voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Moje oblíbená muzika (2002)

Tady najdete to, co ryze subjektivně pokládám za nejúžasnější momenty rock'n'rollu, plus další nesmyslné žebříčky. Bez pořadí, aktualizace průběžná.

27.12.2002: 22.12.2002 zemřel Joe Strummer, bývalý zpěvák a kytarista The Clash, o dalších hudebních a hereckých aktivitách nemluvě. Ze všech těch úmrtí, které jsem tu zmiňoval, mě tohle vzalo nejvíc. Občas jsem přemýšlel, o kom bych mohl říct, že je můj idol, a nikdy jsem na nikoho nemohl přijít. Došlo mi to až teď... Joe Strummer dělal fantastickou muziku, něčemu věřil a nikdy se nezpronevěřil sám sobě.

15.12.2002: Švédští brusiči Entombed opět zashují, ale tentokrát jde spíš jen o desku do počtu. DvojCD Sons Of Satan Praise The Lord, kompletující všechny jejich dosavadní coververze (namátkou Kiss, Black Sabbath, MC5 nebo Motörhead, což potvrzuje kořeny Entombed v 70.letech, ale i Misfits či Hüsker Dü, odkrývající punkovou podstatu), je docela zábavná, ale právě jen pro ty, kdo se zajímají o Entombed a jejich vývoj.

05.12.2002: Tož když Nirvana zaznamenává další vlnu zájmu, vzedmutou vydáním best of (jak jinak než před Vánocemi...), které obsahuje jednu dosud nezveřejněnou a poměrně slušnou věc You Know You're Right, tak to se o ni taky otřeme. Průlomová deska Nevermind je myslím jednou z nejpřeceňovanějších vůbec: jakkoliv obsahuje slušné písničky, dojem z ní třeskutě kazí "kluzký", přeprodukovaný a příliš chtěný zvuk. Předchozí Bleach nebo následující In Utero stavím o dost výš (a i kolekce zbytků a podivností Incesticide má hodně do sebe), naopak slzopudné Unplugged In New York je pro mě záležitost téměř neposlouchatelná. Nirvana byla v podstatě jen ve správnou chvíli na správném místě: místo nějak zásadního vlastního přínosu dokázala "jen" spojit dynamiku Pixies s melodickou obhroublostí Hüsker Dü a zvukovými experimenty Sonic Youth či Melvins a ještě k tomu dostat smlouvu u velké firmy. Jestli se vám výsledek líbí, zkuste i výše zmíněné skupiny, potažmo Alice In Chains, Soundgarden, Mudhoney, Screaming Trees... Jinak můžu co se Nirvany týče jen parafrázovat výrok zvukového mága Stevea Albiniho: "Patří k mým deseti nejoblíbenějším kapelám? Ne. Patří mezi stovku mých nejoblíbenějších kapel? Možná."

26.11.2002: Křest nového CD kapely Wohnout jménem Pedro se vrací ve mně zanechal dojmy poněkud rozporuplné, ale nakonec se vše v dobré obrátilo. :-) První půle byla docela rozbředlá: kapela se nějak nemohla odpíchnout od země, topila se v moc předimenzovaném zvuku a dopřávala si příliš mnoho příliš nečekaných atributů "velkých" kapel jako například projekční plochy nebo sborové exhibice; překvapením bylo i převážně ženské složení publika, kde se daly nalézt jak čtrnáctky, tak i načančané "dospělačky" v kostýmcích a s kabelkami (a ano, vzduchem proletěly i jedny kalhotky), ale za to Wohnout asi nemohli. V druhé půlce se pak vzpamatovali a sypačky z jejich tří alb Cundalla, Zlý noty na večeři a zmíněného Pedra naživo konečně zněly stejně rozpustile, melodicky a přitom tvrdě jako na deskách. "Wohnóty" v jakékoli konzistenci doporučuje devět z deseti opičáků! :-) (Jo a jejich stránky najdete tady.)

19.11.2002: V souvislosti s nedávným pražským koncertem Manic Street Preachers se média (viz například Respekt 47 z 18.11.2002) nemůžou dost nabažit zdůrazňování jejich údajné levičáckosti, (zdánlivě) ilustrované jejich vystoupením na Castrově Kubě před necelými dvěma lety. Pokud můžu soudit, je to trochu jinak: Manic Street Preachers nejsou ani tak pro Kubu jako spíš proti USA. To, že se ve snaze co nejvíc se od USA a "imperialismu" distancovat, dostali až k sebeprezentaci na opačném pólu politického spektra, je od nich trochu nešikovné (a taky to svádí k úvahám o černobílém vidění), ale rozhodně až sekundární.

10.11.2002: Koncert Chokebore a Wollongong v poměrně novém klubu Guru byl docela zklamání - jakkoliv to zklamání spoluzapříčinila i vysoká očekávání, která ve mně vzbudilo vychvalování Chokebore z vícero stran. Předkapela Wollongong byla docela dobrá a svými dlouhými, ale pořád ještě corovými kompozicemi se dokázala dostat "tam někam nahoru", ale samotní Chokebore mě dost nemile překvapili, většinou nudili a chvílema vyloženě štvali. V podstatě one-man show podivného androgynního zpěváka s vysokým hlasem, který sice sem tam spustil nějaký ten svižnější kravál, ale jinak se vyžíval v tklivých oplodňovácích, jež chvílemi připomínaly hudbu z francouzských "on-ona" filmů ze 70. let. Publikum, které tvorbu Chokebore evidentně znalo, však bylo bezmezně nadšené a vytleskalo si dvojtý blok přídavků, takže můj názor berte spíš jako pohled člověka, který se dostal někam, kam neměl. A navíc tam bylo PŘÍŠERNÉ narváno. :-)

06.11.2002: Na sousedících sloupech jsou teď k vidění plakáty na Tata bojs i na Tatu. Ta podoba jmen je komická, ale zároveň jako by v sobě tahle slovně-situační hříčka měla něco z míchání "vysokého" a "nízkého", nebo řeknu-li to rovnou, něco z postmoderny...

11.10.2002: Já vím, že tu Muziku flákám... Takže si dneska střihneme hned tři kapely, které mě v poslední době mimořádně zaměstnávají. Tentokrát sahám HODNĚ vysoko...

• Troufám si tvrdit, že největší rock'n'rollovou kapelou všech dob jsou The Who. O prvenství Beatles v popu není pochyb a v čem vyhrávají Rolling Stones vědí jen oni sami, i když k jejich počátkům chovám značný respekt a někdy do nich snad proniknu víc. Black Sabbath byli metal jako řemen, Deep Purple znamenali spíš jistou hardrockovou aristokratičnost a Led Zeppelin to občas tak trochu projížděli mělkými odrhovačkami na jedné straně a přílišným patosem na straně druhé, i když muzikantsky to byla taky vrcholná paráda. I The Who se v Townshendových koncepčních úletech typu Tommyho občas rozředili, ale buď jak buď, byli nejspíš jediní, kteří "TO" tam dokázali narvat VŠECHNO a přitom tam nepustili nic navíc... Běhá z toho mráz po zádech. (Viz taky záznam z 29.06.2002.)
• Dále zažívám dlouhotrvající okouzlení Pink Floyd. Jakkoliv jsem se kdysi probojoval na jejich památný koncert na Strahově, bylo to spíš z povinnosti dělat bordel a já je dlouho nechával ležet ladem coby nafouknutou rozplizlost pro plešatějící pány středního věku, která se vyžívá v bezcílných pidlikačkách a nákladných efektech (upřímně řečeno to v tu dobu už asi platilo). Ale když mají věci k člověku přijít, přijdou samy... Postupně jsem v Pink Floyd objevil Ameriku. Fascinují mě hlavně tím, že jsou kapela s příběhem: jejich historie se čte jako velké klenuté drama o titánském tvůrčím vzepětí, které jako ve správné antické tragédii nemohlo dojít nepotrestáno: nejdřív jaksi "dopředu" šílenstvím prvního frontmana Syda Barretta a potom bolestným a vleklým rozpadem dlouholetého tvůrčího i přátelského pouta Rogera Waterse a Davida Gilmoura. Pink Floyd tak mají tři éry, každou z nich spojenou s jedním z těchhle tří; každá je jiná, ale přesto dohromady dávají celek, ve kterém je každý učiněný krok nutný jako kámen v klenbě. Těžko se od nich ještě něčeho kloudného dočkáme a možná je to tak dobře, ale i tak už nikdy nepřestanou fascinovat a desky jako Dark Side Of The Moon nebo Wish You Were Here jdou poslouchat snad donekonečna...
• A zatřetí - polozapomenutá legenda Stone Roses, která přitom kdysi byla a v jistých kruzích stále je řazena mezi ty nejvlivnější a nejzásadnější formace vůbec. Byli to oni, kdo v roce 1989 svým eponymním debutem rozpoutali vlnu "madchesterského" šílenství a do té doby nebývalým smícháním zvonivého kytarového popu 60. let s hypnotickými tanečními spodky dali základ celé kytarovkové scéně první polovině 90. let s následným přelivem do tucky, o takzvaném britpopu ani nemluvě. Dobře, byli tu ještě My Bloody Valentine, Happy Mondays nebo The Jesus And Mary Chain, ale kolem nikoho z nich se nevznášela taková aureola zázraku a nesmrtelnosti jako kolem Stone Roses. Číst dnes dobové ohlasy je jako sledovat přímý přenost z příchodu Mesiáše: jak říká jeden trefný citát, "dokázali znít nevinně a všemocně zároveň" a k tomu měli přesně tu dávku arogantního sebevědomí, jímž se vyznačují ti, na které se nemá zapomenout. Ten křišťálově čistý debut plný klenutých melodií a jiskřivých kytar už údajně nikdy nepřekonali - ale říká se to spíš proto, že druhé (a zároveň poslední) album Second Coming, vydané po nekonečných pětiletých průtazích, nebylo to, co se od nich čekalo. Je dunivější, kytarovější, temnější - a pokud neslyším špatně, vysmívá se právě všem těm, kdo čekali druhý díl instantně přístupného debutu. Pak přišel rozpad, sólové dráhy rychle mizící z mediálního výsluní a nástup generace následovníků, ale rozhodně ne zapomnění. Zdálo by se, že k nesmrtelnosti stačí tak málo, ale tyhle dvě desky vydají za desítky jiných.

07.07.2002: Po dlouhé době zase nějaký koncert, tentokrát Milemarker, Gogogo Airheart, Retisonic a Squall ve Futuru. Začali Squall, trojice s hodně nestravitelným složitě strukturovaným kraválem, který zní mnohem něžněji a smysluplněji na desce, ale to od nich evidentně chci něco jiného než oni sami. Následující Retisonic byli (měřeno běžnými konvencemi) mnohem přístupnější - hráli melodičtější punk'n'roll s divokou pódiovou prezentací. Třetí Gogogo Airheart pro mě znamenali vrchol večera: čtveřice úchyláků s drsně přehnanou image 70. let. Zpěvák měl džínovou bundičku, perverzní košili, narvaný kalhoty a ofinu přes oči, předváděl šílenou gestikulaci a sípavým hlasem deklamoval - zkrátka něco mezi Brianem Jonesem a Davidem Bowie. Druhým hrdinou byl basák s frenetickými pohyby basáka nebo snad Malcolma Younga z AC/DC (dopředu dozadu...), při kterých mu lítaly neprostupné lokny kolem tváří. Bubeníkovi prý nebylo vidět do obličeje už vůbec (toho jsem si bohužel nevšimnul) a jediný kytarista vypadal celkem normálně. Hráli něco mezi diskem a rock'n'rollem - fakt: hybná strojová rytmika, při které se vyznamenával zvlášť basák se zběsilými figurami, do nichž sázel kytarista zvonivé licky a zpěvák sípal. Hodně lidí to roztancovalo a skutečně to mělo zběsilý náboj, o té vizuální stránce nemluvě. V závěru přišlo to nejperverznější - improvizovaná pódiová show jednoho fanouška včetně ukazování zadku a mlácení tamburínou o kyčle. Paráda! :-) No a nakonec Milemarker, čtveřice kytara, bicí, klávesy a klávesy/basa, zpívali snad všichni. Hodně komplexní, hodně pompézní (to ty dvojté klávesy), hodně intenzivní - a taky pořádnej krával, až jsem toho vlastně začínal mít plný kecky. Něčím mi to dost inaproprietně připomínalo Pink Floyd... Snad tou evidentní snahou skutečně něco sdělit. Dobrá akce!

05.09.2002: Poslední dobou tuhle sekci nějak flákám... Asi proto, že přes léto většinou poslouchám samé jistoty. Ale abyste muziku neflákali aspoň vy, mám tu pro vás jedno doporučení. V síti obchodů Levné knihy, kde člověk nebývale často narazí na hudební klenoty (bohužel většinou jen na kazetách), dostanete za pár pětek mimo jiné i následující tituly:

• Entombed-To Ride, Shoot Straight And Speak The Truth (už jen ten název! bluuurgh! :-) - vrchol death'n'rollové éry švédské kraválové královny
• Entombed-Same Difference - jejich nejexperimentálnější deska, ale pořád slušný nářez
• Killing Joke-Democracy - pokud vím dosud poslední řadovka někdejších postpunkových šílenců, která mě kdysi oslnila čarokrásnými harmoniemi a hodně zatěžkaným industriálně-folkovým zvukem
• Life Of Agony-Soul Searching Sun - tohle je řadovka definitivně poslední a taky nejvyspělejší: obsahuje pořádně hutné kytary i křehoučké téměř akustické věci a zejména jako vždy skvělý vokál Keithe Caputa; pamatuju se, jak jsem kousky z téhle desky slyšel poprvé před pěti lety v Avignonu... musel jsem si ji koupit hned jak jsem se ocitl zpátky v Praze
• The Best Of The Wildhearts - to nejlepší od jedné z posledních pořádných rock'n'rollových part...
• Midnight Oil-Breathe - hit Beds Are Burning zná každý, ale i tady se určitě najde pár dobrých kousků
• ...a další, plus hromada českých věcí, jež jsem neslyšel, ale které už podle jména slibují slušnou kvalitu (například Mišík a Etc.)

Není to reklama, je to jen doporučení! (Kdo nebude mít do týdne aspoň obě ty desky od Entombed, ten dostane pětadvacet na holou a koupí si každou z nich třikrát! :-)

04.08.2002: Díky Pájíkovi mi bylo dopřáno seznámit se s neopomenutelnou kapelou Cheap Trick, která je sice typickým exemplářem stadionového rocku 70. let, ale na kterou se zároveň odkazovali mnozí z alternativního boomu počátku minulé dekády - nejspíš pro jejich schopnost stmelit masivní riffy s cukrkandlovou melodií. Jak napovídá už její název, deska Authorized Greatest Hits shrnuje všechno podstatné: šlapavou I Want You To Want Me, kterou určitě taky vylovíte zaharabanou kdesi v povědomí, neméně odpichovou Surrender, bizarní Dream Police (ty klávesy!), pořád-ještě-vkusný (i když to tak zezačátku nevypadá :-) oplodňovák The Flame a další. Pozoruhodné množství zdrojů (všechny čtyři, které jsem konzultoval, včetně Homera Simpsona :-) se shodlo na tom, že na tuhle kapelu nejlíp sedí slovo "nevtíravá", a to je přesně ono: pro kluky i pro holky, ať pustíte Cheap Trick kdekoliv, rozhodně nikoho neurazíte.

03.08.2002: The Cult před pár lety vydali 6CD kolekci devadesáti věcí, které nejsou k nalezení na jejich šesti albech z let 1984-1994. Sice tyhle mazlíčky bezmezně miluju, ale prachy si sám netisknu, takže mi neméně oficiální výběr z těchhle rarit, nazvaný Best Of Rare Cult a obsahující patnáct tracků různorodé kvality, přišel velice vhod. Věřte, že bych to tu mohl rozpatlávat donekonečna, ale omezím se na tři postřehy. :-)

• Několik dosud nevydaných mixů věcí z (post)gotického období The Cult do očí bijícím způsobem demonstruje fakt, jak plynule se taneční muzika vyvinula z punku (čistě hudebně, teď nemluvím o sociokulturních fenoménech). Ta hypnotická dunivost tam byla už tehdy, na úsvitu 80. let, dávno před madchesterem...
• Nedoceněné období kolem alba Ceremony zastupuje na jednu stranu tupá odrhovačka Spanish Gold, na druhou stranu skvostná hymna Join Hands: akustické kytary, klávesy, velebné tempo, monstrrefrén a neodolatelné "nah nah nah" sbory na konci! :-)
• Love Removal Machine (Peace remix) skvěle ukazuje zásadní zlom, kterým bylo opuštění přeprodukovaného alba Peace a přepracování většiny jeho materiálu s novým producentem Rickem Rubinem pod názvem Electric. Na téhle verzi je všude zbytečně moc Duffyho kytary, písnička je vnitřně rozervávaná produkcí (zatímco muzika tíhne k zemi, produkce z ní chce udělat jakousi hipíckou mantru) a hlavně to ne a ne skončit dávno po vyčerpání nápadu. Astbury se tu sice už dostává do svého pozdějšího drajvu, ale když v nejskvostnějším místě písničky odfrázuje "baby" jen třikrát, je hned znát, že ještě něco chybí. :-) Na čem se ovšem shodnou obě verze jsou skvěle odpichový bicí.

03.07.2002: Squall-How Things Work: dlouho vás to nepustí dovnitř a už vůbec vás to pak nepustí ven. Trio sestávající z Kanaďana, Skota a Ira, kteří spolu začali hrát až v Praze. Základní obsazení kytara, basa, bicí s občasným vokálem. Ne písničky, ale kompozice. Nesmírná vnitřní dramatičnost a dynamika, hypnotická repetitivnost vedoucí až k transu. Vývoj tu neprobíhá změnami figur, ale v rámci jedné dvou, opakovaných dlouhé desítky vteřin - které ovšem mění intenzitu, gradují, nesou vás jinam.... Epická stopáž (66:35), epické skladby: skladby jako příběhy, jako cesty, lety nebo toky potoků, kolem kterých se krajina mění jen zvolna. Objednávejte na Silver Rocket.

29.06.2002: Ze sekce Muzika se pomalu stává sekce Nekrology a měl bych tu pomalu zavést nějakou rock'n'rollovou síň slávy, než všichni umřou... Tentokrát umřel John Entwistle, basák The Who. Zapomeňte na ucajdaný "rockový opery" jako je Tommy - co přežilo jsou drtící a nejen na svou dobu nesmírně tvrdý věci jako We Don't Get Fooled Again, My Generation nebo I Can't Explain. Navíc to byli neodolatelný hračičkové, komedianti a improvizátoři s vášní a talentem od Boha pro živý hraní. Většina rock'n'rollových klišé (rozbíjení kytar, macho pózy, demolování hotelových pokojů, "parkování" limuzín do bazénů, točení mikrofonem nad hlavou...) pochází od nich - ale oni jsou originál. Jestli chcete slyšet rock'n'roll, poslechněte si živák Live At Leeds z roku 1970, údajně první heavy metalovou desku vůbec; všechno to tam je...

22.06.2002: Zběsilá akce v klubu Vosa na Žebráku: i ti, co věděli, do čeho jdou, podcenili možné následky extrémního line-upu Bosworth, Gnu, Sabot a Deverova chyba. Víte, co se stane, když dáte dohromady dva kusy plutonia velký asi jako pomeranč? Žádnej kus plutonia velkej jako dva pomeranče, ale kráter o dost velkým poloměru. A protože ve Vose ten večer hrály takový "kousky" čtyři, mám ty krátery dva - v každým uchu jeden.

Zatímco za okny zapadalo Slunce, úvodní Bosworth předvedli svůj léty prověřený emocore. Rytmická kytara, melodická kytara, ždímalo to i trylkovalo a muselo potěšit snad každýho (She could sell my tears out by mohli hrát i v jen trochu lepším rádiu - což myslím jako chválu). Následující Gnu jsem v životě neslyšel a neviděl takhle zblízka. Nechci - nemůžu - o tom napsat skoro nic... Chvílema jsem měl slzy v očích.

Duo Sabot, sestávající ze stoprstého basáka Chrise a chobotničí bubenice Hillary odehrálo tři asi čtvrthodinové bloky nesmírně komplexních prsto- a končetinokladů. Spíš než o hudbě je v jejich případě záhodno mluvit o hudebních strukturách. Hodně složitá záležitost, jejíž nelehké vnímání ještě ztěžovala únava z pokročilého večera a narůstající bolest uší a hlavy... A závěrečná Deverova chyba, to už bylo prostě moc. Ti tři kluci (basa basa bicí) tam jen tak stáli/seděli, tvářili se, že si jenom protahujou prsty a že ono to vlastně hraje samo; hrálo to sice výtečně - všechny tři nástroje splétaly jakousi "tkanici" rytmu, jejíž ohyby se místy vzdáleně podobaly melodiím - ale už dávno nebylo v lidských silách takovou produkci ocenit. V sále (sálečku) do konečného konce vydrželo zhruba sedm lidí včetně kapely... Hlava tepala, hlava pulzovala a v uších skřípělo jako v rádiu naladěném na mimozemské frekvence. Návrat domů připomínal posthalucinogenní sen.

Vynikající akce, ale poněkud koncentrovaná: příště doporučuju podávat ředěné minimálně v poměru 1:2. Ten kráter tam pak bude stejně.

(A přece jen ještě něco ke Gnu: hrajou tak často se zavřenýma očima, nebo se mi to jen zdá? A všimněte si, jak jsou při koncertě - nevědomky? - rozestavení: jako by všichni čtyři hráli do jediného bodu, průsečíku, který leží někde na pódiu mezi nimi. Zatímco ostatní kapely to prostě hrnou do lidí, Gnu jsou jako oblouková lampa, jako ramena elektrod, mezi kterými vzniká výboj...)

(A poslední věc: klub Vosa je úplně obyčejná - a skvělá - hospoda hned vedle průtahu Žebrákem, schovaná v úzké uličce k pivovaru. Takhle vstřícnou a rodinnou atmosféru na koncertě jsem pravda zažil nedávno v Táboře na FreeDimu, ale předtím ani nepamatuju... Tam, kde se pořadí kapel určuje podle toho, aby bylo co nejmíň problémů s přestavováním bicích, prostě nemůže nebýt dobře.)

17.06.2002: Dlouho jsem neviděl tak nádherně zpracovaný obal desky jako má vinyl Srdce v kusech zvuku od Gnu...

17.06.2002: Včera jsem si po dlouhé době (a poprvé z CD) pustil desku Helmet-Betty - a PANEBOŽE! Široko daleko nikdo nedrtí tak precizně. Podle Betty by se mohly seřizovat fabriky i konzervatoře, nemluvě o tom neuvěřitelně koncentrovaným zvuku (ten virbl!). "Vysoce disciplinovaný grind rock", praví o Helmet encyklopedie Kerrang!u (psaná ještě před vydáním Betty), a je to přesně tak. A když už mluvím o Helmet: nemůžu si pomoct, ale při všech těch oslavovaných nu-metalových kapelách jako Korn nebo Limp Bizkit (mluvím o "první lize", ne o té následné vlně rychlokvašek) slyším z 50% právě Helmet, jmenovitě jejich album Meantime, které je neméně famózní než Betty. Tak už to bývá: nejlepší muzika je často ta, kterou poslouchají komerčně úspěšné kapely. Neředěný originál by běžný posluchač těžko snášel.

17.06.2002: V Levných knihách v Jungmannově jsem za 129 Kč zakoupil obsáhlou knihu Zab mě, prosím, kterou sepsali Legs McNeil a Gillian McCain (děkuju Šimonovi za tip). Podtitul praví, že jde o necenzurovanou historii punku, a tak nějak to podle letmého prolistování a podle recenzí i bude. Celé to zřejmě sestává JEN z citátů těch nejpovolanějších lidí, což zaručuje skutečně objevné čtivo! V rejstříku sice chybí Joe Strummer (to je jako psát knihu o pivu a vynechat Gambrinus...), ale i tak se na to moc těším.

12.06.2002: Ještě ad Slayer-Decade Of Aggression. Deska naprosto naplňující svůj název, čistá agrese a běsnění bílého vzteku plus preciznost dobře promazané lokomotivy (dobře, tohle přirovnání trochu smrdí klišé :-). Když si vezmete, jak dnes vypadá někdejší "velká čtyřka thrashe" (vedle Slayer ještě Megadeth, Anthrax a - ehm - Metallica), nemůže vám nevyjít, jak vážně to tihle strejdové ze Slayer myslí - a jak dobře to dělají.

12.06.2002: Někomu (Tučňáku, zdravím! :-) může připadat divné, že si dokážu pořídit CD Korn a Belle And Sebastian v jeden a ten samý den. Ale tak už to prostě je. Když má člověk hlad, neznamená to, že nemůže mít zároveň i chuť... (Právě jsem si hned po sobě pustil The Smiths a Slayer. :-)

10.06.2002: Před pár dny umřel Dee Dee Ramone. Ani ne čtrnáct měsíců po Joeym, na předávkování. Měl jsem to štěstí vidět a slyšet ho naživo, byl to zabiják.

09.06.2002: Nové přírůstky: hlavně fantastičtí Belle And Sebastian, po kterých jsem už dlouho najisto pošilhával (už jen to jméno! :-). (před)Debutová deska Tigermilk je nádherná, étericky křehká a průzračně čistá kytarovka s čarokrásnými melodiemi, klenutými vokálními linkami a použitím nástrojů jako cello, flétna nebo trubka. Za relativní prostotou a lehkou ironií "povídkových" textů se skrývají příběhy každodenních smutků a zklamání. Nálada? Veselá rezignovanost, pod níž leží hořkosti. Máte rádi sedmikrásky?

09.06.2002: hudební doplněk k festivalu v Annecy (viz sekce Filmy) aneb moje cesta k tucce:

• Cesta tam: ocitl jsem se v autě, jehož hudební arzenál pro příštích dvanáct hodin čítal pouze Tatu a Davida Krause, což je situace synonymická s očistcem. Hudebně takto značně nepřipravený hlavní řidič Vráťa proto na pumpě dokoupil Gorillaz a poslední Tata Bojs a já měl projednou jasno, jak se sestavují žebříčky prodejnosti hudebních nosičů... No, nějak jsem tu cestu přežil, ač mi reprák řval přímo za hlavou, a aspoň jsem si doplnil znalosti (kromě poměrně slušných a zábavných Gorillaz jsem nic z toho neznal, anžto "normální" česká rádia neposlouchám).
• Cesta zpátky: stejné auto, jen z hudebního arzenálu zmizeli Gorillaz a přibyli přijatelní Freak Power (údajně předchozí projekt Normana Cooka alias Fat Boy Slima?) plus cosi nahraného na druhé straně, co se mi líbilo asi nejvíc (téměř rockové bicí, u kterých jsem pořád řešil, jak je udělali). Pak jsme zkoušeli ještě rádio, ale Vráťa se ukázal být typickým přepínačem a u každé stanice vydržel průměrně 0.125 vteřiny (rekord drželi UB40 a The Corrs).
• Pobyt tam: byl jsem vystaven působení těles jako Madredeus, Yonderboy, Groove Armada nebo St Germain a většinou to nebylo nejhorší - jenže mi to prostě pořád nic neříkalo. Zásadním kritériem pro mě je, jestli bych si "to" pustil doma, a to tyhle věci nesplňovaly. Prodělal jsem za svou "kariéru" hudebního konzumenta slušný vývoj a jsem otevřený všemu, ale tyhle oblasti mi jsou zřejmě zatím zapovězeny, a to i přes to, že se do nich už delší dobu periodicky pokouším vniknout. Ať poslouchám cokoliv, téměř bez výjimky v tom potřebuju rockový rytmus a pokud možno kytary (ať si Ian MacKaye říká co chce :-). Z toho, že tyhle podmínky zůstávají po celou moji hudební odysseu konstatní, usuzuju, že se už asi nezmění a já holt skončím jako zestárlej hipík... :-)

03.06.2002: O tomhle víkendu proběhl v Táboře už druhý ročník Free Dim festu. Vinou víkendových haciendistů a následně ucpané benešovské silnice jsme s mou spanilou společnicí prošvihli program prvního dne (trestuhodná chyba, za niž zasloužíme poslouchat Davida Krause tři hodiny v kuse), ale ani druhý den nebyl k zahození. Deverova chyba nás přijala do své dvoubasové náruče a smáčela nás ve vlnách komplikovaných rytmů s občasnými ústřely do vysoce abstraktních hudebních struktur. Z těch už nás následující "bass & drums duo" Sabot nepustilo ani na chvíli: tohle byla ryzí transcendence, rytmizovaná metafyzika, neuvěřitelně komplexní záležitost sotva pár stop od hranice poznání tajemství Vesmíru (a taky to mělo blízko k občasnému šílenství NoMeansNo). Zatímco ti dva týpci do toho řezali hlava nehlava, mně z toho šla hlava kolem; znáte ten pocit "tohle přece nemůže bejt pravda"? Poslouchat doma se to asi nedá (riziko ztráty rozumu), ale naživo to pro mě byl vrchol večera, zatímco pro mou krásnější polovičku jím bylo následné vystoupení L'Point v klubu Orion. Na to, jak je v recenzích a "promomateriálech" (Silver Rocket by se asi zlobili, kdybych je spojoval s takovým výrazem :-) pasují na kytarovku a la Sebadoh, to je živě dost slušnej hukot s eskapádami dvou kytaristů a dominancí správně úchylného zpěváka. Tohle by se pro domácí poslech naopak hodilo velmi, pročež jsem si umínil sehnat nosič. Nutno též připomenout nesmírně přátelskou atmosféru, pohodu ve vzduchu a taky pocit "mimo čas a prostor", který člověka jímá při poslechu podobného kraválu při západu Slunce v těsném sousedství barokního kostela. Vychází mi z toho výtečná akce, jejíž tradice bude doufám vzkvétat.

26.05.2002: He he he. Zatímco nám včera na Mezi ploty občas dokonce svítilo Sluníčko, dneska už jenom leje... A navíc jsme si včera užili i prďáckou muziku: slušný, i když trochu podbízivý Support Lesbiens, překvapení odpoledne Dan Gladiš and Bangladesh (hrrr na 70.léta :-), zábavný Videk a hlavně rozeskákávací klauny Wohnout, který mám čím dál větší chuť si střihnout v nějakým tak akorát zaplněným klubu...

24.05.2002: Kulturní akce na příštích týden a něco: tenhle víkend (25.-26.5.) pochopitelně hudebně-divadelní mecheche v psychiatrické léčebně v Bohnicích Mezi ploty, 30.5. ďáblovina taťky Ozzyho (nebo spíš jeho manažerské manželky) Ozzfest (Slayer!) (Tool!) a příští víkend (31.5.-1.6.) druhý ročník Free Dim festu v Táboře, na němž možno vidět, slyšet a jistě i opít kapely ze scény kolem Silver Rocket!

24.05.2002: Poslouchám tolik muziky a přitom sem o ní vůbec nic nepíšu... Byly by to jen nesrozumitelný výlevy čirýho nadšení a pocitu, že jsem se dotkl tajemství Všehomíra. O tolika svejch milovanejch kapelách jsem sem ještě nenapsal ani čárku - namátkou Joy Divison, Fugazi, Slayer, Sugar, My Bloody Valentine - a přece tu jsou a jsou tu v tolika dnech mýho života. Někdy člověk vidí rozdíl mezi dobrou a výtečnou muzikou jasně jak ohnivou čáru před očima.

04.05.2002: My o vlku... Dočetl jsem se, že v anketě zásadního britského hudebního periodika New Musical Express ohledně nejvlivnějších hudebních ikon posledních padesáti let zvítězili The Smiths nad The Beatles. Neříkám, že s tím souhlasím, ale je to dobrá ilustrace toho, o čem jsem psal 22.04.2002.

03.05.2002: A na tom koncertě Conflict jsem si koupil placku švédské královny Entombed s motivem jejich asi nejlepšího obalu Uprising! Bluuurgh! Ještě někdo nevěří, že Entombed jsou základ punku?! :-)

03.05.2002: Dnešní koncert punkové legendy Conflict (*1981) sice nebylo takový masisko, jak bych podle té v propagaci omílané legendárnosti čekal, ale jsem za ten další zářez do pažby pochopitelně moc rád. Stejně jako za rozhovor s křiklounem, zakládajícím členem a moc příjemným a normálním týpkem Colinem Jerwoodem. A paráda byla taky zase jednou vidět tolik echt pankáčů v rozervanejch tričkách se sichrhajckama a s neuvěřitelnýma účesama, nota bene když jejich věkový spektrum sahalo od patnácti do čtyřicítky. Punk's not dead!!! :-)

02.05.2002: Stalo se, co se asi stát muselo. Hned jak jsem před pár týdny objevil plakáty lákající na nové Radio Beat, vlítnul jsem na frekvenci 95.3 a už tam zůstal: konečně rádio, který se dá poslouchat pořád (ne, že bych to dělal). Ale to ještě není to hlavní: že to poslouchám já je evidentní, protože jsem stará vymaštěná (ex-)mánička, ale že to v obchodech, hospodách a jiných veřejných prostorách nahrazuje doteď dominantní prasárny typu Impuls nebo Blaník je něco, v co jsem sice skrytě doufal, ale čemu jsem při svém názoru na průměrný český vkus a lenost ho měnit moc nevěřil. A přece se to děje... Neříkám, že na Radiu Beat hrajou nějaký zázraky, naopak, uslyšíte tam většinou obyčejnej rockovej střední proud, ale určitě je to lepší než ty příšernosti z dramaturgie zmíněných rádií, o katastrofálním Radiožurnálu ani nemluvě. Zatím poslední kapka do číše mé spokojenosti je "konverze" kamaráda Sládi, který co do muziky příliš náročný není - a myslím, že jemu podobných konvertitů nebude málo. Z toho plyne, že Radio Beat je něco, co přišlo velmi vhod jak na příslušný styl vyhraněným zmlsancům jako jsem já, tak i úplně řadovým posluchačům, pro které je rádio jen kulisa.

26.04.2002: Včerejší koncert Esgmeq na Sedmičce bylo MASISKO! Urputný a syrový rock'n'roll čtyř zoufalců z Chebu, který - jak řekl jejich guru Adam Nenadál - nemít kapelu, tak dávno skončili někde na piku. Řežou do toho takovým způsobem, až máte pocit, že se jim to každou příští vteřinu prostě musí rozsypat - ale místo toho to roztrhá vás. Zběsilost! Mimo muziku se s tím tihle týpci ovšem taky neserou, viz následná afterparty... Vlítněte na ně, než to špatně skončí!

24.04.2002: Minulý pátek (19.4.2002) bylo v Seattlu nalezeno tělo Layna Staleyho, jednoho z nejlepších zpěváků své generace. S jeho smrtí definitivně padají přes půl dekády trvající naděje na znovuzrození jeho domovských Alice In Chains, klenotu 90. let. O neméně skvostném all-stars vedlejšáku Mad Season ani nemluvím, ostatně u nich je mrtvá už polovina sestavy, protože basák John Saunders dohrál tuším už před třemi lety. S heroinem je to nejspíš vždycky něco za něco... U Staleyho je to třicet čtyři let na světě za několik nepřekonatelných desek, který jsou jako něco mezi smířeným pitím flašky dobrýho červenýho v letním soumraku na verandě a sebevraždou ve vykachlíčkovaný koupelně. Je mi smutno.

22.04.2002: Namlsán tematickými rozhovory s podobnými závisláky jsem zase jednou oprášil The Smiths: okamžité sluchové orgasmy! To, že mé namlsané ouško snese tak sirupovité melodie a ještě si k tomu slastně podupává je jen jeden z důkazů geniality těchhle pánů. Ostatně oblíbená soutěž vlivného britského tisku "kdo najde nové Beatles" má za ta desetiletí jen jednoho vítěze a to jsou právě The Smiths. (Po nichž se soutěž zákonitě změnila na "kdo najde nové Smiths" a široko daleko nevidím nikoho jiného než Suede.) Že mě do kolen dostane Ask nebo Shoplifters Of The World Unite vím dávno, ale po těch zmíněných rozhovorech musím mohutně rehabilitovat Half A Person: na prvních pár poslechů nenápadná, ale pak zjistíte, že ji dávno umíte celou nazpaměť...

18.04.2002: Tak jsem zjistil, že sekce Filmy je skoro dvakrát tak obsáhlá než sekce Muzika! Tož to by nešlo! A začneme pěkně zostra: mělnicko-pražští brusiči Anyway vydali dlouhohrající debut Golf Club a řeknu vám, pusťte si to napoprvý radši potichu, nebo vás to probourá k sousedům! Výňatky z mnou psané recenze: "jedovatě bzučící kytary, nervní rytmus s dominantním virblem a naléhavý plačtivý zpěv", "skladby, upalující v pořádně rychlých tempech, sjednocuje nálada zběsilosti urvané ze řetězu", "kulminující běsnění" a "zvuk 's roztřepenými okraji'". Po těch pětatřiceti minutách budete mít dost, a to vás na CD verzi čekají ještě další čtyři kusy z předdebutových sedmipalcáků. Objednávejte na Day After Records, ale za případné následky nenesu žádnou odpovědnost. Varoval jsem vás... :-)

28.03.2002: A teď se podržte: v Big Beng!u (3/2002, str. 6) jsem se dočetl, že "počátkem tohoto roku by mělo dojít k plánované spolupráci Entombed se švédským národním baletem." Tak to teda bude teprv BLUUURGH! :-)

28.03.2002: Bluuurgh! Morning Star, nová deska švédských brusičů Entombed je masíčko jako obvykle. Jasně, už hezkých pár let to není ten famózní sabbaťácký grunge nepřekonatelný desky Wolverine Blues ani death'n'roll následovnice To Ride, Shoot Straight And Speak The Truth: ono bejt vizionářem člověka asi časem omrzí. Po experimentálním albu Same Difference a po předloňským Uprising, který bylo zase tak trochu do hard coru, jsme proto oklikou zpátky na začátku u Clandestine a Left Hand Path (ano, jasně že mám všechny jejich desky, proč se ptáte :-). Morning Star je staronový thrash/death, kde se sypačky střídají s pomalejším drcením, L.G. tu řve jako na začátku 90. let a všechny zúčastněný to evidentně baví až běda. Mě taky: nemusí být každej den posvícení a tohle je hodně slušná deska. Jen mi vrtá hlavou, proč z každý druhý skladby lezou staří zlí strýčkové Slayer...

22.03.2002: 'Speed leaving without warning / I need some place to sleep tonight...' Achich, snivá (sic!) Bird Dream Of The Olympus Mons je asi nejkřehčí písnička Pixies vůbec a já teď bez ní nevydržím ani den. 'Sun shines in the rusty morning / skyline of the Olympus Mons / I think about it sometimes...' Ty varhany tam a něžně pulsující basa - zní to přesně tak, jak se to jmenuje. Těším se, až se mi o ní začne taky zdát... 'Into the mountain / I will fall...' Všichni se shodneme na tom, že Doolittle je jejich nejlepší deska, ale tuhle květinku najdete na trestuhodně podceňovaným závěrečným opusu Trompe Le Monde, kde je takových překvápek víc, ať už jsou sladká nebo ne. Mám tu desku rozhodně radši než Bossanovu.

16.03.2002: Včerejší koncert Gnu na Deltě bylo skutečně masisko... Tohle už se nevnímá (jen) ušima, tohle je masa téměř hmotnýho zvuku, do který se člověk noří. Neuvěřitelný souzvuky propletených partů jednotlivých nástrojů, hrubě ocelový a přitom něžně dřevěný pletivo a hlavně chvíle kataraktických (kataklyzmatických?) momentů, kdy Adam už jenom řve, protože v tom okamžiku jakejkoliv jinej výraz nemá smysl. Jak říkal Bob Mould, "cílem je urvat lidem hlavu a nasadit jim ji zpátky až při odchodu", s tím rozdílem, že tady člověka netrhají, tady ho v tom zvuku rozpouštějí, dokud úplně neztratí sám sebe...

10.03.2002: Už čtrnáctidenní intenzivní poslech Milimetrů ticha od famózních Gnu... Už jsem sice spáchal recenzi pro Beng!, ale ta byla příliš limitovaná daným rozsahem; hodlám o tý nádherný desce napsat ještě něco víc. Zatím snad jen to, že je tišší, že má prostornej a krásně "dřevěnej" zvuk a že je plná něhy... A že neuvěřitelná Mossad, tolikrát prožitá naživo, funguje stoprocentně i tady.

22.02.2002: A jinak co se muziky týče, přivezl jsem si jí z Paříže tolik, že se tím budu prokousávat hezkejch pár měsíců. Ale jedna věc je jistá už teď: za Pixies bych prodal svoji černou duši. Další pojem, bez kterýho by žádný 90. léta hudebně neexistovaly, a snad jediná kapela (ještě s The Smiths - pozn. ex post V.R. :-), která se svou genialitou může měřit s Beatles. Už jsem je jednou všechny měl, a trvalo tři a půl roku, než se mi zase dostali do ruky... Už jste někdy byli tři a půl roku hluchý?

22.02.2002: Včera jsem se dozvěděl, že na Silver Rocket/Minority Records konečně vyšla po téměř třech letech nová deska Gnu - Milimetry ticha!!! Kdo už v těch krajinách podivně rytmizovaného ticha jednou byl, ví, jak moc se mu tam chce zpátky... V neděli ji budu mít konečně v uších, a pak se těšte.