voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Něco o filmu (2003)

10.11.2003: V televizi běsní nové pokračování Nemocnice na kraji města a já si uvědomuju, že jsem z žádné série v životě neviděl ani jeden díl: maximum byly ty tři minuty v létě na vodě, kdy jsem při náhodném setkání s televizí nechápal, jak tohle může někoho bavit. Ale já jsem vůbec prd Čech: nekoukám na televizi, hokejový hurávlastenectví mi otvírá kudlu v kapse, neznám starý pohádky... Snad jenom to pivo že piju. :-) Teď s odstupem oceánu mi všechno to čecháčkovství připadá ještě obludnější než když jsem v Praze.

07.11.2003: Matrix Revolutions (The Matrix Revolutions, 2003; režie Andy a Larry Wachowski): ale no tak... Velkorozpočtový sitcom s jedním z nejkomičtějších finále za hodně dlouhou dobu. Největší zábava na celé téhle sérii je ovšem listovat uštěpačnými recenzemi na druhé dva díly a probírat se argumenty fanatických příznivců. Ano, dá se v tom vidět cokoliv, ale to ještě neznamená, že to tam je. A nejmíň ze všeho tam je film.

03.11.2003: Hearts of Darkness: A Filmmaker's Apocalypse (1991; režie Fax Bahr a George Hickenlooper): můj oblíbený citát říká, že ne vítězové, ale poražení jsou hrdiny těch nejpřesvědčivějších příběhů (nedostižný Nick Kent ve své kolekci portrétů "padlých" muzikantů Těžkej nářez), a tenhle film je toho důkazem. Dokument o nepředstavitelných těžkostech při natáčení Coppolova majstrštyku Apocalypse Now, které při úvodech v kině Aero vždycky spolehlivě rozesmály publikum (ostatně viz moje ročníková práce, člověku na jednu stranu sebere jakoukoliv chuť pokoušet se vůbec kdy o něco podobného, na druhou stranu ho omráčí pocitem nesmírné velikosti, gigantičnosti úsilí a odhodlání, s jakou ten člověk svůj vysněný projekt prostě vydupal ze země. A jak říkají tam dole u řeky, o tom je umění. (Ještě by to chtělo sehnat Burden Of Dreams o podobně heroickém výkonu režiséra Wernera Herzoga při natáčení Fitzcarralda. Smekám!)

01.11.2003: Ďáblův advokát (The Devil's Advocate, 1997; režie Taylor Hackford): tak zase jednou něco staršího... Svezl jsem se na vlně matčiny posedlosti Keanu Reevesem a odkoukal s ní tenhle thriller o korumpující síle moci. Keanu Reeves je tu evidentně bezradný, ale naštěstí ho drží nad vodou nepřekonatelný Al Pacino (kdo jiný dneska může hrát Satana?) a tehdy ještě nepříliš známá, ale rozhodně skvělá Charlize Theron. Jinak solidní rutina.

30.10.2003: Nesnesitelná krutost (Intolerable Cruelty, 2003; režie Joel Coen): ale jo... Je jasné, že Coenovi měknou, ale měknou pořád ještě po svém. V téhle celkem konvenční romantické komedii o dvou notorických podvodnících daleko spíš než na Coenovic typickou černohumornou brutalitu narazíte na odkaz klasických screwball komedií ze 40. let, ale co se nemění je skvělá režie s ještě lepšími hereckými výkony. Zatímco George Clooney víceméně opakuje svou roli z Bratříčku, kde jsi?, Catherine Zeta-Jones tu snad poprvé v životě opravdu hraje a minivýstup Billyho Boba Thorntona představuje nepochybný vrchol filmu. Nemusí pokaždé pršet, stačí, když kape...

29.10.2003: Tajemná řeka (Mystic River, 2003; režie Clint Eastwood): proboha, co na tom všichni mají?! Vždyť je to jen obvyklá kýčovitost Stephena Kinga (partička kluků se setká se skutečným světem, což ji poznamená na celý život) s obvyklou urputností Clinta Eastwooda (rádobyosudovost, takytemnota, kvazipsychologie). Podprůměrný thriller s průměrnými hereckými výkony (všichni vyzdvihují Seana Penna, Tima Robbinse a Kevina Bacona, ale dobré jsou tu hlavně ženské) a pořádnou dávkou tlačení na pilu.

24.10.2003: Trio z Belleville (Les triplettes de Belleville, 2002; režie Sylvain Chomet, premiéra 04.12.2003): hodně drsně škodolibá animovaná groteska, která to pere do Francouzů stejně jako do Američanů, protože autorem je (aspoň myslím) Kanaďan. Mistrná zkratka lidských typů (zejména v obličejích), přesně odpozorované chování (zejména psí), vynikající epizodky (zejména se žábami :-) a hlavně dost bizarní děj, který spojuje Tour de France s mafií... Těšte se!

20.10.2003: Snowboardista (Snowboarder, 2002; režie Olias Barco, premiéra 30.10.2003): pokus spojit adrenalinové video s dějem prostě nevyšel - a je pekelné muset si to potvrzovat skoro dvě hodiny, když to je jasné po deseti minutách. Ale protože jsem dobrák od kosti, vypíchnu (jediné) dva slušné momenty: v "adrenalinové" hemisféře bitka jeden na jednoho během sešupu po ledovci, v "dějové" části pak sestřih tváří a voiceoveru během cesty na šampionát. Ale stejně se na Snowboardistu neopovažujte chodit, ať na prkně jezdíte rádi sebevíc! (A jedním z vrcholů trapnosti jsou ty snowboarderské party: tolik bikin a kikin pohromadě už jsem dlouho neviděl.)

16.10.2003: Zvrácený (Irreversible, 2002; režie Gaspar Noé, premiéra 13.11.2003): nejdřív se mi chtělo z kina utéct, pak mě to začalo zajímat a nakonec jsem tomu docela přišel na chuť - ale to asi každý. Experimentální, pozpátky vyprávěný příběh o pomstěném znásilnění, jehož největším negativem nejsou dost drsné explicitní scény, ale formální zběsilost (byť odůvodněná) v první (chronologicky poslední) části. Aneb nevadí mi pohled na hlavu rozmašírovanou v reálném čase minimaxem, nýbrž snad desetiminutový průchod pandemonickým gayclubem, kde vidíte jen šmouhy a modlíte se, aby tomu chlapovi někdo koupil stativ. Postupem času se (tj. směrem k počátku příběhu) se však vyprávění uklidňuje, až skončí v nádherné, takřka snové idyle zjevně čerstvě zamilovaného páru. Ten hraje partnerská (nebo už i manželská) dvojice Monica Bellucci-Vincent Cassel - a je to právě ta přirozenost, ta chemie mezi nimi, která téhle části Irreversible dodává neuchopitelné kouzlo... A jakkoliv tenhle film působí alespoň zpočátku dost nesnesitelně, všechno v něm je opodstatněné, promyšlené a záměrné, přičemž zpětný chod k idylickému úvodu/závěru působí poměrně mocný emocionální efekt. Škoda pitomého rozhovoru v metru a doslovného pseudofilosofování o fatalitě a neodčinitelnosti.

13.10.2003: Pravdivá romance (True Romance, 1993; režie Tony Scott: první dokončený a realizovaný scénář Quentina Tarantina. Už tam je většina toho, čím náš miláček později proslul (snad kromě hrátek se syžetem), ale je to ještě takové neředěné, jaksi brakovitější a tím i kouzelnější: něco jako když se dneska podíváte, jak byly kreslené první epizody Simpsonových.

09.10.2003: Chouchou - miláček Paříže (Chouchou, 2003; režie Merzak Allouache, premiéra 27.11.2003): filmy o homosexuálech a transvestitech (alespoň ty nepříliš drastické) jsou vždycky pastva pro oči a zároveň mě hladí svou atmosférou soudržné komunity, vstřícnosti a tolerance. Chouchou, film o marockém emigrantovi v Paříži, sice není Dobrodružství Priscilly, královny pouště, ale na druhou stranu ani Plnou parou vzad!. Tak si vyberte. (A taky je tam Sigmund Freud, dost doslova. :-)

08.10.2003: Jeepers Creepers 2 (Jeepers Creepers 2, 2003; režie Victor Salva, premiéra 13.11.2003): bubácký film, který (jako dneska už skoro žádný, s čestnou výjimkou Kruhu) nerespektuje pravidlo, že čím míň bubáka vidíme, tím víc se bojíme. Tady z plátna skoro nesleze, přičemž nám navíc každou chvíli dopřává podívanou na to, jak si nasazuje novou hlavu, protahuje krovky, čistí zuby jazykem a podobně. Jupí! A k tomu noc v polích, plný autobus uječených puberťáků a pomstou posedlý otec s kamennou tváří a podomácku uplácanou harpunou. Ale přesto je tenhle (snad schválně přeháněný) brakovitý bubákfilm něčím přitažlivý: atmosférou "polednicovité" hrůzy jasného dne (ačkoliv se většina děje odehrává v noci) a nekonečných polí (skvělý rys Kukuřičných dětí, kde je ovšem naprosto nesmyslně zabitý nadpřirozenými motivy v té "nejlepší" tradici autora předlohy, Stephena Kinga).

07.10.2003: Porota (Runaway Jury, 2003; režie Gary Fleder, premiéra 25.12.2003): nechápu, co ti Američané na těch soudních dramatech mají. Tohle mohl být zajímavý thriller o tom, jak se ovlivňuje porota při zásadním procesu s výrobci zbraní - a nakonec je z toho další agitka. V jedné z hlavních rolí opět Dustin Hoffman, který má poslední dobou zřejmě hluboko do kapsy.

07.10.2003: Kill Bill (Kill Bill: Volume 1, 2003; režie Quentin Tarantino, premiéra 10.10.2003): doháním teď rubriku filmů se značným zpožděním, a tak už na Kill Billa znám ohlasy - a sám stojím pozoruhodně mimo. Jedni u Kill Billa hýkají nadšením nad litry krve a odkazy na obskurní filmy, druzí mu vytýkají rozpadlost a režisérskou sebezahleděnost. Já jsem fascinován podle mě jedninečným vypravěčským stylem a po dlouhé době zase opravdovou filmařinou ve smyslu řemesla dovedeného k dokonalosti - ale definitivní verdikt si povíme až v březnu nad druhou částí. Přičemž hřích kardinální, totiž "novácké" rozseknutí vedví, tomuhle filmu už nikdo neodpáře.

02.10.2003: Půlnoční míle (Moonlight Mile, 2002; režie Brad Silbering, premiéra 09.10.2003): takový malý, milý, pomalý, příjemný, divácký a retro film o vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého a o nutnosti vidět věci tak, jak jsou. Výteční herci (Dustin Hoffman, Susan Sarandon, Jake Gyllenhaal), sympatická nová tvář (Ellen Pompeo), dobrá muzika, hořkosladká atmosféra... Takovýhle film ze staré školy je dneska skoro vyhynulý druh.

01.10.2003: Starý, nový, půjčený a modrý (Se Til Venstre, Der Er En Svensker, 2003; režie Natasha Arthy, premiéra 02.10.2003): tak jsem si to střihnul podruhé a najednou zíral, jak je ten film (v distribučce Artcam familiérně přezdívaný ONBAB podle počátečních písmen anglického názvu) daleko lepší, než jak jsem ho vnímal napoprvé. Zábavná, ale krutě hořká komedie o lidech kolem třiceti, vedle které Samotáři, považovaní bůhvíproč za generační film, vypadají jako podnikatelské baroko vedle baroka skutečného. Všechno je odsud posud a něco za něco a platí to pro každého... A moment, kdy se jedna z postav, stravovaná žalem, dovolá přímo doprostřed předsvatebního veselí, pro mě představuje jeden z emočně nejsilnějších a režisérsky nejoriginálnějších filmových momentů za jánevímkolik měsíců. (BTW ONBAB na letošních Karlových Varech získal cenu za nejlepší herecký výkon pro Björna Kjellman v roli Thomsena, ale Sidse Babett Knudsen coby Katrine by si analogickou cenu byla zasloužila ještě spíš. Jenže v Karlových Varech letos takové beztak padly hned dvě, ex aequo...)

01.10.2003: Pravidla vášně (Rules Of Attraction, 2002; režie Roger Avary, premiéra 13.11.2003): dětinský filmeček o partě rádobyshýralých studentů elitní školy na východním pobřeží USA, kteří se neustále sjíždějí nebo ojíždějí a jinak nic. Divácké nic. Beverly Hills 90210, které se tváří děsně drsně, ale přitom musí po Večerníčku do hajan. Adaptace románu Breta Eastona Ellise režírovaná někdejším spolupracovníkem Quentina Tarantina: nečetl jsem od Ellise nic, ale adaptace jiné jeho knihy, Americké psycho v režii Mary Harron, mi přišla výtečná, takže tak jako tak netuším, jestli za prachbídnost Pravidel vášně může autor nebo režisér. Pokud chcete něco v tomhle stylu, ale o tři třídy výš, zkuste Doom Generation a Nowhere (české tituly Zkurvená generace a Zkurvená nuda bych radši neuváděl) od Gregga Arakiho.

01.10.2003: Druhá strana postele (El Otro lado de la cama, 2002; režie Emilio Martínez Lázaro, premiéra 20.11.2003): to jsem si tak říkal, že si nějaká parta tanečníků natočila "filmeček" jen tak pro radost, který se řízením osudu dostal do kin, a ona to je "regulérní" produkce se současnými velkými španělskými hereckými hvězdami, jakkoliv vypadá spíš jako to první. Romantická komedie o dvou párech, které se tak trochu prostřídají, de facto divadelní hra s tanečně-pěveckými čísly... No, je to přinejmenším docela svěží.

29.09.2003: Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (Pirates Of The Caribbean: The Curse of the Black Pearl, 2003; režie Gore Verbinski): jo-ho-ho, pijte rum! Po dlouhé době jsem vyrazil do kina jen tak, to jest ne ani na novinářskou projekci, ani na premiéru, nýbrž mezi normální diváky, jejichž reakce mi mimochodem při sledování filmů dost chybí - a sáhl jsem najisto. Snad nejlepší herec své generace (a vůbec posledních dvaceti let) Johnny Depp v roli jakoby věčně sjetého piráta, andělská Keira Knightley, šermířské souboje a errolflynnovské knírky, mluvící opice, zlatem nadité bárky, kostlivci při měsíčku, běloskvoucí kolonoiální baráky, litry rumu - to je téměř dokonale vybalancovaná zábava pro nejširší vrstvy (a ne jako ty děsivě vykonstruované, chtěné a příšerně vlezlé průšvihy, které se dnes vydávají za letní blockbustery). Kolega Šimon Šafránek říkal, že tam je všechno co v Monkey Islandu blahé paměti - a měl recht.

24.09.2003: Touha (Rokugatsu No Hebi/A Snake Of June, 2002; režie Shinya Tsukamoto, premiéra 09.10.2003): další podivnost autora i u nás poměrně známého Tetsua, tentokrát o podivném milostném voyerském trojúhelníku. I přes řeči o skandálnosti a údajném zákazu distribuce v USA je to vlastně dost krotké (formálně míň než obsahově)... a nepříliš zajímavé.

11.09.2003: Jedna ruka netleská (2003; režie David Ondříček, premiéra 18.09.2003): už jsem o tom napsal dvě recenze a snažil se je udržet v kultivované poloze (aniž to doufám nějak ovlivnilo výsledné vyznění). O mém postoji k Samotářům se pak můžete dočíst na jiném místě voitech.org, takže mi zbývá napsat jediná dvě slova, která ten film i obě zmíněné recenze shrnují: chtěná sračka.

09.09.2003: CyberWorld 3D (CyberWorld 3D, 2000; režie Colin Davis, Elain Despins): moje druhá návštěva IMAXu - a tentokrát v 3D! Fakt to funguje a fakt je to nářez. Film za moc nestojí, je to prostě jen kolekce animovaných exhibic (nejzábavnější je asi ona známá 3D epizoda ze Simpsonů) spojených velmi řídkým dějem (digitální cácora vás provází digitální galerií, přičemž se jí do digitální cesty digitálně pletou digitální brouci), ale komu by šlo o děj, když má takovou podívanou. Fakt máte pocit, že stačí natáhnout ruku a dotknete se...

04.09.2003: Mufíme si pomáhat (2003; režie Muf-Team?): krátký film Tomáše Baldýnského o takmer detektivním pátrání po plyšové (super)star předlistopadové ČT, (Super)Mufovi, který byl zcizen během letošního MFF v Karlových Varech a díky péči Muf-Teamu nalezen a navrácen o několik týdnů později na LFŠ v Uherském Hradišti. Z hravého a jistě vůbec ne mystifikačního dokumentu je patrná minimálně skutečnost, že filmový publicista Tomáš Baldýnský má nakoukáno až na půdu, což je patrné z toho, s jak evidentní rozkoší své dílko zaplňuje nejrůznějšími citacemi, odkazy a provařenými filmovými postupy. Z recepce Mufíme si pomáhat (odkazů a reakcí na film je plný český internet) pak lze odvodit, že podobnou nostalgií po dětství a jeho hrdinech netrpí zdaleka jen Tomáš Baldýnský (a ano, i já jsem si uvědomil, jak je můj život bez někdejších pravidelných nedělních dávek Mufa chudší). A do třetice - sám Tomáš Baldýnský se netají svou fascinací nad tím, jak jednoduché je v současných podmínkách natočit film, ať už se o to pokouší kdokoliv. Takže kdo si vezme na starost Čertíka Bertíka?

30.08.2003: Jackass The Movie (Jackass The Movie, 2002; režie Jeff Tremaine): šílenost, kterou po tři sezóny vysílalo MTV, u nás vychází v celovečerní podobě na VHS/DVD (další díly budou promptně následovat). Je neuvěřitelné, čím se dá dneska živit, aneb kolekce velmi úchylných kousků party dokonalých pitomců, kteří se specializují na Japonsko, masochismus a vlastní tělní tekutiny. Až někdo bude zase hudrat o úpadku západní civilizace, pusťte mu ze slomyslnosti tohle. Já jsem se dobře bavil. :-)

27.08.2003: Čtyři pírka - zkouška cti (The Four Feathers, 2002; režie Shekhar Kapur, premiéra 30.10.2003): další výpravná adaptace slavného stejnojmenného románu A. E. W. Masona, jímž proklamované ideály konce 19. století (vlast, čest, hrdinství, teplé ponožky - ne, to už sem vlastně nepatří) dneska sotva koho berou za srdce tak jako tehdy. Zkrátka, píše se rok 1884 a bývalý britský elitní voják jede inkognito do koloniálních bitek v Súdánu tahat z bryndy kamarády, aby jim a své snoubence dokázal, že není posera, jak si mysleli. Hromada červené knihovny a dobrodružnosti a la Karel May, ale taky úchvatný pouštní masakr - a zjištění, že zarostlý Heath Ledger vypadá líp než hlaďounká Kate Hudson.

26.08.2003: Frida (Frida, 2002; režie Julie Taymor): jeden z filmů, který mi na jaře utekl kvůli školním povinnostem - a zároveň první biják, který jsem viděl na počítači, jak je teď už ani ne módou jako rutinou (zdravím Johna!). Snad to chtělo to plátno, snad jsem čekal moc, ale nějak mi to přišlo poměrně barvotiskové. To ale nic nemění na tom, že Salmě Hayek, která ten projekt vydupala ze země, za to patří všechna čest.

25.08.2003: Blbý a ještě blbější: jak Harry potkal Lloyda (Dumb and Dumberer: When Harry Met Lloyd, 2003; režie Troy Miller, premiéra 28.08.2003): huh! Špatní herci bezdůvodně imitující jestli ne špatné, tak rozhodně kontroverzní herce, a to naprosto bezdůvodně, pokud za důvod nepovažujete humor, který vás bavil ve druhé třídě. A mimochodem, americká filmová obsese 80. lety stále trvá...

21.08.2003: Letuška 1. třídy (View From The Top, 2003; režie Bruno Barreto, premiéra 04.09.2003): heleďte se, myslete si co chcete, mně se to líbilo. Příběh je tu pitomoučkej (cácora z díry uprostřed Ameriky si vybojuje svůj sen a stane se jak letuškou na zaoceánských letech, tak vyvolenou svého vyvoleného - mimochodem pěknýho ňoumy) a někteří dokonce protestují, že to je celý strašně sexistický, ale co... Gwyneth Paltrow je jako holka odvedle skutečně k sežrání (další z řady mých objevů :-) - viděl jsem ji snad jen v Sedm, ale na to se ani nepamatuju), Mike Myers v roli šilhavýho zakomplexovanýho instruktora je... no, taky k sežrání, a celá ta úchvatná plejáda kostýmů, uniforem, makeupů, účesů a dalších vizuálních kreací je... Napadlo vás někdy, jaký by to bylo jíst očima? :-) Prostě úplně obyčejný film na sobotní odpoledne-večer, který ale podle mě pod povrchem schovává trochu víc. Jenže to je asi jen tou Gwyneth, která z Letušky 1. třídy dělá film, po kterým se mi stýská... Naposled se mi to stalo myslím u Lolity od Adriana Lynea před šesti lety.

18.08.2003: Laurel Canyon (Laurel Canyon, 2003; režie Lisa Cholodenko, premiéra 21.08.2003): hm, možná to je skutečně "herecký koncert Francis McDormand", jak píšou v promomateriálech, a možná i Kate Beckinsale je v téhle lehce nadprůměrné studii o střetnutí upjatého snobismu vyšší střední třídy s posthipíckou rozevlátostí docela snesitelná, ale pro mě je tu hlavním "hrdinou" ta hořkosladce rezignovaná nálada "po", kdy se věci staly, ale nějak se holt musí žít dál. Jak zpívají Alice In Chains, "Yeah, it's over now / But I can breathe somehow"...

18.08.2003: Lara Croft Tomb Raider: Kolébka života (Lara Croft Tomb Raider: The Cradle Of Life, 2003; režie Jan de Bont, premiéra 21.08.2003): dobře, tady bych mohl taky napsat "copak je mi dvanáct?!" - ale "Tomb Raider 2 se od Mizerů II naštěstí liší tím, že orientaci na prepubertální publikum nezastírá. Nenajdete tu sice ani pořádný děj, ani překvapivé zvraty, dokonce ani nabušené akční tempo, jen pár hezkých scenérií a uměřeně svůdnou Angelinu Jolie, ale na to, aby si sedmáci měli o čem povídat o velké přestáce, to stačí. Zkrátka National Geographic s pár explozemi a velkýma prsama.

15.08.2003: Božský Bruce (Bruce Almighty, 2003; režie Tom Shadyac, premiéra 16.10.2003): návrat pana Gumy aneb klidně bych si odpustil obojí: jeho i tenhle film. Ale když už se na ně musím koukat, vidím poměrně odpustitelnou variaci na téma "co bych dělal, kdybych byl Bohem". Jim Carrey nám pěkně zestárnul (už aby se začal přehrávat do rolí bláznivých dědků), Jennifer Aniston by neměli pouštět jinam než do televize, příběh se doplazí do toho nejočekávatelnějšího amerického poučování - ale vlastně proti tomu nelze nic mít. Tam dole u řeky tomu říkají "popcornová zábava" a v ní si shodou náhod může něco najít kdokoliv. Třeba já jsem se tím srdceryvným koncem nechal kvůli svému momentálnímu rozpoložení docela dojmout. :-)

15.08.2003: Mizerové II (Bad Boys II, 2003; režie Michael Bay, premiéra 02.10.2003): copak je mi dvanáct?!

14.08.2003: Želary (2003, režie Ondřej Trojan, premiéra 04.09.2003): jak už to se mnou bývá, mocná mediální masáž ve mně vyvolala jen ta nejhorší očekávání, a v jejich světle to vůbec není tak zlé. Jak jsem napsal do recenze na dokina, "film se rozpadá do tří částí, z nichž první je nesnesitelná, druhá překvapivě dobrá a třetí zbytečná". Přesně tak: úvod z protektorátní Prahy vypadá toporněji než televizní inscenace režírovaná famákem z nuláku, v ústřední partii z "vesnice, kde se zastavil čas", všechen ten obávaný folklór nečekaně dobře funguje, a závěr s běsnícími rudoarmějci se mohl odbýt na pěti minutách. Kvůli té prostřední části vám Želary s klidným srdcem doporučím: na ty žánrové obrázky jako od Boženky Němcové se kouká moc příjemně a přitom je v nich kýče jak šafránu. A Iva Bittová herecky vysloveně čaruje...

13.08.2003: Mizerové (Bad Boys, 1995; režie Michael Bay): když si tohle pustíte s kamarádama, tak jich půlka odejde a druhá usne. Fakt! Za pár dní budu muset psát recenzi na "dvojku", tak jsem si řekl, že si osvěžím paměť, a zašel k sousedům, kde se v rámci občasných středečních videoparty promítal první díl (před pár dny běžel na Nově). Viděl jsem ho, když mi bylo šestnáct, a tehdy mi připadal snesitelný - jenže v šestnácti jsem měl ještě míň rozumu než teď. Jediné pozitivum toho filmu je fakt, že ve dvojici policajtů jsou oba dva černoši - a ne černoch a běloch, jak je poslední léta zvykem. (Je příjemné sledovat, jak se trendy střídají a periodicky vrací: co bylo normální před dvaceti lety bude za pár let normální zase, a tak si člověk může spočítat, která doba mu bude dělat dobře. :-) Ale zpátky k Mizerům - úplně obyčejná akční komedie, a když říkám úplně obyčejná, tak myslím NAPROSTO. Že tam hrají černošští "komici" Will Smith a Martin Lawrence je jen přitěžující okolnost. A ještě něco: jak se na televizi, natož na Novu, nedívám, tak pokaždé zažívám strašlivý kulturní šok z toho dabingu. Slyšet špatné herce špatně odříkávat špatně přeložené špatné repliky je... špatné. (Kdyby u toho aspoň neustále nevydávali ty děsně "cool" zvuky jako zajíkávání se a zadrhávání...)

13.08.2003: Liga výjimečných (League Of Extraordinary Gentlemen, LXG, 2003; režie Stephen Norrington, premiéra 25.09.2003): všichni to děsně sepsuli jako pitomost - ale mně LXG nepřišlo jako o nic větší pitomost než všechny ty vizuálně úchvatné a dějově prostinké spektákly, kterých jsou pořád plná kina (specializuje se na ně třeba Michael Bay, jehož implicitní řazení do "vyšších žánrů" mě nepřestává fascinovat). "Pitomost" je tu definice žánru, takže rozčilovat se, že tu jedna scéna spočívá v dominovém boření domů v Benátkách, mi nepřijde namístě. Jiná věc je, že LXG prý vůbec není věrná své comicsové předloze (kterou jsem nečetl). Základní nápad zůstává: několik slavných literárních postav sklonku 19. století (Allan Quatermain, Dorian Gray, kapitán Nemo, Dr. Jekyll/pan Hyde...) musí dát hlavy, ruce, nohy a zvláštní schopnosti dohromady a zachránit svět (co taky jiného). Úvodní loupež v Londýně, podobná akce v Berlíně, honička v Benátkách, finální zůčtování kdesi v Kazachstánu, videoklipové tempo, gotizujícně-industriální (ehm) atmosféra, přiznávaná absence jakékoliv hlubší myšlenky... Proč ne? Já jsem se bavil.

05.08.2003: Můj život beze mne (My Life Without Me, 2003; režie Isabel Coixet): jeden z nejlepších filmů, co jsem letos viděl - a to cítím, že ve mně bude ještě nějakou dobu doznívat. Příběh třiadvacetileté holky, která má dvě děti, věčně nezaměstnaného (byť milujícího) manžela, práci noční uklízečky, matku naštvanou na celý svět a otce ve vězení. A teď má i rakovinu a poslední dva měsíce života. Místo toho, aby složila ruce do klína a začala se litovat nebo předvádět obvyklé hollywoodské nytí, vezme papír a napíše si seznam věcí, které chce ještě stihnout. Několikrát za den říkat dcerám, že je miluje. Najít manželovi novou ženu, kterou by měly holky rády. Nahrát jim přání ke každým narozeninám až do osmnácti. Milovat se s jinými muži, aby věděla, jaké to je. Dokázat, aby se do ní někdo zamiloval. To, co už z dálky smrdí citovým vydíráním a slzopudným kýčem, je prostě úžasný film bez jakýchkoliv podpásovek (naopak, režisérka Isabel Coixet všechnu potenciální plačtivost okamžitě neutralizuje odváděním pozornosti jinam), ze kterého se vypotácíte jako praštění pavlačí a s TAKOVOU chutí žít, že nebudete vědět, kde se ve vás bere. To z toho filmu: TOLIK je v něm života... (A poznámka na okraj - tu věčně nakrknutou matku hraje šťabajzna Debbie Harry z Blondie, která si zaslouží obdiv za to, že tu neváhá vypadat jako troska.) Premiéra 14.08.2003.

03.08.2003: Už dlouho se nestalo, že by nějaký film vzbudil tak jednotné a přitom tak nadšené reakce, jak se to povedlo Hodinám, složitě koncipovanému příběhu tří žen, které zápolí s hledáním smyslu života (info viz 26.06.2003). Přemysl Martinek ve své (jediné nepozitivní) recenzi (Respekt 32/2002, str. 23) mluví o "vytržení z každodenního rytmu" - jenže co když člověk žádný takový nemá? Tomáš Baldýnský v recenzi v Reflexu (31/2003, str. 44) zmiňuje dilema, "zda je třeba prožívat další a další podobné hodiny, žít svůj život jen navenek pro ty druhé, když jsou dveře k odchodu tak lákavě otevřené", tedy zda žít banalitu nebo to zabalit - jenže to už v sobě má devětadevadesát procent diváků dávno vyřešené. Atd. A tak se můžou (téměř) všichni v klidu dojímat. Je nepoměrně jednodušší a divácky vděčnější udělat film tak, aby vám Prázdnotu jen ukázal, aby vám ji před vaším polstrovaným křeslem vystavil ve velkém prosvíceném akváriu, než aby vám ji dal ochutnat, aby vás do ní namočil jako do tmy výtahové šachty a držel vás při tom už jen za jednu ruku. Uvědomil jsem si, že tohle je to, co mi na Hodinách tolik vadilo: že ukázaly lidem Prázdnotu a potom je nechaly odejít po svých. Buď je měly zničit, aby se mohli jen plazit - protože taková Prázdnota je. Nebo je měly nabít energií, aby se vznášeli deset centimetrů nad zemí - protože s Prázdnotou se dá bojovat. Ale dojímat je? Dojímat se Prázdnotou je jako dojímat se fotkami dětí s nafouklými bříšky.

03.08.2003: 29. Letní filmovou školu jsem poprvé po sedmi po okraj naplněných ročnících pojal poněkud zkráceněji a relaxačněji. Spíš než "sex, drogy a rock'n'roll" nebo "ženy, víno, zpěv" to bylo něco na způsob "kamarádi, pivo (plus zelená) a hromada legrace" - a řeknu vám, že už jsem to zatraceně potřeboval. Nejen filmem jsem byl pochopitelně živ i na dřívějších LFŠ, ale dny měly už tehdy jen čtyřiadvacet hodin a já se tudíž musel systematicky trhat vejpůl. Letos na pohodu...

29.07.2003: Buffalo '66 (Buffalo '66, 1998; režie Vincent Gallo): režijní debut nezávislého režiséra, scenáristy, herce, modela, malíře, muzikanta a velkého narcise. Docela vtipná historka o chlápkovi, kterej po propuštění z vězení, unese úplně neznámou holku, aby před vlastníma rodičema mohl hrát úspěšnýho a šťastně ženatýho synáčka. Plus další peripetie jako chystání pomsty za ten pobyt ve vězení nebo (ne)sbližování se s tou unesenou cácorou. Tu hraje skvělým způsobem "Addamsovic dcerka" Christina Ricci; až je člověku líto, že je její postava jedním velkým snem - protože takhle se ve skutečnosti žádná holka prostě nechová. A "božský" Vincent, jehož další režijní pokus Brown Bunny prý letos v Cannes veledůkladně vypískali? Až tohohle narcise napadne obrátit kameru od sebe, můžeme se dočkat i něčeho zajímavějšího.

24.07.2003: Albín jménem Nói (Nói albinói, 2003; režie Dagur Kári): zvláštní a zvláštním způsobem "čistý" islandský film o klukovi, který je buď magor nebo génius, ale je mu to tak nějak úplně jedno; hlavně chce vypadnout z tý od světa odříznutý vesnice... Apatická nálada a jemný humor mi tu dost připomínaly Kaurismäkiho... Jednu ze dvou kopií bude doprovázet krátký animovaný film Jana Tománka Žáby o, hm, žábách. (Ale taky je tam jeden čáp. :-) Premiéra 11.09.2003.

22.07.2003: Osamělý mstitel (A Man Apart, 2003; režie F. Gary Gray): "policajtsko-drogově-střílecí drama Osamělý mstitel funguje jako herecká tělocvična, v níž si Vin Diesel (xXx, Rychle a zběsile) s dříve neměnným výrazem "mám to na háku" zkouší nečekané nuance svého projevu. Temné ladění napovídá, že příště už se můžeme dočkat skutečného nářezu." Řečeno méně šroubovaně :-) - docela se mi tenhle překvapivě temnej, lehce nadprůměrnej drogovej akčňák s aluzema na Soderberghův Traffic líbil, a to nejen kvůli sympaťákovi Vinovi, brutální přestřelce někde uprostřed a jednomu charismatickýmu záporňákovi s vizáží a la Willem Dafoe. Mírně doporučuju.

21.07.2003: Po krátké pauze způsobené akcí H2003 sem letos stejně jako loni převádím guestbookové zpravodajství z 38. MFF Karlovy Vary. Tentokrát žádný žebříčky.

12.07.2003 00:27 | Místo: na skok doma | Nálada: mimo čas a prostor
A tohle už píšu z tepla domova, kde se nacházím již přes čtyřiadvacet hodin. Po tom posledním zápisku jsem ještě zašel na průměrného Rogera Dodgera (Roger Dodger, režie Dylan Kidd) o zhrzeným týpkovi, kterej učí svýho cucákovitýho synovce jak na ženský, zaskočil jsem naposled do Carcassu na rychlooběd (a taky si trochu u milý servírky dobít mobila) a potom mě čekal poslední film. I Bazén (Swimming Pool) Françoise Ozona nebylo bůhvíco, ale za tenhle pocit mohla spíš daleko vyšší kvalita jeho předchozích filmů jako 8 žen nebo Sitcom. Každopádně to nic nemění na tom, že Ludivine Sagnier má tělo bohyně a rozhodně se s ním nestydí pochlubit. :-)
A pak už jen skočit si do auta pro věci, napsat zběsilou rychlostí pár pohledů, pokusit se ještě naposled procpat se do oficiální festivalové dopravy do Prahy (příliš pozdě...), rozloučit se s pár lidma, srazit se se Šimonem a vystřelit na nádraží. Na starý kolena z Varů jedu poprvé jinak než autem. Neříkám to proto, že bych byl takovej zhýčkanec, ale kvůli atmosféře loučení: tentokrát jsem na nějaký sbohem (jako že si na nich jindy dávám záležet :-) vůbec neměl čas. Tak tak, že jsme se Šimonem chytli poslední dva lístky.
Cesta byla až překvapivě fajn, akorát v Praze jsem furt nějak nemohl pochopit, že už nejsem ve Varech. Vlahej večer, doma hádka po dvaceti minutách... Co si můžu přát víc. Mám to zase za sebou. :-) A zejtra vyrážím na vodu.

10.07.2003 11:32 | Místo: prscentrum - asi naposled | Nálada: jde to
Tak depky odezněly, ale domů jedu stejně - už za pár hodin. Předvčerejšek jsme zakončili učenou debatou s Chócou v Carcassu a poté jsem se konečně zase jednou vyspal. Včerejšek byl taktéž odpočinkovej. Koupil jsem si vytoužený krátký kapsáče, vyzvedl na nádraží čerstvě dorazivšího kamaráda, provedl ho kolem, dal si pár koktejlů na Bioscop party, střihnul si rozhovor s křehulkou Natashou Arthy, něco napsal a pak jsem se po dlouhý době zatoulal do kina. Píseň za chudého chlapce (Song for a Raggy Boy, režie Aisling Walsh) mě ovšem nepotěšila: tahle drsná story o irských katolických pasťácích je prostě přehnaná na všechny strany. Neříkám, že to tak nebylo, ale v tom případě to chtělo dokument.
A pak zase něco napsat, zaskočit prozměnu na Artcam party a nakonec se "dorazit" ve starým dobrým Carcassu. Chóca odpoledne zmizel do Prahy, a tak jsem se vydadal v úplně jiným autě. A teď tu sedím a zařizuju poslední věci jako pohledy a oplatky a odvoz a pomalu se tu se vším loučím...
Jo a přišel jsem na to, proč mě to tu teď tak štve. Jezdím sem už tak dlouho, že jsem chytnul krizi po sedmi letech jako v manželství. :-)

08.07.2003 21:34 | Místo: už ani nevím... | Nálada: depka
Včera další trojka bijáků. American Splendor (režie Shari Springer Berman a Robert Pulcini) byla docela vtipná biografie jednoho týpka, kterej píše comicsy o tom, jak ho všechno sere. To bych chtěl taky umět. :-) Další variace na téma "deset lidí na jednom místě a v jeden čas, jejichž životy se navzájem ovlivňujou" jménem Brouk mě taky docela bavila: takovej normální a opět vtipnej film. Zato v případě Života jedné dívky (This Girl's Life, režie Ash) jsem poprvé sáhnul vyloženě vedle, a může za to Šimon. Jemu vzkazuju: to, že se ti líbí ta holka, ještě neznamená, že je to dobrej film. A tvůrcům? Už se nikdy nepokoušejte smíchat porno s rodinným melodramatem: ten kýč to jen znásobí.
No a dneska jsem neviděl nic, akorát z jednoho filmu utekl. Spáchal jsem rozhovor s moc milou Sylvií Testud ze soutěžního Strachu a chvění (režie Alain Corneau). Nešel jsem ani na Media party. Včera v noci jsme to skutečně dost přehnali, i když to byla zábava, a tak se dneškem potácím jako stín, pospávám na podlaze a bezúspěšně vzdoruju těžký depce. Nejde mi psát, nic mě netěší, stejská se mi, nemám na nic chuť a nejradší bych nebyl. Uvažuju o tom, že odjedu ještě dřív, než jsem myslel. Takže tolik z Varů...

07.07.2003 00:30 | Místo: za chvíli už budu v Carcassu! :-) | Nálada: pre-pivní
Tak co jsme to viděli... Good Bye, Lenin! (režie Wolfgang Becker) je prý v Německu megahit a u nás se to pořád někdo snaží roubovat na Pelíšky; já z toho nijak na větvi nebyl, prostě střelená komedie o dětech, který musej pro matku hrát, že Německo je pořád rozdělený. Zasmál jsem se asi dvakrát, ale to rodinný téma mělo něco do sebe. Dále Okno naproti (La finestra di fronte) od mýho oblíbence Ferzana Ozpeteka: další studie ženy, která svůj život musí v určitým bodě trochu překopat. Velký emoce a přitom žádný kýč, stejně jako posledně ve Falešných vztazích. Rabbit-Proof Fence (režie Phillip Noyce) je další z řady filmů, který se snaží odhalovat násilí, páchaný Angličany na původních obyvatelích Austrálie a Nového Zélandu, a dělá to dobře: story o třech holkách, který musej ujít 1200 mil napříč kontinentem, aby se vrátily k mámě, už už smrdí happyendem, ale lakonickej epilog ji vrací do reality... No a Chladnokrevně (Confidence, režie James Foley) byla jen další scenáristicky překombinovaná a herecky podměrečná chmatácká bída, která se snaží krást od Podrazu po Obvyklé podezřelé - ale nejen uměním je člověk živ, že?
A proto jsem si dneska dopřál třeba báječnou svíčkovou, neméně lahodnou zelenou a sem tam karlovarskou oplatku. Nevedu tu ani zdaleka tak extenzivní noční život jako kdysi, spíš si tak mazácky užívám. :-) Prostě jsem si řekl, že se tu nebudu stresovat.
A veselé historky z natáčení? Při tradičním zahajovacím ohňostroji mělo burácet téma z Hvězdných válek, ale hiphop z přilehlého stanu byl slyšet daleko víc. Město nechalo důkladně rozorat hlavní příjezdové i příchodové cesty ke Carcassu, Propagandě (přejmenované) i Bulváru, tradičním to občerstvovnám: jasně, Vary metro určitě potřebují, ale teď?! V tom oraništi jsem se taky včera zvládnul lehce porvat, ale jednak jsem za to nemohl, jednak to naštěstí nic nebylo. A tak... Taky dneska odjelo plno spřízněných duší, ale dorazily jiné. Je čas se s nimi jít přivítat.

05.07.2003 23:54 | Místo: all over the world | Nálada: hypertextová
Dvě omluvy: jednak, že jsem se posledně ze zvyku podepsal "Vojtěch Rynda", ačkoliv jsem pro vás voitech, jednak že jsem popletl český název filmu Hysterical Blindness: správně je Duševní slepota. Tak já jdu zase něco psát.

05.07.2003 19:35 | Místo: prs centrum filmového festivalu v Karlových Varech | Nálada: jedl bych - a pil... :-)
Tak zahajuju druhý ročník guestbookového zpravodajsví z festivalu ve Varech! Všechno jde přesně tak, jak jsme za ta léta dávno zvyklí. Včerejší odjezd se mou vinou sice protáhnul asi o tři hodiny, ale dojeli jsme příjemně (Motörhead a The Cult :-) a v pořádku. A pak už jen rok od roku rychlejší a bezproblémovější akreditace a potom hospoda, film, hospoda, spát. Je docela hnusně a zima, ale po těch předchozích vedrech jsem vlastně docela rád.
Očekával jsem, že na mě ve Varech dolehne obvyklé teskění - přece jen už jsem tu něco zažil - ale přistihnul jsem se, že všude vlastně chodím skoro poslepu a nekoukám nalevo napravo, skoro jak někde na Václaváku: tak moc už to tady znám nazpaměť. A navíc je pořád frmol. :-)
Takže co jsem to vlastně viděl? Včera v noci moc dobrou Špínu Londýna (Dirty Pretty Things, režie Stephen Frears), zajímavý thriller, který překvapivě bezešvě spojuje sociální téma přistěhovalectví a obchod s lidskými orgány: živočichopis i napětí. Moc dobrá byla i dnešní Hysterická slepota (Hysterical Blindness, režie Mira Nair), biják ze suburbs někde u New Jersey, kde se dvě stárnoucí cácory pořád snaží konečně někoho uhnat a pomalu jim při tom dochází, jak na tom ve skutečnosti jsou. Herecký koncert Umy Thurman, Juliette Lewis a Geny Rowlands! No a do třetice do nejlepší - Magdalene Sisters (český název Padlé ženy se moc nepovedl; režie Peter Mullan), působivý biják o irské katolické instituci, v níž bylo prý proti své vůli drženo až 30.000 žen. Opět skvělé herečky, zkušená režie (a to je Mullan původně herec) a hlavně žádná patetičnost nebo samoúčelnost. Zlatý lev z Benátek plným právem, ať se Vatikán vztekal jak chtěl.
No a teď asi konečně vyrazím do víru velkoměsta... :-)

(konec zpravodajství z 38. MFF Karlovy Vary)

04.07.2003: A jako každý rok: stránky filmového festivalu v Karlových Varech a Letní filmové školy v Uherském Hradišti.

03.07.2003: Neprůstřelný mnich (Bulletproof Monk, 2003; režie Paul Hunter): není to zas o tolik horší než všechny ty ostatní sračky, kterýma nás distribučky krměj, ale někdy holt pohár trpělivosti přeteče. Jeden velkej shit, kterej smíchá všechno od tibetskejch mnichů, nacistickejch magorů, lidskejch práv, undergroundový subkultury až po jakýsi supertechnologie a ruskou mafii, jen aby se tvářil co nejvíc cool. Schéma, klišé, kýč, nesmyslný zvraty v motivacích postav a urputná, urputná, urputná snaha o styl. Jakmile v úvodu umírající mistr vypustí větu "Svitek! Musíš ochránit ten svitek!", je vám už jasné úplně všechno - kromě toho, jak "vtipné" to bude chtít být a jak moc vám z toho bude na blití. Mám pocit, že jestli ještě jednou uvidím lítající kung-fu bijce, tak namouduši vstanu a půjdu zabít promítače. Vím, že za to nemůže, ale já taky ne.

01.07.2003: Staré, nové, půjčené a modré (Se Til Venstre, Der Er En Svensker, 2003; režie Natasha Arthy): všichni to děsně chválí, ale mně to nesedlo. Napůl vážný, napůl komediální film o tom, co všechno musí jedna dánská nevěsta stihnout za osmačtyřicet hodin před svatbou - a jak se nakonec všechno bůhvíproč podělá. Jeden HIV pozitivní, jedna magor na hlavu, ještě jedna, co nedokáže nikdy říct to, co by měla, a jeden poměrně milý potenciální manžel: nikdo neskončí s tím, ke komu by měl aspoň podle většiny filmu patřit, a minimálně nevěsta se chová ještě mnohem nepředvídatelněji než její sestra magorka. Zkrátka jako kdybyste sledovali film, ve kterém se celou dobu bojuje mečem, a najednou by někdo na konci všechny postřílel kulometem: aspoň takový mi tu připadal závěr.

30.06.2003: Pravá blondýnka 2 (Legally Blonde 2: Red, White&Blonde, 2003; režie Charles Herman-Wurmfeld): hromada růžové, růžové a růžové - a pak taky jeden hnusný pes (čivava) a plno amerických nacionalistických keců. Celé je to o tom, že se jedna blonďatá s odpuštěním kráva rozhodne prosadit zákon proti testování na zvířatech a my ji při tom musíme sledovat, navíc skoro celou dobu v americkém Kongresu. Občas se to pokouší o nadhled a sebeironii, kterými první díl údajně disponoval ve větší míře (a v jiné podobné komedii s jinak celkem milou Reese Witherspoon, Holce na roztrhání, se nacházely určitě), ale tady to nefunguje. Nohy na ramena!

29.06.2003: Taková normální holka (She's All That, 1999; režie Robert Iscove): ohó! Ten film je sice jen další obyčejná variace na Popelku ze střední školy, ale od ostatních svého druhu ho odlišuje fakt, že v něm září pusinka Rachael Leigh Cook, která mimo jiné strávila dva roky přilepená na dveřích mého podkrovního pokojíčku. To už jsme skoro manželé, ne? :-) (Viz též 29.06.2003 v sekci Deníček.)

28.06.2003: Strach a chvění (Stupeur et Tremblements, 2003; režie Alain Corneau): adaptace autobiografické knihy belgické spisovatelky Amélie Nothomb o tom, jak se rok snažila pracovat v jedné japonské firmě. Tenhle střet kultur, tradic a chování, spojený s procesem individuace, je sice poměrně vtipně natočený a představitelka hlavní role Sylvie Testud má určitě komediální talent, ale to nic nemění na tom, že jde o dost zbytečnou adaptaci: pořád se tu jen mluví, v dialozích i vypravěčsky mimo obraz, a tak si myslím, že bylo bývalo lepší zůstat u knihy.

26.06.2003: Hodiny (The Hours, 2002; režie Stephen Daldry): nevím, možná mi ten film prostě jen nesedl, protože jsem zrovna byl dost na dně, ale připadal mi nesnesitelný. Tři paralelní příběhy o třech ženách, které se neustále buď chtějí zabít, nebo o tom mluví, nebo o tom píšou, nebo v zabití zabraňují někomu jinému, nebo jánevímco, a je to naroubované na nebohou Virginii Woolf. Meryl Streep je nesnesitelná kdykoliv, ale Nicole Kidman do toho svůj digitálně upravený nos strkat nemusela: tvářit se, že má tágo v prdeli, mohla i doma před zrcadlem. Třetí z ženštin, Julianne Moore, tu je zdaleka nejpřijatelnější, a to jsem ji nikdy předtím neměl rád. No, ale kvůli tomu na Hodiny chodit nemusíte. :-)

25.06.2003: Plnou parou vzad! (Boat Trip, 2003; režie Mort Nathan): stupidní "letní" komedie o tom, jak se dvojice nadržených heterosexuálních týpků octne na výletní lodi pro gaye. Ještě, že je po ruce tým švédských šampiónek v opalování... Je to úplně blbý, ale a) jednak si to podobně jako Rychle a zběsile 2 na nic nehraje (narozdíl třeba od Neprůstřelnýho mnicha, viz výše) b) jednak to může milovníkům (ne)chtěného surrealismu přinést mnohá potěšení. Ten ústřední nápad rozhodně není k zahození, představitel Jamese Bonda Roger Moore je v roli elegantního gaye Lloyda naprosto neuvěřitelný (včetně bondovských narážek!), výrazy jako "velebuzerant" nebo "megabukvice" nás otrlé pobaví a fontána ve tvaru stříkajících penisů se už prostě nachází definitivně za hranicemi běžné reality... A to není zdaleka všechno. Navíc to šíří poselství tolerance, jakkoliv poněkud humpolácky, a to je třeba taky ocenit.

24.06.2003: Adaptace (Adaptation, 2002; režie Spike Jonze): všichni s tím bůhvíjak nadělají, ale mně to nic neříkalo. Charlie Kaufman může být scenáristický génius, ale já viděl prostě jen další film o tvůrčí krizi, což mě rozhodně nebere (pokud to není 8 a 1/2). Jediné překvapení spočívá v tom, jak nefotogenický dokáže Nicholas Cage (schválně) být.

24.06.2003: Chtíč (Choses secretes, 2002; režie Jean-Claude Brisseau): vážení, dosedáme na dno! Zatím bezkonkurenčně největší sračka tohohle roku. Má to být erotický thriller, ale je to melodrama s červenou knihovnou a neumělýma aluzema na antiku, navíc úplně strašný a nesnesitelný. Dvě neúspěšný buchty se rozhodnou sbalit celý svět, což jim zčistajasna jde jako po másle, ale narazí při tom na zhýralého, mladého, krásného a neodolatelného Prince, který své odkopnuté opěti dovádí k rituálním sebevraždám a pořádá ve svém libertinském zámečku upocené orgie. Slova nedokážou popsat obludnost tohohle suterénu, a tak se o to radši ani nebudu pokoušet.

18.06.2003: Terminátor 3: Vzpoura strojů (Terminator 3: Rise Of The Machines, 2003; režie Jonathan Mostow): je to osobní. Někdo bude nad Terminátorem 3 ohrnovat nos kvůli sebeparodickému humoru, někomu se nebude pozdávat nečekaný a temný konec, pro někoho už tohle v dobách Matrixů a spol. nebude vůbec stát za pozornost - ale já byl nejen coby velký milovník "dvojky" nadšen k extázi. "Starý dobrý" nářez a la 80. léta, na kterých jsme vyrůstali: žádné kung-fu, wire-fu nebo cokoliv-fu, nýbrž střelné zbraně, velká auta a požehnaně ohně. A Arnold? Jako zamlada... A víc vám o tom neřeknu, protože jsem zaujatost sama :-); komu to nevadí, může si přečíst moji recenzi na dokina.cz.

17.06.2003: Telefonní budka (Phone Booth, 2003; režie Joel Schumacher): další docela nahypovaný biják, ale oproti jiným protežovaným "hitům" stojí za to. Sice je to spíš jen scenáristická hříčka, jak uhrát celý celovečerák na ploše metr krát metr, ale má to spád i napětí a Colin Farrell tu snad poprvé v životě opravdu hraje. Škoda dvou věcí: že ten spád na několika místech přecejen poleví a že ani tenhle film o tom, že bychom se měli mít rádi, se neobejde bez dvou mrtvých, ostřelovače, bitky s pasákem a dalších "akčních" atributů.

13.06.2003: Neuvěřitelné se stalo skutkem a Matrixem je posedlá už i moje máma. Sice už ty její rozzářený řeči nemůžu poslouchat, ale aspoň se mi potvrzuje, že Matrix (nebo aspoň "dvojka") je jen pro děti a padesátiletý ženský.

13.06.2003: Líbánky (Just Married, 2003; režie Shawn Levy): dost pitomá "romantická komedie" o tom, jak a) je těžké se spolu vyspat na svatební cestě b) neukvapené je někdy hrnout se do ženění/vdávání c) snadno se může zdánlivě pevný vztah rozpadnout. Banality, klišé, nevkus a hromada amerického "over the top" herectví. Přínosem je jen na žánr poměrně vysoká míra vulgarity a nesporný komediální talent Brittany Murphy.

11.06.2003: Štvanec (The Hunted, 2003; režie William Friedkin): recenze bůhvíjaké nemá, ale mně se Štvanec líbil. Friedkin (Francouzská spojka, Vymítač ďábla) tu režíruje moc dobrého Benicia 'Beníčka' del Toro a ještě lepšího Tommyho Lee Jonese coby zmagořelého příslušníka americké elitní jednotky, respektive jeho učitele, který jediný ho může zastavit. Jasně, je v tom hodně Ramba, Lovce jelenů i Predátora a vyobrazení Kosova, kde se Beníčkův příslušník zcvokne, je "americké" až na půdu, ale to hlavní spočívá právě ve Friedkinově režii. Štvanec je v zásadě na kost ořezaný duel dvou mužů - a scény jejich faktických soubojů skutečně berou dech. Téměř hmatatelná tělesnost, žádná hudba, jen hekání, supění, svaly, šlachy, kosti a nervy. Uvidíte dvě velké honičky, jednu v lese a druhou ve městě, a obě jsou snímány jako lov v džungli. Je v tom hodně filmařiny a testosteronu: nečekám, že se Štvanec bude líbit každému - ale ta temnota lesa a temnota duše...

11.06.2003: Hulk (The Hulk, 2003; režie Ang Lee): velká bída aneb ještě jsem neviděl comicsovou adaptaci, která by mi připadala jako aspoň průměrně dobrej film. První třetina je k neuvěření nudný melodrama, druhá se o trochu zábavněji pokouší jakž takž dodržovat comicsovou stylizaci a třetí - čiže "velké" finále - je zase nuda... Hulk je vědec, u něhož ozářením došlo k mutaci, a tak na základě svého vzteku dorůztá až pětimetrové výšky a dosahuje skutečně zajímavých odstínů zelené; má taky fešácké fialové trenýrky. Při zachování tohohle půdorysu to mohl být nářez, ale jím se Leeho adaptace stává asi jen na tři minuty, když Hulk kroutí tankům hlavně a hází po vrtulnících jejich vlastní rakety. Jinak jen omílané vztahy otců a synů, generál a jeho nyjící dcerka (jindy fešná Jennifer Connelly je tu se svým jediným výrazem skutečně k nepřežití), proradná armáda, ekologické poselství... Neviděl jsem Leeho Tygra a draka, ale jestli není aspoň třikrát lepší než tohle, tak ho ani vidět nechci. Jo, hraje se tu s děleným obrazem - jako že comicsová políčka - ale to není ani nic nového, ani to Hulkovi žádné body navíc nepřináší.

10.06.2003: Policajti (Kopps, 2003; režie Josef Fares): moc vtipná komedie o tom, jak to dopadá, když musí policejní sbor v jednom mimořádně spořádaném švédském městečku simulovat kriminalitu, aby tamní stanici nezrušili pro nadbytečnost. Neokázalé, vlídné, milé, skoro se mi chce napsat lidské. :-)

09.06.2003: Nezapomenutelné léto (O vara de neuitat/Un été inoubliable, 1994; režie Lucian Pintilie): rumunský film o morálním dilematu - konfliktu vojenského drilu s vlastním svědomím. Patří mezi ty filmy, které dokážou na základě jedné drobné epizodky postihnout celou epochu, "vůni" místa i doby, v tomhle případě zapadlého rumunského pohraničí někdy v polovině 20. let. Úsporný, hořký až nelítostný a přitom tak nějak drsně krásný film nejen pro ty, kdo chtějí vidět báječně živočišnou Kristin Scott Thomas úplně nahou.

03.06.2003: Hrdina (Ying Hung/Ying Xiong, 2002; režie Zhang Yimou): nemůžu si pomoct, ale mě to prostě nadchlo. Asi je to tím, že jsem neviděl Tygra a draka, ale doufám, že by mě tenhle čínský epos o čtyřech bojovnících a jednom císaři zvedal samým nadšením z křesla i tak. Hrdina stojí na tak dokonalé výtvarné stylizaci a ekvilibristice, že prostě nebudete věřit svým očím (a já jsem z ní byl natolik paf, že se vědomě dopouštím tak blbého klišé). Obrazy dechberoucí (ale už zase... :-) krásy, která snad ani jednou nesklouzne do kýče, v každé části jiné barevné ladění, úchvatné scény soubojů, monumentální obrazy miliónové armády - a to všechno ne samoúčelně, nýbrž ve spojení s rašomonovsky vyprávěným příběhem, jehož poselství mimo jiné říká, že jedinec je vždycky míň než celek a že celek je naopak víc než suma svých částí. A tuhle harmonii obsahu a formy si nenechám narušit ani tím, že na vlasech představitelů bezpečně poznáte, kdy jde o trik a kdy se bojuje "na férovku", nemluvě o tom, že přesah Hrdiny jistě velmi konvenuje vládnoucí čínské komunistické straně. (A dvě poznámky na okraj: zaprvé, tenhle film ve vás za pouhých 93 minut vyvolá tak epický pocit, na který jiným bijákům nestačí ani tři hodiny; zadruhé, zase ta Maggie Cheung... :-)

30.05.2003: Hlubina (Below, 2002; režie David N. Twohy): další obyčejný ponorkový thriller, tentokrát ze druhé světové. Plno záhadného skřípání a bouchání, pár klasických bafáků, slušná klaustrofobická atmosféra, umocněná jedinou ženskou postavou uprostřed hromady upocených chlapů (ještěže jich brzo začne drasticky ubývat :-) a tak vůbec. Racionální pohnutky členů posádky se v závěru vysvětlí, ale to "mysteriózní" už ne. Zajímavý je možná tak fakt, že k Hlubině spolunapsal scénář (a měl ji dokonce točit) Darren Aronofsky, který uhňácal Requiem For A Dream, drogový biják z úplně jiného soudku.

30.05.2003: Zločin pátera Amara (El Crimen del Padre Amaro, 2002; režie Carlos Carrera): výtečný film, i když jeho závěr nedosahuje kvalit první poloviny. Aktualizovaná adaptace knihy někdy z půlky 19. století. Padre Amaro je teprve čtyřiadvacetiletý kněz (hraje ho ten pusík z Amores Perros, Gael García Bernal), který přijede dělat svou práci do malé mexické vesničky. Církev je tam dost zkorumpovaná a ne všechno chodí po těch cestách, po kterých má, ale většinou je to pro dobro věci: je jedno, že nemocnici financuje narkobaron, hlavně, že se nějaká postaví. Jenže tenhle padre Amaro, původně nezkažený idealista, si nechá mocí církve zamotat hlavu... Výtečný film v tom, jak nehodnotí (alespoň ne okatě), jen registruje, nezjednodušuje, vypráví bez klišé a schémat, nedává instantní rozhřešení... Co je ku prospěchu věci a co už ne? První polovina pojímá situaci ve vesnici poměrně plošně a navíc je schopná i humoru (třeba scény ve zpovědnici), zatímco druhá se (k neprospěchu věci :-) zaměřuje skoro jen na Amara a svou vážností tak nějak naruší dřívější rovnováhu. Žádná okázalost, skvělí herci, nominace na Oscara a na Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film... Upalujte na to.

29.05.2003: Rychle a zběsile 2 (2 Fast 2 Furious, 2003; režie John Singleton): "jednička" se zábavným Vinem Dieselem (nemůžu se dočkat XXX2 :-) mi bohužel ušla a tohle je asi o trochu horší, ale stejně jsem se nenudil. O příběh (dva týpci se pod tlakem policie nechají najmout coby šoféři bosse podsvětí, aby se mu zatnul tipec - to i v Sedmičce pyjonýrů měli lepší story) pochopitelně nejde, ale příjemně mě překvapilo, že vedle všech těch efektních a poměrně slušně natočených autohoniček (o které jde naopak v první řadě) se v Rychle a zběsile 2 hraje i na fair play a týmového ducha; nezajímavé není ani zjištění, že tam jsou vlastně "jen" dva mrtví... (A taky tam můžete vidět krasotinku Evu Mendes. :-)

23.05.2003: Lví král (IMAX) (Lion King, 1994/2002; režie Roger Allers, Robert Minkoff): já nevím jak vy, ale já jsem držel palce jako o život a v závěru dojatě slzel. Nechám si ty kecy o nejúspěšnějším animáku všech dob atd.: prostě je to jedna z těch nejlepších věcí, na které můžete vzít své děti (nebo klidně i cizí :-). IMAX verze je fajn, ale hlavní kvalitu Lvího krále představuje příběh, do jehož nepříliš komplikovaného děje se podařilo nenásilně naroubovat hromadu velmi chytrých poselství. Škoda jen čekého dabingu (hlavně v písních: Lví král je při vší své dokonalosti ještě navíc muzikál), ale dětem by titulky pod nos asi moc nelezly (nemluvě o tom, že v IMAXu se stejně nejspíš stíhat nedají).

20.05.2003: Matrix Reloaded (The Matrix Reloaded, 2003; režie Andy a Larry Wachowski): Matrix, jak píšu v článku na dokina, je pop. Baví mě o Matrix Reloaded přemýšlet takto. Hračičkové Wachowští zatoužili natočit si ty dvě skutečně overkillové akční scény (souboj Nea s davem agentů Smithů a hlavně tu dálnici). Aby na ně získali peníze, upsali se studiu. Pro něj na oplátku vytvořili dvě hodiny pseudohlubokého kvazifilosofujícího sulcu, do něhož ty dva nářezy ponořili. Jen dvě chvíle nekompromisního rock'n'rollu schované v mase mainstreamového popu - jen kvůli nim to stojí za to. Jinak mě taky fascinuje fanouškovská percepce, která v Matrixu nachází cokoliv od Gilgaméše přes biblické reference a Nostradama až po postmoderní míšení všeho se vším. Podívejte se do libovolného diskusního fóra (nejen) na libovolném inetovém filmovém portálu... (Dodávám, že Matrix jedničku považuju za poměrně slušný biják, jakkoliv už u něj bylo celé to haló okolo nesnesitelné a úplně zbytečné...)

19.05.2003: Tichý Američan (The Quiet American, 2002; režie Philip Noyce): starosvětsky příjemná adaptace románu Grahama Greena. Saigon roku 1952, tedy za francouzské války ve Vietnamu, milostný trojúhelník mezi stárnoucím anglickým reportérem (skvělý Michael Caine), jeho "tuzemskou" milenkou a americkým idealistou, který není tím, kým se zdá být (mumiobijec Brendan Fraser, jehož knedlíkovitá tvář je tu překvapivě ku prospěchu věci). Tři roviny - milostná, politická a obecně mravní - do sebe postupně hladce zapadnou a pak se zase v opačném pořadí odloupnou, poskytujíce matriál k přemýšlení. Jak říkám: starosvětské, kultivované, chytré, elegantní, pro fajnšmekry. Takovéhle filmy už se skoro netočí...

16.05.2003: Stvořeni pro lásku (In The Mood For Love, 2000; režie Wong Kar-wai): dobře se na to dívá, ale k opravdovému prožití tam toho zas tak moc nenajdete. Tři roky starý hit, který se na západ od nás stal menším kultem. Hong Kong roku 1962 a v něm příběh nevyslovené lásky, která ani nedostala šanci začít: nesmírně efektní kamera, pohled je víc než slovo, gesto víc než dotyk, snímání zpoza mříží a nábytku, postavy neustále sevřené v úzkých uličkách a těsných krcálcích (a přeneseně konvencemi), uchu lahodící repetitivní smyčcový motiv a opakované záběry na úchvatný zadek Maggie Cheung v bezmála stejně úchvatných šatech (pokaždé jiných). Všechno to běží jako až příliš dobře namazaný stroj - ale já bych ve vší té dokonalosti ocenil aspoň jedno zrnko písku, které by se mi zadrhlo pod víčky... In The Mood For Love v kinech uvidíte spolu s ELFilmem Jakuba Sommera, roztomilou autobiografickou hříčkou o ztracené lásce, o níž (o té hříčce, do té lásky zas tak nevidím :-) jsem tu už psal (26.03.2002).

28.04.2003: Pavučina snů (Dreamcatcher, 2003; režie Lawrence Kasdan): proboha! V tomhle filmu je špatně, ale úplně špatně úplně všechno, a není to jen vinou předlohy Stephena Kinga, kterej už taky dávno píše furt to samý. Pokus o dramatickej horror/thriller o invazi nepřátelskejch ufonů, jehož jediným plusem je, že vyprávěním o něm můžete dobře dvacet minut bavit kamarády. Uf!

25.04.2003: Nuda v Brně (2003; režie Vladimír Morávek): úplně typický český film posledních několika let. Co to znamená? Snahu o efektní vizualitu, přemíru hudby, minimum skutečného děje s těžištěm ve více či méně soudržných nebo prostě odnikud nikam vedoucích "scénkách", které mají těžiště zase ve více či méně izolovaných "hláškách". V takovém filmu hrají slušní herci, ale musejí při tom bojovat se scenáristickou svévolí. Postavy bývají často a s oblibou ožralé či sjeté a pokud možno i nemožno se nakonec všechny sejdou v jednom pokoji, domě, sídlišti nebo v jedné hospodě. Taková je i Nuda v Brně, která se snaží tvářit jinak, ale přesto i právě proto je zrovna takováhle. Plus formanovské hrátky s trapností, které ale namísto k mocným Formanovým katarzím vedou k rádobyúlevnému smíchu nad tím, že "na tom jsme pořád ještě líp než ty dementi tam, co, mámo". To neberu.

18.04.2003: Kurs sebeovládání (Anger Management, 2003; režie Peter Segal): nesporně talentovaný Adam Sandler tu hraje to, co vždycky, ještě nesporněji ještě talentovanější Jack Nicholson si tu vydělává na činži pouhým šklebením se a ani ty fórky za moc nestojí. Scenáristi z vás na závěr udělají blbečky, protože "všechno je jinak" úplně stejně jako ve všech těch špionážních thrillerech, ale tam ani tady se vám nikdo neobtěžuje dát sebemenší nápovědu. O velkohollywoodském finále radši pomlčím. Pár slušných míst, ale evidentně jen šťastnou náhodou.

11.04.2003: Chicago (Chicago, 2002; režie Rob Marshall): jak nemám rád muzikály a Renee Zellweger je mi od pohledu protivná, tak tohle mě dostalo na kolena. Příběh moc nehraje roli (dvě vražednice a jejich mazaný právník v Chicagu 20. let roztočí kola mediální popularity, pomocí nichž se nakonec dostanou z vězení a rozjedou vlastní show): důležité je, že je téměř bezezbytku vyprávěný tanečními a pěveckými výstupy, takže žádný model "děj prokládaný tancem". Nesmírně nabušené tempo, zběsilý střih (Martin Walsh) a téměř ani chvilka oddechu hned od začátku! Ke konci už člověk sice trochu umdlévá, ale ani tehdy rychlost jízdy nepoklesne pod závratnou úroveň. Všichni tři hlavní herci (Renee Zellweger, Catherine Zeta-Jones a Richard Gere) nejen že skvěle hrají, což tu znamená tancují, ale zároveň své role i sami (a bez chybičky) zpívají, a to už znamená skutečnou událost. Klíčový postup je overkill - "udělat to dvakrát intenzivnější než by bylo bohatě stačilo a pak to stejně ještě přehnat": gejzíry brilantních (hlavně vizuálních) nápadů se na plátně objeví jen kvůli dvěma třem záběrům a tahle opulence hraničící s okázalým mrháním se koná od začátku do konce (například černé siluety v rudě zářících klecích při morbidním tanci sedmi nebo kolika vražedkyň). Tenhle postup skvěle ztělesňuje jeden moment na samý závěr, kdy se ty dvě hlavní cácory konečně dočkají vlastní show a při tanci za nimi exploduje obrovská stěna planoucích žárovek: oslnit, přemoct zničit...

Mám jediné dvě výhrady. Brutální střih je sice úžasný, ale zároveň neumožňuje ukázat na plátně jediný taneční výstup v celku (rozkouskovává je na vteřinové fragmenty), což trochu devalvuje pocit tanečních schopností protagonistů. A potom mi vadí, jak vyšumí do prázdna linie chudinky manžela té Roxie (Renee Zellweger) - za to, jak ho zneužila, by měla být nějak potrestaná. (Tahle námitka v širším kontextu znamená zásadní výtku proti amorálnímu vyznění celého filmu - v Chicagu vyhrává jen ten, kdo dokáže být hajzl - ale tak nějak jsem si tu parádu těmihle úvahami nechtěl kazit. :-)

08.04.2003: Od kolébky do hrobu (Cradle 2 The Grave, 2003; režie Andrzej Bartkowiak): hraje tam Jet Li, pročež jsem se bál další kung-fu nesnesitelnosti typu Polibek draka, ale nakonec to byla velice příjemná a místy i zábavná odlehčená akční skorokomedie. Jet Li sice hraje pořád hůř než prkno, ale aspoň se při tom nebere tak vážně.

26.03.2003: Experiment (Das Experiment, 2001; režie Oliver Hirschbiegel): dokonalý filmový přepis nechvalně proslulého Stanfordského vězeňského experimentu... Malý tým psychologů zkoumá, co se stane, když se asi tak dvacet chlapů zavře do simulovaného vězení, kde jedni "dělají" dozorce a druzí vězně. Ten experiment obsahuje dost drsná zjištění sám o sobě, nemluvě o skutečně extrémním filmovém zpracování: při tom filmu jsem zažíval skutečně intenzivní fyzický pocit úzkosti a strachu. Hlavní zásluhu na tom má klaustrofobická kamera Rainer Klausmann a skvělí herci (Moritz Bleibtreu!). Hodně hustě...

21.03.2003: Pavouk (Spider, 2002; režie David Cronenberg): mistr podivností, jehož existenZ (nebo jak se to psalo) se pro mě stala jedním z objevů posledních let a jehož Mouchu, Scanners nebo Videodrom se samozřejmě dávno řadí mezi klasický díla, mě tentokrát moc nepřesvědčil. Pavouk je sice vizuálně působivej, ale zároveň neuvěřitelně rozvlekle vyprávěnej příběh o pacientovi propuštěným z blázince, kterej se rozpomíná na dávný události; v distribučních materiálech to označují za "thriller", což moc nechápu. Určitě v tom je mnohem víc, než jsem si dokázal všimnout (a taky jsem na projekci dorazil trochu pozdě), ale zatím jsem z toho spíš rozpačitej. Jo, velmi dobrej Ralph Fiennes v titulní roli.

20.03.2003: Pupendo (2002; režie Jan Hřebejk): zapněte v libovolnej moment televizi a v libovolnej moment ji zase vypněte a to mezi tím je Pupendo. Aspoň mně to tak připadá. Po morálně naprosto neakceptovatelným paskvilu Musíme si pomáhat jsem čekal, že Pupendo bude daleko horší: není to zas takovej průser, akorát prostě nevím, k čemu ten film je. Volně svázaná a volně plynoucí kolekce scének, výstupů a vtípků, který mají nejblíže právě k televizi. Jestli lidem stačí tohle...

18.03.2003: 8 Mile (8 Mile, 2002; režie Curtis Hanson): Eminem je pusík, i když jeho muziku moc nemusím, a v tomhle filmu ukázal, že je i nečekaně dobrej herec. Dost se mi to líbilo: syrový autentický prostředí rozpadajícího se Detroitu a hlavně fakt, že nejde o další nudnej biografickej paján "ze sraček ke hvězdám", nýbrž že film skončí přesně ve chvíli, kdy by tyhle pajány začínaly. Takhle to je příběh a ne promo. Vadily mi jen některý dějový předvídatelnosti (sem tam) a hlavně naprosto neadekvátní Kim Basinger v roli Eminemovy matky (furt).

17.03.2003: Ken Park (Ken Park, 2002; režie Larry Clark a Ed Lachman): jestli jste viděli Kids (stejnej režisér Larry Clark, stejnej scenárista Harmony Korine - ten jinak natočil fantastický Gummo nebo Julien Donkey Boy), tak jste doma - akorát se trochu přitvrdilo. Téměř dokumentárně snímaná mozaika několika kalifornskejch teenagerů a hlavně jejich rodinných zázemí, což je oproti Kids novum. Hodně syrový, ale možná trochu překnaný a chtěný... Obsahuje to asi nejexplicitnější sexuální scény, který jsem v běžně distribuovaným filmu kdy viděl, ale problém je, že v tom jsou trochu zbytečný: nemám nic proti expresivnosti, ale musí k ní být důvod. Nicméně je určitě dobře, že tenhle nepřikrášlenej obrázek vzniknul.

16.03.2003: Sladkých šestnáct let (Sweet Sixteen, 2002; režie Ken Loach; Dny evropského filmu): Ken Loach svůj majstrštyk Jmenuji se Joe sice nepřekonal, ale i tak je každej jeho film událost. I tentokrát to bylo trochu předvídatený a schematický (ani ne šestnáctiletej kluk chce s matkou, kterou brzo pustěj z basy, začít novej život, ale zaplete se do čacher, ze kterejch už nemá šanci se vymotat), ale přesto Loach dokázal na závěr překvapit... Klíčová role sociálního prostředí, žádná sladkobolnost, vynikající práce s herci a silný poselství, že z ničeho špatnýho nikdy nemůže vzejít nic dobrýho.

15.03.2003: Syn (Le Fils, 2002; režie Jean-Pierre Dardenne a Luc Dardenne; Dny evropského filmu): překvapivě o dost lepší než Rosetta, předchozí film téhle bratrské režisérské dvojice, která přitom v Cannes dostala Zlatou palmu (jenže co ji taky v posledních letech nedostane...). Dardennovi se zaměřují na sevřená dramata ze spodních pater společnosti, snímané nesmyslným "veristickým" stylem a la Dogma 95: nesnesitelně vlezlá ruční kamera, kontaktní zvuk, žádné svícení atd. V Synovi ovšem silná dějová situace (adekvátnější výraz než 'příběh') a propracovanější psychologie postav než v Rosettě nad touhle ekl formou převažují, byť jen lehce. Nakonec docela slušný film (i když z diváka dost často dělá vola, hlavně na začátku); protože nemusím, tak zajímavou zápletku prozrazovat nebudu, ale v recenzi na dokina jsem musel, tak si ji kdyžtak přečtěte tam - stejně jako to, co si myslím o Dogmatu 95 nebo o paralelách Dardennovi-Robert Bresson.

15.03.2003: Noční vlak (Night Train, 1999; režie John Lynch; Dny evropského filmu): poměrně zábavná romantická komedie (nějak se teď s nimi roztrhl pytel). Jejími silnými body jsou dokonalé vystižení maloměstského života kdesi v Irsku či skvělé herecké výkony Johna Hurta a hlavně Brendy Blethyn, zádrhele naopak spočívají v neadekvátně drsných odskocích do hrdinovy kriminální minulosti a v přehnaně melodramatickém motivu vláčků, potažmo Orient Expresu.

13.03.2003: Škyt (Hukkle, 2002; režie György Pálfi; Dny evropského filmu): vtipná, překvapivá, expresivní a zábavná vizarní mozaika z maďarského venkova - těžko o tom říct něco víc. Evidentní režisérská jistota. Temně lyrická zkratka Po dešti (Esö után, 2002; režie P. Mészáros) jako předfilm.

12.03.2003: Síla minulosti (La forza del passato, 2002; režie Piergiorgio Gay; Dny evropského filmu): nadprůměrný italský film o spisovateli knížek pro děti, který zjistí, že jeho otec, jenž právě zemřel, byl celý život agentem KGB. Dobře napsaný a ještě líp zahraný (Sergio Rubini a Wendersovův dvorní herec Bruno Ganz - je v něm pořád něco z anděla z Nebe nad Berlínem, nebo se mi to jen zdá?) esej o tom, že není ani tak důležité, co se vlastně děje, jako to, co z toho v nás zůstane. Je možné, že lidé, věci, místa, vedle kterých jsme prožili celý život, jsou úplně jiné, než jak je vnímáme - ale je důležité to vědět?

10.03.2003: Mizející vzpomínky (Las huellas borradas, 1999; režie Enrique Gabriel; Dny evropského filmu): zestárlý argentinský spisovatel se vrací do rodné vsi ve Španělsku, kterou má brzo zaplavit přehrada, a minulost vyplouvá na povrch. Telenovelně natočené přílš průhledné podobenství, které se příliš soustředí na povrch, i když má schopnost tnout hlouběji.

09.03.2003: You Are The One (You Are The One, Una historia de entonces, 2001; režie José Luis Garci; Dny evropského filmu): "hluboké melodrama oscarového režiséra", odkazující "k hollywoodským filmům 30. a 40. let", jak praví brožurka ke Dnům evropského filmu. Pod tím si člověk většinou představí něco dost nanicovatého - ale tenhle film konvence žánru dodržuje tak dokonale, až to je docela zajímavé. Černobílé žánrové obrázdky ze španělského venkova po druhé světové, krásná blondýna, vyrovnávající se se ztrátou milence-malíře, a plno nytí.

08.03.2003: Porno film (Pornofilm, 2000; režie Damjan Kozole; Dny evropského filmu): taková slovinská srandička, které nelze mít nic za zlé, protože vypadá jako pouhá studentská legrácka. Tři týpci se rozhodnou natočit "pornič", jenž by Slovinsko proslavil po celém světě, čímž se rozpoutá série komických situací a dialogů. Slaďoučká Natalia Danilova v hlavní ženské roli! :-)

08.03.2003: Moje žena je herečka - a dobrá! (Ma femme est une actrice, 2001; režie Yvan Attal; Dny evropského filmu): milá a vtipná konverzačka o chlápkovi, který žárlí na to, že jeho žena-herečka musí natáčet milostné scény. Typicky evropský film: vypointované dialogy, jedna scéna ryzí situační komiky (manželka nechce točit nahá, a tak plácne, že když musí ona, tak ať se na place svlíknou všichni, což se taky stane, do čehož přijde její žárlící manžel...), tlumená barová muzika... Plus úvaha nad tím, že líbat v osm ráno před hromadou lidí cizího člověka, ze kterého ještě ke všemu táhne, není sice tak úplně samozřejmé, ale že to je na druhou stranu práce jako každá jiná.

07.03.2003: Test (The Recruit, 2003; režie Roger Donaldson): trochu moc komplikovaný špionážní film o CIA, ve kterém si s vámi scenáristi prostřednictvím všech těch zvratů dělají co chtějí, což zrovna moc zábavné není. Průměrná sázka na jistotu, nad kterou vysoko ční vynikající Al Pacino.

06.03.2003: Boží zásah (Yadon ilaheyya, 2002; režie Elia Suleiman): dost vtipná osobní úvaha na téma lidské nesnášenlivosti ve stylu klasických grotesek a neokázalých komedií Jacquese Tatiho. Odehrává se na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu: škoda, že Suleiman v druhé polovině opouští doposud nestranný pohled a vrhá se do naprosto nečekané protiizraelské propagandy... Zahajující film Dnů evropského filmu, od 13.3.2003 i v běžné distribuci.

06.03.2003: Dnes začíná již 10. ročník Dnů evropského filmu, festivalu filmů ze současných a budoucích členských zemí Evropské unie. O filmu Boží zásah, jehož projekce festival slavnostně zahájila, viz výše.

06.03.2003: Hodina pravdy (City By The Sea, 2002; režie Michael Caton-Jones): příliš uslzené "drama" o otcích a synech, které nezachrání ani Robert De Niro a Frances McDormand. Otec policajt, syn feťák, rodinné trauma... Nejlepší na tom je polorozpadlé "město duchů" Long Beach, kdysi vyhlášené letovisko plné světla a naděje, jež dneska obývají jen ztracené existence - vůbec jsem netušil, že něco takového existuje jen pár desítek minut od Manhattanu... Kvůli téhle atmosféře zániku a stesku po něčem dávném a krásném, neodbytně připomínaném kulisami někdejšího lesku, lze tenhle film s opatrností doporučit.

03.03.2003: Kluci to taky chtěj (Knallharte Jungs, 2002; režie Granz Henman): nedoporučuju nikomu, aby na to chodil - snad ani když je mu/jí dvanáct a dívá se na Novu. Ale kdybyste se na tom měli octnout zadarmo, vychutnejte si ryzí surrealistickou fantasmagorii, ve kterou se celá ta debilita na závěr zvrhne... Velkolepá oslava narozenin devětadevadesátileté babičky, která nesmí pít alkohol, protože po něm má děsný průjem, ale která se samozřejmě strašně zleje; nadržený puberťák uhánějící svou vyvolenou, který je pronásledován její lehce S/M tetou s obrovským vibrátorem; prošťouchávání ucpaného záchodu (tím průjmem) vibrátorem (tím samým); LITRY hlenu tekoucí z nosů alergických příbuzných; znovu a znovu opakovaná (vynikající) hláška "Oloupej mi banán!" z pornofilmu "Wendy z Wuppertalu"; a tohle všechno a ještě mnohem víc v ani ne desetiminutovém kataklyzmatu... Výjimečná zkušenost! :-)

03.03.2003: Nikde v Africe (Nirgendwo in Afrika, 2001; režie Caroline Link): sentimentální romantizující blábol o německé židovské rodině, emigrovavší za druhé světové války do Keni. Kýčovitá zbytečnost a la Anglický pacient, kterou pokusy o emancipovaný "ženský" pohled činí ještě navíc směšnou.

01.03.2003: Kruh (The Ring, 2002; režie Gore Verbinski): po dlouhé době horror, u kterého jsem se fakt bál! V úspornosti je síla, a tak žádné laciné bububu, nýbrž systematicky budovaná atmosféra strachu, hrůzy a tajemna. Aktualizovaná verze Otesánka spojená s motivem přílišné medializace světa (podle mě) a zároveň americký remake několik let starého japonského megahitu. Hodně dobrá Naomi Watts (Mulholland Drive) coby reportérka vyšetřující prípad záhadné vraždící videokazety, ještě lepší David Dorfman jako její syn (snad se z něj nestane další zapomenutá dětská hvězda), neutuchající napětí a téměř podlý dvojtý konec... Zabijte svou televizi! (Děkuju princezně za pozvání a doporučuju všema deseti!)

28.02.2003: Quartétto (Quartétto, 2002; režie Laura Siváková): skvěle napsaná a zkušeně natočená psychologická konverzačka o umírající matce a jejích třech dcerách. Nečekal jsem od toho nic moc a byl jsem opravdu velice příjemně překvapen. Když už se na Slovensku netočí víc než pár filmů ročně, pak ať tam dělají jenom takovéhle filmy...

28.02.2003: Rytíři ze Šanghaje (Shanghai Knights, 2003; režie David Dobkin): v žánru akčních filmů dokonalost znamená bezebytku naplnit pozitivní očekávání a ještě k tomu přidat něco navíc, něco osobitého. Čekal jsem další kung fu průser (v hlavní roli Jackie Chan...) - a ona to je vířivá jízda gagů v nejlepší tradici klasických grotesek! Potrhlá dvojice z Divokého západu pátrá v Londýně konce 19. století po ukradené čínské císařské pečeti: jak říkám, taky bych si od toho být vámi nic nesliboval, ale věřte mi, je to vrcholná paráda a hromada legrace. A žádné zbytečné násilí!

27.02.2003: Sekretářka (Secretary, 2002; režie Steven Shainberg): alternativní film o alternativním vztahu aneb romantická komedie o tom, že je jedno, jak prapodivné záliby lidé mají, pokud si ve vztahu dokážou vyjít vstříc. Přerod "ošklivého káčátka" v sebevědomou ženu uprostřed temně lynchovské atmosféry smíchané se zvláštním humorem, úchvatná Maggie Gyllenhaal v titulní roli a tradičně nesnesitelný Jeremy Davies v roli vedlejší. Už jste v nějakém filmu viděli vtipnou soulož? Uváděno s krátkým předfilmem studentů FAMU Sprcha (režie Petr Staněk), anekdotě o nesmělém plavčíkovi a nefunkční sprše (překvapivě :-).

27.02.2003: Policajti na baterky (National Security, 2003; režie Dennis Dugan): tak to už jsme taky viděli... Filmů o nesourodé dvojici parťáků je inflace rozměrů téměř argentinských, většina z nich je naprosto blbá a tenhle ještě patří k tém horším. Pokud znáte černošského "komika" Martina Lawrence, pak víte, o čem mluvím. Za zmínku stojí jen efektní přestřelka ve skladu s Coca-Colou (nečekaně dobrý nápad) a nádech vnitřní tragiky v herectví druhého "parťáka", Stevea Zahna.

25.02.2003: Přeber si to znovu (Analyze That, 2002; režie Harold Ramis): zbytečně nastavovaná kaše. V prvním díle (Přeber si to aneb Analyze This) bylo spojení mafiána s psychoanalytikem a tím pádem i dvou žánrů a stereotypů nápadité a vtipné, ale tady už není z čeho vařit. Snůška sitcomových výstupů zachovávajících pravidlo, že každá postava má chvíli sólo a ostatní mu dělají křoví, vede leda k úvahám nad tím, jestli má herec kalibru Roberta De Nira takovéhle pitvoření zapotřebí. Nemluvě o tom, že mi humor Billyho Crystala připadá... no, prostě americký.

24.02.2003: Tělo na tělo (Ballistic: Ecks vs. Sever, 2002; režie Kaos): ale né... Další úplně zbytečný a schematický akční blábol; zmiňovat děj nemá vůbec smysl. Napadají mě jen dva důvody, proč tenhle film zkusit: 1. úctyhodné množství pyrotechnických efektů, které jistě zatížilo životní prostředí jako menší fabrika, a 2. Antonio Banderas, užívající si po všech těch elegánech a gigolech roli roztomile ušmudlaného ex-speciálního agenta. A propos Antonio - jeho současné pracovní nasazení je úctyhodné: tři filmy za rok 2001, pět za rok 2002, co potom v roce 2003?

18.02.2003: Opilí láskou (Punch-Drunk Love, 2002; režie Paul Thomas Anderson)): téměř veškerá česká kritika je z tohohle filmu naprosto nekriticky odvařená, zatímco já ho vidím jako podobně neférovou a svévolnou manipulaci s divákem, jaké si zvykl provádět Lars von Trier (i když v tomhle případě má jít o romantickou komedii). Plno scenáristické inkonzistence, režisérských podpásovek a hlavně Andersonovy nepotlačitelné tendence ponižovat své postavy (viz jeho debut Magnolia). Na jednom se s kritikou shodnu - totiž na tom, že Adam Sandler tu hraje fakt skvěle - ale to hrál vždycky, jen nad ním všichni ohrnovali nos. Běžte na jeho opovrhované "buranské" komedie jako Vodonoš nebo Velký táta a uvidíte.

17.02.2003: Femme Fatale (Femme Fatale, 2002; režie Brian De Palma): velmi černá a ještě zábavnější variace na Hitchcocka a další klasiky thrilleru od režiséra s dosti nevyrovnanou bilancí (ale jeho Carrie nebo neskutečně brutální Scarface jsou nezapomenutelné!). Svět zločinu, sexu, intrik a vysoké společnosti, schválně přehnané stereotypy žánru (hlavně filmu noir) a všechno zkrátka "over the top" ve filmu, jehož brilantní výrazivo a suverenita vám snadno vyrazí dech. Vyprávění, motivy a postavy, všechno typicky "de Brian De Palma, se pohybují na hraně režisérské sebeparodie, ale skutečně neskutečná kamera Thierryho Arbogasta to hází do sféry ryzího vizuálního nářezu - viz hned úvodní scéna Velké Loupeže na festivalu v Cannes v nonšalantním rytmu bolera. Prostě se tím nechte unášet a příběh moc to neřešte - ten je tam jen proto, aby si machři měli s čím hrát...

17.02.2003: Lesní chodci (2002, režie Ivan Vojnár): jasná autorská vize o tuláctví a vnitřní svobodě versus odpovědnosti. Problém je, že ta vize se snaží tvářit jako cosi autentického a div že ne dokumentárního, ale přitom je evidentní, že je nařízená "shora" režisérem. Nemaskovat ji tolik autenticitou, byl by ten film myslím hodně dobrý - takhle působí dost křečovitě.

14.02.2003: Solaris (Solaris, 2002; režie Steven Soderbergh): moje slabost pro Soderbergha ustupuje. Jeho Solaris je studená vyumělkovaná pseudointelektuálská lovestory, která celkovou plytkost schovává za velmi efektní design. Ano, víme, že Soderbergh je machr, ale když nemá co vyprávět, je mu to na nic a ukazuje to zbytečně. Plus opravdu nesnesitelné "herectví" pana "koukejte, jak umím trhat obličejem a mávat rukama" Jeremyho Daviese.

14.02.2003: Daredevil (Daredevil, 2003; režie Mark Steven Johnson): typicky americká srágora pro děti - a ani pro ně snad ne. Další film na motivy comicsu (2x Muži v černém, 2x X-Men, Spiderman, chystá se Hellboy, Hulk...), a člověk konečně chápe, proč je v USA comics tak populární: většina Američanů jsou zřejmě frustrovaní plešatí obtloustlí přizdisráči šikanovaní šéfem, kteří touží být všemocnými superhrdiny se supersílou, a tak si o nich aspoň čtou (oprava: prohlížejí obrázky). Daredevil je trapné melodrama o slepém týpkovi, který ve dne brání spravedlnost v soudní síni, zatímco noci natahuje koženou kombinézku a dělá totéž ručně stručně. Hahaha, kdyby to ovšem nebylo tak dětinské a kdyby to zároveň neobsahovalo zásadní rozpor: jak ty děti mají pochopit, co to je spravedlnost, když jim tenhle film vysvětluje, že soudy jsou vlastně na nic?

12.02.2003: Chyť mě, když to dokážeš (Catch Me If You Can, 2002; režie Steven Spielberg): opět "chmatácký" a opět vynikající film, ale tentokrát nahořklá komedie. Spielbergův velmi osobní film (neustále přítomný motiv otcovství, svět coby hračka atd.), kteroužto vrstvu jsem v českých kritikách silně postrádal. Ale i když ji ponecháme stranou, pořád je to skvělá zábava: Leonardo Di Caprio jako nezletilý podvodníček, který se úspěšně vydává za pilota, lékaře, advokáta a bůhví koho ještě a zároveň z bank tahá miliony dolarů. (Jinak též "podle skutečné události", ale víte, co to u amerických filmů znamená...)

11.02.2003: Devět královen (Nueve Reinas, 2000; režie Fabián Bielinsky): vynikající "chmatácký" thriller a la Podraz aneb první argentinský film v české distribuci po čtrnácti letech! Doporučuju všema deseti: pestrý, nápaditý a vtipný scénář plný zvratů (možná až moc, jak už to u tohohle žánru bývá), výteční herci, perfektně vykreslený zločinecká "subkultura", přesahy do aktuální argentinské ekonomické situace a neustálé napětí, co bude dál. Škoda jen té závěrečné scény, která to celé hodí někam jinam a člověk je místo spokojeného odchodu z kina puzen hledat v ději logické mouchy...

10.02.2003: Kouř (1990; režie Tomáš Vorel): cesty Páně jsou nevyzpytatelné a určitě není náhoda, že jsem na tenhle pozapomenutý diamantík znovu narazil právě po strašlivém Městečku. Ze všech filmů, které se snaží reflektovat českou realitu kolem listopadového převratu, je tenhle suverénně nejlepší a nejtrefnější. Úžasně a tudíž i ukrutně trefná alegorie, která skrze poměry v jedné fabrice "nastavuje zrcadlo" celé společnosti a české nátuře, a přitom se tváří, že to tam je jen tak bokem. K tomu připočtěte vtipné a skoro zlidovělé songy (plno lidí zná právě je a film už ne), uhrančivou "tovární" vizualitu, Cabanovu choreografii tanečních scén, obdivuhodný herecký výkon Jana Slováka (kam ten se poděl?), "sklepáckou" poetiku, která tehdy ještě fungovala... Kouř je zkrátka výsledek kongeniálního spojení historických okolností, nápadu, schopných lidí a atmosféry; tahle konstelace se potom už nikdy neopakovala a s filmy Tomáše Vorla to šlo z kopce. Škoda jen, že v roce 1990 bylo na práci plno jiných věcí, takže tenhle výjimečný film tak trochu zapadl... (A mimochodem: zajímalo by mě, jak moc záměrná je podobnost Kouře s Lynchovou Mazací hlavou: minimálně to industriální prostředí a účes hlavního hrdiny jsou stejné.)

07.02.2003: Městečko (2003; režie Jan Kraus): tak takhle opravdu ne. Téměř nekoukatelný film, který tvrdí, že všichni Češi jsou tlustá, závistivá a ožírající se prasata. Mozaika postaviček malého českého městečka v době těsně před a pár let po listopadu 1989 aneb další zastydlé vzpomínky bez jakéhokoliv přesahu. Scénář příšerný, dramaturgie žádná, kamera diletantská, hudba - no, stačí říct, že ji dělal David Kraus, herecké výkony nulové - zkrátka kolekce primitivních a rádobyvtipných ("Dobrej rozkrok je taky pokrok", "Čáslav ne, tam je hovno", "Voni se nezdaj, ale Francouzi jsou dost jako prasata"...) scének. Autoři by si měli vzít ponaučení z jedné věty, která v Městečku taky padne - "Ty kurvo, ještě jednou, a uvidíš!"

04.02.2003: Žába k zulíbání (The Hot Chick, 2002; režie Tom Brady): tyhle komedie se jmény Adam Sandler a Roy Schneider jsou mnohem hlubší, než se na první pohled zdá! Na ten první pohled člověk vidí jen fekální humor, jehož vrcholy tvoří exhibice na pánském záchodku nebo padání ze schodů (což o to, já jsem se smál, až mi tekly slzy, ale neříkejte to na mě na fakultě :-), ale v druhém plánu se řeší docela závěžné otázky přijetí sebe sama, stereotypů očekávání na základě vzhledu, xenofobie, stupidního mužského chlapáctví a podobně. Zdá se to jako samozřejmost, když děj spočívá v tom, že se ztepilá středoškolská krasavice jednoho rána probudí v těle chlupatého, upoceného a plešatějícího zlodějíčka, ale fakt je to daleko chytřejší, než to zpočátku vypadá. Vynikající komedie s nepolopatickým poselstvím!

04.02.2003: Krásná pokojská (Maid In Manhattan, 2002; režie Wayne Wang): nebudete mi to věřit, ale tahle variace na Popelku s Jennifer Lopez v titulní roli je překvapivě koukatelná. Jí člověk tu "obyčejnou holku" prostě věří, a tak odpustí i sázku na jistotu v podobě malejch dětí a zvířat. Ano, i já jsem držel pěstičky, aby všechno dobře dopadlo! :-)

03.02.2003: Zločin je extrémní sport (Riders, 2002; režie Gérard Pirés): klišé, klišé a samé klišé a té akce tam není zdaleka tolik a zdaleka takové, aby vám aspoň trochu zvýšila tep. Parta týpků holdujících extrémním sportům vykrádá banky, ale zaplete se při tom s až příliš vysokými kruhy. Nuda.

28.01.2003: Cucák (Tadpole, 2002; režie Gary Winick): svěží, vtipná a chytrá komedie o přemoudřelém patnáctiletém hochovi z elitního prostředí, který se zamiluje do své nevlastní matky, ale v posteli skončí s její nejlepší kamarádkou. Přesně trefené situace a stereotypy intelektuálské vrstvy a skvěle vystavěné dialogy - a přitom ani nemusíte vědět, kdo to byl Voltaire, abyste se bavili taky. Děkuju své krásné dobré víle za pozvání!

28.01.2003: Tři oříšky pro Popelku (1973; režie Václav Vorlíček): je to velká ostuda, ale poprvé jsem tuhle povinnost pro všechny příznivce Libušky Šafránkové viděl až teď. A jakkoliv jsem jako divák otrlý a mé srdce je okoralé a ztvrdlé, přesto jsem jihnul a slzel a tetelil se blahem, když se ruka octla v rukávě. Asi se budu na pohádky koukat častěji...

27.01.2003: Oko (Jian gui, 2002; režie Oxide Pang a Danny Pang): hongkongský horror, který se nemůže rozhodnout, jestli chce dojímat nebo děsit. Mladé slepé dívce transplantují tuším rohovku, načež všude začne vidět - no, prostě nepěkné věci. Je to poněkud nemístně naroubované na doják, takže se dočkáte i melodramatických (skutečně!) záběrů pěkně sežehlých desítek lidí včetně adekvátně jímavé hudby, ale to je ta horší část; tu lepší představuje například opravdu nervydrásající scéna s dědulou s dírou v hlavě ve výtahu, vůbec celé ztvárnění Stínů a vedlejší historka s nebohou Thajkou včetně působivých pseudodokumentárních retrospektiv. Formální sféra - až příliš ďábelsky intenzivní střih, drtivý zvuk a děsivá kamera - dělá z tohohle filmu dost vyčerpávající záležitost.

23.01.2003: Intacto (Intacto, 2001; režie Juan Carlos Fresnadillo): ať zase někdo říká, že všechno už tu jednou bylo a že se nedá přijít s ničím novým. Brilantní španělský thriller o lidech, kteří mají štěstí, ale nejsou šťastní. Nejdřív se moc nebudete chytat, ale pak to všechno začne dávat smysl - a nejen tím mi Intacto připomíná trochu podobné a rozhodně neméně originální předloňské Memento. Scénu, v níž se adepti na Štěstí řítí se zavázanýma očima borovým lesem, hned tak zpod víček nedostanu.

23.01.2003: Tak nám začaly další ročníky Febiofestu a putovní filmové přehlídky Projekt 100.

21.01.2003: Naqoyqatsi (Naqoyqatsi, 2002; režie Godfrey Reggio): poslední díl dokumentární "qatsi" trilogie o tom, jak si na téhle planetě stojíme. Velmi impozantní: hradba více či méně útočných obrazů a často i symbolů, divoké digitální deformace záběrů a jejich vrstvení až do desítek, vynikající hudba Philipa Glasse, promyšlená střihová skladba (protože na ní to celé stojí)... Což o to, když máte to plátno před sebou, pohltí vás to, ale problém je, že jakmile plátno pohasne, pohasne i dojem ve vás. Jako elektřina: dokud jste pod proudem, házíte sebou, ale když ho vypnou, nic z té síly ve vás nezůstane. Za vidění to ovšem určitě stojí a mělo by vás to vyprovokovat i k nějakému tomu přemýšlení. Režisér Godfrey Reggio, bývalý člen Řádu křesťanských bratří, totiž ví, co dělá.

16.01.2003: Diktátor (The Great Dictator, 1940; režie Charles Chaplin): vinou dějin je to docela smutná podívaná, ale její gagy zabírají pořád. Tuhle protitotalitní satiru Chaplin natočil ještě před tím, než vyšlo najevo, že nacismus je schopný DALEKO horších věcí, než si západní demokracie myslely, a tak selankovité scény z židovského ghetta nebo závěrečná idealistická řeč plná "mějme se rádi" patosu působí tragicky naivně. Za to ovšem Chaplina nikdo vinit nemůže a on sám po válce zdůrazňoval, že vědět o skutečné hrůze koncentráků, nikdy by si je nedovolil použít k dělání legrace, byť zaměřené správným směrem. Ale když si tyhle smutné okolnosti dokážeme odmyslet a nebudeme vnímat ani přehnaně melodramatickou vedlejší linii s krásnou Hannah, zbude nám pořád ještě hromada fantastických výstupů v typicky chaplinovské tradici: úvodní masakry v zákopech 1. světové, honičky s tupými stormtroopery/esesáky, přeslavná holičská scéna, projevy diktátora Hynkela a další a další...

15.01.2003: Noční hovory s matkou (2001; režie Jan Němec): výplod hypertrofovaného ega a sen snobských kritiků, ale dívat se na to nedá. "Stylizovaná sebevýpověď" jednoho z nejoriginálnějších (kdysi), ale zároveň nejsebestřednějších (pořád) českých filmařů aneb dílo utopené v sulcu EGA, který znemožňuje dobrat se v něm čehokoliv podstatného - za předpokladu, že v něm něco podstatného je.

15.01.2003: Brazil (Brazil, 1985; režie Terry Gilliam): nejgeniálnější film geniálního režiséra!!! Kdo zná Terryho G. (dále Lupiči času, Král rybář, Dvanáct opic atd. plus členství v Monty Python), tomu není třeba nic říkat. Těm ostatním, kteří nevědí, o co na tomhle světě přicházejí - jedinečná vize přetechnizované byrokratické totalitní společnosti spojená s nepřekonatelnou vizualitou a gejzíry invence na všech stranách. Jediná vada tohohle klenotu je, že toho v něm je prostě moc: že všechnu tu parádu člověk ani nemůže stíhat. Ale upalujte na to, jděte na to podruhé, potřetí, podesáté, a bude to pořád lepší a lepší a LEPŠÍ... UNGA!

08.01.2003: Daleká cesta (1948; režie Alfréd Radok): film, jehož zařazení do top 10 nejlepších českých/československých filmů všech dob je nezpochybnitelné i přes to, že hnil čtyřicet let v trezoru a málokdo ho zná. Bohužel, protože Daleká cesta je učebnicí filmu i historie. Jedinečná autorská vize - a to je to přitom Radokův filmový debut! - osudu českých Židů a obecně celé společnosti za protektorátu. Rovina individuální (hraná: osud smíšeného manželství Toníka a Hanky), kolektivní/historická (dokumentární: stopáž z dobových týdeníků) a obecná/naddějinná ("symbolické" scény). Revoluční filmové postupy, neuvěřitelná schopnost natočit zobecňující film o lidském údělu pouhé tři roky po holocaustu, ve kterém Radok sám ztratil otce a další příbuzné (!), obrovský přesah. Učebnice, povinnost.