře. Ale i když necháme tyhle (většinou prvácký) výstřelky stranou - nikde jsem nezažil tolik tak úžasný, ne nutně sexuální, prostě altruistický lásky jako tady: milovat lidi prostě proto, že jsou, že to potřebujou a že to je fajn. (Jak se ze mě mohl stát hipík tak rychle?)

Studujeme se Sophií a Helenou v Pacific View Room v knihovně.

Pro umění se musí trpět: Jennifer instaluje to svoje. Za pár hodin ji čeká kolaps.

“Umělecké představení” na pláži. Každá záminka k party dobrá.

…a tohle tu máme tak nějak každý večer.

Stopa (Clue, 1985; režie Jonathan Lynn)

Celkem milá adaptace deskový hry o skupince lidí, který se ocitnou rafinovaně uvězněný během deštivý noci v (nááádherným!) novoanglickým sídle v 50. letech. Tajemství, vraždy, ostrovtipný repliky, počestně sexuelní nádech… Milá, svižná, ale nehorázně ukecaná věc, jejíž jedinou význačností jsou tři různý konce, který všechny dávají smysl. (Zřejmě; v tu chvíli je závěrečná vysvětlovačka tak zběsile rychlá, že stejně nevíte, která bije, a uvěřili byste i jehovistům.)

Svatá hora (The Holy Mountain, Alejandro Jodorowsky; režie 1973)

Můj první Jodorowsky; zachoval jsem pořadí doporučený americkou Michelle. Hlavní dojem? Utrhlá hlava: tahle psychedelicky-perfekcionistická megalomanie musela stát šílenou hromadu peněz a/nebo úsilí. Asi i proto nejsem filmař: bylo by mi líto obětovat tolik na záběry, který trvají jen pár vteřin.

Svatá hora je ohromující new-age tříaktová zběsilost, která může znamenat cokoliv, co chcete (obsahuje mimo jiné odkazy na mexickou historii, asi tak všechny světový náboženství a všechno ostatní) - a nebo nic z toho. Nejlepší je vnímat ji jako sled výjevů, ve kterých není třeba hledat ne snad žádný smysl, ale žádnou spojitost (jen poslední akt - road-movie - má něco na způsob kontinuity): pochodující vojáci v plynových maskách, každý s ukřižovaným jehnětem; krvavý inscenování dobytí Mexika s žábami v kostýmech; desítky voskových Kristů pro turisty; proměna lidských exkrementů ve zlato; výsměch i hipíkům, kteří by tenhle film jinak určitě milovali; výsměch modernímu umění, průmyslu, médiím; a parádní zcizovací konec.

Teď možná zním rezervovaně, ale výsledek je skutečně ohromující. Všechny ty výjevy člověku tahají oči z důlků a nutí ho přehrávat si je znova a znova, pokud možno na velkým plátně. Není to zrovna filmařina v nejčistším slova smyslu, ale je to zároveň výtvarný umění ve smyslu nejmegalomanštějším. Málokdy v kině uvidíte takhle nezaměnitelnou vizi - a takhle velkolepě provedenou.

Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976; režie Alan J. Pakula)

Je pozoruhodný, že film o skandálu Watergate vedoucí až k rezignaci prezidenta Nixona šel do kin už necelý čtyři roky po svým odstartování a necelý dva po zmíněným odstoupení. Takový válce ve Vietnamu, která formovala zeitgeist Ameriky 70. let zrovna tak, to trvalo daleko dýl.

Všichni prezidentovi muži jsou klasickou filmařinou vyprávěná story o klasický novinařině. Jejími (naprosto neakčními) hrdiny jsou reportéři Washington Post Carl Bernstein (Dustin Hoffman) a Bob Woodward (Robert Redford), kteří za banální historkou hotelový vykrádačky vystopují konspiraci sahající až do nejvyšších míst americký politiky.

Bernstein a Woodward se zapsali do historie možná nejslavnější ukázkou investigativní žurnalistiky vůbec. Pakulův film o nich nejslavnějším filmem všech dob není, ale do horní stovky by se dostat mohl. Všichni prezidentovi muži jsou naprosto strhující detektivkou i přes to, že většinu času neopustí prostory redakce. Němá scéna, kde se ti dva seznámí, pozdně noční rozhovor s účetní nebo ten šestiminutový záběr s ultrapomalým zoomem, kdy Woodward volá do Minnesoty a někde v pátým plánu vzadu se děje nějaký mumraj, jde jen těžko trumfnout.

Vedle skvělý, tlumený režie tu hraje roli i velmi věrohodný zachycení každodenního frmolu v redakci. To, jak ti dva hrají divadýlko před lidmi, který zpovídají (skoro ve stylu “hodný/zlý policajt”), je herecky nádherný. To, jak si strohý editor s nohama na stole a vždy připravenou červenou tužkou na opravy olízne prsty, než vrátí článek Bernsteinovi, je přesný. Neustálý tlučení do strojů, cvrkot, ze kterýho se historie udělá teprve dávno ex post, a stresy s uzávěrkama jsou realistický. A jízdy po redakci s televizní hloubkou ostrosti jsou prostě super. Stejně jako fantasticky minimalistický happyend se sekvencí agenturní zpráv. Právě jím jsou Všichni prezidentovi muži na svoji dobu až trochu moc optimističtí (co naplat, takhle to holt dopadlo ve skutečnosti, kterou ten film velmi přesně kopíruje :-), ale to jim na síle nijak neubírá.

Purpurový déšť (Purple Rain, 1984; režie Albert Magnoli)

Vedle Flashdance jeden z nejlepších hudebních filmů 80. let. Jasně, příběh o traumatizovaným, leč nehorázně nadaným muzikantovi (Prince, pochopitelně), který se v Minneapolis prodírá skrze problémy osobní, rodinný a milostný k (nevyhnutelný) slávě, není z nejsložitějších. Ale o ten tu nešlo. Purpurový déšť je (seřazeno pozpátku podle důležitosti)

1. Časostroj šupem zpátky do 80. let, sakumprásk s jejich odcizeností, hedonismem, autoerotismem a špatnými barevnými filtry.
2. Ukázka tehdejší videoestetiky. Purpurový déšť není ani tak film jako jedno dlouhý koncertní video prokládaný absurdně sebezhlíživými záběry Prince na motorce a melodramatickým vyobrazením jeho traumat. Narozdíl od jiných osmdesátkových videí to ale dneska nepůsobí nijak zvlášť směšně, prostě jen… dobově.
3. Pomník Princeově talentu. Nebýt jeho soundtracku, zapadne ten film mezi desítky podobných bijáků o outsiderovi, co “to” dokázal. Vice versa, ta muzika samotná funguje daleko intenzivněji, když si při ní člověk přehrává v hlavě, co se v tu chvíli dělo ve filmu (ano: tak to má být s každým muzikálem, ke kterýmu Purpurový déšť nemá daleko; a ne: muzikály nemám rád a rozhodně si nepamatuju, že by mi nějaký přivodil podobný efekt). V kombinaci s koncertním provedením jedovatá Darling Nikki láme srdce, I Would Die 4 U je zase letuje dohromady a předzávěrečná titulní věc je prostě hymna a eskalátor přímo do exaltovanýho nebe. Ten člověk je prostě génius - a to, že jinak nijak výjimečný dobový biják pozvedl na nadčasovou klasiku, je jenom další z důkazů.

(Pomohlo taky, že jsem ten film viděl v rámci jara lásky v Isla Vista - na projekci v Anisq’Oyo’ Park, pod širým nebem, s Helenou a jejími zahřívadly a hlavně se stovkami rozjařených studentů čerstvě po midterms, co se při hudebních číslech vrhali tančit pod plátno, tleskáním a bučením průběžně komentovali děj a ve finále projekci proměnili v jednu velkou house party. Yay. O důvod víc tuhle nezapomenutelnou věc nezapomenout.)

Čest rodiny Prizziů (Prizzi’s Honor, 1985; režie John Huston)

Gangsterka, která mohla vzniknout jen v 80. letech; to, že ji nenatočil nějaký nastupující talent s “prstem na tepu doby”, nýbrž klasik s téměř půlstoletou praxí, z ní dělá ještě lepší podívanou.

“We’d rather eat our children than part with money,” říká newyorská mafiánská rodina Prizziů sama o sobě. Hlavními hrdiny tu nicméně nejsou Prizziové, ale jejich nájemní zabijáci Charley Partanna (nádherně tupý Jack Nicholson) a Irene Walker (oslepujícím způsobem krásná Kathleen Turner). Kteří se do sebe zamilují na první pohled. Což jim trochu zkomplikuje skutečnost, že dostanou úkol zabít jeden druhého.

“She’s an American. She had a chance to make a buck, so she grabbed it,” říká Charleyho odkopnutá milenka Mae (režisérova oscarová dcerka Anjelica) o Irene. Ano, tohle se prostě muselo natočit v egocentrických a materialistických 80s: o peníze tu jde vždycky až v první řadě, každý sleduje jen svůj vlastní cíl, milenci si permanentně lžou do očí a sobectvím, pokrytectvím a sžíravým cynismem ten film jen přetýká. Jenže s jakým gustem!

Vedle parádního zachycení zeitgeistu je Čest rodiny Prizziů i ukázkou starosvětsky skvělý filmařiny - viz například scéna tokání Charleyho s Irene s mariachi kapelou v pozadí nebo jejich muckání při únosu. Velkou zásluhu tu má taky kamera Andrzeje Bartkowiaka: ten odjezd v kostele nebo strategicky umístěný krucifix v záběru těsně po tom, co se Charley musí rozhodnout, jestli obětuje Kathleen (manželku!) rodině nebo ne. (Člověk si musí rvát vlasy, když si uvědomí, že tenhle člověk pověsil kameru na hřebík a začal režírovat blbosti typu Dooma.)

A jeden moment za všechny - to nenadálý otevření očí průsvitně strašidelnýho dona na začátku v kostele…

Když už jsem si zahostoval v místním rádiu, je pomalu čas sesmolit něco o kraválu.

• Na hostování v UCSB stanici KCSB na povědomý frekvenci 91.9 FM mě pozvala Michelle (ne holandská, americká). Plán byl pouštět první hodinu muziku, ze který člověku praská srdce ve švech smutkem, a druhou tu, ze který se mu děje to samý blahem. Sešel jsem se ve studiu pod Storke Tower s pár lidmi sotva přes dvacet - a žasnul jsem nad jejich hudebními znalostmi a vkusem sahajícími přes celý dekády zpátky. Myslím, že jsme měli dobrý set.
• Jsem tam, kde jsem byl tehdy. Už tolikrát. Whiskeytown, Ryan Adams, Lucinda, Spiritualized.
• S Nathanem jsme pouštěli Hannah v jejím ateliéru Stop Your Crying; myslela si, že to je vtip…
• Uncle Tupelo - Whiskey Bottle: “Whiskey bottle over Jesus / Not forever, just for now”.
• Kamkoliv tu člověk vleze, tam hraje skvělá muzika - většinou nějaká paráda ze 70. let. Třeba dneska v Silvergreen’s: AC/DC, Aerosmith, Iron Butterfly, Led Zeppelin… Kolikrát courám po krámech dlouhý minuty naprázdno jen proto, že si chci nějaký song doposlechnout do konce - a fakt nejde jen o starý hardrock. V Čechách pouštějí buď ohavný český pesničky, nebo Rádio 1 s rádoby vkusem, o koncesionálních stanicích radši ani nemluvě (Radiožurnál je ZLO, ZLO, ZLO). Pak má český hudební povědomí nějak vypadat.
• Na druhou stranu - že jsem starej poznám nejlíp na tom, že nic z toho, co vychází teď, se těm starým věcem nevyrovná.
• Ad starý věci - je fajn, že backcatalog Joy Division se vydává znova se spoustou bonusů. Ale původní materiál je všechno, co drtivá většina populace potřebuje znát - a způsob, jakým remastery znásilňují originály, je přinejmenším rušivý. Ty věci potřebujou zůstat tak, jak byly. A i když je devátý takt Love Will Tear Us Apart legendární, Atmosphere je stejně nej.
• Člověk si myslí, že od Eagles zná jen Hotel California, ale je to jen zdání: má někde vzadu v hlavě spoustu refrénů, o kterých ani neví, odkud přišly - a spousta z nich je právě z týhle strany Kalifornie. Heartache Tonight spolehlivě nasere spoustu snobů (a je o to lepší) a vypalovačka Get Over It by klidně mohla být od Dire Straits.
• A to ani nechci začít mluvit o Creedence Clearwater Revival: nepotkal jsem nikoho, kdo by tuhle elektrárnu nepřijímal s maximálním respektem. Je až dojemný, jak jsou některý věci prostě bez debat.
• Nový singl od Scarlett Johansson Falling Down není špatný, ale člověk se neubrání pocitu. že ten hlas je v něm trochu nadbytečný. Kdyby ta písnička zůstala jako kinematická zvuková koláž a la M83, byla by nejspíš lepší.
• Zato noví Spiritualized - Songs in A&E - jsou nad očekávaní vynikající, opět jako za starých časů, včetně minimalistickýho obalu. Jakkoliv jsem byl už trochu načatý koncertem, kde pár novinek zaznělo, stejně jsem k týhle desce přistupoval s rezervou (předchozí Amazing Grace přece jenom zas taková pecka nebyla - a to je už pět let zpátky). První poslechy mi dávaly za pravdu: Songs in A&E je fakt typická spacemanovská fňukárna sakumprásk se sebelítostí a bombastickými aranžemi, ale nakonec se z těch povědomých postupů vyloupnou nový velebno-chytlavý melodie (v první řadě Soul on Fire) a je zase jednou vymalováno. Co víc, do dříve poněkud naivistickýho světa Spiritualized začíná prosakovat regulérní černý humor (ať už ovlivněný Jasonovým nedávným pobytem na JIPce, po němž se ta deska, údajně nicméně koncipovaná už před ním, jmenuje, nebo ne). Jestli tohle není pokrok a oživení kariéry kapely, co poslední roky hrozila stagnací, tak už nevím co.
• Neexistuje větší samota než v Americe.