MELVINS Sonická prznivost a jiné úchylky (03.03.1998) Nirvanu znají všichni a nějaké Melvins téměř nikdo. Je totiž mnoho faktorů, které ovlivňují, po jaké křivce se bude kariéra kapely pohybovat, a jen pár z nich se týká hudby samotné. Proto vždy existovaly skupiny, které přes veškeré své muzikální kvality a zásluhy zůstaly jen utajeným tipem pro hrstku zasvěcených. Chcete jednu takovou potkat? Přijměte pozvánku do světa slastných roztodivností... Jestliže jsou Hüsker Dü označováni za dědečky grunge, pak otcovství bývá připisováno právě Melvins, jakkoliv se oné škatulky straní seč mohou. Ostatně jestli jsou někde škatulky naprosto zbytečné, je to právě v případě této trojice. Kam totiž zařadit hudbu, která nemá s "obyčejnou" hudební produkcí společný snad ani tónický systém (a jejíž frontman stěží pojmenuje struny na kytaře, natož aby znal noty)? Tvorba Melvins je svět sám o sobě, planeta sice podivná, ale zároveň okamžitě rozpoznatelná z kterékoliv strany. Počátky Melvins se píší od poloviny minulé dekády, doby napětí a kvasu, kdy v oblastech kolem města Seattlu vznikaly a zanikaly celé plejády skupin. Tato prenatální fáze grunge se díky omezenosti lidských zdrojů vyznačovala značnou hudební promiskuitou: hrál prakticky každý s každým a sestavy uskupení s jepičími živůtky se vzájemně proplétaly hustěji než partnerské vztahy v amerických seriálech. Nepřehlédnutelnou personou formující se seattleské scény a jakýmsi jejím nestorem byl už tehdy divokovlasý kytarista a zpěvák Buzz Osborne alias King Buzzo. Jistě ho proto pobavila nabídka na členství ve společné skupině, vznesená jeho spolužákem, jistým Kurtem Cobainem; samozřejmě odmítl, vždyť kolik takových nabídek musel tehdy dostávat. A kdo by také tušil, že zrovna tahle by měla být něčím výjimečná... Jenže Kurt si zanedlouho odškrtne další rok ve světě, kde není problém zajamovat si třeba i se samotným Hendrixem, zatímco Buzz může spokojeně popatřit na řádku jedenácti 'melviních' počinů a pomalu se chystat na další. Co na tom, že ho nepronásledují komanda čtrnáctiletých dívenek? Nikdy se netajil tím, že žádné ambice nemá a od ničeho nic nečeká, protože nesnáší zklamání. Může se zato radovat z toho, že s ním konečně nějaký basák vydržel déle než na dvě alba, popřípadě být hrdý na kultovní status své formace, když se k jejím oddaným fanouškům počítá i takový Sean Lennon. Namísto angažmá u Cobaina se totiž raději držel své vlastní formace, kterou s ním tvořil další spolužák Dale Crover coby bubeník a basák Matt Lukin (později u Mudhoney). Jak již bylo předesláno, čtyřstrunní borci si u Melvins vždycky podávali dveře (patřila mezi ně i dcera Shirley Temple Lori Black, působící pod pseudonymem Lorax), dokud se v srpnu 1993 ke kapele nepřidal Mark Deutrom a nezůstal až doposud. Nebyl však žádným cizincem - produkoval pro Melvins jejich první dva dlouhohrající počiny, tedy Gluey Porch Treatments (1987) a Ozma (1989). Coby muzikant se objevil už na třech albech; není divu, když si ho King Buzzo tak chválí: "Dřív jsem musel vymyslet všechny basové linky já a naučit je pak toho, kdo v kapele právě hrál na basu. Teď už nic takového neplatí - dnes jsme skutečně trio." Jakkoliv bývali Melvins dlouho organickou součástí své scény (Dale Crover je k slyšení na několika nahrávkách Nirvany, Kurt Cobain produkoval půlku alba Houdini (1993) a nahrál na něm několik partů, všichni členové mají boční projekty, ve kterých hráli či hrají s nejrůznějšími osobnostmi mnohdy zvučných jmen a podobně), vždy se svou podivností trochu vydělovali z řad svých souputníků, jejichž formace někdy zněly jedna jako druhá. A když pak přišla vlna hladu po seattleské produkci, jakoby ji Melvins téměř uvítali coby záminku a z města, kde tak často prší, zmizeli: Buzzo zamířil do Hollywoodu, Dale se usadil v San Franciscu a Mark skončil až v Londýně. Zkrátka byli pro grunge, jenž tak brzo zkonformněl, až moc divní. Mluví pro to i fakt, že je s sebou na turné vzali kanadští veteráni Rush, jejichž zálibu v neobyčejných formacích dokazují například sympatie chované k avantgardistům Primus. Melvins tedy nepatří nikam. Co je děsí nejvíc je nuda a neměnnost, což platí nejen hudebně, ale třeba i co do vydávajících firem: za svou kariéru se stačili otočit pod křídly legendárních stylotvorných společností Sub Pop a Amphetamine Reptile, giganta Atlantic/Warner Brothers, malinkatých labelů Alchemy či Boner a dalších. A což teprve když přijde řeč na producenty! Pestrost produkce šílené trojice je natolik lákavá, že i renomovaní mistři zvuku jsou ochotni krčit se u pultu s třemi dalšími, aby si aspoň trochu "vrzli", jak se stalo například u alba Stag (1996), kde s knoflíky kroutili čtyři lidé včetně Gggartha Richardsona (R.A.T.M, L7, Testament...; "vyrobil" mj. i Stoner Witch (1994) a 'necobainovskou' půlku Houdini) a Alexe Newporta (člen Fudge Tunnel a ex-Nailbomb), plus ještě členové kapely. Protože ti nejlépe vědí, jak všelijak se dají jimi vyluzované zvuky zdeformovat, zohýbat a překopat. "Opravdoví" producenti se v případě Melvins starají spíše o to, kdy rozdováděné muzikanty zarazit, aby se ze vznikající desky nestal vražedný guláš. A jak že si tedy pánové z Melvins hrají? Je tu třeba kytarový efekt Buzz Box, který si Osborne vyrobil předěláním efektu ze sedmdesátého roku a který "zní, jako by byl rozbitý, ale není". Jiná verze říká, že výsledný zvuk připomíná hučení vysavače... Zajímavé pazvuky také vznikají z prapodivných studiových postupů: jeden track byl například počat tak, že dal King B. postavit zesilovač na koberec srolovaný do jednoho kouta místnosti, zatímco sám zpíval přes kvákadlo z rohu protějšího. Každý ze tří hudebních a zvukových prznitelů je zároveň schopen zahrát i na nástroje svých kolegů, pročež není výjimkou, když Dale Crover jakožto bubeník nahraje kytarové sólo, podporován frontmanem s basou a basistovými bicími. Dalším zpestřovadlem jsou coververze, jichž se na albech Melvins najde slušná řádka - jde například o skladby ZZ Top, Velvet Underground, MC5, Black Sabbath, Pussy Galore a zejména Kiss, s nimiž Melvins poutá vzájemná obliba. Jedna historka praví, že si Gene Simmons chtěl s prapodivnou trojicí zahrát na její losangeleské zastávce v turné, druhá pak líčí, jak se tentýž domníval, že se mu rozbil přehrávač, když z něj poslouchal verzi Goin' Blind "po melvinsku" - tak byla pomalá. Členové Melvins také zopakovali vtípek Kiss, když v roce 1992 vydali ve stejný den stejnojmenná sólová alba se stejnými obaly. Návštěva u Melvins pomalu končí a na vás je rozhodnutí ohledně členství v jejich klubu přátel úchylna. Když je přijmete, čeká vás skutečná zahrada zvuků, sonický chrám deformit a podivností, pravý ráj odpadlických frekvencí. Potkáte tu splašené 'koňské' riffy s kopyty od bláta i poklidné countryové brnkání, garážovitou obhroublost i symfonická preludia, seriózní kompozice i zvrhlý chaos. Hajtka tu zní jako podladěné hrábě, zvuk virblu vám připomene frkání parní lokomotivy a hrubosrstá kytara se jednou klikatí a svíjí a jindy zas pilně buší do jednoho místa. Hrůzostrašné vokály přecházejí v naefektované sladké cvrlikání a zpět. Šílencovy synkopy a zmatené rytmy jako by si podupávaly ke třem písním najednou, a přece se nakonec sejdou nejen samy se sebou, ale i s ostatními instrumenty. Kolem proletí trubka, následovaná opilým sitárem a ódou na špunt, bubliny a hvězdný prach (to v kraji Stag), v altánku na konci části Houdini se strhne beseda psacích strojů, okres Stoner Witch vás uvítá pohledem na náměsíčnou Alenku s foukací harmonikou a lízátkem. A i ta nejnepravděpodobnější vize zní naprosto přirozeně, když všechno drží s podivuhodnou integritou pohromadě. Nikdy neodhadnete, co na vás ze záhybu cesty vyskočí v další vteřině, a právě proto se do téhle báječně hustě uplácané zrnité koule zvuků, vůní a barev budete tak rádi vracet. Pokladnice je téměř nevyčerpatelná. Chce to jen trochu se uvolnit a zapomenout na to, co se v hudbě považuje za "normální"... >Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007