voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
Nový voitech.org je teď tady.
Tady najdete to, co ryze subjektivně pokládám za nejúžasnější momenty rock'n'rollu, plus další nesmyslné žebříčky. Bez pořadí, aktualizace průběžná.
08.09.2001: A máme tu dvě monstrakce...
07.09.2001: Tak už si to sakra někdo kupte! V regálu snad každých Levných knih se válí hráškově zelená dvoj(!)kazeta Carter USM Worry Bomb; ta druhá část je živák ze Záhřebu ze čtyřiadevadesátýho. Jasně, že je to dobrý, jinak bych sem o tom nepsal, ale celý to navíc stojí jen osmnáct korun! Upalujte pro to a poznáte, jak může popík spojovat kultivovanost a pořádně hlasitej nářez. A když se trochu poohlédnete po pražských výprodejích, narazíte určitě i na best of Straw Donkey... The Singles a kompilaci B-stran Starry Eyed And Bollock Naked, kus za pět pětek. Vyplatí se!
05.09.2001: Poněkud "hlubokou" podzimní náladu mi zpestřuje deska 1965 původně cincinnatských Afghan Whigs, plná smutku tak řvavého, až si člověk myslí, že to tak bude už napořád. Je to sametové, je to hodně tělesné a bolí to. Jasně, Crazy je popík pro cácory a veršům v Neglected se můžete taky zasmát, ale když Greg Dulli v The Slide Song zpívá 'miles away and miles above', jste tam s ním. A já s vámi.
09.08.2001: Přes léto pořád lítám po vlastech českých a ani walkman nedokáže plně ukojit můj hlad po muzice. Zároveň ovšem vymetám pravidelné letní slevy (BontonLand, Likvidace na Můstku) a utrácím za desky nehorázné peníze. Největší rarita? The Last Days Of Pompeii od Nova Mob, pohrobků Hüsker Dü - kazeta za tři pětky... Co se poslechu týče, při tak sporadickém přísunu decibelů se vyplatí neexperimentovat a držet se klasiky, a tak to u mě jistí The Clash, The Who, Sex Pistols, Guns N'Roses, Extreme a dalších pár vyvolených.
29.07.2001: Koncert Laibach na Letní filmové škole v Uherském Hradišti mě skutečně pobavil. Intro sestávající z bublajícího housu vystřídaného hřměním z CD, bombastický nástup o půl hodiny později včetně zpěvákova "hvězdného" pozdržení. Komicky "obrovský" zvuk, kde 20% dělaly skutečné nástroje, 30% bubácký hlas pana zpěváka v tom úsměvném hábitu a 50% počítače, z čehož velkou část tvořily chorály tak mohutné, základní a počítačové, že to prostě bylo k smíchu. Přidejte zpěvákova gesta a la DJ Bobo, naprosto očekávatelné a stereotypní zadní projekce a urputnou snahu o efekt a máte to celé. Ano, plejáda pověstných coververzí působila chytlavě, ale jediná invence je tu ve výběru originálu, jinak jde jen o narážení na jedno kopyto. Záchvěvy zájmu na mě přišly jen několikrát: cosi mi připomnělo Makbetha a pak jsem měl dojem, že slyším buď přímo remixy Morbid Angel nebo aspoň věci, které jsou jimi značně ovlivněné. Kapele taky můžu přičíst polehčující okolnost, že s sebou evidentně neměla kompletní světelný park, ale otázka je, jestli by pak vystoupení nebylo ještě komičtější. Suma sumárum - jakkoliv jsou desky Laibach místy působivé, naživo jsem se šel radši opít.
28.07.2001: Koncert Legendary Pink Dots na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byl mým prvním setkáním s touhle holandsko-britskou kapelou, a tak si na regulérní hodnocení netroufám. Spíš jen dojem - slušná kulisa k pití červeného vína, které jsem neměl. Zpěvákův hlas celý Brett Anderson ze Suede, jinak cosi mezi The Mission a Pink Floyd, ale tomu se kapela z tohohle ranku nevyhne. Sladká psychedelie postupně zamířila víc do tucky, aby poměrně strhujícím způsobem vyvrcholila na závěr základního setu. Slušné.
01.07.2001: Netušil jsem, že je něco takového možné, ale zažívám předávkování The Cult a vůbec rock'n'rollem jako takovým: za posledních pár týdnů jsem zaprvé neslyšel nic, na čem by nezpíval Ian Astbury, a zadruhé jsem se za tuto nedlouhou dobu vystavil účinkům The Cult hrubým odhadem asi na třicet hodin, což kulminovalo v posledních dvou dnech psaní. Myslel jsem, že budu relaxovat nějakým popíkem a la Dinosaur Jr. nebo Mark Lanegan, ale dopadlo to jinak: Ministry, Entombed a Motörhead. Zdá se, že jsem nenapravitelný... :-)
30.06.2001: Tak jsem navštívil Lucky People Center party. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím a jinak tomuhle typu hudby holduju jen velice zřídka, ale když už mi do klína padl VIP vstup... A teď ne a nevím, co si o tom mám myslet. Bylo to velké - a bylo to úplně jiné než co jsem do té doby zažil. Pořád mi v hlavě šrotuje srovnání téhle akce se všemi těmi rockovými koncerty, na kterých jsem byl, a asi si to budu muset nějak sepsat. Opravdu velké... (Díky posílám Šimonovi a Míše, kteří mě tím provedli - ať už to bylo cokoliv. :-)
28.06.2001: Článek o The Cult konečně hotov! S žádnou kapelou jsem si ještě nedal tolik práce - ale stálo to za to. Dovoluji si vám zde nabídnout pár citací:
23.06.2001: The Cult: je to tu pořád, pořád, a otevřely se i staré rány/desky. Už tři týdny neposlouchám skoro nic jiného. (Téměř) všechno ostatní - nejen muziku - odsouvám na dobu, až dopíšu ten článek. "Four crows nailed to a wooden post / Bleed upon a barren field / An old way that I don't understand" - je to tak velké a pořád to roste... Zájemcům (nehlaste se všichni :-) doporučuju oficiální stránky The Cult, respektive jejich tour diary.
12.06.2001: Tak se nám na Strahově předvedli AC/DC... Předcházela tomu tiskovka: žasl jsem, jak můžou být ti novináři tak neprofesionální a omezení a klást kapele, která hraje přes třicet let, otázky, na které musela odpovídat už doslova tisíckrát! Protože "proč hrajete rock'n'roll" nebo "jaký je váš recept na dlouhověkost" bych z pusy nevypustil ani kdyby mě škvařili... Jediný, kdo z tohohle klání ubohosti vyšel se vztyčenou hlavou, byli AC/DC sami - respektive Brian Johnson a Angus - kteří ony "podotázky" s profesionálním nadhledem a zcela osobním vtipem jednu po druhé trpělivě zdolávali. A koncert sám? Po příslušném entrée "po strahovsku" (zasvěcení vědí... :-) následovala příjemná, ale nikterak převratná show: přesně, jak jsme očekávali. AC/DC sice hrají esenci rock'n'rollu, ale to s sebou zároveň nese i způsob konzumace: když u té muziky člověk něco dělá, je nepřekonatelná, ale pokud se na ni cele soustředí, brzo mu začne připadat příliš jednotvárná. Možná taky proto celá ta paráda s čmoudíky, děly a nafukovacími figurínami... Ale to není nic proti ničemu, k AC/DC to zkrátka patří a výsledkem je jedinečný nářez (a někdy i romantika :-). Doufám, že ještě dlouho bude...
04.06.2001: 6.6.2001 se na 007 koná koncert kapel Trans Megetti a Gnu. Ocitujmež z oficiálních pramenů Silver Rocket, kteří tuhle show páchají: "(Trans Megetti =) charakteristickej dravej spád jako Drive Like Jehu nebo Guzzard a k tomu naléhavost starších At The Drive-In. Gnu jsou pankáči na Silver Rocket." Proč ta skromnost, hoši? Vždyť Gnu jsou zdaleka to nejlepší, co tahle zemička v tvrdší muzice poskytuje! Uvidíme se v kotli...
04.06.2001: Nico, ach Bože! Tehdy to byla Sweet Salvation na Ceremony, dnes je to tahle: nejvelebnější harmonie, jaké kdy Astbury s Duffym vydupali z prachu prérií. A taky je tu Shape The Sky, dunící jako kopyta koní ze samotného kovbojského pekla. Nebo nebe? (S tím vzpamatováváním to ještě hned tak nebude... :-)
01.06.2001: Konečně ti dva pitomci dostali rozum! Ian Astbury a Billy Duffy po šesti letech (resuscitační práce ovšem začaly už v létě 1999) oživili svého schizofrenického mazlíčka The Cult a výsledkem je album Beyond Good And Evil (vychází 05.06.2001 u Atlanticu). Dneska jsem si ho přinesl; ještě jsem to neslyšel a už teď se mi z toho rosí čelo... Bližší informace budou následovat, až se trochu vzpamatuju. :-)
24.05.2001: Tady je moje recenze na nové album kapely Sunshine nazvané Necromance Digital Urban Icons.
19.05.2001: Závislost na The Smiths se intenzivně rozvíjí díky desce Louder Than Bombs. Je tam skoro všechno a ještě víc... A Ask si nechám zahrát na svatbě (bude-li jaká): už mám dokonce vymyšlenou choreografii! :-)
30.04.2001: The Smiths... "But sometimes Id feel more fulfilled / making Christmas cards with the mentally ill / I want to Live and I want to Love / I want to catch something that I might be ashamed of" (Frankly, Mr Shankly). "Oh Mother, I can feel the soil falling over my head", "I know it's over / and it never really began / but in my heart it was so real" (I Know It's Over). "And if a double-decker bus / crashes into us / to die by your side / such a heavenly way to die" (There Is A Light That Never Goes Out).
27.04.2001: Tak jsem konečně objevil The Smiths, legendu (nejen) britského popu. Tolik jsem o nich četl, tolik jsem o nich slyšel a tak moc jsem věděl, že až to přijde, bude to to pravé - a je. Pravda, něco ze sólovek jejich zpěváka Morrisseyho jsem znal už dřív, a tak stačily jen tři poslechy a byl jsem uvnitř. Z Barcelony jsem si přivezl jejich prý nejlepší desku The Queen Is Dead (1986): chytrá kytara Johnnyho Marra, decentní aranže, Morrisseyho naléhavý zpěv a hlavně jeho miserabilistické texty, "dvouminutové novely" (Jiří Černý?) bez refrénu. Inteligentní a vkusný pop, který je víc než jen pop: který je něčím, co vás přinutí myslet a cítit jinak.
22.04.2001: 15.4.2001 ve 14:40 zemřel v New Yorku Joey Ramone na rakovinu. Jedna z největších legend, člověk, bez kterého by poslední čtvrtstoletí v muzice neexistovalo. Svět je zase o něco chudší.
28.03.2001: Tak jsem se dozvěděl, že ta Crybaby od Melvins sestává zejména z coververzí. Což mnohé vysvětluje...
26.03.2001: Doputovalo ke mně Crybaby, takto závěrečný díl "trilogie" Melvins z let 1999/2000 u vydavatelství Ipecac (předcházely části Maggot a Bootlicker). Že to bude divné jsem čekal, ale takhle...? Pořád ještě nevím, co s tím. Už jen že úvodní cover Smells Like Teen Spirit (!) působí jako smrtelně vážně myšlená věc (ale to snad ne)... Dobrým vstupním bodem bude nejspíš úchylné country Okie From Muskogee a pak se uvidí. Stay tuned!
19.03.2001: Dlouho mě žádná deska takhle nedostala! Po dobře sedmi důkladných posleších Know Your Enemy od Manic Street Preachers zodpovědně prohlašuju, že to je vedle Generation Terrorists jejich nejlepší (dvoj!)album. Od začátku do konce je stoprocentně opravdové a bolestné až na kost. Jeho zpočátku nenápadné melodie se vám brzo zadřou do uší a nějakou dobu nebudete chtít slyšet nic jiného. Aranže dokonalé, instrumentace bez chybičky, někdejší plamenná rétorika ještě intimnější než na posledních dvou albech a nad tím vším velký patos, který přitom není k smíchu: tohle hned tak někdo neumí... Škoda, že jsem na to přišel až po tom rozhovoru.
A co je nejdůležitější: při všech svých kvalitách by se tahle deska mohla líbit i lidem, kteří si nechají "vkus" diktovat rádiem a marketingem. Namísto neustálého omílání třeskutě slabé Californication od Red Hot Chili Peppers navrhuju zkusit tohle. Takovému albu trocha "profláklosti" neuškodí.
Je to tak, Alice In Chains patří k tomu nejlepšímu, co 90. léta vypotila. Po dvou letech (když vám někdo řekne, že je bordelář, tak mu věřte a nic nepůjčujte! :-) se mi zase dostaly do ruky zásadní desky Dirt (1992) a Jar Of Flies (1993) a už dva týdny je sjíždím téměř každý den. Vedle nich disponuju neméně kvalitními počiny Facelift (1990), Sap (1991), Alice In Chains (1994) a MTV Unplugged (1996), což je s EP We Die Young (1990) a nějakými těmi best-of a živáky z poslední doby bouhžel celá diskografie téhle neopominutelné, ale bohužel i tragické "heroinové" kapely. Vývoj je výmluvný... Začalo to chytlavým, ale pořád ještě dost obecným hard rockem Facelift, kde poprvé pořádně vynikl naléhavý vokál Layna Staleyho, podpořený žahavou kytarou Jerryho Cantrella. EP Sap (1991) znamenalo příjemné akustické intermezzo před sebevražednou spirálou alba Dirt, které se v leckteré anketě stalo deskou roku. V nesmírně sevřeném "koupelnovém" zvuku se tu klenuté vokální harmonie (Jerry v pozadí) probíjejí drtivými sestupnými riffy; nálada je zoufale rezignovaná, jak to u drogových desek bývá. Následovalo další akustické oddechnutí v podobě EP Jar Of Flies, na níž basáka Mika Starra vystřídal Mike Inez a jejíž Jerrym napsaná a zpívaná countryovka Don't Follow patří k tomu nejlepšímu (a nejjímavějšímu), co jsem kdy slyšel.
Eponymní deska z konce roku 1994 je "temnější než peklo samo" (kde jsem to jen četl? :-). Poloakustická, zoufalá, s jasnými bluesovými kořeny, otřesná a vydupaná ze země navzdory Laynově soukromé válce s heroinem, která Alice In Chains přinesla vrchol i zkázu. Tady najdete ty nejčernější emoce, jaké existují, ale i světlo na konci tunelu, paradoxně rostoucí z naprostého zoufalství. Vynikající desku téměř všichni zavrhli (výjimkou budiž Lindaurova recenze v Rock&Popu) a "ztracenou" kapelu s ní. Vystoupení, zaznamenané na MTV Unplugged, bylo prvním snad po dvou letech zmítání se v nečinnosti - a je to o to smutnější, že tenhle koncert (na rozdíl od většiny ostatních unplugged zbytečností) ukazuje nejen skutečné mistrovství skladatelské, ale i instrumentální: o moc víc, než uslyšíte tady, na akustiku skutečně zahrát nejde.
Desky Alice In Chains trpí jedinou vadou: neuváženou dramaturgií. Na každé z nich najdete pár utahaných skladeb, kterými je třeba se probrodit. Namátkou jmenuju Love, Hate, Love z debutu, Sickman a Dirt z Dirt, nepadnoucí Inezovu Swing On This z Jar Of Flies nebo nesnesitelnou Frogs z desky Alice In Chains. Na MTV Unplugged jsou pak nepochopitelně zařazeny hlavně věci, které jsou akustické už v originále (dokonce i ta blbá Frogs), zatímco z takové Facelift nezazní ani jedna.
Noticka o Alice In Chains by nebyla úplná bez zmínky o dvou přidružených albech. Jsou jimi Above (1995) projektu Mad Season, na níž (fantasticky) zpívá Layne, a Jerryho sólovka Boggy Depot (1998). Ale o těch zase jindy.
Ten fantastický koncert mi přivodil další období Melvins, která se mi periodicky vracejí. Je pár kapel, které poznáte po prvních třech taktech, a tahle mezi ně bezpochyby patří: nikdo nehraje tak jako oni a nikdo nedokáže smíchat tak šílené nápady v tak šílených kombinacích, aby to přitom tak šíleně dobře fungovalo. Zkrátka jiná dimenze... Do sekce Moje texty jsem přidal svůj tři roky starý článek o Melvins: od té doby ke své poněkud nepřehledné diskografii přidali asi čtyři alba s bizarními názvy jako Honky nebo Bootlicker, ale jinak je všechno při starém (dobrém). Další informace viz webring Melvins, na němž potkáte stránky, které stojí za to už jen samy o sobě, Melvins neMelvins. :-)
17.03.2001: Dostala se mi do rukou nová deska Manic Street Preachers Know Your Enemy. Na povrchu se snaží o návrat "ke kořenům", jak zní obvyklé klišé, tedy k punku; uvnitř je intimnější, osobnější, melancholičtější a zahořklejší než cokoliv, co udělali předtím. Favorizované kousky? Vlastně jdou hned po sobě na samý začátek desky: vypalovačka Found That Soul, křehká Ocean Spray a chytlavá Intravenous Agnostic, ale jak se tomu albu začínám dostávat pod kůži, třeba se to ještě změní. Dnes jsem dělal rozhovor s poněkud unaveným (není divu, při tak nabitém programu), nicméně vstřícným bubeníkem Seanem Moorem - viz některé z nejbližších čísel časopisu Big Beng!. Know Your Enemy vychází 19.03.2001 u Sony Music/Bonton.
16.03.2001: Středeční dvojkombinace Melvins a Gnu byla neuvěřitelná - tak fantastický koncert jsem dlouho nezažil. Napadlo mě, proč zrovna tyhle dvě kapely se k sobě tak hodí: ani u jedné nikdy neodhadnete, co přijde v příští vteřině, ale když se tak stane, je vám jasné, že nic jiného přijít nemohlo. Gnu bohužel hráli jen půl hodiny (a kromě Elvis Tyson jen samé nealbové věci), ale obvyklý pocit že opouštím známé dimenze se dostavil. Kdy už na nějaké desce sakra vyjde Mossad? A Melvins? Hodina a tři čtvrtě, bez jediného slova, bez přídavků, přišli, urvali každému uši i s hlavou a odešli. Smíchali všechno od znělek televizních show přes klasický heavy metal po soudobou vážnou hudbu (skutečně!), proložili to nemilosrdným vazbením, neskutečně pomalými čísly a chvilkami jako z Woodstocku a zanechali po sobě jen úžas a nepochopení, jak je něco takového možné. Jak je něco takového vůbec možné?
13.03.2001: Zítra se od 19:00 v Paláci Akropolis koná koncert famózních formací Gnu a Melvins: první jmenovaní jsou slovutnými zástupci tuzemského noise-rocku (či jak to nazvat), druzí mají na svědomí hodně z toho nejlepšího, co se zrodilo z takzvané seattleské scény.
09.03.2001: U příležitosti jejich pražské návštěvy coby supportu slovutných Sisters Of Mercy jsem splichtil poněkud odlehčený rozhovor s Paradise Lost, jmenovitě s velice příjemným a komunikativním kytaristou Aaronem Aedym. Očekávejte v některém z nejbližších čísel časopisu Big Beng!.
Momentálně pro mě neexistuje lepší album. Natřískaný emocema, jedna z nejopravdovějších desek všech dob a můj bezkonkurenčně nejoblíbenější živák! Pochází z posledního turné Hüsker Dü (říjen 1987), a proto obsahuje jakési "best of": 24 tracků bez chybičky, opatřených krustou surového zvuku (mistr zvukař Lou Giordano), který na prvních pár poslechů odradí, ale poté vtáhne pod sebe a už nikdy (nikdy?) nepustí zpátky. Slibuju. Tenhle klenot koupíte za bezkonkurenčních 299.- v MusicLandu ve Vodičkovce (žádná reklama, jen když o něčem vím, tak o tom řeknu :-).
Pro ty, kdo to nevědí: Hüsker Dü (1979-1987) byli Bob Mould (kytara, zpěv), Grant Hart (bicí, zpěv) a Greg Norton (basa) a bez nich by žádná 90. léta hudebně neexistovala. Dá se totiž říct, že veškerá "alternativní muzika" minulé dekády vyrostla čistě jen z Pixies, Melvins, Sonic Youth a právě Hüsker Dü.
Tohle mi přinesl Ježíšek, ale musel jsem mu trochu pomoct. :-) Překrásné citlivé poloakustické album se "sebevražednou" lyrikou bratří Reidů. Ta tam je žahavá smršť feedbacků Psychocandy a do automatické sonické sebedestrukce Barbed Wire Kisses zbývá ještě dost času: co ovšem trkne hned jsou postupy, později dovedené k dokonalosti na Automatic. A co vám bude ještě dlouho poté znít v uších? 'Plug into her electric cool / Where things bend and break / And shake to the rule', 'Nine million rainy days / Have swept across my eyes / Thinking of you', 'Hand in hand in a violent life / Making love on the edge of a knife / And the world comes tumbling down' a zejména ještě pořád (31.12.2000) aktuální 'And I'm as dead as a christmas tree'.
The Jesus And Mary Chain jsou mrtví, ať žijou... no, nevidím to na nikoho jiného než The Jesus And Mary Chain. Některé věci jsou napořád.
Ve výtečném roce 1979 se semlelo několik zcela zásadních věcí, mezi které mám tu čest řadit i vydání takových desek jako Bomber (Motörhead), Unknown Pleasures (Joy Division), Killing Joke (Killing Joke) a dalších. Patří mezi ně i London Calling, asi to nejlepší, co kdy The Clash nahráli: jsou tu tak akorát na půl cesty od punkových kořenů k pozdějším tanečně-reggae rozpačitostem a politickému mesianismu a la Sandinista. London Calling je z těch alb, u nichž si nedovedete představit dobu, kdy vznikla, natož dobu, kdy ještě nebyla. To jsme u naprosto mýtických zkušeností. Jinak je to taky album, při jejichž poslechu nechápete, jak se vůbec může něco takového zrodit a jak to, že to vůbec funguje: taková směs sborů, kytarového cinkání a jednoduchých basových linek přece nemůže účinkovat takhle. A účinkuje, i když by mohla být dobře o čtvrt hodiny kratší. Co nelze opominout je kontrast hořkých osobních textů s nesmírně pozitivní muzikou.
Další Ježíšek s dopomocí. Tohle je záležitost bez diskuse: Lemmy, jedna z posledních opravdových osobností rock'n'rollu, vás prostě dostane na kolena ať chcete nebo ne, a vy mu za to ještě poděkujete. Seženete v síti obchodů Levné knihy za směšných 89,-.
Tohle Ježíškovi poradila pro změnu Daniela. Pro několik lidí snad nejlepší (a rozhodně nejpřekvapivější) dárek, co letos dostali. Člověk jen žasne, jak ho tři melodie pořád dokola s celkovým časem pod čtvrt hodiny a trochou infantility a nostalgie dokážou přivést do extáze. Co se týče textů, jsou prostě neodolatelné a určitě je všichni dávno aspoň podvědomě znáte. Záležitost bez chybičky.
| voitech.org | NOVINKY MUZIKA FILMY DENÍČEK MOJE TEXTY O MNĚ ODKAZY GUESTBOOK |