voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

'Deníček' aneb co se mi honí hlavou (2006)

28.12.2006: Tak dlouho jsme s Veronikou řešili, jestli to není jen obří jinovatka, až to byl skutečně sníh. Konečně.

27.12.2006: Poslední dobou nějak často dostávám kytky, na což rozhodně nejsem zvyklej. Tahle mi přistála v rukou napůl náhodou, ale je živá, takže se o ni asi budu muset postarat. Naposled, co jsem něco takovýho udělal, odneslo to moje oko. Nerad bych v tom viděl nějaký souvislosti...

25.12.2006: Nehledat pravdu, která neexistuje, nebo přinejmenším nikdy nepostihne celek věcí. Hledat opravdovost - protože opravdový je všechno, co skutečně je. Ve španělštině se stejným slovem řekne skutečné, nádherné i královské.

18.12.2006: Ano, trvalo to jen devět let a nějaký ty drobný, ale nakonec jsem se k tý promoci přece jenom prostřílel. Škoda jen, že ji UK dělá s takovým odstupem po státnicích: člověk už je dávno někde jinde, má jiný starosti a všechnu euforii z protržení cílový pásky dávno propil. Ale pak - pak přišel fajn večer v širším rodinným kruhu, nikdo na nikoho mimořádně neřval a já měl zase jednou pocit, že někam patřím, což je možná ještě mimořádnější. A taky jsem asi podruhý v životě dostal puget.

16.12.2006: A tak jsem přece jenom vstal a sešoural se dolů, kde Danča s Chosém pekli závěje vanilkových rohlíčků, z televize burácela dechovka a Dobík slintal u trouby na plný obrátky. A ačkoliv jsem se zase jednou cejtil jako pytel sraček, pomalu jsem roztával, a i když za dveřma na balkón už nesídlí pavók, přece jenom byl výhled na dnešek hned optimističtější. Tohle je holt Vilečka. A pak přišli The Twilight Singers a já konečně pochopil, proč se ten song jmenuje tak, jak se jmenuje, a Whiskeytown, kde u toho názvu nikdy nebylo co řešit, protože tak to se mnou bylo vždycky. Venku byla konečně aspoň jinovatka, když už ne sníh, v pokoji bordel na kolečkách, Vánoce na krku... Sfouknul jsem příjemnej rozhovor s Tysonem z Atlantic Cable, koupil si pár DVD a nějakou country kompilaci, potoulal jsem se městem, koupil chleba, svezl se vlakem. A teď je čtvrt na pět ráno a Lucinda si vyřvává plíce a i Daník s Martinou už šli spát a soused projednou nevyhodil pojistky a mně je sladce, hořce, kysele i slaně najednou, protože protiklady ve skutečnosti neexistují. Je mi milión let i patnáct, protože jsou dny, kdy na čase nezáleží. Kdyby věci nebyly těžký, byly by moc jednoduchý.

06.06.2006: Venku za údolím zapadalo rudý Slunce, já sebou po dobrý večeři plácnul na postel, abych nabral cíly na další cestu, a nic mě netížilo. Protože už jsem na tý cestě byl. A v tom odvedle od colomba začala zvonit Jane Says od Jane's Addiction a ve mně se něco sepnulo - ta hořkosladká krása, vědomí pomíjivosti, práh léta a hlavně, hlavně ta cesta. Tušil jsem to, možná jsem to dokonce i věděl, ale teprve teď, když jsem se na ni vrátil, konečně jsem i ucítil, že jsem z ní předtím sešel a dva roky, víc než dva roky šlapal v bahně u jejího kraje. Co je krása jinýho než vědomí smyslu věcí? A ten se objevuje jen když je člověk na cestě, jako dálniční návěstí, jako servírka na pumpě, jako štěrk u krajnice. Krása a bolest je jedno, stejně jako je obojí vědomí začátku i konce. To mezitím je cesta - a já se na ni vrátil. A dneska jsem po ní urazil další kousek.

19.05.2006: Jak zpívají Kinski a zaznamenává Bourek, tohle byla zase jednou Party Which You Know Will Be Heavy. Nejdřív narozeniny kina Světozor, který by mě spolehlivě dostaly pod stůl samy o sobě, a pak přesun o pár bloků vedle do tý vysquatovaný zubařský kliniky v Jungmannce, toho času životem kypícího centra festivalu 4+4+4 dní v pohybu, kde jsem se neskromně těšil společnosti hotovýho harému. A bylo to... uf. Jedno velký barevný vířící opilý potácející únavný uf. Nevím, jak je možný, že něco může být tak regenerující a devastující zároveň, ale je mi jasný, že už na to začínám být trochu starej.

16.05.2006: Městskou hromadnou dopravou se zase jako každý rok potácejí vyhastrošení přiopilí maturanti a vybírají na poslední zvonění. Překvapilo mě, jaký hřejivý pocity to ve mně vyvolává. Ani ne tak nostalgii po gymplu, na ten vzpomínám v jiných souvislostech, jako spíš uklidňující vědomí relativity problémů. Co se člověku na střední zdálo jako nesplnitelný úkol nebo nepřekonatelná obtíž v něm dneska vzbuzuje pousmání. Jenže stejným způsobem se jednou budeme dívat na to, co nás přivádí k zoufalství dneska. A jestli nás ve školce štvalo, že musíme po obědě spát, a dneska po tom teskníme, zrovna tak se změní i náš pohled na tuhle etapu života, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Začínám věřit, že člověk má v každý fázi naloženo právě tolik, kolik unese. A to mě uklidňuje.

12.05.2005: Vilečka opět hlásí a informuje. Na blíže neurčenou dobu podle blíže neurčeného časového rozvrhu nám sem přibyla Saša. Saša je prý na dietě a hubená, ale zároveň je tak chlupatá, že to není poznat. Přes samý chlupy jí není vidět ani do očí, ale když ji upřeným pohledem odháním, aby na mně nesomrovala jídlo, vypadá to, že si je toho aspoň vědoma, když už na to nezabírá. (Sám ale nemám co říkat, dneska jsem velmi nevybíravě vysomroval večeři na Chosém s Dančou.) Ráno na mě vrčela, tak jsem s ní nekamarádil, ale ještě uvidíme, co se z toho vyvrbí.

23.04.2006: Ve Vilečce se člověk fakt nenudí. To takhle v neděli večer otevřu lednici a tam na mě kouká sedum vykuchaných kuřat.

23.04.2006: Další Přílepy, další brigáda, další vygumování mozku. Další řízky velký skoro jako tenisový kurt, další dokonalá souhra logistiky s hrubou manuální silou, další hektolitry piva. A určitě i další fotky do kroniky a na zdi Kalhauzu... Ale nejlepší - vedle toho, že jsem si opět skvěle odpočinul a na přílepský poměry šel spát už nehorázně brzo ve tři ráno - bylo pozorovat, jak samozřejmě, automaticky a funkčně se společnost rozdělila podle naprosto tradičního dělení: chlapi vzali lopaty, holky šly dělat jídlo a hráběma jsme se nakonec oháněli všichni. Nic proti emancipaci; píšu to proto, že ať se děje co se děje, někdy jsou věci prostě tak, jak byly vždycky a jak to jedině dává smysl.

02.04.2006: Jarní kuličkový turnaj "tří patronů" v Přílepech dopadl vlastně jako loni: prohrál jsem co se dalo. Nějak mi ten herní systém nesedí, protože je založený dost na náhodě, ale prý se má do příště změnit. A taky jsme spravili plot, vytahali po zimě ven nábytek, jedli, pili, hodovali, šli pozdě spát, druhý den se potáceli na bledém jarním sluníčku... Jako vždycky. Naštěstí. Mluvím jak páprda, ale kdybyste věděli... tak byste věděli.

30.03.2006: Byl večer. Jel jsem autobusem temnými končinami na okraji Prahy. Seděl jsem úplně vepředu, na "sedadle smrti", za tím zábradlíčkem vedle řidiče. Najednou nám do světel vběhl zajíc, v bezpečné vzdálenosti od blížící se přídě přehopkal silnici a zmizel zase ve tmě. S řidičem jsme se po něm ohlédli synchronizovaně jak akvabely. Za námi hlučel plný autobus lidí. Nikdo jiný si zajíce nevšiml; bylo to jen mezi námi třemi. Jeli jsme dál.

10.03.2006: Ach jo, asi jsem vztahovačný. Jasně, že nevím, jestli je to určeno mně. Ale chtěl bych. Právě proto, že bych to pochopil. Protože to taky znám.

25.02.2006: Ples občanského sdružení Sojka - spolku mladých jsem kdysi zažil i v původní podobě v kulturáku v Čelákovicích, sakumprásk se vším jak z Formanových filmů, a proto jsem se na "aktualizovanou" verzi v podniku jménem Escobaras, bývalém to kině Bořislavka, logicky těšil jako malý Jaroslav na autodráhu pod stromečkem. Místo uzenýho selete jsem v tombole sice vyhrál jen kalendář Robbieho Williamse (to bude mít Lůca radost), ale nešť: když člověk dobře popije s dlouho neviděnými přáteli, ke štěstí mu nemůže nic chybět. Snad jen lepší finále. Rock'n'rollově laděný večer s kapelou a česko-německým osazenstvem v tematických kostýmech totiž skončil poněkud nečekaně a nevkusně už ve dvě tím, že barmani prostě přestali lít. Hamba - ale druhý den jsem byl nakonec i trochu rád, protože ten ples byl na nejlepší cestě skončit obětmi na játrech. Nebo popáleninami obličeje, protože si matně pamatuju, že jsem do sebe brčkem ládoval jakousi hořící substanci a plameny mi tak tak olizovaly obočí. Ale to je holt rock'n'roll. A Sojka.

24.02.2006: Asi to bylo fakt poprvý, co jsem byl svědkem (naštěstí právě jen svědkem) pravý a nefalšovaný hospodský bitky. Oproti filmům teda dost zklamání... :-) Dva nařvaný opilci se chvíli kočkovali, dokud je od sebe pár dalších neodtrhlo: žádný stoly a židle rozlítávající se na třísky, žádný prolítávání výlohou, žádný praštění kostí, jen spousta nadávek a trocha krve. Malost nad malost, přesně jako celý to sportovní fandění, kterým to začalo: ten den "naši" hráli nějakej hokej a v tý hospodě se to pouštělo v televizi. Já to říkám pořád, sportovní fandění je jen maskovaná latentní homosexualita stříknutá falešnou národní hrdostí. Když předtím v tý televizi došlo k vrcholně trapnýmu a patetickýmu momentu, kdy do studia v olympijský vesničce pozvali nějakýho fousatýho pěvce, aby mocným hlasem rozezněl slova české hymny, a parta těch štamgastů dojatých sabou samými se slzou v oku povstala, měl jsem pocit, že se studem propadnu. A v duchu jsem si říkal, kolik z těch takypatriotů asi spořádaně platí daně a chodí k volbám.

19.02.2006: Jsou dny, kdy cítíte, že se něco láme, mění, že něco velkýho končí a něco jinýho začíná. Dneska začala končit zima. Jasně, možná ještě přijdou mrazy, ale rybník tady pod kopcem už nezamrzne a příslib jara už nesejde z očí. A když už bylo tak krásně, jel jsem se projet na kole. Trochu jsem však podcenil, že cesty ještě budou celý rozbahněný nebo naopak plný ledu, ať už rozbředlýho nebo pořád ještě klouzavýho, takže se banální projížďka změnila v hotovou expedici. A nejen proto. Obhlídnul jsem zase ten úchvatný areál dole v Hloubětíně - přírodní koupaliště, který dávno překryla vegetace, nedostavěný bazény, který teď uprostřed země nikoho zejou jak obětiště nějakýho kmene, jehož jméno bylo dávno zapomenuto, rozpadlý Kejřův mlýn, ke kterýmu jsem se dostal blíž než na podzim, a všechny ty močály, houštiny, náhony a slepý ramena mezi tím. Dostal jsem smyk na ledu na hrázi mezi rybníkem a Rokytkou a báječně sebou švihnul. Zahlídnul jsem letět kachnu. Potkal jsem dávnýho souseda a poprvý v životě viděl středoasijskýho pasteveckýho psa (jeho). Konečně jsem vylezl po těch schodech. Hvízdal jsem si na veřejnosti radostí nahlas. Přemýšlel jsem, jak lidi, který celou zimu chodí po zamrzlým rybníku, poznají, kdy už můžou a kdy už nemůžou, aniž by se musel někdo probořit. Vyjel jsem na ten kopec a nahoře si zahrál na Rockyho jako tenkrát. Cestou dolů jsem si pak málem rozbil hubu. A dojel jsem domů a cítil, že i ve mně se něco láme. Kéž by. Poslední roky žiju ve slepým rameni. Jasně, taky jsem se i hodně naučil, ale člověk má jít dál. Tak snad teď.

17.02.2006: Tak jsem dneska spolu s dvěma kolegyněmi spolustudentkami slavnostně přislíbil, že dokončím doktorandský studium. Na to, že ještě nemám ani magistra a s tou diplomkou se seru už půltřetího roku, poměrně odvážný tvrzení, ale snad mě aspoň trochu zmotivuje.

11.02.2006: Myslel jsem, že to přejdu mlčením, ale už se to nedá. Ta megalomanská a všudypřítomná propagace Vodafone by normálně byla prostě jen blbá - ale při vzpomínce na ty skutečně vtipný a zábavný reklamy, kterými se Oskar vyprofiloval na začátku svý existence, je blbá bolestně. Ale tak to chodí: od originality a osobitosti ke corporate identitě.

26.01.2006: Dámy a pánové, byl jsem nominován na největší mediální mrdku! Více viz Reflex 4/2006, str. 17. Gratulace přijímám na známé adrese.

22.01.2006: Zní to hloupě, ale nečekal jsem, že Jiřímu Cieslarovi vyjde tolik nekrologů. Respektive - člověk jejich počet dopředu jaksi nepočítá, píše si v duchu ten svůj. Ale jsou tu dvě věci, které o "panu docentovi", jak jsme mu říkali my, vypovídají stejně výmluvně jako ty jednotlivé vzpomínky. Počet těch nekrologů dokazuje, jak zásadní osobou Cieslar byl, i když jsme si to až doteď nikdy neuvědomili v plné míře, protože jsme ho každý znali jen z jednoho úhlu: jako kritika, jako pedagoga, jako kolegu... A to, že všechny, které jsem četl, byly hodně osobní a většinou napsané v prostoru, jenž měli jejich autoři vymezený k žánrovým textům, ať už to mělo být zpravodajství nebo fejetony, znamená, že byl mezi dnešními filmovými novináři jakýmsi svorníkem a že se k němu nedalo vztahovat jinak než osobně. I pro mě byl zásadní osobou, což člověku v plné míře většinou dojde až tehdy, když tu ta zásadní osoba už není. Nemůžu odhadovat, kolik z mého způsobu myšlení pochází ze mě samotného a kolik mě toho naučil on, ale je nad Slunce jasné, že v tomhle ohledu na mě nikdo zásadnější vliv než Jiří Cieslar neměl. Naučil jsem se od něj dívat se na film jako na partnera, se kterým vedu rozhovor, partnera, se kterým si hledíme vzájemně do očí.

16.01.2006: Tak mě napadlo, proč se vlastně v čekárnách u doktora říká "na shledanou". Nebo dokonce doktorům. Onkologovi bych to říkal poměrně nerad.

05.01.2006: To takhle jdu jako obvykle na Můstku do metra, proti mně klasická přežvykující postava v modrý bundičce s mírně slabomyslným výrazem, automaticky tahám z batohu tramvajenku, jenže postava vrtí hlavou, že jako není třeba... Nevím, proč jsem toho revizora pak ještě chvíli pozoroval, leč stálo to za to. Domorodci ho nezajímali, ale v momentě, kdy zmerčil evidentní turisty - orientálce ověšený foťákama - vyskočil jako by ho bodla vosa a už je s gustem kasíroval. Skutečně božský hovado.

02.01.2006: Tak to mám zase za sebou. Své nakouknutí do dospělosti (jako že dospělý nejsem a nikdy nebudu) datuju do doby, kdy jsem pochopil, že není důležité, kolik jakých dárků člověk k Vánocům dostane, ale aby to nějak přežil. A já Štědrý večer přežil a pak už to bylo v pohodě: uklidnit si nervy u Johna s Danielou, přecpat se u Michala s Majkou, užít si pocit sounáležitosti na Marceliných narozeninách a navázat tak na sérii předvánočních praseb prokládaných nákupy dárků, které byly letos bůhvíproč daleko méně hektické než dřív... Čas mezi svátky jsem jako každý rok chtěl věnovat poklidnému organizování věcí a plánování dalšího roku, ale nakonec jsem ho jako každý rok strávil jen poklidným poklidem s nejasně dráždivým pocitem konce přelévajícího se v začátek. A Silvestr? Tentokrát klasicky! Na hory na Emkovic roubenku do Stromkovic - a dokonce mašinkou. Přestože jsme museli všechen proviant odtahat na hřebetech závějemi (skoro :-), podařilo se nám důkladně se přezásobit, pročež jsme zbytky k pobavení i závisti vagónu likvidovali ještě celou cestu domů. (Ad cesta domů - zdravím Alenu!) Silvestr samotný proběhl takřka bez chybičky, akorát ho zpětně trochu zkazila ona diskriminační debata. Zakončení U Kalendů nicméně opět nastolilo harmoniii...

...načež jsem si druhý den s hrůzou uvědomil, co všechno mě tenhle rok čeká a kolik času jsem za poslední měsíce opět proflákal. Ale taková prozření k novoročním kocovinám holt patří. Takže odteď bude všechno jinak. (Che.)