Mircea Eliade: Mýtus o věčném návratu
                        (20.04.1999)
        (Kořeny evropské tradice - Doc. Zdeněk Pinc)

   Mircea Eliade, rumunský mytolog, spisovatel a historik
náboženství, se v tomto eseji pokusil objasnit základní
koncepce myšlení, chápání a pojímání reality, existence a
"dějin" primitivních a archaických společností. Koncepce
těchto tradičních civilizací dále srovnává s tím, jak ke
stejným otázkám přistupuje současný 'moderní' člověk.

kapitola první: Archetypy a opakování

   Pro člena archaické společnosti je reálné jen to, co je
posvátné, tedy to, co už bylo kdysi vykonáno a co se stále
opakuje. Všechno, co archaický člověk dělá, má původ
(předobraz) v dávném vzoru, který kdysi stanovil někdo jiný
- bůh, předek nebo hrdina. Jen opakované je posvátné a jen
posvátné je reálné, právoplatné. Ritualita (opakování
stejných ritů podle nebeského archetypu) je tedy projevem
touhy archaického člověka po bytí.

   Všechny činnosti archaického člověka (lov, válka,
pěstování plodin, sex, svatební a pohřební rituály...)
opakovaly dávný nebeský archetyp. K nejvýznamějším činnostem
pak patřilo stavění obydlí, které ve svém rituálním významu
znamenalo znovuvybudování celého vesmíru. Stejně tak při
obsazení nového životního prostoru musely proběhnout
rituály, které nad cizím (patřícím Chaosu) provedly akt
Stvoření a daly území realitu bytí.

   Nejdůležitější stavby byly pochopitelně chrámy. I ony
měly svůj dávný prototyp, stejně jako celá města (stavěná
například podle vzorů souhvězdí). Chrám znamenal posvátné
místo, ekvivalentní posvátným horám (zikkuraty jsou vlastně
'napodobeninami' hor) nebo jiným významným lokalitám, místo,
kde docházelo ke spojení Nebe, Země a Pekla. Tato místa
fungovala jako Středy světa, jako osy, na kterých se
protínaly zmíněné vesmírné zóny. Symbolika středu (přejatá
třeba z embryologie - svět coby 'pupek světa') hrála
významnou roli.

   Každý rituál stvoření (zahájení stavby, obsazení nové
lokality, narození dítěte...) opakoval primární akt Stvoření
světa (kosmogonii); každá nová věc musela být oživena,
musela jí být vdechnuta duše, aby věc mohla existovat,
trvat. Všechno stvořené bylo stvořené ve Středu světa,
protože Stvoření jako takové pochází ze Středu. Tyto rituály
stvoření zajišťovaly reálné bytí a trvání věcí, neboť jen
posvátné - rituální - bylo reálné. Při každém rituálu
stvoření se archaický člověk z času svého života přenášel do
dávné mytické doby prvotního Stvoření (in illo tempore) a
zároveň i čas, ve kterém rituál probíhal, se měnil z
profánního na posvátný čas počátku všeho bytí. Člověk tak
měl možnost prožívat Stvoření znovu a znovu.

   Význam svatebních rituálů je v opakování Stvoření (svatba
jako sňatek Nebe a Země). Zemědělské obřady nebo léčebné
rituály rovněž symbolizují obnovení původní integrální
plnosti. Náboženský kalendář v rozmezí jednoho roku opakuje
všechny fáze kosmogonie, přičemž velkou roli hraje období
kolem Nového roku.

   Archaický svět v obecné rovině neznal žádné profánní
činnosti - každá jeho činnost měla nějaký posvátný význam.
Každou činnost archaickým lidem kdysi v dávných dobách (ab
origine) ukázali bohové nebo hrdinové. I používané nástroje
a předměty měly svůj dávný předobraz.

   Tím, že se člověk každou svou činností vracel do
mytických dob a každým stvořením začínal od počátku,
neustále anuloval dějiny - rušil profánní čas. Neexistovaly
tak žádné 'reálné' (reálné z dnešního pohledu) historické
události; naopak tímto způsobem vznikaly události reálné pro
archaického člověka, pro kterého bylo reálné jen to, co bylo
neustále opakováno (archetyp). Historické události a osoby
ztrácely okamžitě fakticitu a splývaly se svými
archetypovými vzory a kategoriemi. Tento proces, konaný
lidovou kolektivní pamětí, je typický pro všechny mytologie
(Eliade uvádí mnoho příkladů) a probíhá dokonce i v současné
Evropě (během pouhých desetiletí se autentický příběh změní
v archetypální). Kolektivní paměť umí udržet příběh jen jeho
převedením na archetyp - není totiž schopná uchovat osobní a
historická specifika.

kapitola druhá: Regenerace času

   Pro archaické společnosti, pro něž bylo typické
periodické rušení a znovupočínání času (rušení dějin), měl
zvláštní význam Nový rok coby zásadní hranice mezi starým
(špatným) a novým (čistým). Většinou znamenal zrušení tabu
nad novou úrodou, a proto mohl v oblastech, kde se pěstovalo
více plodin, nastávat i vícekrát do solárního roku. Ač mezi
nimi byly rozdíly co do konkrétních period a složitosti
časových systémů, fungovala ve všech archaických
společnostech koncepce začátku a konce jistého časového
období, závislá na biokosmických rytmech a tvořící páteř
systému periodických purifikací a regenerací života. Zatímco
tradiční společnosti fungovaly na bázi pravidelných cyklů
obnovy světa, pro primitivní kultury znamenala regeneraci
světa jakákoliv událost, kopírující Stvoření - tedy
například nová budova nebo svatba. V obou koncepcích hraje
významnou roli panovník: v prvním znamená jeho nástup na
trůn počátek nové doby, v případě druhém pak je to on, kdo
musí provést příslušné novoroční rituály.

   Během období kolem Nového roku vše upadá v počáteční
Chaos, aby pak bylo znovu stvořeno jako nové a čisté. Zlo
minulého roku (a časovosti jako takové) je zaháněno ohni,
hlukem či posunky. Jde o takřka fyzickou likvidaci minulého
roku a jeho negativ, která jsou symbolizována vyháněnými,
spalovanými či jinak odstraňovanými rituálními zvířaty,
předměty atd. - nejedná se tedy pouze o očištění, ale o
naprosté smazání hříchů a vin. Stylizované boje mezi
skupinami mužů znamenají prvotní zápas Chaosu s Kosmem.
Chaos je vyjádřen převrácením společenských vztahů a
uvolněním morálky, kdy se konají orgie, otroci získávají moc
nad pány a podobně. Duše mrtvých se vracejí v lidské podobě.
Roli hraje i motiv Potopy a mýtus o prvotním zápasu, kde
Chaos a Kosmos zastupují hrdina a (většinou) trojhlavý drak
nebo had. Všechny tyto rituály znamenají očistu a opakování
kosmogonie.

   Během dvanácti dnů kolem Nového roku (v křesťanské
tradici mezi Vánocemi a Třemi králi) dochází k prefiguraci
(předpovídání) nadcházejících dvanácti měsíců roku. Nový
rok, často situovaný do března, také podstatně koresponduje
s vegetativními cykly.

   Regenerační rituály, spočívající na periodicky opakovaném
ničení času a historicity (plynoucí z nechuti archaického
člověka vyrovnávat se s pamětí, s neobvyklými -
nearchetypálními - událostmi), se ve své cykličnosti často
inspirovaly v lunárních cyklech. Fakt, že ač Měsíc mizí,
pokaždé se znovu vrátí a projde stejným cyklem, dal základ
optimistické koncepci žití, v níž jsou katastrofy v podstatě
normální, protože žádná z nich nemůže být definitivní, nikdy
nic nezmizí docela a žádná změna není konečná. Smrt je pak
přirozená, neboť u člověka stejně jako u Měsíce (a i u
Vesmíru) dochází k 'opotřebování formy', následovanému jejím
obnovením.

   Odpor archaických lidí k historicitě a neúnavné anulování
profánního času vyplývá z jejich bytostné nostalgie po
božské době, prvotním ráji, kam se snaží vrátit. Profánní,
lineární čas je od tohoto ráje vzdaluje, což pro archaického
člověka znamená ztrácení kontaktu s bytím, s realitou -
protože jen to, co je posvátné - spojené s okamžikem
Stvoření - je reálné.

kapitola třetí: "Neštěstí" a "dějiny"

   Každý život s sebou přináší utrpení. Překonat utrpení lze
jen tehdy, pokud se mu přikládá nějaký smysl. Pro
archaického člověka znamenalo utrpení trest od boha, seslaný
za porušení tabu, za vstup do neblahých končin atd.,
popřípadě prostě znamení božího hněvu. Mohlo se také stát,
že bůh nepřátel byl silnější, čímž byla vysvětlena prohraná
bitva. Každé utrpení však nabývalo podobu některého
archetypu, čímž se stávalo reálným a zapadajícím do systému.
Mýtus o věčném návratu navíc zaručoval, že žádné neštěstí
nepotrvá věčně. Člověk proti utrpení bojoval, ale pokud
nastalo, snášel je morálně, neboť mělo smysl, nebylo
absurdní - byla totiž známa jeho příčina a jen tak se dalo
překonat.

   Židé pochopili utrpení jako Boží trest za své hříchy.
Protože se pokládali za vyvolený národ, Bůh je v jejich
očích takto vracel na správnou cestu, vedoucí k předpovězené
konečné spáse. Židé tedy skrze proroctví a mesianismus
přesunuli mýtický věk z minulosti do budoucnosti, čímž
fakticky ustanovili dějiny - profánní čas, vedoucí k
rajskému času čistoty a integrity (illud tempus). Oprostili
se od archetypálního chápání hříchů a od cyklicity. Události
se pro ně staly historickými a čas lineárním a utrpení
získalo smysl v tom, že "vedlo" správným směrem, což činilo
dějiny snesitelnými. Mezi Židy a Bohem fungoval vztah -
smlouva, která jim za víru v jediného Boha slibovala ochranu
a spásu; Bůh tedy svými zákony a rozhodnutími zasahoval
přímo do života národa. Opakování archetypálních gest bylo
nahrazeno vírou - odmítnutím nevyhnutelné racionality
koloběhu cyklů a spolehnutím se na Boha a jeho vůli;
periodickou regeneraci Stvoření pak zastoupila jediná,
konečná, která měla nastat po příchodu mesiáše. Zatímco v
archaickém pojetí bylo utrpení imanentní ve věčném sváru
Kosmu s Chaosem, Židé ho pochopili jako daň za budoucí
vykoupení _jednou provždy_.

   Indická koncepce spočívala ve složitém systému
opakujících se časových cyklů. Každý cyklus směřoval k
celkovému úpadku (etickému, biologickému, ekonomickému...),
aby nakonec dospěl k "věku temnot" a zničení světa (velkým
požárem či jinak), následovanému dalším cyklem. Dokonalý byl
pouze počátek, zatímco následný čas znamenal postupnou
degradaci už jen proto, že byl trváním (viz 'opotřebování
formy'). Postupně se tak například zkracoval lidský život a
zhoršovalo utrpení; útěchu přinášel fakt, že jelikož lidem
bylo dáno žít ve "věku temnot", museli zákonitě trpět více
než jejich předci. Tíže utrpení navíc vzbuzovala optimismus,
neboť znamenala, že se blíží konec věku, zkáza a
znovuzrození. Vratkost lidského údělu a vize miliard
opakování utrpení tlačila lidi k touze osvobodit se z
existence a z času dosažením nirvány. Kdo se o toto nesnažil
nebo se snažil nedostatečně, ten podle systému zažíval
utrpení oprávněně a důvodně (a tedy snesitelně).

   V řecko-římské tradici vedle sebe koexistovala koncepce
věčného návratu zároveň s vírou v zánik celého světa, po
němž se měl svět regenerovat v dokonalosti a rajském čase.
Sílila tendence osvobodit se od astrálního soudu a
neodvratnosti kosmických cyklů, která se projevila tím, že
se katastrofy, původně předznamenávající konec cyklu a
nadcházející zkázu, začaly pokládat za konec cyklu jako
takový, přičemž v obdobích klidu a míru se svět regeneroval.
Šlo o pokus valorizovat dějiny v kosmické rovině.

   Každé z těchto pojetí utrpení deklarovalo, že všechno
utrpení je nezbytné, 'chtěné' vyšší vůlí (kosmem, demiurgem,
bohem...). Utrpení stejně jako dějiny bylo pokládáno za
konečné a za směřující k illud tempus. Ten měl nastat buď
návratem nebo zničením a obnovením světa. Dějiny a utrpení
tak získávaly smysl a byly snesitelné.

kapitola čtvrtá: Hrůza z dějin

   V poslední kapitole je srovnáván přístup archaického a
současného (moderního) člověka k dějinám. Zatímco archaický
člověk má z dějin hrůzu a snaží se je různými způsoby
(periodické opakování kosmogonie, přiřazování vyšších
významů událostem) anulovat, moderní člověk je historický,
vědomě se dějin účastní a (spolu)utváří je. I on však
pociťuje hrůzu z dějin, které se musí bránit tím, že dějinám
přikládá nějaký smysl (Hegel, Marx, existencialismus...). Do
křesťanství se například promítly cyklické teorie, které
dnes, po linearitě zasvěceném 19. století, zažívají jistou
rehabilitaci; v lidové paměti a kultuře nadále přežívají
teorie archetypů. Otázkou je také porovnání individuální
svobody a tvořivosti v rámci vlastní existence archaického
člověka versus moderního; modernímu člověku, odtrženému od
tradičních archetypů, může jistou osobní svobodu a naději
tváří v tvář molochu dějin přinášet víra.


>Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007