MINISTRY
          Oprátka ze střev elektronické nenávisti
                        (03.06.1999)

   "Kdybych fakt prováděl všechno to, co se o mně píše,
potřeboval bych den s osmačtyřiceti hodinama. Jinak by
skutečně nešlo stíhat všechny ty svinstva a honit ženský a
ještě bejt největší feťák na světě hned po Lou Reedovi a
Burroughsovi."

   Tolik kontroverzní Al Jourgensen, zpěvák, kytarista,
klávesák, programátor a jeden z mozků dvouhlavé
postindustriální saně Ministry. Jestli někdo může za
současný boom elektronické hudby, táhnoucí se od Die Krupps
po Marilyn Manson celými devadesátými lety, pak je to on.
Monstrum, o kterém nikdo pořádně nic neví a o kterém všichni
mluví jako by s ním málem chodili do školky - o tom je
ostatně citát z úvodu. K svatouškovi má sice daleko jako
klony Ministry k originalitě a vlastní zkušenosti s
policejními protidrogovými raziemi mu posloužily jako
inspirace k několika songům, ale jeho největšími vášněmi
jsou přece jen silná auta, country (!) a hlavně práce:
jakožto workoholik schopný pracovat pětadvacet hodin v kuse
jen na zvuku kopáku by na neustálé excesy neměl čas ani
energii. Těch jednačtyřicet, na kterých mu táhne (narozen
8.10.1958 na Kubě), by mu ale neřekl nikdo. Zálibu v hlasité
muzice a rychlých vozech získal častými pobyty na závodní
dráze, kam v dětství chodil za svým otcem - závodníkem a
automechanikem. Druhým 'ministrem' je pak baskytarista a
hlavní technolog Paul Barker, jemuž můžeme být vděční za
drtivou většinu informací, jelikož "velký Al" se s médii
téměř nebaví. Barker hrával v kapele Blackouts, kde kromě
něj působili i pozdější skorostálí členové Ministry Bill
Rieflin (bicí) a Mike Scaccia (kytara). Jourgensen jim
produkoval album a s Barkerem se znal ještě před založením
Ministry, ale k jejich plné spolupráci došlo až teprve na
třetím albu.

   Když tihle dva na sklonku dvaadevadesátého pustili ze
řetězu album Psalm 69: The Way To Succeed And The Way To
Suck Eggs (slovní hříčka původně od Aleistera Crowleyho),
svět se otřásl v základech a ztratil šanci být jako dřív.
Teď už lze říct, že drtivá většina hudby, která definovala
devadesátá léta, vznikla v rozmezí let 1991-93; proto by za
pár měsíců, až se bude vyhlašovat album dekády, bylo
nanejvýš spravedlivé spatřit tenhle titul na jednom z
prvních míst. Psalm 69 je necelá třičtvrtěhodina naprosté
apokalypsy, deziluze, bolesti a černé krve, vyřezaná do
drážek CD zvukem jako břitva a opatřená totálně
negativistickými texty, ze kterých jako vnitřnosti vyhřezává
odpor k politice (N.W.O.), nechuť z televizního vymývání
mozků (TV II.), hadí jazyk heroinu (Just One Fix), kritka
války v Zálivu (Hero) a podobná nelibá témata. Tracky jsou
až po střechu plné samplů, které pocházejí drtivou většinou
z Alových oblíbených hororů nebo z rádiových hlášení
programátorů NASA. Většina kompozic, hrnutých kupředu
surovými a na kost brutálně ořezanými rytmy, se řítí do tmy
jako dealer před policií. Těžko vyzdvihovat jednotlivé
položky alba - na to je příliš kompaktní a příliš dokonalé.
Určitě ale téměř každý pozná megahit Jesus Built My Hotrod,
ironickou motorkářskou hymnu o svou úderech do bicích a
jednom bzukotu, zpívanou zpěvákem Butthole Surfers Gibby
Haynesem; a naprostý primitivismus "instrumentálky"
Corrosion, takto sóla na jednu kolejnici, je bezprecedentní.

   Nemilosrdným úderům Žalmu 69 však předcházela dlouhá léta
hledání. Prvních pět let existence Ministry jako by k nim z
dnešního hlediska ani nepatřilo: kapelu tvořil samotný
Jourgensen, který se v té době zabýval synthipopem ve stylu
Eurythmics, New Order, Cabaret Voltaire a hlavně Depeche
Mode, s jejichž kultovním statutem v Evropě osmdesátých let
má současná popularita Ministry v USA hodně společného.
Jourgensen Ministry (pojmenované podle béčkového hororu
Ministry Of Fear) založil v roce 1981 v Chicagu, kde ve
slavných studiích Chicago Trax natočil první dvě alba: With
Sympathy (1983, v Evropě vyšlo jako Work For Love) a Twitch
(1985). Obě se nesla na zmíněném novoromantickém obláčku a
Al o nich dnes tvrdí, že nestojí ani za ukradení. Zlom
přišel s deskou Land Of Rape And Honey (1988): ta už byla
společným dítětem Jourgensena a Barkera, kterým vypomáhal
bubeník Bill Rieflin. Na tuto "svatou trojici" se později
díky neuvěřitelnému množství ministrantských vedlejších
projektů (Lard, Revolting Cocks, Pailhead, Acid Horse, 1000
Homo DJ's...) nabalil dav muzikantů s podobným cítěním, a
tak je od jisté chvíle bezpředmětné mluvit u Ministry a
příslušných levobočcích o něčem jako 'sestava'. Z těch
nejslavnějších je třeba jmenovat dychtivého učedníka Trenta
Reznora (Nine Inch Nails), bubeníka Martina Atkinse (Killing
Joke, Pigface, Ministry, Revolting Cocks) a hlavně
někdejšího předáka legendárních punkerů Dead Kennedys Jello
Biafru, který vede vydavatelství Alternative Tentacles,
jehož prostřednictvím neúnavně bojuje proti cenzuře.

   Land Of Rape And Honey přineslo do zvuku Ministry kytary,
kterých se Jourgensen nedotkl od dob, kdy koncem
sedmdesátých let hrával v punkové skvadře Special Affect.
Pravým ministry-riffem oplývá už úvodní věc, Stigmata, v níž
Al také poprvé řve přes distorsion a definuje si tak svou
'poznávací značku'. Právě tenhle typicky zkreslený vokál se
pak ve vlně "my jsme noví Ministry" stane nejkradenějším
artiklem. Album vznikalo za tíživých finančních podmínek, a
proto tvůrci museli každou chvíli opouštět studio a vyjíždět
na turné, aby sehnali peníze na další nahrávací frekvence.

   Album Mind Is A Terrible Thing To Taste přišlo hned
následující rok a nakoplo čím dál temnější a šílenější
Ministry na samý vrchol scény, které zmatený mainstreamový
tisk začal pro používání samplů, bicích automatů a
sequencerů začal říkat industriální. Jourgensen se brání:
"Používám industriální zvuky, no a co? Používám všechno, co
mi pomůže udělat takovou atmosféru, jakou potřebuju. Taky
hraju na kytaru a nedělá to ze mě Zeppelíny. Nejlepší je
používat oboje - chceme totiž znít jako nejdražší garážová
kapela na světě." Od té doby se vynořilo plno nálepek jako
například elektro-industriál, electronic body music nebo
elektro-thrash, ale mnohem častěji naopak fungovalo jako
nálepka spíš jméno Ministry, od jisté doby v recenzích desek
všemožných následovatelů skloňované ve všech pádech. A jak
se za pár let na rostoucí slávu díval Jourgensen? "Hele,
Ministry by chtěli bejt maximálně nejslavnější Fugazi na
světě. Bejt známější už by bylo směšný. Potkal jsem Eddieho
Veddera, kterej se musel převlíknout od hlavy k patě za
chasidskýho Žida, aby vůbec mohl vylízt na ulici. A to je
smutný."

   Mind Is A Terrible Thing To Taste je deskou - vlakem. Při
úvodní Thieves šílená lokomotiva startuje a rotující riff
spolu s brutálně jednoduchými bicími dává tušit, že to
nebude jen tak nějaká projížďka. Následující Burning Inside
začíná soundtrackem jak z dokumentu o Vítkovických
železárnách, který přejde do zběsilé jízdy tovární zónou.
Never Believe je zastávkou ve střevech strojovny, kde ocel
jedovatě mlátí o ocel a všechno pěkně odsejpá. Cannibal Song
zní jako sen zfetovaného strojvůdce a jeden z vrcholů desky,
nenávistná So What, syčí dynamikou parního kotle - to když
se bublavá basa a relativně "klidné" řvaní střídá s
primitivním, do pekla klesajícím riffem. A poslední Dream
Song? Nečekaně uklidňující arabské motivy dávají na vědomí,
že Orient expres dorazil do Istanbulu. Co se textů týče,
jsou nenávistné k politice, zjevně proekologicky zaměřené a
nešetří se v nich nepublikovatelným výrazivem. Také proto
obal amerického vydání obsahuje proticenzurní varování.
Album produkovala dvojice Pan Hermes a Hypo Luxa, za níž se
neskrýval nikdo jiný než známé firmy Barker a Jourgensen:
zatímco Hermes Pan je poslíček antických bohů, nápis Hypo
Luxa bylo první, co Jourgensen uviděl poté, co 'vytuhnul' na
zadním sedadle auta cestou na koncert na Floridě. Produkce
LuxaPan pak formuje všechny následující sonické výplody obou
výtečníků, ať už na svět přicházejí pod hlavičkou Ministry
či některého z vedlejších projektů. Jourgensen navíc
napáchal množství remixů (pro Anthrax, R.H.C.P., Jesus &
Mary Chain, Nine Inch Nail, spřátelené Skinny Puppy atd.) a
zahrál si například na albech Skrew, Dessau nebo opět Skinny
Puppy.

   Mind Is A Terrible Thing bylo podpořeno masivním turné,
na němž kromě základní dvojice účinkovali stálý bicman Bill
Rieflin, Chris Connelly (voc, key), Mike Scaccia (g), Martin
Atkins (dr), Terry Roberts (g), Nivek Ogre (key, g, voc),
William Tucker (g), Jello Biafra a mnoho dalších, pročež se
koncerty, stejně jako předtím práce ve studiu, stávaly
jednou velkou (sebe)destruktivní párty, podobné
schizofrenické noční můře. Šílenost celého apokalyptického
cirkusu dokumentují živá deska a video In Case You Didn't
Feel Like Showing Up (1990), obsahující tracky jako
Stigmata, Deity, Burning Inside nebo Thieves. Těkající
kamera zabírá útroby jakéhosi betonového bunkru, kde
muzikanti, oddělení od agonicky třeštícího davu pletivovým
plotem, provádějí něco na způsob primálního kmenového
rituálu. Všechno je to nesmírně hlasité, řvavé a bolestné, a
když pak Al do masivních rytmů stříká na publikum vodu a po
pletivu lezou hořící lidé, člověk má pocit, že vidí peklo.

   Rok 1990 byl ovšem kromě zmíněného živáku věnován hlavně
vedlejším mazlíčkům. Vyšlo druhé velké (a zároveň první
nevážné) album Revolting Cocks Beers, Steers + Queers,
obsahující mimo jiné zpotvořenou a dost sprostou verzi
(Let's Get) Physical, někdejšího hitu Olivie Newton-John
(známe ji z Pomády), dunící ocelářskou epopej Stainless
Steel Providers a temný rachot Something Wonderful. Lard
vydali první LP The Last Temptation Of Reid, na kterém se
zaskvěla skladba Forkboy, později skvěle použitá při scéně
útěku z věznice ve Stoneově filmu Natural Born Killers. Drug
Raid At 4 am je pak osobní zpovědí starého feťáka Jello
Biafry na téma "drogové razie a my". A konečně se toho roku
objevilo i EP projektu 1000 Homo DJ's nazvané Supernaut
podle obrovské coververze od Black Sabbath, která se později
stala jedním z vrcholů sabbatího tribute alba Nativity In
Black. "Návykovější než heroin a kundy," vyjádřil se o Black
Sabbath kdysi Jourgensen.

   O kultovním kompletu Psalm 69, kterého se prodalo přes
milion kopií a jehož singl Jesus Built My Hotrod předstihl
prodejností i Madonnu, už byla řeč, stejně jako o tom, že se
Ministry rázem stali "in". Pod ruce se jim dívaly současné
kapacity jako Trent Reznor nebo Fear Factory a takový Rob
Zombie si rovnou vypůjčil i image. Jourgensen s Barkerem,
opatření doživotním statutem proroků, neusnuli na vavřínech,
vyjeli na světová turné a z vedlejšáků vytřepali pár dalších
desek. Patří mezi ně hlavně skvostná "dydžina" Linger
Ficken' Good... And Other Barnyard Oddities od Revolting
Cocks ze třiadevadesátého, obsahující neuvěřitelnou a opět
pěkně sprostou coververzi diskohitu Roda Stewarta Da Ya
Think I'm Sexy. I géniové se umí bavit.

   Rok 1993 jel stále na vlně popularity temných Ministrů, a
tak firma Sire/Warner Brothers, která o skupinu pečuje,
vydala Black Box - efektní trojCD se všemi dosavadními
singly, z nichž některé se zde objevily v remixované podobě.
Mezi nejpodivnější exempláře patří Quick Fix, což je záznam
žvatlání zestárlého beatnika Williama Burroughse na téma
heroin, nebo živá verze coveru Skinny Puppy Smothered Hope.
Zajímavé je sledovat vývoj Alova hlasu, který se na prvních
(nejstarších) písních ještě poněkud podobá hlasu Michaela
Jacksona a pozvolna přibírá na agresivitě...

   A potom nadlouho ticho po pěšině. Nahrávání následujícího
alba Filth Pig se totiž neúnosně protahovalo a stávalo se
noční můrou. Ministry koupili v Texasu bývalý bordel a
předělali ho na studio, kde pak většinu času strávili
sestřelováním pavouků velkých jako tenisáky, kteří tam lezli
po stěnách, a sháněním elektrikářů z padesát kilometrů
vzdáleného Austinu, neboť docházelo k neustálým problémům s
elektronikou. V domě strašilo, Al a kytarista Mike Scaccia
skončili kvůli drogám ve vězení, zemřelo pár blízkých lidí,
několik spolupracovníků nevydrželo pracovní vypětí a uteklo,
odešel i bubeník Rieflin a v listopadu roku 1995 kvůli
ponorkové nemoci dokonce Barker... Nekonečně odkládané album
nakonec vyšlo začátkem roku 1996. Kromě zmiňovaných je na
něm k slyšení například kytarista Mindfunk Louis Svitek nebo
programátor Duane Buford.

   Filth Pig přineslo razantní změnu stylu, vyvolanou snad
tím, že zvuk předchozí desky už zněl z tolika cizích alb.
"Našli jsme sound, kterej se nám líbil, a teď každej blbec i
jeho pes používají distortion. Jdeme od toho pryč," říká
Jourgensen. A Barker dodává: "Byli jsme už ze všech těch
computerů a sequencerů otrávení. Chtěli jsme zpátky k rocku,
ke kytarám, akustickým bicím." Výsledkem je mnohem méně
"industriální", téměř rockové album s texty daleko
osobnějšími než v minulosti. "V bookletu nejsou texty. Ne že
by nám na nich nezáleželo, ale nechceme, aby je někdo
interpretoval špatným způsobem a sami k nim nechceme nic
říkat," naráží Barker na věčný problém Ministry s vykládáním
značně kontroverzních textů. Velké změny se týkaly i
používání samplů (Al: "Na Filth Pig je hodně málo samplů. Je
skoro celá živá. Nejživější deska, co jsme kdy udělali.") a
zběsilé rychlosti někdejších songů: "Nechtěli jsme dělat
druhej Psalm 69. Napsali jsme hodně materiálu, probrali ho a
vyšlo to tak, že nám zůstaly většinou ty pomalejší věci."
Filth Pig je zkrátka tvrdým oříškem, testem trpělivosti
fanoušků, z nichž mnozí na své někdejší bohy po jednom
poslechu zanevřeli a odmítli kopat kvůli pokladu jámu.
Vtipnou coververzi Dylanovy Lay Lady Lady slyšel snad každý,
ale ponurá záležitost The Fall s křehoučkým klavírem a
divadelně deklamovaným refrénem byla singlem ještě
reprezentativnějším. Mým osobním favoritem je asi
nejnasranější song Dead Guy s odsekávanými vokály a štěkavou
kytarou, která se zřejmě nejvíc blíží předchozí tvorbě. Na
desce také najdete více či méně skryté perly jako riff
úvodní Reload, basovou figuru v Crumbs, Jourgensenovu
harmoniku v titulní skladbě nebo Barkerovu pěveckou premiéru
pod hlavičkou Ministry v songu Useless. I přesto byla
následnice předchozího platinového mistrovského díla značným
komerčním zklamáním.

   Turné k propagaci Filth Pig zasáhlo prostřednictvím
festivalu Jam před třemi roky i Prahu. Následovala emise
dalšího alba projektu Lard (Pure Chewing Satisfaction,
1997), nahraného už v době Psalm 69 a nedokončeného tehdy
jen proto, že zpěvákovi Jello Biafrovi někdo rozbil ústa
tak, že nemohl zpívat; prý se zaprodal komerci. Další turné,
tentokrát Ozzfest roku osmadevadesátého, už Ministry odmítli
s tím, že pracují na dalším albu. To se bude jmenovat Dark
Side of The Spoon (narážka na slavné dílo Pink Floyd a
zároveň i na heroinové praktiky) a vychází až 8. června, ač
je prý hotové už od listopadu. Ale co víc - na letošní rok
bylo naplánováno i tribute album Ministry, které by mohlo
novému miléniu pomoci rozšířit hudební obzor. Tak, jak to
Ministry dělají už nejméně deset let.

Diskografie:
With Sympathy/Work For Love (1983)
Twitch (1986)
The Land Of Rape And Honey (1988)
The Mind Is A Terrible Thing To Taste (1989)
In Case You Didn't Feel Like Showing Up (LIVE) (1990)
Psalm 69: The Way To Succeed And The Way To Suck Eggs (1992)
Black Box (3 CD Single Collection) (1993)
Filth Pig (1996)
Dark Side Of The Spoon (1999)


>Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007