THE CULT
           Duše srdce láska oheň síla baby yeah!
                        (28.06.2001)

   Kožené kalhoty, silácká stylizace a texty plné velkých
slov o ničem: přiznejme si, že rock'n'roll někdy bývá i
komický. Právě tuhle sortu rocku odsunul na vedlejší kolej
hudební vývoj v 90. letech a spolu s ní ze scény na čas
zmizelo i jméno The Cult. The Cult se před dvěma lety
vrátili na pódia a nedávno vydali po sedmi letech nové
album. Jejich historie je klikatá, ale zároveň dost dlouhá a
plodná na to, abychom pod titul The Cult mohli připsat slovo
"legenda". Ale je ještě v době kapel jako jsou Korn nebo
Limp Bizkit vůbec někdo zvědavý na rock'n'roll? Nebylo by to
poprvé, kdy by The Cult museli oživovat zdánlivě dávno
mrtvou hudbu.

   Duší a srdcem velkých rockových kapel bývá dvojice zpěvák
a sólový kytarista: v The Cult to jsou Ian Astbury a Billy
Duffy. Astbury se narodil 14.5.1962 u Liverpoolu, dětství
však prožil v Merseyside a v Glasgow a v roce 1973 se s
rodinou odstěhoval do kanadského Hamiltonu. Jakkoliv v tamní
indiánské rezervaci Six Nations Astbury odhalil svou
celoživotní fascinaci mystikou a spiritualitou přírodních
národů, nešlo o žádné idylické mládí: musel tvrdě vydělávat
na nemocnou matku a po letech dokonce naznačil cosi o
zneužívání ze strany zaměstnavatele. Poté, co mu matka v
sedmnácti zemřela na rakovinu, se pokusil o sebevraždu, pak
vstoupil do armády (vydržel pouhých 28 dní) a nakonec se
vrátil do Británie. Podle matčina dívčího jména si změnil
příjmení na Lindsay a po pokusech založit kapelu v Belfastu
a Glasgow nakonec zakotvil v Bradfordu. Přitahován punkovým
kvasem a životem v komunitách (vzorem mu byli hlavně Crass)
začal začátkem roku 1981 zpívat se skupinou Southern Death
Cult, kterou tvořili Haq Quereshi (bicí), Buzz Burrows
(kytara) and Barry Jepson (basa). Už na jejich páté
vystoupení přišly dva tisíce lidí a neuvěřitelně vlivný
britský hudební tisk, který lačně hledal senzaci, je dosadil
do čela takzvaného "pozitivního punku", z něhož se později
vyklubala gotická scéna. Kapela předskakovala například The
Clash a v prosinci 1982 vydala výtečný (a jediný) 12" singl
Moya / Fatman; začátkem roku 1983 následovala šňůra s
Bauhaus. To už však byl tlak tisku nesnesitelný a Ian
rozjetou skupinu 26.února rozpustil, mimo jiné i proto, že
chtěl post-punk vyměnit za tradičnější rock'n'roll. Ostatní
členové se později objevili v Getting The Fear a Quereshi ve
Fun-da-mental dokonce přitakal world-music. Label Beggars
Banquet z dostupných záznamů zkompiloval LP nazvané prostě
Southern Death Cult.

   A jaké byly mezitím osudy Billyho Duffyho? Narodil se v
Manchesteru 12.5.1961 a už od šestnácti drhnul kytaru v
punkových úderkách jako byli Nosebleeds, v jejichž řadách se
sešel s pozdějším zpěvákem Smiths Morrisseym. Po Slaughter &
The Dogs nebo Lonesome No More Duffy zakotvil Duffy u
Theatre Of Hate a na splečné šňůře se Southern Death Cult
poznal Astburyho/Lindsaye: "Byl hlasitější než zbytek jeho
kapely dohromady. Líbilo se mi, jak zpívá, protože zpíval
jako rockový zpěvák, ne jako nějaký gotický mumlal. A jemu
se zase zamlouvalo, že já jsem skutečně rockový kytarista.
Chodíval mě poslouchat na zvukovky, když jsem z legrace hrál
Hendrixe." Není proto divu, že to byl právě Duffyho byt, kam
Ian v dubnu 1983 přišel s nabídkou na založení kapely.
Theatre Of Hate se rozpadli už koncem roku 1982, a tak nové
alianci nic nebránilo. Duo přibralo rytmiku z kapely Ritual
(Jamie Stewart - basa, Ray Mondo - bicí) a nazvalo se -
Death Cult.

   S takovým jménem není divu, že tlak a očekávání ze strany
britských médií neustávaly a Death Cult okamžitě získali
nálepku "gotická superskupina". Právě proto čtveřice radši
odehrála své první koncerty na kontinentě. V červnu Death
Cult nahráli čtyřpísňové EP Brothers Grimm, následovalo
nadšeně přijaté miniturné po Anglii a v říjnu vyšel singl
God's Zoo. (Tvorba Death Cult se později sešla na ex post
sestaveném albu Ghost Dance) Nespolehlivého bubeníka Monda
mezitím vystřídal Nigel Preston (ex Theatre Of Hate). K
další změně došlo před vystoupením v televizním pořadu The
Tube v pátek 13.1.1983: Astbury (který se v té době vrátil
ke svému pravému jménu) s Duffym se rozhodli zkrátit název
kapely na The Cult. Oba měli velké ambice prosadit se v
Americe, kde by "kult smrti" vyvolával příliš negativní
asociace, a zároveň se chtěli definitivně oddělit od gotické
scény.

   To však nešlo tak rychle. Kapela sice podepsala smlouvu s
Beggars Banquet a v dubnu se zavřela do studia, ale výsledek
- dlouhohrající debut - nutně obsahoval písně ještě z
předchozích fází vývoje skupiny (předělaná A Flower In The
Desert z časů SDC, Duffyho Horse Nation z EP Brothers
Grimm). Album Dreamtime, produkované Johnem Brandem, vyšlo v
srpnu 1984; prvních 30.000 kopií obsahovalo živák z
londýnského Lycea, kde byl pořízen i později vydaný
videozáznam Dreamtime: Live at the Lyceum. Z desky vzešly
vynikající singly Spiritwalker a Go West, z nichž první
dobyl vrchol nezávislé hitparády, což jen posílilo Astburyho
a Duffyho choutky po mainstreamovém úspěchu. Tajemně znějící
deska je nabitá gotickou valící se rytmikou, ostře řinčícími
kytarovými osnovami a naléhavým vokálem, který tu teprve
slibuje Astburyho budoucí výkony. Astbury se navíc v textech
dosyta vyřádil co do indiánských motivů a mystiky. V úderné
Dreamtime je už jasně patrné směřování k přímočařejšímu
rock'n'rollu.

   Následovalo pár vystoupení ve vytoužené Americe, zbrusu
nový singl Resurrection Joe a turné: po Británii s Big
Country, po kontinentu se Sisterhood, pozdějšími The
Mission. Tehdejší závody v chlastání s jejich frontmanem
Waynem Husseym se staly legendou a vyvrcholily vyhazovem
Nigela Prestona, který zřejmě překročil všechny meze. Stihl
však ještě nabubnovat nesmírně chytlavý singl She Sells
Sanctuary, který předznamenal nové album. Stal se jedním z
největších hitů v celé historii kapely (patnácté místo v
oficiální hitparádě), o čemž svědčí i to, že jej najdete
snad na každé kompilaci gotiky či alternativy 80. let a na
leckterém soundtracku (například Singles).

   Pro natáčení videoklipu Prestona nahradil Mark Brzezicki
a zůstal i na nahrávání další desky. Ta už měla být
nepokrytě rocková, k čemuž kapele dodal odvahu právě úspěch
She Sells Sanctuary. Je třeba si uvědomit, že byla polovina
80. let: v Británii stále dozníval duch punku a hudební
scéna se ze setrvačnosti stále stavěla proti všemu, co byť
jen vzdáleně připomínalo rockové dinosaury předchozí dekády.
"Zjistili jsme, že jsme se stali blues rockovou kapelou, což
tehdy bylo značně nepopulární" říká basák Stewart, "ale
zároveň jsme všichni začínali na Hendrixovi, Janis Joplin a
Doors." A podle toho nová deska taky zněla. Vyšla v říjnu
1985, jmenovala se provokativně Love ("Hledal jsem název,
kterej by fakt nasral snoby z New Musical Express, a tohle
znělo slibně," říká Duffy) a znamenala pro The Cult skutečný
průlom. Přes 200.000 prodaných kopií a další singly v top 20
(Rain a Revolution) umožnily zapomenout i na nejednoznačné
recenze. Na Stevem Brownem produkované desce dosahuje
prvního vrcholu Astburyho posedlost mystikou: obal pokrývají
záhadné symboly a názvy písní jako Brother Wolf, Sister Moon
nebo Phoenix mluví za vše. Přibyla však i tematika sociální
izolace. Hudebně jde o otevřenou poctu 70. letům: od
masivního otvíráku Nirvana (často jím začínaly i koncerty)
po závěrečnou ukolébavku Sail On To The Eternal Reward zvuku
dominuje Duffyho kytara, často prohnaná kvákadlem a
vyžívající se v rozsáhlých psychedelických pasážích. Dozvuky
gotiky pak přispívají k pocitu klenutého prostoru.

   Na vyprodané šňůře po Severní Americe, Evropě a Austrálii
už bubnoval Les Warner. S ním také The Cult spěchali nahrát
následovníka úspěšného titulu. Měl se nést ve stylu
posledních tracků, které The Cult pro Love napsali: šlo o
titulní věc a Phoenix, které se svou strohou úderností
psychedelii vymykaly. Ale práce se nedařila, nové písně
pouze rostly do délky a nedostatek náboje se producent Steve
Brown snažil zakrýt dalšími stopami včetně saxofonových a
sborových partů. Nahrávání se táhlo celé léto a nálada se
horšila; zvlášť Astbury, který nikdy nebyl příliš vyrovnaný,
se uzavíral do sebe a postupně úplně přestal komunikovat.
Peace - neboť tak se album mělo jmenovat - bylo zkrátka
přeprodukovanou slepou uličkou a nikdo v něj už nevěřil.

   V listopadu odletěli Astbury s Duffym do New Yorku
převzít studentskou cenu za She Sells Sanctuary. Při
ceremonii narazili na mladičkého producenta Ricka Rubina, už
tehdy slavného prací pro Beastie Boys a Run DMC. Slovo dalo
slovo a Rubin slíbil, že zkusí přemixovat jeden z nových
tracků, Love Removal Machine. Verdikt zněl, že jestli má
nové album znít pořádně, musí být nahrané znovu a s ním.
Kompletní The Cult tedy narychlo přiletěli do N.Y. a s
vypůjčeným vybavením se dali v Hendrixově studiu Electric
Ladyland do nahrávání. Nálada se změnila jako mávnutím
kouzelného proutku: za dva týdny byly položeny nové základy
a když se koncem roku přijela na rozdělanou práci podívat
nahrávací společnost, zastihla dobře motivovanou kapelu a
Rubina makajícího šestnáct hodin denně. Původní verze písní
později vyšly jako B-strany singlů a coby EP Manor Sessions.

   Nové album dostalo na počest studia jméno Electric a
vyšlo v dubnu 1987. Byla to rána do černého: The Cult se
konečně našli a takové je našel i zbytek světa. Electric je
plnokrevné rock'n'rollové album bez jakékoliv gotiky a
jestli hledáte esenci The Cult, najdete ji tady. Astburyho
zpěv s výrazným bluesovým feelingem se nese nad Duffyho
nesmírně úspornou kytarou a celek dotváří zemitě úderná
rytmika. Sevřené písně jsou ořezané na tři minuty a pár
akordů a přece to zejména díky Rubinově šťavnaté produkci
není punk, nýbrž hold AC/DC a Free. Astburyho velkohubé
texty vrší jedno desperátské klišé za druhým, ale zpěvák je
evidentně nemyslí příliš vážně a s gustem si užívá přednes
plný samého "yeah, baby!" a macho póz, které později dotáhl
k dokonalosti Glen Danzig. V žebříčcích úspěšně bodovaly
singly Love Removal Machine, Wild Flower a Lil' Devil, ale
ani na zbytku alba nenajdete slabou skladbu: k
nejpovedenějším patří Peace Dog nebo stylový cover klasiky
Born To Be Wild od Steppenwolf. Ruku v ruce s muzikou jde i
image: jestliže dřív se motala v širokém pásmu mezi
post-punkem a rock'n'rollem a konstantou zůstávaly jen
Astburyho indiánské propriety, nyní jsou u The Cult v kurzu
kožené vesty na holou hruď a jiné motorkářské střihy.
Jakkoliv to všechno dohromady tvořilo jeden velký komiksový
kýč, ve kterém nic nebylo původní, nikdo nemohl The Cult
upřít opravdovost a desce sílu.

   Electric dostalo The Cult defintivně k mainstreamovému
publiku. Na následném turné se Stewart chopil rytmické
kytary a basu obstarával Kid 'Haggis' Chaos (ex Zodiac
Mindwarp). Šňůra - mimo jiné před Billy Idolem nebo s
nastupujícími Guns N'Roses - trvala osmnáct měsíců, což je
zátěž, která nemohla zůstat bez následků. Duffy s Astburym
se předháněli v alkoholových i jiných excesech, vjížděli si
pravidelně do vlasů a nakonec si už vůbec nemohli na oči.
Astbury si navíc zvykl rozbít po každém vystoupení Warnerovy
bicí; kvůli rostoucím nákladům za vybavení a kvůli tenzi
uvnitř kapely byla nakonec zrušena japonská část turné.
Chaos a Warner dostali v březnu 1989 padáka (Warnerovi se
kompenzace ve formě 2000 liber a bicí soupravy nezdála
dostatečná a neúspěšně se soudil), kapela se rozešla s
britským managementem a přesídlila do epicentra rocku - do
Los Angeles. Firma mezitím vyrukovala s kolekcí videoklipů
Electric Love.

   Ústřední dvojice si od sebe nějakou dobu odpočinula. Když
přišel čas na další album, angažovala kanadského producenta
Boba Rocka a bývalého bubeníka Bryana Adamse Mickeyho
Curryho. Ve vancouverském studiu vzniklá deska Sonic Temple
(1989) se stala komerčně nejúspěšnějším počinem the Cult
(třetí místo v UK, desáté v USA, prodej rostoucí do
milionů), ale umělecky to tak jasné nebylo. Jestliže
Electric bylo přesně vyváženým mixem anglické a americké
rockové tradice, Sonic Temple už stojí oběma nohama za
oceánem, což nijak neprotiřečí faktu, že z něj jsou víc než
co jiného slyšet dozvuky Led Zeppelin. Ani zde nechybí
skvělé písně, ale album je příliš dlouhé, nefunguje jako
celek a není z něj cítit nadhled, v rocku hraničícím s kýčem
tolik potřebný. Zatímco singly Fire Woman nebo Sweet Soul
Sister jsou pořád nenapadnutelnými rockovými hymny, třetí
singl - balada Edie (Ciao Baby), věnovaná Warholově herečce
Edie Sedgwick, která zemřela na předávkování - už trpí
plačtivou sentimentalitou a přeslazeným zvukem, nemluvě o
textu. Otvírák Sun King, Soul Asylum s "velkými" bicími nebo
divoká New York City s hostujícím Iggy Popem duní s
nakažlivým rytmem a valivou silou, ale nejde než o nijak
výjimečný komerční hard rock, po němž Astbury s Duffym sáhli
ve své fatální touze po dobytí Ameriky.

   The Cult se nacházeli na vrcholu popularity, a proto bylo
světové turné k Sonic Temple ještě extrémnější než to
přechozí: 185 vystoupení za rok. Odbouchal je další nový
bubeník, Matt Sorum. Kdesi v Jižní Dakotě, kde The Cult
hráli s Metallikou, se Astbury sblížil s Indiánem, který se
chystal jít studovat, aby pro svůj kmen uměl získat čistou
vodu. Na zpěváka to silně zapůsobilo: vzpomněl si na svou
mladickou touhu po sounáležitosti v komunitě a uvědomil si,
jak daleko se v showbyznysu vzdálil svým kořenům. Okamžitě
začal spřádat plány, které vyvrcholily dvoudenním festivalem
Gathering Of The Tribes v Kalifornii, kde vystoupili
například Soundgarden, Ice-T, Wi-Shan American Indian Dance
Theatre, Iggy Pop nebo Queen Latifa. Dát dohromady tak
rozdílné umělce bylo na tu dobu naprosté unikum. Rok nato se
objevila jistá Lollapalooza...

   Turné k Sonic Temple skončilo předčasně kvůli smrti
Ianova otce. Matt Sorum odešel ke Guns N'Roses a co bylo
horší, poroučel se i dlouholetý basák Jamie Stewart. Astbury
s Duffym rezignovali na další vytváření iluze skupiny a dali
naplno zaznít skutečnosti, že The Cult byli vždycky spíše
projektem dvou individualit, který stejnou měrou získával i
trpěl z jejich tahanic a sporů. Protože právě zvláštní magie
mezi na zemi pevně stojícím chlapákem Duffym a snílkem
Astburym s hlavou v oblacích vytvářela to zvláštní kouzlo
jejich nahrávek. Hudebně se jednalo o spojení Billyho
tradice solidního britského rocku s Ianovým smyslem pro
etnické motivy a vznosnost. Křehkou rovnováhu dvou silných
osobností však v posledních letech narušil excesivní
"rockový" způsob života. Zatímco Duffy se rozhodl dát se
fyzicky i psychicky do pořádku, Astbury se po spirále
sebedestrukce propadal čím dál níž.

   V této napjaté náladě vznikla pátá deska Ceremony, vydaná
v září 1991; doprovodnou kapelu vytvořili Charley Drayton
(basa), Benmont Tench (klávesy) a nám již známý Mickey Curry
(bicí). Je s podivem, že za tak nepříznivých podmínek
dokázali Astbury s Duffym dosáhnout svého dalšího uměleckého
vrcholu; pro zpěváka album zároveň znamenalo návrat k
indiánské tematice. Ceremony je nejkoncepčnějším a
dramaturgicky nejpropracovanějším albem, které The Cult
nahráli: jeho jednotícím prvkem je náboženský rituál, který
Astbury ztotožňuje s rockovým koncertem, spojuje jej s
motivem (kvaziekologické) sounáležitosti a naopak dává do
kontrastu s motivem osamění. Od vstupu v podobě titulní
písně deska letí přes singl Wild Hearted Son, vířící Earth
Mofo, pochodovou If, baladickou Heart Of Soul a další písně
až ke svému vrcholu - pokorné a přitom téměř nábožensky
vznosné Sweet Salvation. Plnokrevná a čistá produkce
Richieho Zita dává vyniknout zejména bohatství Duffyho
kytarových partů, které se v mnoha vrstvách proplétají.
Astbury, který za ta léta vyspěl v jednoho z nejosobitějších
zpěváků, tu podává díky neuvěřitelné dynamice a expresivitě
životní výkon.

   Jakkoliv se Ceremony prodávalo dobře, Sonic Temple
zůstalo nepokořeno. Živá vystoupení měla kolísavou tendenci
(živák z londýnského Marquee z 27.11.1991 zaznamenává jedno
z těch lepších) a náladu ještě zhoršila žaloba o 50 milionů
dolarů kvůli neoprávněnému použití fotografie indiánského
chlapce na obalu Ceremony. Rovněž byl zakázán klip k Heart
Of Soul, který zobrazoval Astburyho s trnovou korunou,
mířícího pistolí do kamery. Pod jménem Sonic Ceremony vyšla
další kolekce videoklipů.

   V roce 1993 vyšlo výtečně sestavené best of Pure Cult,
obsahující novou skladbu The Witch v produkci Ricka Rubina.
Šlo o moderně znějící věc s nakažlivým tanečním rytmem,
plnou smyček a samplů. Astbury s Duffym v rozhovorech
deklasovali Ceremony jako komerční úlitbu a naznačovali, že
dál se hodlají ubírat cestou The Witch. S radikálně změněnou
image ve stylu grunge se The Cult 24.5.1993 představili ve
společnosti Metalliky a Suicidal Tendencies na památném
brněnském koncertě. Jakkoliv nepodali nejpřesvěčivější výkon
(mimo jiné vinou časového presu), v rozhovorech z nich
sálalo uvolnění: "Dřív jsme se starali o to, kolik desek
jsme prodali a kolik peněz jsme vydělali. Teď nás to fakt
nezajímá. Jsme šťastnější. Je to víc o muzice."

   A uvolněná byla i celá nová deska z konce roku 1994,
nazvaná jednoduše The Cult a produkovaná opět Bobem Rockem.
The Cult na ní doplnila bývalá rytmika Sisters Of Mercy
Scott Garett (bicí) a Craig Adams (basa, též ex Mission).
Svěží nový zvuk spojoval post-grungeovou alternativu se
samply a jestli na albu něco dominovalo, pak to byly právě
alternativní rytmy. V osobních textech se Astbury, který
mezitím přestal pít a vyvádět, vrací hluboko do svého mládí:
Joy je věnovaná jeho matce, Black Sun bojuje proti
zneužívání dětí a Naturally High pojednává o bývalém
bubeníkovi Prestonovi, který se roce 1992 předávkoval.
Slavným obětem drog je ostatně věnována poněkud patetická
píseň Sacred Life. Vrchol naopak přichází v odpichové Star.

   Přestože všechno vypadalo nadějně, nový začátek se
nekonal. Album se neprodávalo a tenze mezi Astburym a Duffym
nakonec vyvrcholila v březnu 1995, kdy se zpěvák v Rio de
Janeiru nervově zhroutil a utekl z turné s tím, že u The
Cult končí. S kapelou se rozpadlo i jeho manželství. "Cult
se stali příliš jednostranní," říká Astbury s odstupem času.
"Už jsem nemohl dál, ztratil jsem sebevědomí, byl jsem plný
osobních problémů a měl jsem rocku až po krk. Kdybych to
nezastavil, z Cult by se do konce roku stal špatný vtip."

   Jakmile se dal Astbury dohromady, začal se opět poohlížet
po kytaristovi: za šest týdnů postavil kapelu Holy
Barbarians a odjel s ní natočit desku domů do Anglie, kde
nenahrával od dob Peace. V Holy Barbarians s Astburym hrál
Patrick Sugg (kytara), starý známý Scott Garrett (bicí) a
jeho bratr Matt (basa). Album z roku 1996 dostalo jméno
Cream podle klubu v Liverpoolu, kam se chodila skupina po
práci uvolnit, a klubová atmosféra se na desce podepsala.
Cream je rozpustilá kolekce písniček, stojících jednou nohou
pevně v 60. letech a druhou podupávající do rytmu moderních
beatů a smyček. Díky spontánním Holy Barbarians a jejich
relaxovanému turné ze sebe Astbury dokázal shodit stresy z
The Cult, kteří se ke konci své kariéty stali víc institucí
s pevně daným řádem než kapelou. Takto očištěný se pak
podíval na Kubu a odjel na čas do Tibetu. Duffy se mezitím
živil jako nájemný kytarista.

   Astbury s Duffym zůstávali v kontaktu, ale k průlomu
došlo až v březnu 1999. Na koncertě Neurotic Outsiders, ve
kterých bubnoval Matt Sorum, se ti dva octli na jednom pódiu
a s bývalým bubeníkem vystřihli Wild Flower, Love Removal
Machine a cover Sex Pistols Bodies. Magie opět zafungovala
jako za starých časů; logickým důsledkem bylo vyprodané
letní turné po Státech, na němž hrál na baskytaru Martyn
LeNoble z Porno For Pyros (Jamie Stewart nabídku reunionu
odmítl). 13. června the Cult rovněž vystoupili na festivalu
za svobodu Tibetu. Energickými show si znovuzrozená kapela
vysloužila smlouvu s Lava/Atlantic, ale do nahrávání se jí
ještě nechtělo: duo cítilo, že se nejdřív potřebuje dostat
do formy dalším živým hraním.

   "Museli jsme to dát zase dohromady: bylo to jako
nedokončená práce," řekl o reunionu Astbury. Rozhovory s the
Cult se jen hemžily slovy o vzájemném respektu obou hrdinů a
o nesmazatelných dvanácti letech, které spolu strávili.
Zároveň však The Cult cítili potřebu distancovat se od
aktuální vlny nostalgických návratů. "Jane's Addiction a
Kiss jedou šňůru, Bauhaus se dali zase dohromady - s tímhle
my nemáme nic společního," ohradil se Astbury. "U nás to
není nostalgie nebo jednorázová akce pro prachy. Chceme to
vybudovat od kořenů celé znova." Duffy si přisadil v
typickém chvástavém duchu: "Je tu celá generace, která
nezažila pořádný rock'n'roll - post-grunge generace. Pořádný
rock'n'roll tu dlouho chyběl a já myslím, že přesně o tom
jsme my."

   Rok 2000 se nesl na vlně nově vzedmutého zájmu o The
Cult. Beggars Banquet zremixovali alba z 80. let a 6. června
vydali lehce aktualizovanou verzi Pure Cult. Ve stejný den
vyšla po letech první nová píseň pod hlavičkou The Cult,
balada Painted On My Heart, produkovaná Michaelem Beinhornem
(Soundgarden, Marilyn Manson, RHCP) a obsažená i na
soundtracku 60 vteřin; napsala ji Diane Warren, autorka
monstrhitů Aerosmith z filmu Armageddon. Automobilka Nissan
použila jako podklad ke své reklamě notoricky známé intro z
She Sells Sanctuary. Léto kapela strávila na turné nazvaném
Cult Rising, na němž The Cult měli hrát před aliancí Black
Crowes s Jimmym Pagem, ale kvůli Pageově zranění zad byla
většina společných termínů zrušena. Říjen znamenal výměnu na
postu basáka: LeNobleho kvůli "tvůrčím neshodám" vystřídal
Chris Wyse. V listopadu vyšlo tribute album The Doors
nazvané Stoned Immaculate, na něž The Cult nahráli Wild
Child a Ian si se zbylými členy legendy zazpíval v Touch Me;
obě skupiny si pak spolu zahrály i živě. Ve stejném měsíci
se na pultech objevila šesticédéčková (v limitované edici
sedmicédéčková) kolekce Rare Cult, do níž Beggars Banquet
napěchovali devadesát většinou nevydaných tracků The Cult:
remixy, dema, alternativní verze, rádiové nahrávky a další
zbytky včetně kompletního potraceného alba Peace. Patnáct
věcí vyšlo samostatně pod názvem The Best Of Rare Cult.
Kapela příliš nadšená nebyla, ale nemohla nic dělat.

   Za zmínku stojí i vedlejší aktivity stěžejního dua.
Astbury si zazpíval v písni Flame On na desce Tonyho Iommiho
z Black Sabbath. V létě 1999 rovněž vydal dva roky uleželou
ambientní sólovku Spirit / Light / Speed, na níž spolu s
Chrisem Gossem (Masters Of Reality) rozvinul svou lásku k
taneční elektronice, ale prostřednictvím It's Over nebo
předělané 'cultovní' The Witch nezapomněl ani na své rockové
kořeny. Jde o velmi experimentální a osobní desku, na níž se
Astbury vyrovnává se svými frustracemi z rozpadu The Cult, s
rodinnými problémy a s pocitem, že rock'n'roll je jednou
provždy mrtvý. "Vždycky jsem se snažil držet krok s hudebním
vývojem: vždyť taky proto Electric produkoval Rick Rubin,"
říká zpěvák, který si dnes nemůže vynachválit Primal Scream
nebo Mobyho. Záležitostí ortodoxně rockovou je naopak
eponymní album Duffyho projektu Coloursound, ve kterém se
kytarista sešel se zpěvákem Alarm Mikem Petersem a s
rytmikou The Cult z roku 1994.

   A pak přišlo na řadu dlouho slibované nové album. Práce
na něm začaly už na jaře 2000, ale The Cult pořád ne a ne
najít správného producenta. Michaela Beinhorna vystřídali
Mick Jones (Foreigner) a Marty Frederiksen, kteří se dokonce
autorsky podíleli na skladbě Breathe, ale kapela nakonec
skončila s osvědčeným Bobem Rockem. "Nejdřív jsme se mu o to
styděli říct, protože pracovat s ním bylo nasnadě a my
nechtěli jít tou nejsnadnější cestou," říká Duffy. "Ale pak
nám došlo, že jen on může najít společnou půdu mezi mnou a
Ianem. Věří v nás víc než v sebe věříme sami."

   "Bude sexy, bude divoké a bude chlapácké," sliboval o
novém albu Astbury, který se s Duffym vždycky shodl na tom,
že muzika the Cult musí působit hlavně fyzicky ("míříme od
pasu dolů," říkával kytarista). Deska, pojmenovaná stejně
jako Nietzscheho kniha Beyond Good And Evil, vyšla 5. června
2001, doprovázená VIP koncertem v klubu Whisky A Go-Go;
první singl a video se jmenuje Rise. Beyond Good And Evil je
suverénně nejbrutálnější deskou v historii The Cult. Duffy
tu objevil distortion a riffuje, jako by od strun odtrhával
krvavé flákoty. Agresivně působí už obal, na jehož rudém
podkladě se rýsuje motiv revolverového bubínku. Astbury si s
přehledem čtyřicátníka pohrává se všemi barvami svého
hovězího hlasu. Rise nebo American Gothic začínají nesmírně
tvrdými riffy, později zkrocenými klenutým refrénem, jednou
z poznávacích značek kapely. Rozkošnická Shape The Sky či
poslední My Bridges Burn duní téměř jako na Electric, True
Believers odkazuje na patos Sonic Temple. Nico, věnovaná
zčásti zpěvačce Velvet Underground, s níž se Astbury kdysi
setkal na turné s Bauhaus, přináší ty nejvelebnější
harmonie, jaké The Cult vydupali z prachu prérií od dob
Sweet Salvation. Masivní zvuk je grungeově podladěný a
skrývá nejedno elektronické zpestření, ale základem je pořád
"obyčejný" rock'n'roll.

   Protože jen jím The Cult vždycky byli. Vymanili se kvůli
němu z gotické škatulky, překonali boom alternativy v 90.
letech (přičemž deset let předtím byli "alternativou" právě
oni) a nyní stojí před úkolem obstát v konkurenci módních
neometalových partiček. V těchto týdnech se o to The Cult
pokoušejí na turné ve společnosti Monster Magnet, Stabbing
Westward a Econoline Crush, po jehož skončení se přesunou do
Anglie na letní fetivaly. Rozený frontman Astbury si po
letech znovu užívá póz rockového zpěváka se vším tím
pohupováním v kyčlích, mlácením do tamburíny a máváním
mikrofonem kolem hlavy (což nedávno odnesla čelist nového
basáka Billyho Morrisona). Ano, svět The Cult dnes může
někomu připadat vyčpělý a směšný, ale je stále skutečný a
hlavně - je to zábava.


Základní diskografie:
Dreamtime (1984)
Love (1985)
Electric (1987)
Sonic Temple (1989)
Ceremony (1991)
Pure Cult (1993)
The Cult (1994)
Rare Cult (2000)
Beyond Good And Evil (2001)


>Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007