voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
voitech.org voitech.org 2.0 Novinky Muzika Filmy Deníček Moje texty O mně Odkazy Guestbook (od 04.03.2001)
Nový voitech.org je teď tady.
Tady najdete to, co ryze subjektivně pokládám za nejúžasnější momenty rock'n'rollu, plus další nesmyslné žebříčky. Bez pořadí, aktualizace průběžná.
27.09.2003: Nesnídám, nesvačím, na pořádným koncertu jsem nebyl ani nepamatuju a "nové" přírůstky do mé sbírky teď představují hlavně věci, které jsem si po letech obehrávání kazet konečně sehnal na CD (výjimkou je kapela Paw, můj velký objev, ale o těch až jindy), takže vás oblažím aspoň seznamem muziky, kterou jsem poslouchal při psaní své bakalářské práce.
16.08.2003: Vždycky jsem měl problém s Wittgensteinovým "o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet", protože samotný jazyk koneckonců vznikl tím, že byla snaha mluvit o čemkoliv, a teď funguje tím zázračným způsobem, že lze říkat jednu věc a vyjádřit jí kupu dalších. Nicméně jsou chvíle, kdy je skutečně třeba kapitulovat; pochybuju, že Wittgenstein zažil něco jako Silver Rocket Summer Slaughter, ale zrovna na tuhle akci jeho slova sedí... Proto veškerý moje pokusy o formulace nejsou než... pokusy.
Takže jsme se ocitli na nádherným, od oka tak 150 let starým mlýně kousek od Byšic (Byšice?) u Mělníka. Atmosféra jedním slovem letní: nebe bez mráčku, kolem sklizená pole, ve zdech mlýna volně pohození či popocházející lidé, organizace neviditelná, genius loci - a už v tom mírumilovným odpoledni něco velkýho ve vzduchu. Někdy jako by se věci prostě děly samy od sebe svou vnitřní nutností a člověku nezbývá než je s otevřenou papulou registrovat.
Úvodní Nuit mě žánrově poněkud překvapili, protože cosi na způsob doommetalu s houslemi jsem nečekal, ale do zlátnoucího odpoledne sedli; jen chrčákovitým vokálům už jsem poněkud odrostl. Taky jsem se ještě průběžně seznamoval s prostorami a osazenstvem. O následujících Monophonic už jsem leccos slyšel (pěkně mě mrzí, že jsem kdysi prošvihnul ten jejich koncert v Rock Café) - a tyhle tři cácory své krátké leč dobré pověsti dostály: nekomplikovaný, energický, "vypalovací" punk s letní (to léto se mi cpe úplně všude) náladou, při kterým se mi na hlavu sypaly piliny ze krásnejch a zřejmě zbrusu novejch prken na stropě. A k tomu tak nějak přirozeně patřily i ty trable s basou.
A pak už začínalo jít do tuhýho: proto ty kecy o Wittgensteinovi. Pokoušet se tu o nějaký zpravodajství prostě nemá cenu, takže jen přepíšu svoje poznámky. Ememvoodoopöká: 1. vrchol, postpunk, apokalypsa, troglodytský klávesy, monstrum. Lyssa: chladnokrevně rozložený figury, strohý až s pěnou od huby; precizní vlnobití. Mnohoosminový takty, mimozemský smysl pro rytmus a - samozřejmě - poryvy. Wollongong: zoufalství jako kramle v komíně, jako přerušovaná čára na silnici; dunící prkna pod nohama. 3. od konce čelist dolů, 2. rytmický peklo, 1. smrt a přídavek - není možná. Gnu: noc prokvetlá lávou, sladký písek mezi zuby, nový věci jsou oheň. Vesmír i hlína z pole. 0 zpěv. Esgmeq... K Esgmeq nemám nic, protože jsem byl v kotli a nevěděl o sobě; jinak to prostě nešlo. Pamatuju si jen Michala, jak ex post nevěřícně kroutí hlavou a říká něco v tom smyslu, že to je přece úplně obyčejná muzika, tak jak může s lidma dělat TAKOVÝ věci... A na poslední Děti deště jsem - omlouvám se - už neměl. Ne, spát jsem šel až někdy v šest někam do oranice, ale už se do mě zkrátka nevešla ani nota.
Ne, některý věci skutečně nejde popisovat. A na některý akce by člověk měl mít povolení od psychiatra. :-)
03.08.2003: Nad kolektivním "uchcáváním" recenzentů nad novou deskou Metallicy jménem St. Anger nevycházím z údivu. Až teď mi došlo, že jsem tu o tomhle "opusu magnum" ani nepsal, i když jsem na něj kdysi musel vypotit takyrecenzi. Protože panebože - řezat pětasedmdesát minut do všeho co se namane, jako smyslů zbavený, a předkládat to jako nějaký radikální přerod, to je trochu moc i na mě. Metallica mě vždycky fascinovala svojí urputností, která správné řepouny přiváděla k extázi a mě k záchvatům smíchu. Dokázala se od ní oprostit jedinkrát - a to na všemi dnes tak opovrhovaném dílku Load, které považuju za jejich nejlepší. (Rád si ovšem poslechnu i rozkošně mladické chrlení soplů na debutu Kill 'em All a pár kousků z takzvaného černého alba.) Ale St. Anger? Urputnost ve výrazu i v kompozici a jinak jen jakýsi vzorník více či méně omšelých více či méně metalových postupů a riffů. Kdyby to aspoň uspokojilo ty řepouny, jenže ti už asi dávno sjíždějí něco jiného nebo pořád dokola Master Of Puppets, a nad novou deskou si tak libují jen kritici. Asi to zní blbě, ale jediný pocit, který ze St. Anger mám, je lítost nad tím, že se členem Metallicy stal famózní basák Robert 'Robík' Trujillo (ex Suicidal Tendencies, Ozzyho koncertní band, účast na Degradation Trip Jerryho Cantrella), který na té desce navíc ani nehraje. Vystřídal tak Jasona Newsteda, který od Metallicy odešel ke svým dlouhodobým kamarádům Voivod, mé druhdy vůbec nejoblíbenější kapele, a nahrál s nimi naprosto opomíjené a přitom dokonalé eponymní album ve znamení návratu některých původních členů.
O Voivod zase někdy jindy, teď jen douška na závěr. Přece jenom jsem poslední dobou dostal zase chuť na metal - a tak sjíždím Rust In Peace a Countdown To Extinction, to naprosto nejlepší, co kdy nahráli Megadeth (jejichž leader Dave Mustaine byl z Metallicy ostatně kdysi vyhozen a kariéru své následnické kapely později zkazil právě kopírováním svých někdejších chlebodárců). Vynikající, chytlavý technothrash s naplněnými hitovými ambicemi, spád od začátku do konce a hlavně famózní souhra kytar páně Mustainea a brusiče Martyho Friedmana. Navíc jsou to desky, na kterých jsem vyrůstal, takže je znám nazpaměť a ta nostalgie mé nadšení jen umocňuje: nedá se svítit...
(A ještě nedám pokoj: verš "I'm judge and I'm jury and I'm executioner too" z Dirty Window, který je pro některé kritiky esencí tvrdosti nové Metallicy, zpívali už před lety v mnohem vtipnější podobě švédští brusiči Haystack na desce Slave Me.)
01.08.2003: Jakousi časoprostorovou dírou se mi před oči dostal klip k (jinak výtečné) hitovce z roku 1981 Start Me Up od Rolling Stones. Představte si Micka Jaggera, jak se v minutových záběrech "svůdně" vlní ve fialovém trikotu na aerobik, zatímco před něj občas strčí vilně se usmívající tvář Keith Richards nebo Ron Wood a celému se tomu za bicími nevěřícně směje Charlie Watts. Uf! Člověk už dávno zapomněl, že taky existovala doba, kdy byly videoklipy teprve v plenkách.
28.07.2003: Tak Rolling Stones, říkáte... Mám je docela rád, tedy to, co prováděli v 70. letech; to předtím mi připadá jako z dnešního pohledu neškodný pop, který ve srovnání s tím, co v té době dělali Beatles, neznamená skoro nic, a to potom je zase jen nabubřelá stárnoucí póza, vedle níž je taková sólovka Keithe Richardse Main Offender (1992) daleko autentičtější záležitostí. A právě Keith je to jediný, co mě na dnešních Rolling Stones ještě přitahuje...
A tak jsem se včera na tu Letnou přece jen vypravil. Příchod byl stylový, o tom žádná: od Čechova mostu nahoru se valily davy lidí a do toho se z dramatického nebe spustila stěna vody. Vylezli jsme nahoru a už v tu chvíli jsem tušil, že stojíme na správné straně plotu. Jakmile začali Rolling Stones hrát, bylo to nad Slunce jasnější. Tam vevnitř se nejspíš lidi mačkali, lapali po dechu a šlapali si po nohách; tady venku jsme mohli jít kam jsme chtěli, nikdo se na nás nelepil, mohli jsme chlastat střik z PETflašek a chcát do křoví, mohli jsme se klidně válet v trávě nebo dělat kotrmelce. Mohli jsme dejchat. A přitom jsme slyšeli všechno a viděli všechno - protože ta obrovská projekční plocha byla... prostě obrovská.
A samotný koncert? Unavený, s dlouhými pauzami na oddech, naštěstí bez přílišných keců (i když Havel to v tom úvodním proslovu trochu prohrál s patosem). Jasně, je jim šedesát, ale v tom to nebylo. Starý bylo to všechno okolo: ten stadión, ty světla, ta pompa... Kvůli tomu jsem tam taky nakonec šel, protože mi bylo jasný, že něco takovýho už nikdy neuvidím: Rolling Stones se na takhle mamutí turné už víckrát nevypravěj a už vůbec ne k nám (už teď se jim do Prahy moc nechtělo - počtvrté...), a s nimi celá tahle hvězdná mašinérie, celý tenhle fenomén druhé poloviny 20. století, vyhyne. Chtěl jsem to naposled vidět. Chtěl jsem naposled vidět stage pro sto tisíc lidí a chtěl jsem vědět jistě, že se to přežilo. Stadióny se přežily, nemluvě o tom, že blues se na stadióny zkrátka nehodí.
A tak jsem tam stál, nechal se oslňovat světlama, podupával si nohou do rytmu a přemýšlel, jak mnohem radši bych na tom monstrózním pódiu viděl někoho drzýho, někoho nepředvídatelnýho, někoho, kdo kolem sebe plive a kope a kdo dokáže lidi nasrat a nahnat jim krev do obličeje... Rolling Stones před třiceti lety. New York Dolls. Guns N'Roses před deseti lety. A hlavně The Clash - kdykoliv.
Ne, ten koncert nebyl špatný. Ale mnohem víc než o poněkud unavenou a zpomalenou muziku, v níž si Jagger nivelizoval každou jen trochu náročnější vokální linku, šlo o ten historický fenomén. Přímo před našima očima tam něco dohasínalo. Stál jsem metr od pásky, za kterou stálo sotva pár policajtů, cítil jsem, že bych přece měl něco udělat, že bych to měl aspoň zkusit, přeběhnout deset metrů a přeskočit plot, prostě jen proto, že tam ti policajti stojej, ale nic mě k tomu nepohánělo. Tam venku stály tisíce lidí, poslouchaly klidně jako na přednášsce a já s nimi - zahanbeně, a přitom jsem pořádně nevěděl proč. Padesát metrů ode mě se tyčila VIP tribuna s lístky za 5000 korun. Rozdíl padesáti metrů stojí 5000 korun.
Jo, Brown Sugar, Tumbling Dice, Honky Tonk Women nebo Jumpin' Jack Flash byly moc fajn. A když Keith Richards při představovačce rozbalil svoji sentimentální vložku, věřil jsem mu to. Blesky jako nečekaná podpora světelného parku představovaly vítané zpestření - jako by sama příroda Stounům střílela salvy na rozloučenou. Ale jako přídavek jenom Satisfaction a ušmrdlanej ohňostrojík?
A o pár desítek kilometrů jinde duněl CzechTek...
23.07.2003: Tak jsem dneska víceméně náhodou sáhnul po Black Letter Days, jedný z posledních desek neúnavně pracujícího Franka Blacka (a jeho Catholics) - a najednou koukám, jak šermuju rukama a křepčím po pokoji s plnou hubou knedlíků s vajíčkem. Tenhle navenek nenápadný, poloakustický, skoro by se chtělo říct "dřevní" rock'n'roll v sobě schovává pořádnou porci energie, vtipu, nápadů a radosti z hraní, které vás dříve nebo později dostanou. Od té doby, co Frank Black nahrál víc sólovek než kdysi splichtil desek s nepřekonatelnými Pixies, je v naprosté pohodě, hraje si co chce a jde mu to náramně. Prostě kytary, od boku střílené texty, nálada k podupávání koněma nebo klidně i teniskama a obrovský hudební přehled, ze kterého ten stárnoucí tlouštík loví rukou nejjistější. Ať si od něj seženete cokoliv, bude to ono. Díky, Franku!
09.07.2003: Když je vám bídně, poslouchejte The Smiths. Udělá vám to dobře. Ask je o mně.
24.06.2003: Další koncert OTK, tentokrát na Baráčnické rychtě. Mají nového bubeníka, a tak nemohli hrát než něco přes půl hodiny, ale stejně to byla luxusní projížďka. Pro mě přišel vrchol celkem očekávaně s Tupilakem, byť měl tentokrát trochu obroušené hrany. OTK zkrátka nehrajou něco, z čeho člověku otéká :-) sluchovod: spíš vám ho tak nějak jemně masírují... :-) Předkapelou bylo trio Qwerty, sestávající z deklamujícího basáka, bubeníka a klávesistky, jejichž freejazzrock mě ovšem za srdce příliš nevzal.
20.06.2003: Moby přesně ví, co dělá - a dělá to dobře. Zásobuje lidi efektně nablýskaným povrchem bez obsahu, aby na dvě hodiny zapomněli na svět a pak se mohli odpočati vrátit ke svým každodenním starostem, ale na rozdíl od takových postwatersovských Pink Floyd to dělá vědomě a schválně. Ve sportovce ("T-Mobile aréna" mi nějak nejde přes pysky :-) předvedl báječnou show, ve které se všechny ty blikátka a zářítka mísily s velmi příjemnou muzikou asi tak v poměru 1:1. Chvíli do lidí hrnul europopovou tucku, chvíli sázel do schratchovaného základu masivní kytarové riffy, tu spustil gospel a jindy zase nechal bublat housík, zazněl i funk a punková vypalovačka (Iggyho I Wanna Be Your Dog!) a v přídavku došlo dokonce na plnokrevný hardrock - desetiminutovou verzi Whole Lotta Love od Led Zeppelin. Moby prostě dělal všechno pro to, aby se lidi bavili, aniž by sklouznul k podbízivosti. Svůj statut entertainera si moc dobře uvědomuje: proč jinak by jednu ze svých písniček uváděl slovy "není ani o politice, ani o emocích, vlastně není ani moc dobrá, ale dá se na ni skákat nahoru a dolů"? Příjemně mě překvapilo, že měl (v některých kusech, složení se neustále měnilo) v zádech živou kapelu včetně živých bicích, ale ještě příjemnějším se pro mě stal fakt, že někdo tvoří "jenom" příjemnou zábavu bez spasitelských tendencí, nedělá z toho něco víc a zároveň se za to nestydí. Moc fajn koncert.
19.06.2003: Tak jsem se podíval do Zlína na Iron Maiden. V listening busu mi pustili jejich novou desku, která má vyjít až v září, a pak jsem provedl rozhovor s úžasně vstřícným kytaristou Davem Murrayem, ale protože jsem zároveň musel podepsat nějakej papír, nemůžu vám o tom říct nic víc než tohle. O následným koncertě už sdílnější naštěstí být smím - a řeknu vám, že to byl zážitek, kterej by měl každej chlap aspoň jednou za život absolvovat. Nemluvím o tom, že Iron Maiden jsou naprostý profíci, který mají za těch pětadvacet let všechno dokonale zmáknutý a hrajou evidentně hlavně sobě pro radost; mluvím o tom pocitu, když vzduch prorážejí tisíce hrozících paží, zatímco se jím nese chorál tisíce hrdel, pějících jako jeden muž... Znáte to. :-)
06.06.2003: A jako protiklad k "rychlokvaškám" (viz níže) cítím povinnost sem uvést něco naopak velmi uleželého, co se už nikdy nezkazí... K Joe Strummerovi, někdejšímu zpěvákovi a kytaristovi The Clash, chovám takový respekt, že mi téměř zabraňuje o něm cokoliv napsat. O The Clash se svého času říkalo, že to je jediná kapela, na které záleží... Joe Strummer s nimi hrál od začátku do konce, po jejich rozpadu v půlce 80. let se často vyskytoval s podobně divokými The Pogues, v roce 1989 nahrál první sólové album Earthquake Weather, na přelomu století vydal se svými Mescaleros desky Rock Art And The X-Ray Style a Global A Go-Go a na třetí pracoval, než před půl rokem náhle umřel (měla by časem vyjít). Objevil se v několika filmech a nahrál i pár soundtracků. Vysokooktanový politický punk začátků Clash, stylistická melánž legendární desky London Calling, melancholický sólový debut nebo vyrovnaná vypravěčská world-rock-music desek s Mescaleros - ať už sáhnete po čemkoliv, uslyšíte vrcholnou parádu...
01.06.2003: Pražští OTK se po pódiích potloukají už víc jak patnáct let a stali se za tu dobu synonymem špičkové alternativy pro relativně úzký okruh fajnšmekrů. Kapelníkem, kytaristou a zpěvákem je v OTK Ondřej Ježek, vyhledávaný zvukař, který stojí za luxusními zvukovými kabátci desek Gnu, Anyway, Squall a dalších. A protože v tomhle případě nechodí bosa ani kovářova kobyla, mají i alba OTK nezaměnitelný sound (muzika je pochopitelně taky skvělá :-). Už předposlední řadovka Kot (1998) zní nezaměnitelně, ale vrchol představuje aktuální Sona a kuva: zvuková opulence, v níž se do "klasických" rockových nástrojů míchají zvuky trumpety, klarinetů, piána, španělských dud nebo scratchingu a všechno dohromady to vytváří hotové sonické krajiny, které je radost a dobrodružství objevovat, protože v nich vždycky zbude kus tajemství. OTK zkrátka dělají desky, které je třeba ucho-pit... (Tuhle slovní hříčku mi v recenzi na Sonu a kuvu v Rock&Popu 4/2003 "opravili".) Lákavý kravál s artrockovým ksichtem... Dále viz stránky OTK a vydavatelství Silver Rocket.
30.05.2003: Jak ty nový rychlokvašky nějak nemusím (čím jsem starší a čím víc muziky mám, tím míň a starší muziky poslouchám - což tu uvádím s vědomím toho, že to může být použito proti mně :-), tak Linkin Park mi celkem sednou. Není to ani to pseudobrutální bububu Korn (to si radši pustím Godflesh, od kterých je půlka tvrdší muziky 90. let beztak opsaná), ani to "Casio-like" disko pro děti Limp Bizkit, ale docela dobrá a pestrá směsice obvyklých stylů začátku milénia (metal, hip hop, klasický stadiónový rock), jakkoliv občas používané srovnání s nepřekonatelnými Faith No More kvalitativně kulhá. Hype kolem Hybrid Theory, první desky Linkin Park, mě minul, a tak se mi teď na rozdíl od dlouhodobějších fanoušků nová deska Meteora líbí asi ještě víc než debut. Zvuk je uhlazený mainstream, jasně, ale v každé písničce najdete aspoň dva slušné nápady a hlavně nesmírně oceňuju askezi, s jakou ti týpci svoje alba ořezávají na kompaktních a nenudících osmatřicet minut, narozdíl od všech těch sedmdesátiminutových rozbředlostí okolo. Ještě se ale ukáže, jestli se Linkin Park dokážou někam posunout, nebo jestli vyhnijou zevnitř...
12.05.2003: Mazzy Star! Kdo jednou slyšel duet Sometimes Always od The Jesus And Mary Chain, nikdy na ten skřivánčí hlásek nezapomene; patří Hope Sandoval a tady se jím můžete kochat hned na třech deskách, kde ho podkládá multiinstrumentalista David Roback. Jestli stejně jako já rádi nyjete při teskných, téměř akustických kytarovkách s jednou nohou v country a druhou v psychedelii, pak tohle bude váš přístav, protože Mazzy Star jsou v křehkém tesknění nedostižní. Pište si: She Hangs Brightly (1990), So Tonight That I Might See (1993) a Among My Swan (1996), všechno vyšlo u Capitolu. Fade Into You nebo Flowers In December mě dokážou rozbrečet za dvanáct vteřin a při Five String Serenade ztrácím pocit tělesnosti... (A pro nás chlapy je tu ještě jedno nezanedbatelné plus - totiž že Hope Sandoval vypadá úplně stejně, jako zpívá. :-)
10.05.2003: Queens Of The Stone Age jsou pohrobci zapomenutých, ale nezapomenutelných pouštních zhulenců Kyuss. V čem na rozdíl od nich QOTSA ubrali na komplexnosti, to přidali na perverzitě, a nejpozději u třetí desky Songs For The Deaf se z nich stal kult pro ty, kdo nedělají do mainstreamu, ale nevoní jim ani alternativní revival 70. let a la The Strokes. (Chytrá recenze na allmusic tvrdí, že QOTSA jsou něco jako King Crimson, zatímco The Strokes v tomhle srovnání zastupují Rolling Stones, a tak je nasnadě, že se tábory fanoušků těchhle dvou skupin moc nemísí.) QOTSA s nonšalantní úchylností míchají co je napadne, ale většinou to zabalí do zvukového kabátce právě 70. let. Jejich pozici na alternativní scéně dokládá to, že i takové persony jako Mark Lanegan nebo Dave Grohl nedaly jinak, než že s nimi budou spolupracovat. (QOTSA jsou jinak poměrně volné uskupení šílenců, jejichž jádro tvoří duo Josh Homme a Nick Oliveri.) Jejich první - eponymní - deska (1998) se mi líbila hned, i když to byl oproti Kyuss krok zpátky, na druhou ([Rated] R, 2000) jsem si musel trochu zvykat a do zmiňované třetí (2002) jsem se dostával nejdéle, ale stojí to za to: máte pak pocit, že pravé úhly rozhodně nemají 90 stupňů...
05.05.2003: S Blur jsem bohužel do užšího kontaktu nikdy nepřišel, i když by se mi určitě líbili, stejně jako se mi líbí tanečněji orientovaný vedlejšák jejich zpěváka Damona Albarna Gorillaz. Právě tomu se dost podobá aktuální sedmá deska Blur nazvaná Think Tank: málo kytar, plno podivných zvuků, alternativní rytmy, nezaměnitelný vokál. Na začátku nahrávání z kapely odešel zakládající kytarista Graham Coxon a desku tak zcela zásadně poznamenal svou nepřítomností: jednak coby instrumentalisty, jednak coby člověka, který dokáže přefiltrovat a probrat Albarnovy mnohdy jistě zcela výjimečné nápady. Think Tank sice obsahuje fantastické momenty jako singlovou baladu Out Of Time nebo šťavnatý gospel Brothers And Sisters, ale jinak je tam až příliš mnoho věcí, které působí přinejmenším podivně. Jo, poslouchá se to často dobře, ale zní to moc synteticky a rozhodně to moc nedrží pohromadě...
29.04.2003: Další punková smršť v Rock Café. Úvodní čtveřice Suffer z Třeboně mi zpočátku zněla trochu školácky naivně, ale nejpozději od Summer Day chytil jejich prosluněnej melodickej punk za srdce i mě. Pak Suffer poněkud přitvrdili. Hru s chutí, bez póz a s přiznaným postojem "ještě nám to občas drhne, ale my to vypilujeme" ocenil hlavně John.
Ensign předvedli typický oldschoolový HC na odkazu Youth Of Today. Štěkavej vokál, maximum energie, neustálá komunikace s publikem, občasná metalová ostrost, agitka proti Bushovi a přitom přístup "chtěli bychom do odposlechů víc kytary, ale jestli to nejde, tak se na to vykašlete". Pozitivní drsnost.
Avail z Washingtonu D.C. nejlíp charakterizoval Michal, když je přirovnal k Beach Boys. Fakt: i tohle byl punk smíchanej s HC, ale tam, kde měli Ensign metal a poselství, byl u těchhle týpků rock'n'roll a zábava. (Zábavu měl nejspíš podporovat i pokérovanej fousatej maskot, kterej pobíhal po pódiu a občas něco řekl, ale jeho přítomnost jsme přesto moc nechápali.) Pořádnej kotel a tanečky dokola v něm, zpěvák mezi lidma na deset metrů od pódia atd., prostě zase jednou dobrej pozitivní průplach. (Díky Conspiracy za tuhle a další podobný akce!)
29.03.2003: Špičkový koncert Guano Apes a Vypsané fixy na Brumlovce. S Vypsanou fixou jsem se setkal pohříchu poprvé, ale líbila se mi mnoho: poppunkové písničky o dvou kytarách a výrazně rytmické base, které by se ovšem (jak už to u dobrých písniček bývá) daly klidně zahrát jen tak na španělku - například hitovka 1982. Doménou kapely je vypravěčský hlas zpěváka Márdiho: ten jako by své "minimelodie" nezpíval, nýbrž vytvářel frázováním; kapitolou samou o sobě jsou Márdiho texty. Piďte se po jejich dosavadních dvou albech Brutální všechno a Bestiálně šťastný!
S Guano Apes jsem míval problém, protože mi jejich kdysi tolik módní crossover připadal děsně germánsky toporný a chtěný, i když se na aktuální desce Walking On A Thin Line z tohohle schématu dokázali vyvlíknout směrem k větší propracovanosti a "písničkovosti". Naživo jsou ovšem naprosto bez debat! Špičkově sehraný celek makající pro zpěvačku Sandru, která je frontmankou par excelence, promyšlená dramaturgie setu, dokonalá show (ty světla!)... Prostě tvrdě makající "velká kapela" bez jakéhokoliv pejorativního nádechu. A jakkoliv to zrovna není můj půlitr piva, přesto musím ocenit profesionalitu a odhodlání, s jakou si jdou za tím svým.
(Ale příště proboha do větší haly! Dát Guano Apes na Brumlovku smrdělo už zdálky sardinkami, nemluvě o tom, že původně měli hrát v Roxy!)
20.03.2003: Koncert v Rock Café, kam jsem zavítal po velmi dlouhý době a jen čuměl, jak se to tam změnilo. První zahráli Stepson ze Strakonic: nemám pro ně než slova mocný chvály. Pohodovej "kalifornskej" punk, výrazný melodický linky, šlapající rytmika i kytarovej dvojzápřah, na poměry žánru výtečně intonující zpěvák... Nelze jim nic vytknout, a kdyby mi někdo řekl, že to je americká kapela vydávající u Fat Wreck, tak se vůbec nedivím. Doporučuju a těším se na příští setkání! Další nastoupili Angličani 3 Colours Red a to už bylo horší: špinavej rock'n'roll, jakej v polovině 90. let hrávali Wildhearts nebo Neurotic Outsiders, ale v podání týhle trojky seděl na zadku, jel na půl plynu, neobsahoval žádnou výraznou melodii, byl prostě nevýraznej a nudnej. Když na rozloučenou zahráli Rocking In The Free World, legendární vypalovačku od Neila Younga, znělo to dokonale a tím spíš bylo jasné, že těm třem prostě chybějí nápady.
No a Donots mě uchvátili. Jejich punk'n'roll zní naživo sice skoro stejně jako na desce, to jest možná až trochu moc do popu, ale co chybělo na tvrdosti, to víc než doháněli nasazením: už dlouho jsem žádnou kapelu neviděl dělat tak intenzivně všechno pro to, aby se bavil i ten nejposlednější člověk v sále. Interakce s publikem, neustálej pohyb na do mrtě využitým pódiu (hlavně ten černovlasej kytarista s výrazem "teď určitě umřu, ale pro vás to klidně udělám" byl vynikající :-), skvělá souhra... Těmhle bych fakt přál, aby udělali díru do světa, protože si to víc než zaslouží.
03.04.2003: V dubnovým čísle časopisu Rock&Pop vyšla moje recenze na výtečný nový album OTK (stránky zde) Sona a kuva (str. 72). Redaktorská rutina bohužel zhatila slovní hříčku v posledním odstavci, kterej má správně znít: "Sonu a kuvu uzavírá ukolébavková předělávka původně běsnící písně Poslepu na cestě od Gnu. Nejpozději při ní člověku dojde, že poslouchá desku, kterou je třeba ucho-pit." (Nemluvě o tom, že z mé recenze na koncert Wohnout vyšla polovina.) O OTK zase někdy jindy...
20.03.2003: Tak jsem se dneska dozvěděl, že ten koncert Sunshine a L'Point zvučil Ondřej Ježek, mimo jiné "dvorní" producent kapel z vydavatelství Silver Rocket, čelní persona OTK a absolutní zvukový mág. Teď už se nedivím, že to znělo jak to znělo...
13.03.2003: Koncert L'Point a Sunshine v Roxy mě dostal na kolena. První jmenovaní tentokrát nebyli nic moc, odehráli svou možná trochu moc přitvrzenou kytarovku a tak trochu se utápěli v nepříslušných hvězdných gestech. Zato Sunshine jsou hvězdy bez jakýchkoliv diskusí a jejich vystoupení bylo z rodu těch, při kterých si jen opakujete "jak je tohle možný?!". Viděl jsem je naživo už nekolikrát, ale tohle stálo o třídu výš než cokoliv předtím. Směs surového rock'n'rollu, zběsilých syntetických zvuků a ďábelské pódiové show... The Cure, Killing Joke nebo takoví Birthday Party spojení s děsivě naspeedovaným Oceánem... Znělo to, jako když regulérní stadiónovou kapelu narvete do maličkého klubu a necháte ji jet na plný výkon. Táborské Sunshine v Čechách moc lidí nezná, ale na západ od hranic jsou v "nezávislých" kruzích považováni za významnou kapacitu a třeba v USA, kde jezdí regulérní šňůry, s návštěvností myslím problémy nemají. Tenhle koncert byl prý poslední v dosavadní sestavě, protože basák odchází a dál se má jít méně syntetickým směrem, ale ať to bude kamkoliv, bude to určitě pořád vynikající nářez. Unga!
06.03.2003: Křest nový desky OTK Sona a kuva (Silver Rocket) na Deltě se povedl, až na to, že jsem se tam cejtil poněkud osaměle. S dvouhodinovým zpožděním oproti plánu (ale tam si na nějakej plán evidentně nikdo nehrál) začínal "lo-fi génius" Květoslav Dolejší s kapelou Ben Turpin: zahráli směsku chytlavejch písniček někde mezi Pixies a Dinosaur Jr. se vtipnýma českýma textama a naprosto civilním projevem a zanechali ve mně ten nejpříznivější dojem. Následující Squall byli - no prostě jako Squall, takže asi půlhodinka syrovejch a tajemnejch hlukovejch/zvukovejch osnov v minimálním rockovým obsazení, který vás buďto vtáhnou, nebo si při nich ani neškrtnete. A OTK? Bylo to moje první vážnější setkání s nima, protože CD remixů Klan, který se mi kdysi náhodou dostalo do ruky, počítat nemůžu. Teď jsem čekal něco do noisu a dostal jsem koláž zvukově luxusních hříček sahajících od rockovejch základů až po ambientní nebe... Kromě "klasickejch" rockovejch nástrojů znělo i piáno, trubka a další dechový nástroje, což mi trochu připomínalo něžnější variantu Krásných nových strojů. Zatím mě braly víc ty prvoplánovější (rockovější) věci, ale počkejte, až se dostanu na kobylku tý nový desce... A o ní zase později.
04.03.2003: Tak jsme si s princeznou zase jednou zašli do Akropole na Wohnout a stálo to za to. Že je ta jejich muzika - původně skejťáckej punkthrash přerůstající poslední dobou ve složitější eskapády s nádechem scénický hudby - skvělá jsem tu už psal, stejně jako o tom, že podzimní křest aktuální desky Pedro se vrací mě moc nepřesvědčil. Tentokrát bylo všechno jinak. Žádný hvězdný manýry, písničky z Pedra už mezi předchozí materiál taky pasoval líp, zvuk byl přirozenější (snad jen těch kytar tam mohlo bejt víc, zvlášť těch jedovatejch)... Nejdůležitější je ale zjištění, že Wohnout našli polohu, která jim sedne jak prdel na hrnec: polohu trhlejch konferenciérů a bavičů z jakýhosi obskurního kabaretu. Ty poflitrovaný sáčka, pestrobarevný košile, okázalá gestikulace a výstupy mezi písničkama - to je prostě ono.
01.03.2003: Dneska má 30. narozeniny jedno z nejlepších a nejzásadnějších alb rockové historie - Dark Side Of The Moon od Pink Floyd. Všechno nejlepší!
17.02.2003: Donots jsou pankáči z Německa, kteří hráli jak s "malými" a "nezávislými" kapelami jako Lagwagon či No Use For A Name, tak i s komerčně úspěšnými Offspring nebo Bloodhound Gang a spojují kvality obou těchto břehů. Pokud totiž můžu usuzovat ze zatím poslední (a výtečné!) řadovky Amplify The Good Times, potom Donots produkují velmi chytlavý nářez mísící punk, rock'n'roll a pop, který se nevyhýbá výrazným melodiím ani pořádným vypalovačkám. Naživo to bude určitě velká zábava - přijďte se přesvědčit 20. března do Rock Café!
11.02.2003: Bosworth a Waave si v Akropoli zahráli v rámci chvályhodných "Future Line" úterků, kdy je na tamní scéně možno za pakatel skouknout regulérní koncert (zatím) nepříliš známých kapel. Bosworth jsem viděl tuším potřetí: solidní směs punku, rock'n'rollu a grunge, která se sympaticky nebojí ani popu a nepředstírá bůhvíjaký postoj. Prostě příjemné písničky s evidentní radostí z hraní čtyř chlápků. Promyšlená písňová struktura, chytlavý melodický zpěv a výrazné kytarové vyhrávky, hutná zvuková stěna, solidní rytmika... "Obyčejná" kapela, ale to není málo. Tohle všechno plus video k věci Die For, které v Akropoli taky promítli, najdete i na jejich nové desce Desperate Getaway: jejím vrcholem jsou právě chytlavá vypalovačka Die For s rozostřenými sbory v pozadí a zvonivou kytarou a hlavně opravdu krásný a vkusný slaďák She Would Sell My Tears Out, v němž se vícehlasy klenou jako duha na nebi. Škoda jen minimální stopáže (26 minut) a faktu, že ta deska není regulérně lisovaná, nýbrž jen vypalovaná.
Waave z táborské kapelní líhně jsem slyšel poprvé. Zněli mi jako mix Pink Floyd, Fugazi a kytarovek: jsou kosmičtí, zasnění, hypnotičtí i precizní, chvílemi se vznášejí, chvílemi tepou a většinou jsou zanoření sami do sebe. Jednotlivé nástroje jako by chvílemi bloudily každý po svých drahách, ale když se setkají, lítají jiskry. Waave mají na kontě dvě desky, pár let starou Timestorm Was The Signal a aktuální All Fabulous Things Turn Out To Happen. Slyšel jsem jen tu druhou: obsahuje přirozeně jemnější podání toho, co jsem slyšel naživo, a kromě poměrně velké míry koncentrace myslím vyžaduje i vhodnou náladu. Moc jsem do ní nepronikl, ale je to spíš tím, že jsem se zatím příliš nesnažil.
Více informací najdete přímo na stránkách Bosworth a Waave.
29.01.2003: Koncert Snapcase a spol. v Lucerna Music Baru byl parádní. Úvodní Albion mě svou kytarovkovou směsí a la počátek 90. let ještě moc nenadchli a spíš než coververzí Creep od Radiohead zaujali pohybovými kreacemi klučiny s basou, ale následující The Hope Conspiracy z Bostonu už přišli s jiným hukotem. Smršť to byla skutečně ďábelská: vyplňovala celý prostor a skoro to vypadalo, jako by ona ty tři muzikanty na pódiu ohýbala jako vichr mladé stromky a ne jako by ji tihle tři rozpoutávali. Očistná krvavá lázeň brutálního odschoolového hardcoru spojeného s metalovými riffy, ostrým punkem i motorkářským rock'n'rollem - no, aspoň měsíc si teď nemusím čistit uši. :-) Úctyhodná zběsilost... Zařazení The Hope Conspiracy před Snapcase výtečně ukázalo, jak různý může hard core být: ti první svůj kravál hrnou do všech stran a působí jako protržená přehrada, ti druzí fungují cíleně a s přesností nejmodernější technologie, aniž by ztráceli na tvrdosti. Precizní, pestrý a komplexní nářez od usměvavých mistrů svého kopyta, kteří dokázali dostat do vzduchu půl "malé Lucerny"... Na koncertě Snapcase jsem před dlouhými lety poprvé skákal z pódia, a tak jsem teď zamáčkl slzu dojetí. Kruh se uzavřel, muzika trvá.
Aktuální deska Snapcase End Transmission sice zní naživo mnohem líp (jak už to u HC bývá), ale stejně ji vřele doporučuju. Najdete na ní jak ostřejší kusy jako skákavou Coagulate nebo hitovku Believe, Revolt, tak i zadumanější čísla jako klidnou "piánovku" Cadence, velebnou Ten A.M. nebo asi nejpůsobější píseň, apokalyptický uzavírák ID/Hindsight, ale nejčastěji se nálady mění už v rámci jednotlivých věcí jako třeba u New Kata nebo A Synthesis Of.... Texty většinou obsahují podivné vize společností budoucnosti. Klíčová slova jsou intenzita, naléhavost, barevnost, emoce a poselství - a celé to působí tak trochu jako soundtrack k nějakému filosofickému sci-fi. Moc dobrá deska, ale někomu může připadat trochu náročná na vnímání.
24.01.2003: Audioslave jsou zpěvák Chris Cornell ze Soundgarden plus Rage Against The Machine mínus Zack de la Rocha. Obě "mateřské" kapely Audioslave byly svého času revoluční a novátorské, ale vývoj jde neúprosně kupředu: Audioslave znějí jako parta zkušených stréců, kteří už nemusí nikomu nic dokazovat. A je to tak dobře. V jejich muzice, kterou definice "Soundgarden+Rage Against The Machine" vlastně popisuje docela přesně, je všechno na své místě: klenuté refrény, výbuchy dynamiky, zklidněné pasáže, aby byl čas se nadechnout, výtečný Cornellův vokál, (někdy trochu samoúčelné) kytarové eskapády Toma Morella a bezchybná rytmika Tim Commerford (bg) a Brad Wilk (dr). Na jejich eponymní desce najdete výtečný průrazný singl Cochise, který asi nejvíc připomíná RATM, stejně jako pohodové cajdáky I Am The Highway či Getaway Car, v nichž je asi nejvíc cítit melancholie Cornellovy sólové desky, ale většinu materiálu představují v dobrém slova smyslu konzervativní rocková čísla s rozumnou měrou výbušnosti, jako například Set It Off, Gasoline nebo Show Me How To Live. Je to vždycky radost pozorovat machry při práci...
A stejná rozkoš to byla i naživo v berlínské Columbiahalle. (Připletl jsem se totiž k dodávce, v které na ten koncert česká pobočka Sony vypravila novináře a fotografa.) Profíci Audioslave měli všechno pod kontrolou, podali bezchybný výkon, ověřili si na vlastní oči účinek své desky a jeli zase dál. Jenže to bylo tak všechno. Materiálu mají údajně na dvě desky, ale kromě (skvělé) coververze Funkadelic Super Stupid nezahráli nic, co by na debutu nebylo. Nikdy se z byť chvályhodné preciznosti nepovznesli do momentů čirého běsnění. Nesnažili se ničím překvapit. (Jediným překvapením byla píseň Hypnotize: na desce poměrně nenápadná věc se naživo změnila v moderní zabijáckou jízdu rytmů zabíhajících až téměř do tanečních sfér.) Prostě "jenom" dobrý koncert... Ale možná toho chci prostě moc. Rytmika jela úžasně, střízlík Cornell předváděl všechny finesy svého "plantovského" ječáku jako by ho to nestálo žádnou námahu, organizace byla skvělá, zvuk ostrý jako břitva a ještě jsem zjistil, že Němci se umějí bavit mnohem líp než my.
Předkapela Chevelle z Chicaga předvedla kombinaci téměř popových vokálních melodií s hrozivě podladěnými kytarami, což ovšem už v polovině 90. let zkoušeli Life Of Agony blahé paměti - a líp. Kapel jako Chevelle je dvanáct do tuctu, ale možná těmhle třem hodným klukům křivdím.
23.01.2003: Všechno je jednou poprvé, a tak jsem se i já poprvé ocitl na koncertě Plastic People Of The Universe v pražském klubu Vagon. Víte, nerad bych někomu bral jeho celoživotní idol, ale mně z toho bylo dost smutno. Jak se zpívá v Muchomůrkách, "člověk ze zoufalství snadno pomate se" a Plastici vzešli z opravdu hodně zoufalé doby. Neříkám, že se pomátli; chci říct, že jestliže je něco pouze popřením něčeho jiného, čili v tomto případě underground protikladem oficiální normalizační kultury, stává se to "jenom" pravým opakem, jehož "absolutní hodnota" (myšleno matematicky) je tudíž stejná. V té době underground jistě znamenal světlo v tunelu, ale jeho zářivost byla myslím spíše než vlastními kvalitami způsobena právě tou temnotou okolo. Kult ovšem přesto pokračuje dodnes, nota bene po smrti Mejly Hlavsy, na narvaném koncertě bylo publikum s věkovým rozptylem od šestnácti po šedesát, všichni se skvěle bavili, a tak je to v pořádku. Já už jsem mimo.
| voitech.org | NOVINKY MUZIKA FILMY DENÍČEK MOJE TEXTY O MNĚ ODKAZY GUESTBOOK |