voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
Nový voitech.org je teď tady.
22.12.2004: Moje první corporate party! Na předvánoční redakční mecheche měsíčníku Time In, pro který dělám filmovou rubriku, jsem sice vinou nákupů, stresů a policie přišel místo v půl osmé skoro o čtyři hodiny později, ale pořád to stálo za to. V na můj vkus poněkud příliš epesním Bugsy's Baru u Pařížské zůstala ta správná společnost a když jsme někdy kolem třetí končili, měl jsem pocit, že ty corporate party nemusejí být vůbec tak zlé.
10.12.2004: Tak promoce, říkáte... Je to už víc než rok, co jsem to IZV/FHS UK slavně dokončil, a co se mě týče, mohl jsem si promoci klidně nechat ujít: stejně je jen bakalářská. Ale otec nedal jinak, a tak jsme po prvním (já v USA) a druhým termínu (otec v USA) konečně stihli třetí. Už jsem pár promocí v Karolinu zažil, ale stát tam jako jeden z aktérů mělo přece jenom něco do sebe - tím spíš, že jsem měl jít úplně v čele průvodu a dělat všechny úkony jako první, přičemž jsem samozřejmě zapomněl, že to bude taková spartakiáda, dorazil jen asi o pět minut dřív místo nařízených třiceti a ještě během výkladu, co máme kdy kde dělat, vázal kolegovi kravatu. Všechno nakonec dobře dopadlo - až na to, že skoro jediné, co si z celé té ceremonie pamatuju, je má věčná gymnaziální láska Terezka v úchvatném orientálním kostýmku. Co vám mám povídat... :-)
09.12.2004: Čtenářský deníček! Rozhovory Honzy Dědka mám moc rád, protože jejich autor dokáže z každého vymáčknout to podstatné; jeho památné interview s Karolinou Kurkovou nazvané "Blondýna" potom z tohohle důvodu považuju za jeden z nejlepších rozhovorů, jaké jsem kdy četl. Tím spíš mě překvapil/zklamal/vyděsil jeho titulní rozhovor s Kristinou Liškou-Bokovou v Reflexu 50/2004.
08.12.2004: Asi by to mohlo být i v sekci Filmy, ale ten zážitek pro mě byl spíš osobní, proto ho dávám sem. Protože zatímco přednáška Lutze Kinkela o Leni Riefenstahl v Goethe institutu u příležitosti její výstavy Mýtus v pražské Leica Gallery (toho času na Národní třídě) proběhla poměrně standardně, to, že jsem se za pět minut dvanáct dozvěděl, že mám moderovat následnou diskusi, už pro mě zas tak standardní nebylo. Ale zdá se, že jsem to zvládnul.
05.12.2004: V televizi zrovna běží reportáž z genocidy v Dárfůru a mě napadá... co jiného než mé dlouholeté přesvědčení, že za 95% problémů současného světa může zas a znova protestantská etika. Nepřeháním a nedělám si legraci: za všechno můžou protestanti a ta jejich šílená predestinace, která vede jen k bezuzdné chamtivosti a bigotnosti. To už i ti katolíci se vším tím jejich hřešením a pokrytectvím jsou něčím lidštější - i když se taky napáchali pěkných zvěrstev.
27.11.2004: Kolaudace u Magdy a Jima v jejich zrekonstruovaném vysočanském bytečku! A že jsme se poměli... Finále všech v jedné posteli myslím zaskočilo všechny kromě Johna.
25.11.2004: To, že se celá naše rodina za poslední rok vystřídala v Americe, na nás samozřejmě nemohlo nezanechat stopu, pročež se Andula ujala uspořádání echtovního amerického Thanksgiving u sebe v Modřanech. Průběh i následky byly očekávatelné, hojnost jídla i pití nesmírná a blaho nevylíčitelné. Děkuji organizátorce a zůstávám zvědav, kde budu na Thanksgiving za rok...
18.11.2004: Až teprve Lůca mě přiměla obrátit zraky k zemi a uvědomit si, jak těsná je souvislost mezi špičatými botami a tím, že jejich nositelka bude s nejvyšší pravděpodobností pipina. Et voila - dneska jsem tyhle tragikomické pseudogotické šaškovské botičky spatřil i na nohou jakéhosi nebožáka mužského pohlaví (zřejmě). Apokalypsa se blíží.
16.11.2004: Poslední dobou si uzávěrkové stresy zmírňuji zdravou dietou komiksu Red Meat. (Ano, je tu i česká verze) s překladem od Františka Fuky, ale originál... je originál, nemluvě o těch bizarních slovíčkách, které se z něj naučíte.) To, co na někoho jistě působí jako výplod chorého (nebo přinejmenším lehce perverzního) mozku je pro mě balzámem na duši. Celý život podvědomě hledám klid, neměnnost a rodinnou pohodu (i když bych to na mikrofon nikdy nepřiznal) - a tady mám harmonický svět sám o sobě jako vyšitý. Můžu se vždycky spolehnout na to, že Milkman Dan se bude pošťuchovat s Karen, že Tedovy idiotské nápady dojdou u jeho ženy vždycky pochopení, že sousedi si pomůžou, že Bug-Eyed Earl natrefí na další přítelkyni a že všichni budou mít všechny pořád rádi (dokonce i Johnnyho Lemonheada). O tomhle - o pocitu nalezení náhradní rodiny ve světě, na jehož pravidla se lze spolehnout - jsou všechny sitcomy, televizní seriály, zkrátka všechno, co je na pokračování - a já jsem holt svoji rodinu našel tady.
16.11.2004: Nevím, jak jsou na tom jinde, ale autobusákům na pražských linkách MHD by se mělo nařídit, aby si pravidelně každý měsíc střihli svoji trasu v roli pasažéra. Je mi jasné, že v těch svých hydraulizovaných pilotských sedačkách to můžou těžko zaznamenat, ale běžný pasažér se při některých jejich eskapádách sotva udrží na zadku, natož na nohou. Teď narážím hlavně na sešup busu č. 109 z Novovysočanské na Palmovku, ale takových míst a la horská dráha jsou v Praze určitě mraky.
14.11.2004: A opět Přílepy, tentokrát Turnaj v pétanque. Krásné počasí, strhující sportovní výkony, litry chlastu, spousta skvělého jídla, výtečný večer, idylické odpoledne s oddalovaným odjezdem... Zkrátka Přílepy jako vždycky. A kdo vyhrál? Přece tým Volume, za který hrál... hádejte kdo. :-)
31.10.2004: Už vím, proč mi připadá tak těžký udržovat voitech.org aktuální, zatímco ostatní lidi blogujou jako o život a se (zdánlivou?) lehhkostí: ostatní lidi se většinou neživí psaním. :-) Po všech těch letech jsem už tak vyšťavenej a "vyformulovanej", že mi dělá potíže napsat holou větu, pokud doopravdy nemusím. Čo s tým?
30.10.2004: Není lepšího oddechu od duševní práce než popadnout lopatu - a tak jsem to taky vyčerpanej samým psaním udělal. Do Přílep jezdím už tak dlouho a tak často, že jsem nejen kvůli možnosti vypnout mozek uvítal nabídku jít tam udělat kus práce - konkrétně pomoct kopat bazén. A božínku, lepší prázdniny aby člověk pohledal. Zasranej bahnem od hlavy k patě s rukama vytahanýma až ke kolenům jako opičák jsem vypil litry piv, snědl několik porcí úžasnýho jídla, zasmál se jako už dlouho ne, byl celej den na čerstvým vzduchu, brzo vstal a brzo šel spát a hlavně měl pocit nějaký užitečnosti... Ani jednu věc z toho si při svý "normální" práci neužiju. Jasně, nový koště dobře mete, ale střihnout si takovouhle brigádku tak jednou za měsíc je balzám na duši a kupodivu i na tělo.
22.10.2004: To byl zase den... Celej den jsem pobíhal, mimo jiné si slavně koupil pouzdro na mobil, abych ho furt netahal v kapse, pak jsem se jen otočil doma a vyrazil do Meccy na křest debutu Moimir Papalescu & The Nihilists. Tam potkal milión lidí, příjemně se vyprasil, zmerčil jednu fantastickou blondýnu, křepčil jako král opičáků, podstoupil jeden z těch ach čím dál pravidelněji neúspěšných pokusů - a pak zjistil, že jsem samým křepčením ztratil mobil i s tím novým pouzdrem. A není lepší lék na náběh na depresi než něco takovýho. :-) A mimo to už jsem se svým prvním ztraceným mobilem konečně taky dospělej.
20.10.2004: Tak už je to tady - respektive už měsíc. Tak dlouho mi trvalo, než jsem na vlastní oči spatřil malého Lukáška Johna a Daniely. Ne že by nebyl zlatíčko a ne že bych jim ho z celýho srdce nepřál - ale asi chápete, jaký milník to je. Teď už přijdou jen ty fotky ze svateb, dovolených a pohřbů. A já přitom teprve před chvílí seděl s Johnem v lavici a stabilizoval stabilizátory a rozhodně se mi ještě nechce umřít...
15.10.2004: Každý rok si na to dávám pozor - a letos jsem první vánoční stromky a žárovičky viděl právě dnes v noci, když je zrovna instalovali před Obecním domem. Čím dál dřív... Zlatá Paříž nebo Seattle, kde s tím začínají tak akorát měsíc předem. Ještě že jsem se teď potácel nameten Jackem Daniel'sem z jedný kalby na druhou a Vánoce mi mohly být úplně ukradený.
08.10.2004: Měl jsem to tušit: nakupování v IKEA není žádný med. Tedy pokud se člověk užírá samotou a musí se zároveň prodírat mezi desítkami spokojených párečků, které si právě s gustem zařizují společné bytečky. Konzumní společnost klade nástrahy i tam, kde by je jeden nejméně čekal...
07.10.2004: Ten, kdo vymyslel tu "reklamní kampaň" na ten obskurní drink, která je vylepená podél eskalátorů dole na Můstku A, by zasloužil natřít dehtem, vyválet v peří a vystavit na nějakým veleviditelným místě. Takovou monstrvlezlost, tak nechutný nedostatek vskusu, tak vesmírnou idiocii zkrátka... Ublink.
05.10.2004: Žijeme kulturně, i když o tom kolikrát ani nevíme. To jsem takhle zase jednou skončil ve Velrybě a než jsem se nadál, byl jsem na vernisáži výstavy fotek Lucie Chrástkové Intervence. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že jde o velkoformátové fotky detailů plísně, ale pak už jsem byl doma. Hm... Pěkné, nic víc, nic míň.
03.10.2004: Mám pocit, že v posledních letech se u nás (nebo aspoň v médiích typu Magazínu MF Dnes) slovo 'národ' nepoužívá nikdy tak často jako ve spojitosti s televizí, hokejem nebo tuzemskými "celebritami". Ani jedno z toho mě nezajímá a slovo "národ" mě tudíž už dlouho poněkud irituje... Tím spíš mě ovšem fakt, že nejsem správný příslušník českého "národa", naplňuje pýchou. Jiné sousloví, které mi otvírá kudlu v kapse? "Slušný člověk." Slušný člověk, aspoň v českém vydání, je v lepším případě posera, v horším pokrytec, někdo, kdo za komunistů nekradl a teď je mu to líto, tak z toho aspoň dělá ctnost, nebo ještě spíš ten, kdo za komunistů kradl, cítí se jako děsný protirežimní pašák, ale když vidí krást někoho jiného, okamžitě ho nabonzuje (a cítí se opět jako děsný pašák). Ech, ta nevyléčitelná malost české kotlinky...
02.10.2004: Vojta stůně! A je to větší událost, než to vypadá. Když jsem si udělal pořádný kotel čajíčku, pustil muziku, uvázal šátek kolem krku a zavrtal se pod peřinu, uvědomil jsem si, že jsem takhle "klasicky" nebyl nemocný snad deset let: mám sice štěstí, že bývám zdravý jako ryba (ťuk ťuk), ale když už na mě něco lezlo, stejně jsem si nedovolil/nemohl dovolit prostě vysadit a zůstat doma. Ostatně i to, co mě sužuje teď, je chřipka, kterou přecházím už asi měsíc, a jen to, že mám po nekonečné době volný víkend, mě přivedlo na nápad zkusit si zase jednou skutečně "zastonat". Co vám mám povídat, je to blaho! A kolik to v člověku vzbudí zasutých vzpomínek...
01.10.2004: Těch neuvěřitelných věcí se teď děje vůbec nějak moc. Dneska jsme například konečně dozařídili poslední náležitosti a Radek tak skutečně koupil legendární Markétku, superauto, které bylo s naší rodinou spojeno nezapomenutelných šest let. Těch vzpomínek - a teď nezbývá než jí poslat na rozloučenou velký vilečkářský "páček"... Svým způsobem ale Markétka zůstává v rodině, takže se na ni budu moct ještě nějaký čas klidně zajít podívat.
26.09.2004: Neuvěřitelné se opět stalo skutkem a já tuším poprvé v životě vyrazil na slavnou Presemestrální party u Tvrďáka na chalupě nad Malými Svatoňovicemi. Ne, že bych tam už nebyl na Silvestry a Čarodějnice, ale tahle akce mi pořád unikala. A že bylo o co stát: ve vybrané mnohahlavé společnosti jsem sežral snad pět kilo prasete a tři kuřata, vypil hektolitry piv a zelené, konečně se pořádně vyspal, vyšel si na procházku nádherně předpodzimní krajinou (depres PeterZ pořád jen hekal, jak je krásná, ale tehdy v zimě byla přece jenom krásnější, jak z ruský pohádky), cítil jsem, že někam patřím, a obecně jsem si prostě užil nádherný víkend, umocněný tím, že mi po dlouhé době v hlavě nestrašily žádné akutní povinnosti. A pak jsme dorazili do Prahy, Chóca mě s Hanzem vyklopil u rodičů, Hanz povídá, hele, neukradli ti kolo z auta?, a já říkám, copak kolo, ono to auto zmizelo celý! Načež mi došlo, že se Markétka, toho času už jen vrak, stala obětí stejného čištění ulic jako v pátek Chócův stroj (a že jsem se mu tehdy nasmál :-). A tak začala poslední část víkendu, vrcholící na odtahovém parkovišti u Zahradního města.
20.09.2004: Stál jsem před Tescem a čekal na Šimona, když mi před očima prokráčel vysoký, vyfiknutý, sebevědomý chlapík, houknul přes rameno něco jako "Jestli tam nebudeš ve dvě, tak..." a zmizel mi ze zorného pole. O vteřinu později se za ním objevila poslušně cupitající holka s brekem na krajíčku, která po těchhle slovech zabořila obličej do dlaní a pak se za chalanem rozběhla a snažila se k němu přitisknout. Úplně se mi z toho udělalo špatně...
06.09.2004: Dneska jsem se ocitl mezi pořád ještě poměrně uzavřenou skupinou lidí, kteří vlastní účet na emailové službě Googlu Gmail. Má to zajímavá pro a proti. Zatímco jedni pozorovatelé poukazují na nepopiratelné výhody gigové kapacity schránky a velmi praktického systému třídění a vyhledávání zpráv (který nahrazuje ukládání do folderů), druzí naopak varují před ztrátou soukromí, protože Google do uložených emailů strká nos kvůli tomu, aby na uživatele vyplivl ty nejvhodnější reklamy, a systematicky ho vybízí k tomu, aby žádné své zprávy nemazal. Uvidíme, co se z toho vyvrbí...
05.09.2004: právě skončivší tenisový turnaj mixů 'Pánové zadejte se!' v nedostižné kalicí facilitě v Přílepech mi dopřál přesně to, co jsem potřeboval: vynikající společnost, pohyb na čerstvém vzduchu, (občas :-) dobrou muziku, litry chlastu, nové zážitky ("vánek" je pití, které sestává půl napůl ze zelené a francovky Alpy... mňam! :-) a aspoň chvilkové zapomnění na vršící se povinnosti (ano, vánek). Hopla!
22.08.2004: Dole na Korunní je krám s celkou cedulí Obchod s uměním. Zas tak divně to nezní, ale když se mi to mihlo před očima, něco se mi v mozku sepnulo. Někomu to slovní spojení může znít jako kouzlo nechtěného, někomu jako oxymoron, pro někoho to je naprostá samozřejmost - ale faktem zůstává, že mezi obchodem a uměním existují jen velmi nepřímé páky a jakkoliv musí obojí bohužel koexistovat, jedno nikdy plně nepostihne to druhé. Obchod a umění jsou jako emulze, nikdy ne roztok, a pokud spolu vycházejí dobře, je to spíš výjimka potvrzující pravidlo. Aneb dlouho mě fascinuje, že není žádná závislost, možná jen slabá korelace, mezi kvalitou/uměleckou hodnotou a cenou. Kolik fantastických filmů nevydělalo žádné peníze a naopak, kolik skvělých desek se neprodalo... Ale to bychom museli zabřednout i do toho, jak funguje reklama a propagace a jak jim napomáhají média a jak moc jsou lidi blbí a to by bylo na dlouho. :-)
13.05.2004: A znovu countery a vyhledávače: dneska na voitech.org někdo hledal "gay skladníky".
27.03.2004: Představení Divadelního spolku Kuplet v Divadle Akcent na Smíchově vypadalo přesně tak, jak se nazývalo: Hudba budoucnosti aneb dvě rovnoběžné hovadnosti se v nekonečnu protínají. Čili velepříjemně zhovadilá performance lidí, kteří to evidentně dělají s radostí. Kolekce výstupů nejrůznější provenience měla jedinou chybu - totiž že tu historku s mýdlem v jednom londýnském hotelu už jsem bohužel znal. Zmínit se ovšem musím i o famózních prostorách dotyčného divadla, které je spíš velkonálevnou plnou kulečníkových stolů s připojeným sálem. Byl bych tam pochlastával doteď, kdyby nezazvonil telefon a já nevyrazil... někam úplně jinam. :-)
21.02.2004: Tož jsem se včera vrátil z téměř týdenní lyžovačky v Marillevě v italských Dolomitech. Dvě poznámky: 1. Pro člověka, který na hory jezdil několikrát ročně úplně odmalička, je nepochopitelné, jak se mohlo stát, že se teď pět let na hory nedostal - nebo aspoň ne lyžovat. Buď nebyl sníh, nebo nebyly peníze, nebo nebyl čas... To už se nesmí opakovat. 2. POZOR při půjčování přezkáčů! Když jsem si je v půjčovně zkoušel, cítil jsem se v nich jako v bačkorách, ale už po třech dnech na svahu se z nich staly hotové španělské boty. A teď už nemůžu chodit vůbec. Jinak šlo všechno skvěle - od cesty tam přes ubytování, jezdění, počasí a chlastání až po cestu zpátky. Nicméně stolní hru Carcassone teď hned tak vidět nemusím a to Holečkovo svinstvo taky ne... Dva a půl roku je přece jenom dlouhá doba. :-)
| voitech.org | NOVINKY MUZIKA FILMY DENÍČEK MOJE TEXTY O MNĚ ODKAZY GUESTBOOK |