voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
Nový voitech.org je teď tady.
17.12.2002: Jů-hůůů! Jak informovaly včerejší Lidové noviny, TV Prima se chystá odvysílat kompletní seriál Beverly Hills 90210!!! Někdo by asi měl své mládežnické období raději spojené s něčím jiným, ale já se za léty, kdy podstatné části mých deníčkových záznamů tvořily informace o tom, s kým zrovna chodí Brenda, ohlédnu s nadšením (a s nostalgií). Začínáme v lednu: na kolik kazet se vejde všech devět řad?
12.12.2002: Děvčátko (2002; režie Benjamin Tuček): lehce nadprůměrný nový český film, který sice bohužel a trestuhodně těží ze "samotářštiny", "knoflíkářštiny" a další podobné šmíry posledních let, ale zároveň disponuje skutečně skvělými hereckými výkony (hlavně "sopka" Dorota Nvotová v titulní roli!), příjemnou hořkosladkou náladou a občas nečekanými režisérskými zpestřeními. Další z nekonečné řady dílek, ve kterých každý hledá to svoje "štěstíčko"; racionálně bych ho měl poměrně rychle odkázat do příslušných mezí, ale emocionálně se do mě přece jenom nějak zapsalo... Tak si vyberte.
12.12.2002: Blbec na krku (Le Boulet, 2002; režie Alain Berberian): další úplně obyčejná francouzská "bláznivá komedie". Provařené postupy jako kumpánství drsňáka s blbcem, ztracený los nebo společné setkání všech protagonistů v jednom hotelu, aniž by o sobě zpočátku věděli. Ale ten fórek s ruským kolem na Place de la Concorde na začátku mě docela pobavil. :-)
04.12.2002: Quo vadis (2001; režie Jerzy Kawalerowicz:) další průměrný historický velkofilm, který je velmi polský, americký a televizní, což přesně odráží způsob jeho vzniku, a zároveň další z řady desítek adaptací slavného Sienkiewiczova románu o prvních křesťanech. Quo vadis definici průměrného historického velkofilmu přesně naplňuje (všichni víme, jak to vypadá: všude samé kulisy, kostýmy, filmová/televizní "autenticita" a divadelní herectví), takže k němu není o moc víc co říct; snad jen to, že tam všechny ženské postavy vypadají pohříchu až moc polsky, a to, že mě teď zpětně trochu mrzí, že jsem na Quo vadis byl v recenzi pro dokina tak mírný.
03.12.2002: Samotáři (2000; režie David Ondříček): ještě větší sračka než jsme si pamatovali! Nechtěně jsem toho v televizi zahlédnul začátek a konec a zase jednou se divil, jak je paměť v souvislosti s negativními zážitky milosrdná. Najít druhý tak chtěný, přehrávaný, vykonstruovaný, podbízivý a skrzknaskrz lživý film by dalo docela práci. Argumenty? Prostě se na to podívejte: neutuchající snaha vytvářet kult, být "in" a zároveň působit realisticky, ale každý, kdo v Praze aspoň jednou týdně vyleze na ulici, ví, že tohle se skutečným životem nemá vůbec nic společného. Otřesný zážitek. Ostatně využijme srovnání s předchozím zápisem o Hollywood, Hollywood: tam všechny významy, všechna hloubka a všechen smysl vyplynou jaksi mimochodem, až má člověk pocit, jestli si to tam všechno nedomyslel; v Samotářích je mu všechno natlučeno do hlavy tou nejpřímější a nejexplicitnější cestou a ještě se po něm chce, aby to považoval za něco vypovídajícího o realitě (viz slogan "zasmějte se sami sobě").
02.12.2002: Hollywood, Hollywood (Full Frontal, 2002; režie Steven Soderbergh:) další film úspěšného a nesmírně pracovitého někdejšího "zázračného dítěte" (nejmladší laureát Zlaté palmy v Cannes - 26 let), režiséra filmů jako Traffic, nové adaptace Solaris nebo Sex, lži a video. Právě na poslední zmíněný titul má Hollywood, Hollywood alespoň formálně navazovat. Jde o cosi na způsob už poměrně obehraných "pohledů do zákulisí továrny na sny", ale rozhodně to má něco do sebe. Plno postav, plno vzájemných vztahů a paralelních dějů, střídání roviny "reálné" (herci, producenti, scenáristé...) a roviny "filmu ve filmu", povětšinou ruční (a někdy záměrně distortovaná) kamera a neustálý proud řeči, dost často monologů mimo obraz. Je to hodně těžké na stíhání, ale dát si tu trochu práce se zaručeně vyplatí: najednou vás začnou napadat různé významy, asociace, paralely a odkazy a začnete se do toho filmu nořit jako do detektivky a ještě se přitom možná budete cítit děsně chytře (jako jsem se cítil třeba já :-), že si to dovedete všechno zinterpretovat. A mimochodem, o tom, jak velká režisérská osobnost Soderbergh je, mluví i to, že pro něj takoví lidi jako Julia Roberts (jinak 20 miliónů za roli) nejenže dělají za pakatel, ale ještě navíc přistoupí na to, že si pro sebe sami obstarají kostýmy, makeup, jídlo a dopravu...
29.11.2002: Sexy párty (Van Wilder, 2002; režie Walt Becker): povedený příslušník jednoho velmi vyhraněného žánru. Nikdy jsem neviděl ani jeden díl "Prciček", nemluvě o pozdějších klonech z nečekaných teritorií jako Holky to chtěj taky (Německo) nebo Sexy ptáci (Francie), a přesto mi po prvních deseti minutách bylo jasné, že půjde o "prcičkovou komedii": tak precizně je ten žánr definovaný a tak výrazné jsou jeho rysy, že ho lze neomylně rozpoznávat po přečtení jediné novinové recenze. A snad nikoho nepřekvapí, že jsem byl ze všech těch prsatých blondýn, fekálních vtipů a naprosto očekávatelných dějových figur upřímně nadšen. Báječně jsem se bavil a tak to má být: je daleko lepší, když nějaký film přesně naplní šablonu byť poněkud "oddychovějšího" žánru než když se nějaká hodnotově naprosto srovnatelná šmíra pokouší předstírat, že přináší Velké Umění, morální poselství a mocnou katarzi. Radši nebudu jmenovat.
28.11.2002: Párty animačního studia Eallin v kině Aero se vyvedla, vo tym žádná. :-) Skvělý zážitek mi připravila hlavně projekce mnoha dílů Nu pagadi! neboli Jen počkej, zajíci!, vedle Čtyřlístku nebo Ábíčka neodmyslitelná to součást kulturního povědomí naší pozdně totalitní generace...
27.11.2002: Má mě rád, nemá mě rád (A la folie, pas du tout, 2002; režie Laetitia Colombani): použít erotomanii jako téma filmu je sice výtečný nápad, ale tentokrát to ještě nevyšlo. Zaprvé: celá druhá třetina je převyprávění první, ale z pohledu jiné osoby (snad neprozrazuju moc), což člověku dojde po první zopakované scéně; výsledkem je nesmírné utrpení, protože každý si předem dovede představit, jak ta která scéna bude vypadat, a z nápadu (navíc nikoliv originálního - Jackie Brown nebo Lola běží o život, nemluvě o klasikách typu Rašomon...) je jen krutě rigidní opakování jednoho mechanismu. Zadruhé: ten film se nemůže rozhodnout, jestli bude komedií nebo dramatem, a tak lavíruje mezi obojím a z každého si vezme to horší. A zatřetí: bod dva platí i pro představitelku hlavní ženské role a nejspíš klíčový tahák tohohle filmu, "Amélii" Audrey Tautou, která se touhle rolí nejspíš chtěla vymanit z hereckého stereotypu diblíka, ale pořád si tím není ještě úplně jistá, a tak se celý film jen usmívá nebo ne a nic mezi tím.
25.11.2002: Útěk do Budína (2002; režie Miloslav Luther): adaptace Vančurovy novely o jedné nešťastné lásce a vzrušené době po roce 1918, která poněkud neunesla dojem vlastní velikosti a vznešenosti a zvrhla se v kýč na hranici snesitelnosti, ve kterém i při pokusu o sebevraždu zní šmytce. Neříkám, že v tom nejsou slušné herecké výkony (Lenka Vlasáková, Ondřej Sokol, překvapivě dobrý je i Bolek Polívka) a že děj neobsahuje plno zajímavých paralel s dobou po roce 1989, ale sladkobolnými postupy, děsivým přehráváním a neustálým podsouváním "velkých" emocí divákovi Útěk do Budína strhává sám sebe do propasti.
19.11.2002: Fimfárum Jana Wericha (2002; režie Vlasta Pospíšilová a Aurel Klimt): důstojné pokračování letité tradice českého animovaného filmu. Kolekce pěti známých Werichových "pohádek" (Až opadá listí z dubu, Franta Nebojsa, Lakomá Barka, Splněný sen a Fimfárum), které vznikly během posledních patnácti let. Loutkové, výtečně drsná stylizace, hojnost zábavných detailů a drobných fórků. Vrcholem je hned úvodní pohádka; a dlužno říct, že pohádky Vlasty Pospíšilové (první, třetí, čtvrtá) jsou v téhle kolekci kvalitativně nejmíň o třídu výš než příspěvky Aurela Klimta. Důležité taky je, že Fimfárum ve zvukové stopě používá autentické Werichovo vyprávění, jak ho známe z desky; což o to, bez něj by to nebylo ono, ale ono je to vyprávění zároveň tak báječné, že k němu člověk ani nepotřebuje obraz... Autoři si tu na sebe tak trochu ušili past. No a co je ve Fimfáru naopak úplně zbytečné - hrané vstupy do Wericha stylizovaného "bezhlavého" Oty Jiráka.
09.11.2002: Svatební cesta do Jiljí (1983; režie Hynek Bočan): letitá česká komedie o strastiplném partnerském poznávání s neodolatelným párem Libuška Šafránková a Josef Abrhám v hlavních rolích. Je to ostuda, ale na tuhle tak trochu skrytou perličku mě musela upozornit až moje dobrá víla, se kterou jsme si pak taky udělali takovou malou soukromou projekci... :-)
08.11.2002: K-19: Stroj na smrt (K-19: The Widowmaker, 2002; režie Kathryn Bigelow): neskutečně nechutný ideologický kýč v balení podmořského dramatu. Americký film o posádce sovětské jaderné ponorky během studené války: jak si něco takového coby ti, kdo SSSR ještě před pár lety označovali za "Říši zla", vůbec můžou dovolit točit? A když už, tak jak to, že je nefackuje hanba, když tak ožehavé téma zneužijí pro další naprosto plytký, standardní a obehraný thriller? Prostě typická americká filmová arogance: udělali standardní oslavu amerických mariňáků, které jen převlékli do ruských uniforem a bez jakékoliv hlubší znalosti prostředí a souvislostí s nimi uhňácali "film podle historické události".
08.11.2002: Ostrov ztracených snů - Spy Kids 2 (Spy Kids 2: The Island of Lost Dreams, 2002; režie Robert Rodriguez): parádní jízda pro malé i velké! Když jsem se doslechl, že Rodriguez, autor krváren typu Desperado nebo Od soumraku do úsvitu, točí dětský film, nedovedl jsem si to představit. Ale po skouknutí už se ničemu nedivím: strukturálně vzato jsou Rodriguezovy krvárny se Spy Kids dost shodné a dobrý film je dobrý film nezávisle na žánru, takže jestli se vám Rodriguezovy předchozí věci líbily, odhoďte předsudky a upalujte i na tuhle story o dětských tajných superagentech. Tenhle druhý díl už prý není tak dobrý jako první, ale pořád to stojí za to.
05.11.2002: V dnešní MF Dnes je výtečný rozhovor s Karlem Spěváčkem, režisérem Braku (viz níže). Jestli mu to rebelství a ta nekompromisnost vydrží, tak se od něj časem můžeme dočkat skutečně pořádného nářezu! Po dlouhé době příslib do budoucna, byť zatím spíš osobnostní než režisérský.
03.11.2002: Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme): po letech znovu odkoukáno z recenzních důvodů v souvislosti s premiérou Červeného draka neboli "Mlčení jehňátek 3" (viz níže). Není to zlé, i když tolik humbuku okolo si to rozhodně nezasloužilo (první horor/thriller, který získal Oscara za nejlepší film roku, a navíc tuším teprve třetí titul v historii, jenž dostal všech pět Oscarů považovaných za "hlavní"). Na jednu stranu poměrně objevná asymetrická struktura příběhu (jindy hlavní linie pátrání po vrahovi se tu kvůli jiným liniím, hlavně kvůli vztahu mezi agentkou Starlingovou a doktorem Lecterem, stává jestli ne vedlejší, pak každopádně jen jednou z mnoha) a skutečně výtečný nápad s obsazením hlavní "kladné" hrdinky mladou ženou (v divákovi - samozřejmě zejména mužském - enormně vzroste pocit ohrožení a dochází i k imanentnímu erotickému napětí; kontrastu "žena v jinak téměř výhradně mužském prostředí" se tu důsledně využívá i vizuálně). Na druhou stranu prostě jen další americký biják s americkými traumaty, logickými lapsy, žádnou skutečně kladnou postavou ani katarzí a v postavě Dr. Lectera typicky americkou snahou o vytvoření vysokého "evropského" stylu, později tak směšně přehnanou v Hannibalovi. Jo, a všechny ty krvárny jsou tu dost samoúčelné.
01.11.2002: Psát o filmu jako o dítěti, které miluju: jako o dítěti, které mě tu potěší, tu zklame, tu překvapí, tu rozesměje, tu dojme, ale hlavně nikdy nepřestane fascinovat...
01.11.2002: Falešné vztahy (režie Ferzan Özpetek): velké a příjemné překvapení! Další z mála neokázalých, ale přitom působivých a tak akorát hlubokých filmů, které se spouštějí do nitra postav, aniž by zároveň skouzávaly k těžkému psychologizování. Ehm, abych to trochu zkonkrétnil :-), představte si něco podobného posledním Almodóvarům. Emocionální zmatky, hra s promícháním sociálních vrstev, bizarní komunity stojící mimo společenský "střední proud" a objevování toho, čemu jsme zvyklí říkat "rodina", v jiných souvislostech. Abych vás navnadil: atraktivní italská měšťácká panička po smrti manžela přijde na to, že měl milenku; chce se s ní tedy setkat, načež zjistí, že to je muž. Panička se tak octne v podivném, ale nesmírně otevřeném a tolerantním společenství, které ji čím dál víc vtahuje a přinutí ji začít se na sebe, na minulost i na přítomnost dívat poněkud jinak...
31.10.2002: Smradi (režie Zdeněk Tyc): napoprvé v Uherském Hradišti mnou trochu nedoceněné, napodruhé v Aeru o hodně lepší! Upřímný, čistý, dobře udělaný film, který se o něco snaží (ach ty novinářské fráze...). Jistě, je to téměř westernově vykonstruovaná situace, ale o to líp ji lze zobecnit a to byl myslím záměr. A výhrady lidí, že to je populistické téma (rasová tolerance, možnosti soužití) nebo že tam je moc sprostých slov (a jak jinak děti mluví?), jsou výtečnou sondou do malého českého myšlení, čímž Smradi plní svůj plán dokonce dvakrát.
31.10.2002: Brak (režie Karel Spěváček): hu! Označit to za "jeden z nejhorších českých filmů poslední doby" by bylo moc jednoduché, i když jsem k takovému uvažování měl původně cukání. V podstatě školní srandička pro pár kamarádů, která se bůhvíproč dostává do běžné distribuce. Není tam NIC původního: každý záběr, každý motiv, každou scénu jste už někde viděli, a to většinou v amerických nezávislých (nebo "nezávislých") filmech 90. let. Děj? Tři trubkové v luxusním bytě rodičů jednoho z nich chlastají a hulí, pozvou si šlapku, ta se předávkuje kokainem, poslíček s pizzou skončí svázaný v komoře, pasáka hraje Michael Viktořík, "gangstera" Jiří Korn, dojde i na road movie, sprostých slov (nic proti nim, pokud nejsou samoúčelná) nepočítaně... To, proč to celé nelze hned shodit pod stůl, spočívá v tom, že ten film je tak dělaný schválně: jeho režisér se tak prostě baví. Něco se tam pod tím "páté přes deváté" nánosem znásilněných "kultovních" filmů přece jenom blýská, a tak si říkám, že kdyby se Karel Spěváček (jinak chlapec bez servítků, to se mi líbí!) nesměl deset let podívat na žádný cizí film a případně se mu ještě provedla lobotomie, mohlo by z něj něco být.
30.10.2002: Blažené bytosti (režie Jean-Marc Barr a Pascal Arnold): trochu násilné podobenství "a la these" o svobodném duchu. Třetí díl volné trilogie, jejíž předchozí dva díly jsem neviděl, ale zdá se, že to nevadí. Další Dogma 95, ale ani to tu nevadí. Jemný humor, sympatičtí herci Jean-Marc Barr, Romain Duris a Elodie Bouchez a příjemně vtahující prostředí Indie (v druhé části filmu), ale jinak obehraný model (blázen přiměje přezaměstnaného byznysmena uvědomit si soukolí, v němž se nechává drtit) a žádný velký přesah...
24.10.2002: Halloween: zmrtvýchvstání (režie Rick Rosenthal): tak debilní film, že už mě nebaví ani dělat si z něj srandu. Tady vážně není NIC - kromě vynikající hlášky "Koleda, koleda, blbečku" v titulcích od nebohého Petra Šarocha, který tu strašlivost musel překládat.
23.10.2002: Co se psaní o (nových) filmech týče, začínám recenzenta čím dál víc chápat jako porotce - jako porotce třeba u krasobruslení. Film přijde do kin, každý recenzent zvedne to svoje numero a na čtenáři a potencionálním divákovi je, aby si udělal obrázek sám. Nepovinná část úkolu: pokud se o film zajímá aspoň trochu víc, brzo pozná, jaké filmy jaký recenzent/porotce preferuje, a může to pak při svém soukromém vyhodnocování numer vzít v potaz. Těm nejmíň náročným divákům by měly pro rozhodování stačit reklamy a foršpany. Napadlo mě to nad další z nekonečných debat ohledně objektivity/subjektivity recenzí na dokina; vždyť při recenzování nových filmů je recenzent divák jako každý jiný a od ostatních ho místo nějaké pofidérní objektivity odlišuje jen větší rozhled a možnost srovnání...
21.10.2002: Schválně zkuste do nějakýho vyhledávače zadat 2FUNKY4U a koukejte, co vám vypadne: odkazy na první kompletně počítačově renderovaný porno! Byla to jen otázka času... :-)
14.10.2002: Doba ledová (režie Chris Wedge): nesourodý a řídký animovaný film, který hodně kouká okolo a přitom sám neví, čí je. Plno snahy, málo skutečných nápadů. Urputné úsilí napakovat se na Shrekovi, sitcomový humor, natahovaný děj, značná nekonzistence a mocný tah na efekt. Asociální mamut, ukecaný lenochod a šavlozubý tygr-zrádce (později pochopitelně polepšený) jdou vrátit mimino lidské tlupě, kolem čehož se bůhvíproč motá zmutovaná veverka se žaludem - bingo. Sám moc dobře nechápu, proč mě ta podprůměrnost tak naštvala; asi tím, že se tvářila jako sám pupek světa.
11.10.2002: Charlotte Gray (režie Gillian Armstrong): další z řady válečných kýčů aneb pokud by se měl nějaký žánr zakázat, pak ať je to tenhle! Současná linie vyděračských sentimentálních love story na pozadí historických událostí nesestává z níčeho jiného než z pátých odvarů Doktora Živaga, který byl navíc jen pátým odvarem své knižní předlohy. Co spojuje Anglického pacienta, Tmavomodrý svět, Pearl Harbor a Charlotte Gray? Urputná snaha o velký styl, pokus o morální přesah, barvotisková přeplácanost, slzopudný útok na city, placaté postavy a záběry typu dětský balónek mezi pásy tanku. Kýč, kýč, kýč, křičí zářivě zelené louky a památkově chráněná "úplně obyčejná stavení" z plátna při Charlotte Gray a vás - pokud si vážně nechcete jen tak pobrečet a je vám jedno proč - by to mělo spolehlivě odehnat co nejdál. (A o čemže ta věc je? Titulní hrdinka vyrazí coby britská agentka konspirovat do lůna vichistické Francie. Dál už to znáte: témata typu láska ke dvěma mužům najednou pokládaná na roveň tématům kalibru holocaust, Němci líčení výhradně jako bestie mlátící nebohé babičky pažbou do obličeje, kolaboranti už od pohledu nesympatičtí atd.)
11.10.2002: Poslední loupež (režie David Mamet): hodně slušný lupičský biják, jehož sílou i slabostí je poněkud překombinovaný scénář. Ke konci už nebudete vědět čí jste a kdo s kým vlastně peče, ale stejně si ty neustálé zvraty a precizně vymyšlené vykrádačky budete užívat, nemluvě o kinematografickém baletu při akcích. Gene Hackman tu stárne jak víno, zato Danny DeVito už ve své obvyklé roli mafiánského zloprcka poněkud nudí.
10.10.2002: Žena za pultem (režie Ani Nevím): tak tohle je fakt hlína! :-) Připojil jsem se k oněm 40% lidí (počítáno z těch, co zrovna čučí na bednu), kteří prý sledují tenhle normalizační klenot (respektive kteří se dívali na jeho první díl), a mlátil jsem se smíchy do stehen. Měl jsem to ještě o to lepší, že jsem nikdy předtím neviděl ani jeden díl. Silně mi to připomíná nový akční trhák XXX (viz 08.08.2002): i tady nejvyšší kopec legrace (a že jich je tu víc) roste z propastného rozdílu mezi tím, jak je realita prezentovaná v dotyčném opusu, a tím, jak ji známe osobně. Taky bych chtěl umět takhle krásně mlžit... :-)
10.10.2002: Planeta pokladů (režie Ron Clements a John Musker): vynikající disneyovka podle Stevensonova Ostrovu pokladů. Promyšleně provedená adaptace, nepolevující ďábelské tempo, naprostá technická dokonalost atd., prostě pokud vám je dvanáct let (nebo se na ně cítíte - jako někdy já :-) a jste kluci (ditto :-), tak vás to rozhodně nezklame. (I když si nedovedu představit, že bych na to šel dobrovolně za peníze.)
10.10.2002: Sweet Home Alabama (režie Andy Tennant): krystalicky čistý příklad žánru "blondýnková komedie". Rozhodně tímhle termínem nemíním naše blonďaté spoluobčanky urážet, nota bene když s tou nejkrásnější z nich chodím :-), ale takhle ten žánr američtí pánové scenáristi prostě nadefinovali. Určitě to znáte: krásná, úspěšná a šťastně zasnoubená módní návrhářka z New Yorku se musí před svatbou ještě jednou vrátit do rodného vidlákova, aby tam vyřídila nějaké resty z minulosti. Bla bla bla, končí se pochopitelně svatbou, ale než k ní dojde, všechno je úplně jinak. Mezitím se chvíli řehtáme a chvíli nedutáme napětím, zjišťujeme, jaká správná holka ta hrdinka vlastně je, dozvídáme se, jak je důležité neztratit své kořeny, rveme do sebe kila popcornu a hlavně moc a moc držíme palce... Hm. Ale vlastně se mi to docela líbilo. :-)
04.10.2002: 8 žen (režie François Ozon): vynikající "muzikálně detektivní komedie" nebo jak to nazvat! Adaptace divadelní hry Roberta Thomase, přivedená k životu zázračným (a zlobivým) dítětem francouzského filmu Françoisem Ozonem (jak mě teď mrzí, že jsem zanedbával jeho profil na loňské LFŠ)! Absolutní jednota místa, času a děje plus herecký koncert osmi špičkových hereček - ostatně trvalo prý osm let, než se podařilo sladit jejich už tak dost nabité diáře, ale stálo to za to: z nejznámějších tu figuruje Catherine Deneuve, Isabelle Huppert nebo Fanny Ardant, ale ještě lepší jsou možná "dospívající" Virginie Ledoyen, rozjívená Ludivine Sagnier a hlavně slaďoučká Emmanuelle Béart! Přidejte charakterizační muzikálové výstupy (podobný nápad jako refrén nekonečných záběrů "do duše" jednotlivých postav ve Smradech, ale mnohem méně samoúčelný), skvěle napsané dialogy a výtečnou detektivní gradaci a máte film, který je pro každého; rozhodně ne jen pro milovníky francouzských konverzaček a krásných žen. :-)
03.10.2002: Červený drak (režie Brett Ratner): ne sice špatný, ale úplně zbytečný remake filmu Manhunter z roku 1986 aneb prequel Mlčení jehňátek. Laicky řečeno jde o Mlčení jehňátek 3 a otázka, proč se tvůrci ke "kanibalské" dojné krávě vrátili sotva rok a půl po druhém dílu v podobě katastrofálního (Hannibala), vás bude zaměstnávat víc než celý Červený drak. Protože tenhle film je k uzoufání neinvenční, nudný a tak plný nejrůznějších klišé, až se vám bude zdát, že sledujete zprůměrování všech kriminálek za posledních deset let. Neusnete při tom, ale to je tak všechno.
02.10.2002: Láska shora (režie Petr Marek): film-zjevení. Člověku se o něčem tak křehkém a neuchopitelném skoro nechce psát: prostě proto, že má pocit, že to nemá cenu. Experimentální, něžné, hravé, poetické a křehké vyprávění o cestě Prokopa a Magdaleny za zatměním Slunce... Může být film hebký?
30.09.2002: Musím tě svést (režie Andrea Sedláčková): Vykecávačka s ambicemi na "pronikavé sondy do duše", která ve skutečnosti vůbec není celovečerák, ale televizní inscenace (polovinu času tvoří k uzoufání nudné repetitivní záběry na noční dálnice, po nichž se sunou auta, to jako že metafora odcizení a samoty). Inscenace Sedláčkové, která se evidentně snaží profilovat jako autorka rádobypsychosociologických dramat, přitom jdou - její Z deníku pubescentky (či jak se to jmenovalo) byla moc dobrá. Když tedy pomineme dramaturgii, zbývají v Musím tě svést rutinní, ale slušné herecké výkony (zvlášť na hajzlíka Krause se moc dobře dívá :-) a jinak už snad nic - psychologie postav dost placatá, zvraty nepříliš uvěřitelné a pointa vratká. Ale dá se to přežít.
13.09.2002: Marečku, podejte mi pero! (režie Oldřich Lipský): opakování matka moudrosti a záruka velké legrace! Určitě jsem tuhle klasiku musel nekdy vidět, i když se na to nepatuju, a považoval jsem za nutné si ji osvěžit. Asi nemá cenu o ní víc psát, všichni ji znají nazpaměť - tak snad jen to, že jsem z ní citoval ještě čtrnáct dní poté...
05.09.2002: The Antwone Fisher Story (režie Denzel Washington): krásný, obyčejný film, který mě dojal, a to vůbec není jen tak. Podle děje by to přitom měl být děsivý kýč a doják na entou, podepřený nálepkou "podle skutečné události" - ale buď není, nebo jsem se prostě nechal unést. Posuďte sami: je to příběh kluka, který neměl rodiče (otec umřel ještě před jeho narozením, matka ho porodila ve věznici a vzdala se ho), vyrostl v dost hustých podmínkách adoptivní rodiny a přišel i o jediného kamaráda, aby se nakonec přesto dokázal dát dokupy a navíc najít svou skutečnou rodinu. Vyprávěno od okamžiku, kdy začne mít v NAVY problémy s agresivitou a je nucen docházet k psychologovi. Jděte na to. (BTW: režijní debut, byť jinak zkušeného herce!)
09.08.2002: Octl jsem se u televize, když v ní běžel přenos z jakéhosi atletického klání v Mnichově. Na televizi nekoukám a atletice rozumím jako koza krumpáčům, ale teď jsem zůstal jako uhranutý: co může vypadat jako suše objektivní záznam probíhajícího děje je ve skutečnosti tříšť malých filmových dramat s osobitou režií a hypnotickou vizualitou. Jednak díky nesmírné fotogenii vypracovaného lidského těla v pohybu, jednak díky teleskopickým objektivům, které dokáží zaznamenat mrknutí oka na vzdálenost desítek metrů; ze sportovců se stává divoká zvěř přírodovědeckých dokumentů, zdálky a neuvědomovaně snímaná v jejich přirozeném prostředí, v jejich džungli - na stadionu. Co mám před očima? Detail nehtů na startovní dráze. Konzultace sportovců s trenéry přes drátěné pletivo. Sportovkyně nervózně popocházející před výkonem jako pumy v kleci. Zpomalené záběry - skok o tyči! Tváře při výkonu: viděl jsem závod tuším na sto metrů, snímaný jako detail tváře vítězné běžkyně, tváře, jejíž výraz se měnil od naprosté koncentrace přes námahu a vítězný škleb až po bolest... To je to možná nejsilnější a nejautentičtější - když kamera z tváří krade detaily emocí: naději, napětí, zklamání, úlevu, radost, vztek. Krása bývá i tam, kde ji nejmíň čekáme.
08.08.2002: XXX (režie Rob Cohen): fantastická příležitost slyšet zase jednou celé kino řvát smíchy! Fakt, tahle akční směska baví hned na tolika úrovních, kolik má v názvu písmen. Jednak tu je skutečně odporná podlézavost, s jakou se tvůrci lísají k cílové skupině dětí do čtrnácti let: všichni jsou pokérovaní a propíchaní, mají "vlastní styl", milují extrémní sporty, poslouchají deriváty Ministry nebo tucku a ti kladní z nich nedělají NIC pro peníze (ale že tu máme reklamu na Vansky, Motorolu, Kodak, Rammstein a další, to je jiná věc). Připomíná to ten díl Simpsonů, kde scenáristi do Itchyho & Scratchyho přidají novou postavičku podle přání diváků, aby se zvýšila sledovanost. Zadruhé tu máme velkou jundu z toho, jak se tu vykrádají bondovky a další klenoty žánru tajných agentů - sázka na jistotu, že je teenageři nebudou znát. Celé se to navíc zbaví někdejší elegance a několikanásobně přežene daleko za hranice lidských možností. A zatřetí? Polovina filmu se odehrává v Praze, potažmo v Čechách! Nemluvím o obvyklých honičkách typu "vyběhne z Obecního domu a letí Nerudovkou dolů"; tady se dočkáte pražské městské policie dobývající hrad Kost, alpských velehor půl hodiny autem z centra, rozstřelování valníku s bramborami raketometem, Marka Vašuta coby tvrdého generála a hlavně autentických hlášek komparsu jako "Jak to jde?" - "Je to na hovno!" - "Zima?". Fantasticky a zaručeně zábavná kombinace, věřte mi! Plus jedna skutečně kvalitní scéna snowboardování na čele laviny.
08.08.2002: Road To Perdition (režie Sam Mendes): šmytce se spouštějí s drtící pravidelností v přesně stejný okamžik jako déšť aneb proč musí při každé "závažné" scéně fidlat symfoňák a cedit? A takový je ten film celý: retrogangsterka o tatíkovi a synkovi, kteří se mstí bossům za smrt maminky a bratříčka, uzavřená do stupidního (a ještě ke všemu nesnesitelně sentimentálního) rámce, jenž sice umožňuje hru na vedlejší motiv ("chlapec poznává svého otce a stává se tak mužem"), ale jinak zkazí veškeré napětí. Pár obstojných, ale samoúčelných hrátek s kamerou plus ucházející herecké výkony Paula Newmana a Jude Lawa. Zato taťka Tom Hanks tu nejenže celou dobu používá jedinou grimasu, ale navíc vypadá, jako by posledních pár let strávil těžkým chlastáním: vizte prasečí očka utopená v odulé tváři. Škoda, měli na víc - ten biják, Tom Hanks i režisér Sam Mendes, který má za sebou celkem přijatelnou Americkou krásu.
04.08.2002: Tak tohle se moc nepovedlo: místo avizovaného guestbookového zpravodajství z Letní filmové školy se nám tu krčí jen tenhle bobek:
31.07.2002 22.17 | Místo: pekelná výheň Uherského Hradišťa | Nálada: ubitá
Sliby chyby... Vzhledem k tomu, že na Letní filomové škole není žádná počítačová podpora novinářů, tak poznámky o LFŠ sepíšu asi až zpětně v Praze. Ale jedno byste vědět měli už teď: je tu strašný, STRAŠNÝ HIC!!!
Na druhou stranu se ovšem zas tak moc nestalo, protože tohle je asi tak to jediné, co o letošní LFŠ můžu napsat. Buď to letos skutečně stálo za takový prd, nebo mi to holt naposedmé prostě nesedlo. Tak to vezmeme zkrátka - mou letošní subjektivní špičku tvoří nestárnoucí klasika (*1924) Nibelungové Fritze Langa (ovšem "stihnul" jsem jen první díl, ostuda), Nevěra pro začátečníky (Toy Love, režie Harry Sinclair; skutečně vtipná teenagerská komedie, nekecám!) a hlavně dvacet let starý opus Terryho Gilliama (Brazil, Král rybář, 12 opic...) Time Bandits / Lupiči času, který mi potvrdil dlouho tušené - totiž to, že Gilliam je geniální blázen/bláznivý génius, který celý život točí jediný film, jedinou ohromující ohnivou vizi s rytíři, draky a obry, která ho musí pronásledovat už odmalička. Vivat! A taky musím zmínit skutečně moc dobrý (akorát trochu moc dlouho odkládaný :-) dokument Šimona Šafránka The Myth (viz jeho oficiální stránku) o fanoušcích Nicka Cavea: plno věcí je tu natvrdo (někdo něco řekne - střih - někdo řekne něco úplně protikladného), ale funguje to tak, a ještě víc věcí proteče jaksi spodem a překvapí vás zezadu. Nevím, kdy a kde to bude zase k vidění, ale jak budete moct, šup na to!
19.07.2002: Muži v černém II (režie Barry Sonnenfeld): nastavovaná kaše lepší originálu. Pamatuju si, jak mě kdysi - ještě coby naivku - první díl MIB ohromil do té doby nepoznaným poměrem film:marketing 25% ku 75% - průměrná, nízkorozpočtově vypadající legrácka se tehdy pomocí agresivní propagace dostala na samou špičku. Tentokrát se tu přece jenom i něco děje, párkrát se zasmějete (pošta, "Koulobradáč"...) a nijak vás to neurazí. Prostě "Zachraňujeme Vesmír po stočtyřicátéprvé". Přes všechno ujišťování to celé vůbec nestojí tolik na efektech a maskách, kolem kterých se už s předstihem dělalo takové haló, jako na "starých dobrých" schématech hollywoodských filmů. Od začátku víte, na čem jste, nemusíte dávat pozor na výhybky a jedete hezky rovně po jedné koleji až do konce. Nic víc, nic míň, nic ve zlém, někdo to takhle rád.
19.07.2002: Jak jsem slíbil, tak plním: průběžné zpravodajství z 37. MFF Karlovy Vary převádím z guestbooku sem a doplňuju. Protože jsme v sekci Filmy, půjde hlavně o filmy, ale vězte, že Karlovy Vary rozhodně nejsou jen o nich... :-) A abych zmínil ty letos subjektivně nejlepší (bez pořadí):
19.07.2002 večer | Místo: dávno zase doma | Nálada: bilancující
Je to skoro týden, co festival skončil, a já ještě horko těžko zpětně doháním poznámky, ale to jsem celej já: je vůbec div, že zvládám referovat aspoň nějak. S hodnocením celé té festivalové taškařice to nemíním přehánět; stačí říct, že moc dobře vím, proč tam jezdím, a že se mi tam zatraceně líbilo i letos. Změnami oproti lety vyzkoušeným pořádkům byla novinářská akreditace a osobní účast nejzářivější hvězdy letošního festivalu, mé krásné dobré víly! No a jedeme od konce:
14.07.2002: Neděli jsme si dali odpočinkovou, melancholickou, přežírací, lehce výletovou a díky Bohu i smířlivou. Krasosmutnil jsem při pohledu na všudypřítomnou likvidaci festivalu: Thermal splaskával jako nafukovací balónek... Nesnáším to a miluju zároveň, ale napřesrok asi přece jen zase odjedu den před koncem. Cesta do Prahy proběhla naštěstí bez nehod. A usínat ve vlastní posteli bylo taky fajn.
13.07.2002: Výýýlet! Za možnost cachtat se v potoce a toulat se lesem děkuju Áje a Tomášovi, kteří se o nás starali jako o vlastní. :-) Večer poslední film letošního MeFeFe, Un día de suerte (režie Sandra Gugliotta): argentinsko-španělská koprodukce o holce, která se ne a ne vymanit z osidel své jihoamerické vlasti, a když se jí to nakonec podaří, nečeká ji zrovna příjemné vystřízlivění. První půlka docela slabá, pak se to začalo trochu hýbat - slušný průměr, poctivost a střídmost místo vlezlosti a samoúčelnosti. Večer kalbička v Carcassu, zásadně poznamenaná Bauerčiným zdánlivě nevinným dotazem "A koho jste vlastně volili?". Nedejte se zmást, z toho kouká průser VŽDYCKY. Buďme rádi, že to skončilo jen bouřlivou dvouhodinovou debatou o adopci dětí homosexuálními páry a flaškou "citrusovýho bechera" na účet podniku... :-)
12.07.2002: Dopoledne jsem si střihl aspoň trochu psaní, které mě (nejen) tady nesmírně baví, ale na které je bohužel pořád míň a míň času. V pravé poledne Ararat, který je pro mě pohříchu teprve prvním setkáním se slavným režisérem arménského původu Atomem Egoyanem. Složitá mnoharovinová esej o hledání pravdy, která se celá točila kolem natáčení filmu o genocidě Arménů Turky v roce 1915, ale zároveň přesahovala do mnohem obecnější roviny. Kultivovaný, závažný, myšlenkově bohatý a "vnitřně nutný" film. Pak jsme se ve čtyřech strašně přecpali, zcela v dobré tradici uspokojování potřeb jak duchovních, tak i materiálních; k dobrému festivalu patří i dobré papunky, ale letos jsem se ve Varech rozežral možná až moc. :-) Večer dokumentární dvojprogram. Nejdříve Obec B. (režie Filip Remunda), hodně sžíravý tragikomický portrét Blšan, "nejmenší obce na světě, kde se hraje prvoligový fotbal": někde se zkrátka dědictví komunismu zažralo tak hluboko, že ho nelze vyčistit bez "porušení podstaty lidí". A potom Absolut Warhola (režie Stanislaw Mucha) o příbuzných Andyho Warhola ve východoslovenské Mikové. Na tomhle zábavném, ale poněkud přetáhlém filmu bylo nejlepší to, že musel vzniknout přesně v době, kdy jsem se s pár lidmi z FAMU ve stejném kraji a v téže vesnici motal i já a pomáhal tam točit školní film na velmi podobné téma. Od půlnoci ještě fiktivní dokument Michaela Winterbottoma 24 Hour Party People o hudební scéně v Manchesteru (Joy Division, New Order, Happy Mondays...): viděl jsem ho bohužel jen polovinu, ale zanechal ve mně velmi příznivý a "autentický" dojem. Uvidíme v distribuci.
11.07.2002: Výheň trvá... Do Puppu jsem se díky starému lístku protáhl na další z vrcholů letošního festivalu - Almodóvarův film Hable con ella. Tenhle týpek je prostě génius: jeho filmy jsou plné těch (ach tak španělských) nejexaltovanějších emocí a nejvyděračtějších momentů, a přesto jim věříte až do dna... Pravý opak Larse von Triera. Moc doporučuju! Večer slovinská Ljubljana od Igora Šterka, dost nudný a prázdný "portrét" další "ztracené" generace, ale přesto mě tu pár momentů zaujalo. A večer se řešilo a řešilo...
10.07.2002: Výtečný film Akiho Kaurismäkiho Muž bez minulosti s velmi jemným posmutnělým humorem o muži, který ztratil svou minulost (aha... :-), ale ona si ho přesto našla. Večer potom Deliverance režiséra Johna Boormana, třicet let starý klasický thriller, z něhož vás bude mrazit v kostech ještě nejméně dalších třicet let. Asi největší zážitek celých letošních Varů! Mrazení v kostech jinak zmírňuje nynější tropické počasí, dnes skutečně extrémní.
10.07.2002 16.53 | Místo: zase tady, kde jinde! | Nálada: jakž takž
Tak co jsme to vlastně včera viděli... Passing Stones od Rogera Majkowskiho, docela vtipnou americkou nezávislou černou komedii, černobílou šílenost s minimálním rozpočtem o dvou trhlých skupinách sourozenců, které hledají poklad, jenž zakopal otec jedné z nich. Následovala párty k dnes premiérovanému a dost očekávanému filmu Smradi Zdeňka Tyce, který jsem (zatím!) bohužel nezvládl navštívit. Poté Erasmus & spol. (původně L'Auberge espagnole, anglicky Europudding - sic!), lehká komedie v režii Cédrica Klapische o studijním pobytu v rámci programu Erasmus. Jednak jsem se toho programu účastnil, jednak se děj odehrává v multinárodnostním bytě v Barceloně a já v jednom přesně takovém onehdá strávil skvělý týden, takže jsem mohl posuzovat, nakolik je ten film pravděpodobný. Šlo to, jen se místo na studia a s nimi společné záležitosti zaměřoval na pohlavní život zúčastněných studentů, ale tak už to v komediích pro mládež bývá. Ušlo. Večer koncert Significant Other a následná tucka ve snobském podniku Lázně I. (nyní celým jménem JuiceRoxyLázněakdovícoještězasponzory), pro mě zkušenost z druhého břehu. Jinak velmi, velmi žhavý den...
09.07.2002 11.29 | Místo: Press centrum Thermal | Nálada: zmatená
Tak je to tady - dny začínají splývat... Vezmeme to od konce. Včera přijela princezna moje nejmilovanější, což s sebou přineslo moře blaženosti, ale zároveň i jisté organizační problémy. Viděl jsem pouze Betty Fisher a jiné příběhy, dobře spletenou francouzskou konverzačku Claude Millera, která se od počátečního psychodramatu dovine až k závěrečné komedii. Den předtím Hotel (režie Mike Figgis), digitálně perverzní zběsilost od půlnoci, provázenou masovým odchodem diváctva. Předcházelo mu 13 rozhovorů o tomtéž od Jill Sprecher, konverzačka pro změnu americká a trochu moc sentimentální - o smyslu života a podobně. :-) A ráno zatím asi jeden z nejlepších filmů tady - japonský Filament (režie Jinsei Tsuji), viz recenze na www.dokina.cz. Jinak jsem celý den psal, až mi z toho hrabalo. Jo, a taky jsem se cachtal v bazénu. No a jsme v druhé polovině...
07.07.2002 14.20 | Místo: prs centrum :-) | Nálada: pracovní
Včerejšek utekl na místní poměry docela poklidně. Docela jsem se vyspal, dal si od středy první teplý jídlo, navštívil fakt nádherný karlovarský divadlo a v něm shlédl Tmavomodrý vřed pánů Svěráků (poprvé): no, dalo se to přežít, méně už ovšem Svěrákovic úvod. Následovalo Smoking Room (režie Julio Wallovits a Roger Gual), kvůli kterému se lidé rvali, aby se na to dostali - a ona to byla zatím největší sračka... Pak pokec se Šimonem a Johnem u pivka, moc vtipnej fiktivní dokument Ludiho Boekena Britney Baby, One More Time o imitátorovi Britney Spears, trocha toho psaní a šupky dupky do postýlky, v na Karlovy Vary skutečně brzkou hodinu (2:15?). Ale co, musím ráno brzo vstávat a vydělávat na dodávku... :-)
06.07.2002 12.32 | Místo: u počítače | Nálada: takhle po ránu? :-)
Tak kára tam aspoň v noci ještě stála a spalo se v ní slaďoučce. Včera jsem ještě viděl Nevěstu přes internet (režie Jez Butterworth), když už mě foršpan na ni téměř pronásledoval, a věru to nebylo špatné: ne sice kvůli scénáři, ale rozhodně díky hercům (poslední dobou čím dál lepší Nicole Kidman a známá dvojka Vincent Cassel + Mathieu Kassovitz). Filmový den uzavřel jeden z nejlepších kousků za poslední dobu - Taking Sides Istvana Szabó, typicky evropská úvaha nad (kolektivní) vinou, rozprostřená nad duelem amerického vyšetřovatele s oficiálním nacistickým dirigentem. Opět špičkoví herci - Harvey Keitel vs. Stellan Skarsgard. A potom Propaganda... :-)
05.07.2002 19.48 | Místo: Vary Vary doprovody? :-) | Nálada: začínám se do toho dostávat...
Tak zatím první dva filmy: první byl čínská (anglický název Seafood, režie Zhu Wen) příšernost o sebevražedné prostitutce a sadistickém policajtovi (no nejděte na to :-), druhý Lost In La Mancha, dokument o tom, jak se Terrymu Gilliamovi (Brazil, Král Rybář, 12 opic) opět NEpodařilo natočit vysněný film o Donu Quijotovi. Zpráva dne: Chócovi včera vykradli auto sotva sem dorazil. voitech.org vyjadřuje solidaritu - a já se teď bojím jít se mrknout na svoji káru... :-)
05.07.2002 09.54 | Místo: Press centrum Thermal | Nálada: vzrušená! :-)
Už první festivalový pozdrav přináším ze samého srdce mediálního mumraje v Karlových Varech. Jako v každém oku hurikánu je tu klid... Včera jsme po dramatické a mocně natahované cestě dorazili 7 minut po skončení vydávání akreditací, takže jsme večer strávili ještě jako obyčejní turisti. Dneska ovšem budíček v 8:30, vyzvednout akreditaci, nafasovat lejstra a lístky, zařídit si box a upalovat na internet... Varů jsem si zatím ani moc nevšiml, nějak už sem jezdím skoro jak na návštěvu k babičce. Imprese z atmosféry tedy příště.
(konec zpravodajství z 37. MFF Karlovy Vary)
03.07.2002: Muž, který nebyl (režie bratři Coenové): napodruhé už trochu moc rozvleklé, ale pořád mě to baví. Klíčové body:
03.07.2002: Hvězdné války: Epizoda I. - Skrytá hrozba (režie George Lucas): tak už jsem je viděl všechny. Podle toho, jak tenhle díl všichni odsuzovali ("trapná pohádka..."), jsem čekal, že bude horší. Je to sice pořád to samý a Impérium vrací úder, natož Návrat Jediho to nepřekoná, ale kufr se mi z toho nezvedá.
01.07.2002: No a jako loni: filmový festival v Karlových Varech a Letní filmová škola v Uherském Hradišti.
28.06.2002: Polibek draka (režie Chris Nahon): není co řešit, máme tu zatím největší sračku roku! Fakt. Kung fu film, ve kterém je všechno ještě třikrát horší, než jste se báli. Suterén.
28.06.2002: Fantom Paříže (režie Pitof): další z filmů na téma osudů legendárního francouzského soukromého detektiva Vidocqua (Vidocq zní i původní titul filmu, ale Češi musejí mít zase něco extra). Hodně velká bída; těžce podprůměrný thriller, jehož jedinou "zvláštností" je, že je natočený na high-definition digital video, takže nakonec vypadá jako televizní inscenace ČST z roku 1985.
27.06.2002: Sedmý hřích (režie Michael Cristofer): kritiky jsou nemilosrdné, ale mně se to líbilo. Historizující "napínavá" lovestory, která má všechny rysy harlekýnky zkřížené se soft pornem (bohatý krasavec hledá manželku, žena-sirotek s temnou minulostí, osud, před nímž nelze utéct, rámec vyprávění před popravou, "romantické" prostředí Kuby 80.let 19.století a důkladné milostné scény s polonahou Angelinou Jolie už po patnácti minutách...), ale která se tomuhle schématu přesto něčím vymyká. Těžko se mi to nějak upřesňuje... Prostě mi připadalo, že některé scény - zvláště ty, postavené na tématu osudovosti - mají sílu, a taky si mě podmanilo účelové, ale schopně podchycené "žhavé" kubánské milieu. A jaké z toho nakonec plyne poučení? I když jste si to možná nemysleli, tak Angelina Jolie umí docela dobře hrát! (Ty triky, co dělala s obličejem... určitě dokáže i stříhat ušima. :-)
12.06.2002: Šmarjápanno, doufám, že všichni víte, že na ČT2 běží Twin Peaks, a pilně koukáte a/nebo nahráváte! Ani jsem sem takovou samozřejmost nepsal, ale člověk nikdy neví... :-)
09.06.2002: ...a květen se sešel s červnem a já se octl na Mezinárodním festivalu animovaných filmů v Annecy (3.-8.6.2002). Plno skvělých filmů (chodil jsem hlavně na soutěžní krátké), pozorování jiných - přirozenějších - reakcí zahraničního publika (spontánní potlesky a vyvolávání v kladném i záporném významu; soutěž v házení vlaštovkami ve velkém sále před každou projekcí :-), užívání si nádhernýho městečka u ledovcovýho jezera pod Alpami (malá Ženeva; škoda, že furt lilo), gyrosy na ostrůvku s labutěma, trojjazyčné konverzace s Miguelem ("Počasí na hovno!"; sedmkrát hip hip hurá a díky za ubytování! :-) a svištění 180 km/h po německých dálnicích ve čtyři ráno (kdo z vás ví, že se do většiny evropských států smí bez cla přivézt jen dva litry vína? a že do Francie asi deset - nebo devadesát? :-). Viděl jsem příliš mnoho dobrých filmů na to, abych je tu zmiňoval, ale u dvou si to neodpustím: jedním z nich je animovaný celovečerák Richarda Linklatera Waking Life a druhým kraťas The Hunger Artist od Toma Gibbonse podle Kafky. A zvláštní uznání zasluhuje Tom's Toilet Triumph, instruktážní film o tom, jak se používá záchod.
30.05.2002: Gosford Park (režie Robert Altman): klasik opět zasahuje cíl! Po IMHO nepříliš povedených posledních titulech Cookie's Fortune a Dr.T a jeho ženy to stařeček Altman znovu popadl za správný konec. Je to jemné, jemné, jemné - tak jemné, že to asi většině lidí prošumí pod prahem vnímavosti, ale pro nás ostatní to znamená jedinečné pošušňáníčko. Společenská satira (ostatně jak jinak), vystavěná na pozadí vraždy na anglickém šlechtickém sídle 30.let. Altman nejaltmanovatější: záplavy postav, výteční herci, perfektně vyhmátnuté situace a dialogy ("Teď buďte diskrétní" :-), hra s oddělením sociálních rovin (svět "nad" a "pod" schody), funkční podřízení filmových složek celku a hlavně - no jak říkám, všechno tak jemné, že vám to bude s rozkoší docházet ještě dva dny potom.
30.05.2002: ...ale ještě jsem o tom Světě podle Prota přemýšlel a zjistil, že to zas tak blbý nebylo: jen se to holt takovou tou mainstreamovou blbostí maskovalo. No a ty scény s hypnózou tam jsou, hm... hypnotické. :-)
29.05.2002: Svět podle Prota (režie Iain Softley): scenáristova pomsta aneb příliš mnoho žánrů najednou = režisérova smrt. Co říkáte na příběh o mimozemšťanovi, který se octne v psychiatrické léčebně, rozhýbe všechny pacoše, rozjede kolem sebe detektivní vyšetřování, oslní diváky morálním poselstvím a nakonec skončí jako katatonik? Nejdřív jako že komedie, potom trocha sci-fi, pak nějaké to ohrožené rodinné štěstí, přidejme kapku napětí, bolavé srdéčko z krutých (a jak...) ran osudu a na závěr dojaté odhodlání stát se lepším člověkem (a pouštět sednout důchodce v tramvaji). Ach jo, a to mám Jeffa Bridgese dost rád a ani Kevin Spacey mi není lhostejný. (A byl to teda mimozemšťan nebo ne? :-)
29.05.2002: Iris (režie Richard Eyre): "Trochu nám ujela ruka se šmytcema a piánem, můžem to tak nechat?" Ale jistě, hoši. Spisovatelka Iris Murdoch sice asi byla dost zajímavá osoba, ale jestli myslíte, že o ní stačí vědět, že byla zamlada promiskuitní, potom sypala z rukávu duchaplnosti a nakonec umřela na Alzheimera, nejspíš máte pravdu. Na Oscara by to každopádně stačit mělo.
26.05.2002: Heaven (režie Tom Tykwer): tady vidíte, jak DŮLEŽITÝ je dobrý scénář - a scénář k Heaven je dokonce skvělý. Nalezen coby součást další zamýšlené trilogie Nebe - Peklo - Očistec v pozůstalosti polského klasika Krzysztofa Kieslowského a dokončen jeho spolupracovníkem Krzysztofem Piesiewiczem; Tykwer se mu překvapivě a naštěstí podřídil a nerval do jeho realizace svůj poněkud hypertrofovaný styl. Vznikl metafyzický esej o vině, trestu, spravedlnosti, odpuštění, odpovědnosti a lásce. Nedejte se zastrašit dosti "tykwerizujícím" úvodem: dál už je všechno prosté, křehké - a krásné...
23.05.2002: Blade II (režie Guillermo Del Toro): hlavně nečekat jakoukoliv logiku nebo nápaditost! Další naprosto nepravděpodobná akční zběsilost... Poloupír, upíři a nadupíři, všichni proti všem, v adaptaci komiksu, která je naprosto bez nadhledu. Ale abych tomu úplně nekřivdil: to, co se zpočátku jevilo jen jako jeden z mnoha filmů, kde režiséra a scenáristu plně nahrazují tvůrci speciálních efektů a choreograf, nakonec prokázalo i jistou vizuální působivost. V bojových scénách (t.j. v 75% délky filmu) nezkušený divák naprosto nestíhá, ale zato se jindy baví reáliemi: natáčelo se totiž v Praze (plno zahraničních filmů vzniká v Čechách, protože je to tu zatraceně levný a kvalitní, a tak titulková listina nejen Blade II uvádí víc českých jmen než cizích). Už úvodní záběr - tramvaj číslo 52 projíždějící pod karlínským viaduktem - kino spolehlivě zarazí, záběry pozdější (například stíny pod Prašnou bránou) pak publikum rozesmějí. Jo a ještě v tý záplavě akčních klišé vyniká hereckopěvecká (country!) hvězda 70.let Kris Kristofferson, jehož drsňák s houmlesáckou image tu pro mě je naprosto nečekaným klenotem a překvapením! (Objevil se už v prvním dílu, ale ten jsem neviděl.)
13.05.2002: Star Wars: Epizoda II - Klony útočí (režie George Lucas): ale no tak dobře... Jak jsme to pak se Šimonem řešili zase hezky zpátky ve Sluneční soustavě nad kafem ve Francouzským institutu, je to pořádně tlustě namazanej krajíc, jenže ne máslem, nýbrž margarínem. (Nemluvě o tom, že jedna z těch "romantických" scén vypadá přesně jak reklama na Ramu.) Je tam zkrátka na co se koukat, ale otázka je, jestli se na to člověku chce koukat přes dvě hodiny. Poslat domů asi tak dvě stě digitálních animátorů a najmout místo nich dva scenáristy a měl by ten film možná i nějakej obsah. Škoda, protože konec druhýho a hlavně třetí díl původní série už začínaly o něčem být. A pozoruhodná je ještě jedna věc: že jsou Star Wars "postmoderním" kompilátem kdesčeho už víme dávno a u těch starých nám to někdy dokonce připadalo i roztomilé, ale že ty nové berou z filmů sotva pár let starých, to už není inspirace, nýbrž zlodějna. Zkrátka plošný záběr od Gladiátora přes Tomb Raidera až někam po 120.díl Krtečka (Krteček a Rytíři Jedi, pro ty, kdo si ho nepamatují). Ale jinak jsem se bavil. :-)
09.05.2002: Jo a zanedbávám předfilmy v Aeru! Ostrov na střeše (režie Artemio Benki) je taková přehrávaná rozpačitost o "pusté všednosti životů", chápu-li to dobře, a nepomůže jí ani jindy dobrá Lenka Vlasáková. Zato Samota (režie Trevor Harrison-Phipps), "filmový monolog" o pocitech uvěznění, který čerpá z autobiografické knihy An Evil Cradling někdejšího rukojmího Briana Keenana, má docela mrazivě něco do sebe, i když tam ta digitální část aspoň zpočátku docela překvapí.
09.05.2002: Výlet (režie Alice Nellis): zase jednou takový normální biják. Ohlasy jsou rozporuplné, ale podle mě to je na české poměry dost kvalitní věc. Dobře vybrané modelové situace, slušně jedoucí děj, pár vtipně vypointovaných míst... Škoda jen šíleně těsně na tělo napsané role nebohé Ivě Janžurové: té chuděře tu nezbývá než jen dělat nešťastné grimasy a tvářit se, že se každou chvíli rozbrečí.
05.05.2002: V televizi pilně sleduju cyklus Hvězdných válek a jako pro člověka tímto kultem nezasaženého je to pro mě skvělá zkušenost. Až dokoukám všechny díly, možná poreferuju blíže.
24.04.2002: V ložnici (režie Todd Field): další přeceňovaný biják aneb filmovým cenám jako obvykle není co věřit. Psycho(melo)drama, které si ukouslo víc, že mohlo spolknout. Náročné téma (maloměsto: rodiče se vyrovnávají se smrtí syna, jehož vrah uniká spravedlnosti), které se nedrží svého cíle (poslední třetina je jak z úplně jiného filmu!) a navíc si pomáhá podpásovými postupy (naturalistický záběr synovy rozšmelcované hlavy) a bídnými klišé (otec jde po pohřbu truchlit do synova pokoje; matka teskní nad dopisem, který synovi došel posmrtně; syn zemřel poté, co ho vzali na vysokou; omlacování o hlavu motivů z úvodu filmu - točicí most, rozebírání houpačky). Není to úplně špatný film, jen si nasadil příliš vysokou laťku. Co je ovšem neodpustitelné - neuvěřitelně špatná Sissy Spacek v roli matky (vážně, ta ženská NEUMÍ hrát!) a to, že padouch je slizák s knírkem (jedno z nejhorších klišé amerických filmů).
23.04.2002: Čistá duše (režie Ron Howard): standardní "oscarový" film. Moc rád jsem to viděl: tohle je typická mainstreamová produkce, kterou jinak nevyhledávám, ale přitom bych měl ze studijních i profesních důvodů sledovat i ji. V žádném případě neříkám, že to je špatný film! Je to dokonale zvládnutý zástupce svého žánru, tedy "filmu na sobotní večer" - filmu pro lidi, kteří jdou do kina ne kvůli otázkám o smyslu existence, ale kvůli příjemně stráveným dvěma hodinám. A takové filmy mají stejné právo na existenci jako "nestravitelná" díla pro intelektuální "elitu". Jenom je škoda, že se tyhle nůžky mezi žánry rozevírají čím dál víc: mainstreamová produkce zbavuje diváka náročnosti, zatímco ty "těžké" filmy člověka odnaučují jen tak se bavit.
A ještě jedna věc: byla to opět moje krásná dobrá víla, kdo mi rozšířil kulturní obzor. Včetně toho, že jsem byl snad podruhé nebo potřetí v životě v multiplexu a byl to fakt zážitek! S tím souvisí jeden malý postřeh: na jednu stranu mě irituje, že v multiplexu rozsvěcí světla hned na začátku závěrečných titulků, aby jim diváci mohli tím snadněji utéct (pro mě je samozřejmostí a věcí úcty k tvůrcům filmu počkat v kině až do konce), ale na druhou stranu je pravda, že ty titulky se dělají čím dál nesnesitelněji dlouhé...
22.04.2002: Úplně jsem zapomněl referovat! Amores perros - Láska je kurva (režie Alejandro Gonzáles Iňarritu): trochu přeceňovaný film, který i tak otlapkává hranici výjimečnosti. Nadšené recenze, loňská nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film a snad všechny filmové ceny, co se dají v Mexiku (odkud ten film pochází) pobrat - ale jinak prostě podívaná, která sice má místy spád a vtip, nicméně jinak je moc dlouhá, křečovitě pospojovaná a žánrově nesourodá. Úvodní povídka o sourozenecko-milostném trojúhelníku a psích zápasech je daleko nejlepší, zatímco druhé dvě (psychologická studie o modelce a jejím pádu ze slávy plus hodně vykonstruovaná povídačka o nájemném zabijákovi, rodině a smyslu života) čím dál víc břednou v nečekané sentimentalitě a podivném moralizování. To přitom hodně koliduje s tím, že v Amores perros není jediná kladná postava, není tam zkrátka s kým ani s čím se ztotožnit (filmy nemusejí mít ani jednoho "klaďase", pokud tam je nějaký zástupný princip - viz Takoví normální zabijáci, Lid vs. Larry Flynt nebo Divoká banda). A to mi asi vadilo nejvíc.
16.04.2002: Přiznávám se, viděl jsem Mulholland Drive tolikrát, že už si to číslo přestávám pamatovat. Může za to pochopitelně Aero. :-) Jinak kulturní redaktor časopisu Týden Pavel Mandys v Týdnu 15/2002 str. 80 konstatuje, že "tragický příběh neúspěšné hollywoodské herečky je na Lynche až trapně jednoduchý, pokud se nám podaří rozlišit tři rozdílné vrstvy vyprávění: realitu, bdělé vzpomínky a sen, který je z nich utkán." Pominu to, že Mandys byl na tohle rozlišování nejspíš předem dobře připraven řadami recenzí a kritik a že s ním navíc stejně nevystačí; důležitější mi připadá, že jeho postřeh diváckému vnímání Mulholland Drive spíš škodí než přispívá a že ten film hlavně redukuje na pouhý zlomek jeho obsahu a působivosti. Je to (s nadsázkou) podobné, jako by se Mandys vychloubal tím, že pochopil Zvětšeninu, protože ví, kdo je vrah. (Dodávám, že Mandysovy články mám jinak docela v oblibě a připadají mi chytré.)
12.04.2002: Cyklón B (režie Elida Schogd): předfilm v Aeru, převzatý z festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. Schválně chladné, nezúčastněné, strohé a místy až nelidsky technicistní připomenutí toho, co Cyklón B je a co dokáže, když se dostane do - jemně řečeno - nesprávných rukou. Stručný, výtečný, dokonale fungující film, který člověkem zamává víc než lecjaká několikahodinová historicky přesná rekonstrukce holocaustu.
04.04.2002: Zvětšenina (režie Michelangelo Antonioni): potřetí? Ten typ filmů, u kterých si člověk připadá strašně chytře - neboli takový film, který je tak nabitý obsahem téměř filosofickým, že u něj člověka prostě žádná blbost napadnout nemůže. Všechno tu dává smysl, všechno tu táhne za jeden provaz. Něco jsem se o tom filmu už kdysi napřemýšlel a dělal jsem z něj dokonce zkoušku, ale aktuální imprese je vždycky trochu jiná, ovlivněná kontextem shlédnutí (sic!). Takže tentokrát: hlavní hrdina, fotograf, je člověk, který žije život tak, že se dotýká věcí. Je neustále v pohybu, cenu pro něj má jen ten jediný moment, kontakt; snad i proto je právě fotografem. K jídlu si objedná první jídlo, které v restauraci uvidí; ve vetešnictví zahoří láskou k vrtuli, kterou nepotřebuje. Jedna z klíčových scén je, když se na koncertě porve o trosky právě rozmlácené kytary, které pak venku bez zájmu odhodí: zajímaly ho tehdy, v kontextu koncertu, kde byly symbolem, vtělením energie hudby i davu, zatímco teď, v kontextu ulice, to je jen kus dřeva a drátů (pro zvýšení efektu je ještě poněkud polopaticky zvedne náhodný kolemjdoucí a bez zájmu je zase odhodí). A tenhle fotograf se stane náhodným svědkem vraždy. Nemuvím teď o filmařském baletu, kterým je scéna zvětšování inkriminované fotky; jde mi o problematiku kontextu. Fotograf má sérii zvětšenin vraždy coby důkazní materiál a podle nich snadno najde i mrtvolu. Ale když mu zvětšeniny ukradnou a mrtvola zmizí, zbude mu jen fotka v největším zvětšení, fotka mrtvoly, která (jak se opět polopaticky dodá) vypadá spíš jako abstraktní malba než jako fotografie skutečnosti. Protože fotografie skutečnosti by to byla, kdyby ona skutečnost - tedy kontext události (fotky, mrtvola, dívka) - nezmizela. Bez kontextu je to právě jen nejasná bílá šmouha na fotografickém papíře. Následuje fantastické finále s imaginárním tenisem, kdy komedianti markýrují hraní bez raket a míčku: předvádějí kontext tenisu, tedy všechno okolo hry samotné. Fotograf na hru přistoupí - a do zvukové stopy se pomalu vkrade zvuk odpalovaných tenisáků...
Nemluvě o obsahu, řekl bych téměř "poselství" filmu, je pro mě postava fotografa jednou z nejhlubších a nejlíp znázorněných, kterou v kinematografii znám (hraje skvělý David Hemmings). On je ten film a ten film je on. Něco aspoň trochu podobného se pak Antonionimu povedlo už jen v Povolání: reportér.
27.03.2002: Mulholland Drive po třiapůlté... Všimli jste si, že cedule Mulholland Dr., mikrofon v Silenciu a modrá krabička v rukou obludy házejí stejná prasátka? Že se ke castingu i k nájemnýmu zabíjení používá stejnej typ fotek? Že Hollywood je spojitost mezi emocemi vyvolávanými iluzí v Silenciu (refrén písně zní "pláču") a emocemi vyvolávanými snem týpka z Winkies? Atd. Ten film je prostě studna, nebo spíš akvárium, kterým člověk může proplouvat a honit se sem a tam za rybičkama... BTW pro Johna: závěr je zobecnění (osudu tisíců bezejmenných hereček/servírek strávených Hollywoodem).
26.03.2002: Jo a málem bych zapomněl: v kině Aero teď coby předfilmy pouštějí dokumenty Jakuba Sommera. Ve čtvrtek jsem viděl Homo sapiens 2000 a to mě dost odradilo - půlhodinová nuda o podivných pražských existencích, která třikrát už už skončila a ono furt nic. :-) Včera odpoledne následoval Život na hřbitově - a to už byla jiná. Půvabný a určitě aspoň trochu stylizovaný dokument o lidech, kteří na jistém hřbitově tráví víc času, než je obvyklé; překvapivě veselá věc, aniž by to působilo samoúčelně. A včera večer do třetice ELFilm, a ten mě dostal nejvíc. Promo říká: "Minimalistický portrét maximální lásky. Nothing is a cliche when it's happening to you..." Autobiografie spojená s historií jednoho vztahu - krásná hořkosladce sebelítostivá nálada a tolik povedených fórků! A hlavně dojetí; už dlouho jsem se v kině nedojal...
26.03.2002: A když už jsme u toho bilancování - tady je můj žebříček deseti subjektivně nejlepších nových filmů, které jsem za poslední rok shlédl:
26.03.2002: Tak jsem zatím jenom letmo přehlédl výsledky Oscarů - to je zase jednou komedie... Jestliže se u Českých lvů říkalo, že vlk se nažral a koza zůstala celá (Tmavomodrý svět dostal fůru sošek, ale hlavní cena putovala Otesánkovi, aby jako že poznáme umění :-), tady je to přesně naopak. Jeden z favoritů, Čistá duše, se spoléhala hlavně na Russella Crowea coby hlavní mužskou roli; tuhle cenu nedostala, ale zřejmě jako cenu útěchy pak získala ocenění v jiných kategoriích, kde přitom byli kompetentnější soupeři. Prohra Amélie z Montmartru v kategorii nejlepšího neanglicky mluveného filmu taky překvapila. No, Oscaři stejně dávno ztratili relevanci ke kvalitě, nejpozději od udělení pěti hlavních cen Mlčení jehňátek...
24.03.2002: Tak jsme s mámou ty Divoké včely pořádně probrali a já musel uznat, že tam pod porchem přece jenom trocha něčeho je - jemný předivo vzájemných vztahů a osobních příběhů. Ale to z toho pořád ještě nědělá dobrej film. A fascinuje mě víra tvůrců i diváků, že čím podobnější skutečnýmu stavu věcí film uděláme, tím lepší film to bude. Takhle to v umění nefunguje: už tatíček Aristoteles říkával, že umění má být víc pravděpodobné než pravdivé (doufám, že jsem to nepopletl :-). Sám se v umění "pravdivosti" dožaduju, ale myslím tím něco jinýho, nejspíš právě tu aristotelskou pravděpodobnost.
23.03.2002: Kterýsi čtenář mé recenze Mulholland Drive na dokina mě požádal o vysvětlení, o čem ten film vlastně je. Tak jsem ze sebe vysypal nějaký poznámky a řekl si, že bych to mohl přihodit i sem. Upozornění předem - Mulholland Drive, stejně jako snad všechny věci od Lynche, nemá jednoznačné vysvětlení a nedá se říct "takhle to teda bylo". Předkládám jen to, co jsem v tom viděl já.
22.03.2002: Divoké včely (režie Bohdan Sláma): zatraceně přeceňovaná záležitost. Tady není nic, jen disparátní hejno potácejících se herců, kteří nemají co hrát, a neherců, kteří zase hrát neumějí, "humor" spočívající ve vulgaritách a permanentního předstírání opilosti všech zúčastněných, a v závěru pokus o "psychologický zvrat" v postavách. Důkladné vybrakování (a zdevalvování) starých českých Formanových filmů plus geniálního Passerova Intimního osvětlení; viděl jsem v tom i hodně z brutálního filmu Gummo od Harmony Korina, ale v tom bych Slámovi nechtěl křivdit. Nemusím ovšem dodávat, že Gummo v tomhle srovnání vychází o tři třídy výš... Chápu, že někomu se film jako Divoké včely líbí, a je to tak v pořádku; ale nechápu, proč se z něj dělá taková událost a hlavně proč ho vůbec Sláma takhle natočil... Nějak jsem cítil, že chtěl říct víc a že na to měl.
19.03.2002: Harry, přítel, který to s vámi myslí dobře (režie Dominik Moll): ten film je tak dobrý, jak je "obyčejný". Žádná okázalost, žádná hra na efekt, žádná stylizace ani "kultovní hlášky" (ach, bído českého filmu...) - protože tenhle film má co říct sám o sobě. Úvaha o tom, co je v životě důležité, rozpředená na půdorysu jedné rodinné krize a náhodného setkání s bývalým spolužákem. Sice to nakonec vezme trochu jiný směr, než jsem ze začátku čekal, ale na to by mě byl připravil jediný pohled na plakát; poselství se nemění. Výteční herci: Laurent Lucas, Sergi Lopez, Mathilde Seigner a Sophie Guillemin. Choďte na evropské filmy!
17.03.2002: Káva a cigarety (režie Jim Jarmusch): dvanáctiminutová srandička z roku 1986 s opičákem (propůjčím mu ten titul :-) Tomem Waitsem a s Iggy Popem a jeho báječnýma psíma očima. Nic se tam neděje, jen tihle dva seděj v baru a plkaj, a je to paráda: škola scenáristům, jak psát dialogy, plus plno zábavy z přesahů do hudebního světa, protože ti dva hrajou sami sebe.
17.03.2002: A tohle je fakt lahůdka a povinná četba: rozhovor Aleny Plavcové s veteránem českého animovaného filmu a čerstvým (a nepříliš nadšeným :-) držitelem Českého lva za nejlepší film roku 2001, Janem Švankmajerem! Viz Magazín Lidových novin, 11/2002, strana 5, vyšlo 15.3.2002:
16.03.2002: Dead Man (režie Jim Jarmusch): viděno podruhé po téměř šesti letech, když jsem mezitím odkoukal i ostatní Jarmuschovy filmy - a zdá se, že jsem tomu mezitím dorostl. :-) Hypnotická cesta za vlastní smrtí, kde předem dávno mrtvou postavu fantasticky hraje Johnny Depp: asi nejlepší herec svý generace, s podivuhodnou pravidelností obsazovaný do rolí melancholických vykořeněnců a zvláštně "čistých" outsiderů (například ve filmech Střihoruký Edward, Arizona Dream nebo Ed Wood; škoda pak těch sraček z poslední doby, viz Blow nebo Devátá brána). Při záběrech na jeho mizející černobílou tvář "na druhé straně řeky" jsem si musel říkat, kde jsem jen tohle viděl - vpálený pod víčky jako Nosferatu nebo Caligari ještě než jsem se narodil...? Černý humor, u kterýho se nesmějete. Ztráta vnitřní čistoty. Ten film je tím vážnější a vznešenější, že si ze sebe dokáže dělat legraci. A pak ta mistrovská halucinogenní sekvence na konci - jako když hipíci napraný tripama chodili na Kubrickovu Vesmírnou odysseu jen kvůli tý psychedelii posledních dvaceti minut. A jak Neila Younga fakt moc nemusím, ten jeho soundtrack tady je perfektní.
10.03.2002: Pozdě, ale přece: ještě ad Čeští lvi. Páně Duškových eskapád jsem vydržel sotva dvacet minut, ale proti gustu žádný dišputát, tedy jestli to měl s těmi nebožáky na pódiu opravdu předem nazkoušené. Většinu z nominovaných a vítězných filmů jsem tak jako tak (zatím) neviděl, tak se zdržím vyjádření, ale něco přece. Vítězství Otesánka manželů Švankmajerových je masivním zablýsknutím na lepší časy, protože tohle je opravdu Film, film s vizí a navíc autorský. Na druhou stranu český lev za celoživotní dílo (nebo jak to tu nazývají) největší bestii českého filmu Otakaru Vávrovi je obrovská ostuda a plivnutí do tváře těm poctivým, kdo se kdy v naší kinematografii o něco snažili; svědčí to o tom, že si milá Akademie spíš než podle kvality vybírá podle data narození.
07.03.2002: Apokalypsa (režie Francis Ford Coppola): hypnotický jako oči hada a účinný jako ta diamantová kulka, o který šeptá plukovník Kurtz... Spolu s Full Metal Jacket a Lovcem jelenů daleko nejlepší a nejsilnější film o Vietnamu. Hrůza, absurdita a šílenství války a vy, otřesený a zároveň očarovaný krvavě dokonalou kamerou giganta Vittoria Storara, nevíte, co z toho je nejhorší... Epizodický charakter děje, přičemž každý zastavení na cestě doostří obraz, systematicky budovaná nadlidská Kurtzova persona, výtečný Martin Sheen coby hlavní hrdina kapitán Willard, dokonalý zvuk, nezapomenutelný scény ryzí filmový magie (nálet na vesnici při Wagnerově Jízdě valkýr... závěrečná gradace setnutí Kurtze zároveň z obětováním býka...) a hlavně několik obrazů, který se vám už navždycky vpálí pod víčka: rotory prolínající se do větráku v hotelovým pokoji spolu s Willardovou tváří... ohořelý vraky vrtulníků a stíhaček zapíchnutý do dna řeky v džungli, když kolem vláčně proplouvá maličký bitevní člun... "karnevalový" osvětlení mostu na konci světa, kde už nikdo nevelí... a hlavně, HLAVNĚ, když prales vybuchne napalmem do prvních slov The End od The Doors. "The - horror..."
06.03.2002: Amélie z Montmartru (režie Jean-Pierre Jeunet): ale tak proč ne... Jo, je to sice strašně načančaný, nepravděpodobný, videoklipovitý, dělaný na efekt a ke konci se navíc ztratí drtivá většina všech těch mnohem zajímavějších vedlejších motivů, ale aspoň jsem se nenudil. Jenom mi vysvětlete, jak to, že v "romantickejch" filmech už je téměř pravidlem, že ústřední dvojice hupne do postele hned poté, co se konečně poprvé políbí. Mně to romantický nepřipadá.
28.02.2002: Po dvou a půl shlédnutích Lynchova Mulholland Drive nejsem než utvrzen ve svém původním dojmu, a to, že to je jeden z nejgeniálnějších filmů, co jsem za poslední roky viděl. A to mu zatím podle svého neskromného odhadu rozumím tak z poloviny. V neskonalé sebestřednosti, kterou omlouvá jen blouznění filmem vyvolané, sem dávám svoji lednovou recenzi na zmíněný opus magnum (najdete ji též na www.dokina.cz) plus textovou verzi úvodu v kině Aero. Snad to někomu pomůže... :-)
26.02.2002: Jak jsem jen mohl mezi "pařížskými" filmy zapomenout zmínit tvorbu Lena Lye?! Tenhle gigant původem z Nového Zélandu dělal už v roce 1935 zvukové a barevné filmy s takovou paletou a takovými grády, že je ještě v 90. letech s oblibou pouštěla MTV (ne, že by to mělo nějakou souvislost s jejich kvalitou; chci tím jen ilustrovat, jak "moderní" a daleko napřed tyhle filmy ve své době byly). Len Lye je osobnost velice bohatá (a jestli se k tomu dokopu, možná z francouzštiny přeložím svou práci o něm a vyvěsím ji sem) a nelze ji redukovat pouze na filmového tvůrce, ale když už to dělám, musím z jeho filmografie zmínit aspoň vrcholné Free Radicals (1958), průlomový Colour Box (1935) a zejména první a subjektivně nejkouzelnější Tusalavu (1928).
24.02.2002: Asi to nikoho nezajímá, ale aspoň stručně, co že jsem to v tom Pařížově vlastně viděl za filmy.
Konečně jsem dokoukal všechny celovečeráky giganta Antonioniho (chyběly mi Kronika jedné lásky, Identifikace jedné ženy a Tajemství Oberwaldu) a připletl se k retrospektivě hračičky Tima Burtona (něžný Střihoruký Edward, brilantně stylový Ed Wood a až nečekaně sžíravý Mars útočí). Po dvou filmech jsem si dopřál od perfekcionalisty Kubricka (geniální Full Metal Jacket a o málo horší Shining), Malou Itálií posedlého Scorseseho (Taxikář a Zuřící býk), ještě mladičkého Jarmusche (Mystery Train s pusinkou Joe Strummerem z The Clash a Stranger Than Paradise) a klasika svého žánru Johna Carpentera (roztomile "starý" Halloween a naopak supernový, téměř videoherní Ghosts Of Mars). Už je asi jasné, že jsem se (zejména z jazykových důvodů :-) věnoval většinou americké produkci... A to i trochu dále do minulosti: z grotesek to byl Chaplinův Diktátor a dojemný The General Bustera Keatona, z westernů superklasické Přepadení od Johna Forda a brutální Divoká banda (Sam Peckinpah), z dojáků Kazanova Tramvaj do stanice Touha, z detechtívek po právu veleslavný Maltézský sokol od Johna Hustona, z muzikálů starý Moulin Rouge od téhož pána, z gangsterek Scarface a z horrorů The Thing From Another World (obojí všeuměl Howard Hawks). Velmi mě potěšila novodobější trojice Millers's Crossing (bratři Coenové, fakt VÝTEČNEJ film, i když jsem mu dobře z půlky nerozuměl), částečně monty-pythonovská A Fish Called Wanda (Charles Crichton) a The Long Goodbye (neselhávající Robert Altman).
Francii reprezentovali klasik Jean Renoir s Madame Bovary, avantgardista Jean Epstein s neuvěřitelně moderním Pádem domu Usherů, skandalista Bertrand Blier svými Buzíky, mládí přející Cédric Klapitsch (Le péril jeune a Chacun cherche son chat), nimral v lidských vztazích Claude Sautet (Un coeur en hiver s nebesky krásnou Isabelle Béart :-) a z nejmladších Bertrand Bonello a jeho Pornograf. Přihoďme i zástupce Španělska - Alejandro Amenábar a jeho lehce přitroublé Abre los ojos. (Podle toho vzniklo nyní aktuální Vanilla Sky - tak to musí bejt síla... :-)
Z nejnovější produkce to byly následující kousky: už poněkud starší Gladiator občasného génia Ridleyho Scotta a tak trochu pro děti Requiem For A Dream (režie Darren Aronofsky). S genialitou si tykala trojice The Pledge (Sean Penn), The Man Who Wasn't There (bratři Coenové) a zejména fakt NEUVĚŘITELNÝ Mulholland Drive PANA režiséra Davida Lynche, trochu slabší byly naopak filmy The Navigators sociálního kritika Kena Loache), Ocean's Eleven (Steven Soderbergh) a poněkud přebarvený a přehnaně ilustrativní The Lord Of The Rings (Peter Jackson). A jedno speciální číslo na konec - úchvatný, magický, nezapomenutelný, po zádech mrazící a přitom téměř neznámý film The Freaks režiséra Toda Browninga z roku 1932... Odkud se TOHLE vzalo...?
Ufff... Ale stejně jsem toho mohl stihnout víc.
22.02.2002: Tady je seznam projekcí FAMU v Městské knihovně na letní semestr 2001/02.
| voitech.org | NOVINKY MUZIKA FILMY DENÍČEK MOJE TEXTY O MNĚ ODKAZY GUESTBOOK |