voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

'Deníček' aneb co se mi honí hlavou (2001)

15.09.2001: Mám za sebou tak krásný týden, že už jen z téhle zmínečky by měl rozkvést celý internet. Víc vám neřeknu, hamouni; jen že to bylo sladké a že to vydrží...

15.09.2001: Zrovna dneska v novinách čtu, že ročně umře dvanáct miliónů dětí do pěti let na podvýživu. Kde jsou teď ti nabádači k zapalování svíček? Kde byli, když se bombardovala Jugoslávie nebo když bylo zemětřesení v Turecku? Že to ty lidi napadne vždycky jen tehdy, když toho je plná televize, a "dojati sami nad sebou vnucují to marně i druhým" (Jan Zábrana - Celý život, str. 206). Lidi jsou snad svéprávní a vědí sami nejlíp, co cítí a co by měli dělat... A nejvýstižnější pak je titulek v dnešní MF Dnes, str. A/6: "Ani tragédie byznys nezastaví": že by opět kouzlo nechtěného, nebo snad konečně seriózní reflexe? Protože kadence, s jakou nás noviny i po tolika dnech nepřestávají bombardovat lacinou sentimentalitou, je neuvěřitelná, stejně jako některé titulky a páně Komárkova neudolatelná klišé. Současným hitem tisku jsou "autentické příběhy" účastníků a "maturitní tabla" obětí. Ale abych nekončil tak tristně: velkou radost mi udělal rozhovor s paní Blankou Knotkovou-Čapkovou, pedagožkou z FSV UK (MF Dnes z 15. 9., str C/3). Titulek "Opatrně s pojmem civilizace" mluví sám za sebe.

13.09.2001: Ach jo, jasně, že to s tou Amerikou není žádná velká legrace. Ale kromě evidentní roviny celé té události (o níž tu tedy nic dalšího psát nemusím) mě neméně rozesmutňují i ty další, meta. Stačí otevřít noviny. MF Dnes z 12. 9., str. B/4, ohlasy čtenářů z iDnes: "Mám pocit, že satan za sebe poslal na svět Araby.", "Tento odporný čin si zaslouží to nejpřísnější potrestání (pokud je to pravda) všech Palestinců." To si snad děláte srandu, ne? První článek řetězu, vedoucího k podobným útokům, je přesně tohle. Za druhé. Televizi ani rádio jsem neměl možnost sledovat, ale to, jak o události referují noviny, je patos nad patos, který dalece převládá nad tou hrstkou skutečné faktografie a racionálního zhodnocení. Jedním z vrcholů nezvládnuté emocionality je článek Svět se změnil od Pavla Šafra a Martina Komárka na titulní straně zmíněného čísla MF Dnes. Snad mě nikdo nebude mít za cynika, ale noviny jsou přece noviny. Ekvivalentem v civilní rovině je nabádání ke kolektivnímu zapalování svíček. Za třetí. To neustálé a sebestředné ohánění se civilizovaným světem: co nám k té pýše dává právo? Budova WTO je tu velebena jako symbol západní civilizace a chlouba Ameriky: jestli si lidi myslí, že podstatou naší civilizace je ekonomika a volný trh, pak je to s námi už hodně špatné. A za čtvrté. Při takových příležitostech se vždycky najde nějaké kouzlo nechtěného. Tentokrát je to reklama na airbagy s titulkem "Hledáte bezpečí?" přímo pod fotkami z místa činu (Lidové noviny z 12. 9., str. 6).

08.09.2001: Jestli nemáte co dělat nebo jestli toho naopak máte až příliš, stáhněte si Disasteroids 3D a zaručuju vám, že minimálně ten den už na nic jiného nesáhnete.

07.09.2001: Tak mě napadá, já asi musím bejt strašnej narcis, když všechno tohle vystavuju na odiv... :-)

05.09.2001: Dnes má svátek Boris, takže i Boris Vian. Kdo má co do činění s láskou nebo s literaturou a nečetl alespoň jeho romány (Motolice a plankton, Pěna dní, Červená tráva, Podzim v Pekingu a Srdcerváč), je to, jako by letěl bez křídel.

01.09.2001: Vyhlášení literární soutěže Ortenova Kutná Hora, kterého/které jsem se zúčastnil: luxusní zážitek! Diskrétnost mi nedovolí referovat o průběhu (ale pamatujete si na staré filmy Miloše Formana, ne? :-), ovšem můžu tu prezentovat pár postřehů z oblasti tvorby jako takové:

• definitivně potvrzena nesmyslnost instituce autorského čtení
• jakýkoliv patos nutno zabíjet pokud možno už v prenatálním stadiu
• pro velká slova existuje jen hodně málo omluv - a to ještě musí být zatraceně pádné
• absolutní nezbytnost formy
• když už psát volným veršem, tak prvních pět let rozhodně ne víc než desetiřádkové věci
• vytvořit index rýmů, které by byly pro svou evidentnost či banalitu striktně zakázané.

01.09.2001: A máme tu podzim... No, uvidíme, jak to půjde letos. Jakkoliv je to značně depresivní záležitost, má kupodivu i své kladné stránky:

• popíjení káviček v útulně vytopeném obýváku
• brouzdání se spadaným listím
• poslouchání deště tam venku, když se člověk hřeje v posteli
• schovávání se před sychravým počasím do kaváren, hospod a pajzlů
• pocit, že když se člověk zabalí do kabátu, všechno bude zase v pořádku
• romanticky svítící lampy už brzo večer (po přechodu na zimní čas)
• topení v kamínkách :-)
• a další

29.08.2001: Doufám ovšem, že jakkoliv si některé princezny svetřík právě pořídily, nebude jim tento v jistých ohledech plně postačovat a na topení v kamínkách opět dojde... :-)

27.08.2001: Možná to zní prapodivně, ale i v tak žhavém srpnovém dni jako byl včera je třeba zatopit v kamínkách - zvlášť pokud jde o princezny! Protože těm přece zima být nesmí, a některé s sebou dokonce nenosí ani svetřík...

27.08.2001: Rozhohnění nad církví mě přimělo vyhrabat jedno moje staré "moudro". Podle Jana Sokola - filosofa a myslím, že ještě pořád děkana Fakulty humanitních studií - je prý jedna z definic náboženství to, že je veřejné. Sic! Právě proto může mít náboženství těžko něco společného s vírou, která je výsostně osobní, intimní, soukromou věcí každého člověka.

27.08.2001: Papeženci opět útočí: petici proti registrovanému partnerství, která koluje po katolických kostelích, už údajně podepsalo přes 62 tisíc lidí! Nevadí mi oni osobně (i když by taky pomalu mohli začít myslet sami za sebe) jako spíš ta prapodivná anachronická organizace, která jim po středověkém způsobu kecá do života. Jsem jednoznačně pro registrované partnerství - a když už jsme u toho, tak i pro euthanasii, potraty a právo na sebevraždu. Nemám nic proti katolíkům, ale z římskokatolické církve mi naskakuje vyrážka. Dost na tom, že musím v novinách skoro každý den koukat na papeže.

19.08.2001: Když se řekne, že "tohle" (muziku, film, dílo, člověka...) budete buď milovat, nebo nenávidět, chce se tím dát najevo, že jde o něco výjimečného. To vyjádření je klišé a dotyčná věc většinou kýč nebo něco tendenčního. Někoho nalákat nebo někoho nasrat něčím lákavě kontroverzním skutečně není umění. Umění jsou díla, která buď vroucně milujete, nebo vám neřeknou vůbec nic.

19.08.2001: A tak jsem se zanořil do svých poznámek, abych nějaké ty perly vyhrabal - a zjistil jsem, že jsou tak černé, že bych vám jimi leda tak zkazil den. I když, černé perly jsou prý nejvzácnější... :-)

18.08.2001: Koukám, že sekce Deníček se poněkud vymkla původnímu záměru a namísto perel svého rozumu vás tu nudím bohapustým informativním plkáním o tom, kde jsem se zrovna vyskytoval. Tož to by nešlo! :-)

18.08.2001: Návrat ze čtyřdenního cyklovýletu po (nedlouhé) trase Jindřichův Hradec - Dačice - Slavonice - Landštejn - Jindřichův Hradec. Extrémní teploty, spaní na hrázi rybníka, luxusní ubytování v renesančním baráku hned u náměstí ve Slavonicích (jednom z nejkrásnějších měst u nás - ach!), koupání v lůně přírody, zážitky s Českými drahami :-), plno dobrého jídla a pití a sem tam i nějaký ten kilometr - i když jsem doufal, že jich bude víc. Když jsem teď (den po návratu) šel uklidit kolo, málem jsem uronil slzu...

09.08.2001: Jednonoční blitzkrieg v Českém Krumlově: rozbitý lustr, ztracené klíče od auta s věcmi pěti lidí, nonstop zavírající ve čtyři, smutná lavička, svítání ve veselém, byť nevhodně postaveném stanu, teplákový anděl, stesk po vodě, obligátní výlet městem obligátně zakončený v hospodě a hlavně tolik medu, že to snad ani nemůžu unést...

25.07.2001: Karlovy Vary proběhly s jednou výjimkou v podobných kolejích jako loni, předloni, předpředloni... Zato následná voda (Lužnice) patřila k zážitkům bezprecedentním (a to už jsem nějakou tu vodu sakra jel!) - a nemyslím tím zdaleka jen to neuvěřitelné množství alkoholu a kraválu, které nám tam bylo zažíti. Děkuju všem osmnácti účastníkům (sebe nepočítaje), klepu se na fotky a s některými osůbkami se doufám uvidím co nejdřív i osobně! Už aby to bylo... :-)

01.07.2001: Akce v Lesákách (zdravím všechny, zvlášť oslavenkyni Lindu!) patřila k těm povedeným, zato skoro nespat čtyři noci za sebou už takový nářez nebyl. A insomniacký filmový maratón v Karlových Varech na krku...

23.06.2001: Ad anketa časopisu People o nejkrásnější lidi na světě (viz MF Dnes-Víkend, 23.6.2001, str. 1-2): pomineme-li otázku smysluplnosti podobných anket, jejich závislost na aktuálních trendech v showbizu (viz inflace týpků z filmu Tygr a drak versus absence Cindy Crawford) a drtivou převahu Američanů, i já jsem si ve výsledcích našel "své" tváře (shodou okolností to byly vlastně skoro jediné, které jsem z onoho výběru znal). Je tu Johnny Depp, je tu i Julia Roberts, na milost beru dokonce Jennifer Lopez, jakkoliv šla její "kariéra" od U-Turn strmě z kopce; kromě Cindy mi naopak chybí například Brad Pitt nebo Rachael Leigh Cook. A absolutní jednička, naštěstí v anketě zahrnutá? Pusinka Benicio del Toro! :-)

23.06.2001: Pro ty, kteří zatím nejsou na ničem závislí, se vřele doporučuje hra Bejeweled. Zkoušejte to pokud možno pouze z pevného připojení, protože ty účty pak... :-)

12.06.2001: A vida, voitech.org se začíná konečně vyplácet! :-) Moničko, díky za Besipky!

09.06.2001: Poslední dobou jsem se nějak zamiloval do Besipek... :-)

08.06.2001: Oslavy "10." výročí Rádia 1 dnes kulminují koncertem na Výstavišti. Ze všech těch textů, které teď o počátcích Rádia 1 najdete v každém periodiku, stojí za pozornost snad jediný: článek Ondřeje Štindla v Týdnu (č. 23, str. 76), protože tenhle člověk u toho byl. A jinak ad Rádio 1 - říkávalo se, že to je jediná stanice, která se dá v Praze poslouchat, ale už neplatí ani tohle. Býval jsem kdysi v jejich starém studiu v Bunkru a stýská se mi po těch časech (a po té muzice!) asi jako se po nich mám dojem stýská Ondřeji Štindlovi. Jenže tehdy jsem to všechno ještě nedokázal tak ocenit... A teď, v kontextu ostatních rádií - "Přesně jak jsme očekávali: žádný rozdíl!".

21.05.2001: Tak jsem si dneska koupil další kalendář Cindy Crawford. Začal jsem s tím v roce 1998, takže je už čtvrtý... :-)

21.05.2001: Na Florenci, při pohledu od zastávek autobusů MHD (133, 207 a ještě cosi) směrem ven z města, je na jakési betonové krabici k vidění sprejem vyvedený akt. Projížděje okolo jsem se jím ani nestihl pořádně pokochat, protože mě víc zaujal podpis autora: Kickasso... :-)

19.05.2001: Přišly fotky z Barcelony. To první jsem já se sestrou na Pedreře (Gaudího dům, jinak též Casa Milá), to druhé je stav těsně před jednou z těch báječných nočních večeří u okna vedoucího do horké tmy tam nad terasou... Jasně že se mi stejská! :-)

17.05.2001: Asi jste se v metru všichni dozvěděli, že ty milostné dopisy, co se choulily na reklamních plochách ve vagónech, nebyly než reklama na novou knihu Michala Viewegha Román pro ženy. Kamaráda Chócu a jeho romantickou duši to strašně ranilo :-) - a mě překvapilo, že se mnou to nedělá vůbec nic, i když bych se měl nad tou laciností taky vztekat. Přemýšlel jsem nad tím a zjistil, že jsem ty dopisy tehdy asi ani nemohl brát vážně, že mi pod tím něco smrdělo. Jasně, po bitvě je každý generálem, ale proboha: když je člověk tak zoufalý touhou, jak se v těch reklamách Viewegh snažil být, tak nepíše vykonstruovaně jako špatný literát a samolibě jako zneuznaný intelektuál, a to ani když špatný literát a zneuznaný intelektuál ve skutečnosti je. :-) Ne, to co je skutečné se pořád ještě dá poznat a pořád ještě to stojí za to...

01.05.2001: A máme tu květen. Vždycky jen zírám, co všechno se na ty Čarodějnice semele... :-)

22.04.2001: Zpátky z cest... Nezapomenutelných čtrnáct dní v Paříži, Barceloně a na stopu mezi nimi. Potkal jsem takové lidi, že mě to naplnilo nadějí a vírou: protože jestli jsem na tak báječné duše narazil všude, kam jsem přišel, mělo by to znamenat, že na ně narazím i všude tam, kam teprve přijdu. Každý, koho jsem měl za ty dva týdny příležitost aspoň trochu blíž poznat, se ukázal být moc příjemným člověkem. Byli to následující lidé: v Paříži Adello, Zuzana a Oussama; v Barceloně Tučňák, Sami, Fiona, Tukie, Lisa, Joep, Ana, Sibylle a její belgická suita; na cestě Michael s Mickem, Bruno, Juan Luis, člověk s obytným vozem, industriální trucker a všichni ostatní, kteří nás vzali. Díky za všechno!

22.04.2001: Musím se pochlubit: stop ve dvou (kluk a holka) z Paříže do Barcelony za 29.5 hodin, zpátky za 32.5, obojí včetně zhruba desetihodinové přestávky na "nocleh": v parku v Montpellier, respektive na pumpě u Nimes. (Nejen) tomu, kdo chce něco zažít, někam se podívat a někoho poznat, stopování vřele doporučuju.

03.04.2001: Nejlepší způsob jak zabít čas je a) utéct b) připravovat se na útěk. Za tři dny mizím do Paříže a Barcelony; zajistit k tomu všechno potřebné a přitom aspoň naoko zachovávat běžný režim je záležitost značně divoká. Ale ten výsledek je na druhou stranu zatraceně silná motivace... Čímž se omlouvám za jistou stagnaci voitech.org v přítomnosti a blízké budoucnosti, kterou doufám zpětně vykoupím pestrými historkami z cest. Mějte se krásně!

01.04.2001: Když je venku takhle (nádherně), přepadá mě zvláštní (a nezvyklý) pocit smíření se se světem; někdo tomu říká štěstí. Všechno se najednou zdá být v pořádku, jizvy se zacelují a staré věčné bolesti přestávají být důležité. Ale na jak dlouho? Ještě neumírám ani já, ani ony, a všechno se mění podle tak nejasných zákonitostí...

28.03.2001: Zpátky do světla...?

11.03.2001: Jsem naivní, ale léčím se. Posílal jsem po autobusácích na lince Praha-Paříž sestře balík. Neznalý současných cen v "branži" jsem jim nabídnul padesátikorunu, načež ten bomburovatější z nich balík zase vytáhnul ven a vrazil mi ho do ruky s tím, že za pade ať si ho pošlu poštou. Když jsem se ptal, kolik tedy chce, povídá, že to mi říkat nebude: jsem snad přece dospělej. Nechal jsem jim dvě stovky, a to se tenhle lidumil ještě tvářil, jaké mi neprokazuje dobrodiní. Proboha! Chápu, že to nemůžou dělat zadarmo, ale ať jsou aspoň schopní komunikovat jako lidi. Je to, že si sami neumějí říct cenu, dáno jakýmsi obskurním zbytečkem smyslu pro morálku, nebo snad tím, že by je pak za to mohl někdo stíhat?

11.03.2001: Už delší dobu masivně experimentuju s původně unixovským textovým editorem (Vim). Že jsem posedlý editory je mi jasné už dávno, ale že i tady inklinuju k maximální komplexnosti a nepřístupnosti je pro mě novinka. Prostě si připadám strašně drsně, když ze sebe namísto klikání v menu sypu shluky chaoticky vypadajících příkazů a ono to opravdu něco dělá! :-)

07.03.2001: Někteří lidé se pořád vracejí. Ale nakolik to jsou oni a nakolik jen naše obrazy jich? A nakolik oni takoví kdy byli? Být odsouzený k tomu znát jen sebe stokrát jinak?

05.03.2001: Před Stavovským divadlem v Praze stojí k patě sloupu přikrčená nenápadná socha, která mě přibila k zemi (a to mi sochy často nedělají). Je to tuším součást projektu, který snad začal jako součást programu Praha evropské město kultury 2000 a který (jestli jsem to pochopil) spočívá v umiťování uměleckých artefaktů na místa všednější než jsou galerie - zkrátka na ulici. Tahle socha se jmenuje Pieta a vytvořila ji Anna Chromy, která mě těmi pár věcmi, co jsem od ní jednou letmo viděl, rozhodně nepřesvědčila. Až teď: snad proto, že jsem okamžitě věděl (věděl?), co tím chce říct; snad proto, že je pro mě téma Piety tak osobní. Určitě se tam běžte podívat.