voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Moje oblíbená muzika (2005)

Tady najdete to, co ryze subjektivně pokládám za nejúžasnější momenty rock'n'rollu, plus další nesmyslné žebříčky. Bez pořadí, aktualizace průběžná.

22.12.2005: Squall jsem obdivoval spíš z dálky, akademicky: věděl jsem, že to, co dělají, je mocný, ale za srdce mě to nebralo. Zato když jsem tohohle kofeinovýho předvánočního rána naprostou shodou náhod poslouchal v devět ráno kousek od Václaváku debut Tysonova projektu Atlantic Cable Darwin Avenue, byla to láska na první poslech: nádherně omlácený country někde mezi Tomem Waitsem a benzínkama pro tiráky. Takže jsem nemohl chybět ani večer na Sedmičce, kde to Tyson rozbalil naživo. Sám, jen s nenápadným, pohotovým a v dobrým slova smyslu služebným bubeníkem v pozadí, kterej zvládal jemný tikání i noisovej bordel, udělal tůru od country až po multiefektovej chaos a s grácií přestál i fakt, že lidi ty měkčí polohy moc nebrali. Fajn muzika, taková do obýváku, kde chybí strop a v noci jsou vidět hvězdy přímo z gauče.

Pak spustili Lvmen, který jsem vždycky bral jako kult - tím spíš, že jsem je nikdy neslyšel. Takže o důvod víc na tenhle koncert zajít, protože živě nehráli ani nepamatujou. Působivý to bylo určitě, emotivní taky, svým způsobem téměř mýtický, jak už kulty bejvaj, ale moc mi do těch hlukových stěn neseděl ten řev. Když jen vibrovaly plochy čistýho bílýho zvuku, nebylo třeba nic dodávat.

A nakonec pokec s Tysonem s kulisou posledního Billyho Idola... Sedmička nezklame.

08.12.2005: Zase v Chateau, zase Fetch! - i když tentokrát spíš na takový veřejný zkoušce, protože moc lidí nepřišlo. (Ono toho nepřišlo víc...) Ale zas tak moc to nevadilo, protože zhulená Linda zastala plnej kotel fanynek. Jako "main act" vystoupila turínská trojka Disco Drive a bylo to disko nejen podle jména. Základní tuc-tuc rytmy, parádní basový linky, kytara jen jako dokreslení zvuku - a ani nevadilo, že monotónní zpěv si o nějaký melodii může nechat jenom znát. Podobný marginálie dostatečně vynahradilo nasazení, vrcholící tím, že se všichni tři kucí jali synchronizovaně řezat do speciálně rozestavenejch bicích. Znělo to jako Franz Ferdinand a celá tahle vlna (aniž bych chtěl komukoliv cokoliv podsouvat), ale mělo to něco, co jiným podobným kapelám citelně chybí: drajv. Takže to jméno vlastně sedlo úplně přesně.

05.12.2005: Muzika na bednu! Medications vydávající u Dischordu si naživo musíte rozhodně odmakat. Nejdřív jsem jejich šup-sem-šup-tam-chvíli-jazzujícím-chvíli-tvrdě-rockujícím kompozicím nemohl přijít na chuť, ale když jsem se zapřel přímo pod bedny a fakt se snažil, najednou jsem zaplul do hájemství, který mi připadalo jako sekulární Spiritualized. Já vím, blbý přirovnání, ale snažím se tím říct, že když se člověk snažil, mohl se skrz všechnu tu komplexnost propracovat k určitým základním vjemům, podobným, jaký vyvolává repetitivnost Spiritualized. A to je pak nebe. Předskakovali domácí Fetch!, chudinky z pozice před kapelou z tak zásadního labelu na tak zásadním místě (Sedmičce) celý zelený nervozitou - ale úkolu se zhostili na jedničku. Už jsem je viděl naživo tolikrát, že je mi je zatěžko pokaždý hodnotit, ale tentokrát mi přišlo, že mají hodně tvrdě nazvučený bicí a basu. A i nadále platí dlouhodobý postřehy, že John bubnuje zbytečně složitě a že Michalovo směřování k instrumentálkám je chvályhodné.

03.12.2005: Zase na Sedmičce! Tentokrát na završení minitůry Závod míru, která vrcholila křtem debutu Ememvoodoopöká Dort jak brus. Ale popořadě. Dvě sladké Němky A Spoon Called Phranc by si koulaté osazenstvo Sedmičky získaly i kdyby nezahrály ani notu, ale nezneužívaly toho a s kouzelnou stydlínovitostí postupně vzaly do ruky všechno od kytar přes basu a klávesy až po laptop. Měly v sobě amatérský kouzlo Beat Happening, schopnost míchat rock i hiphop, kytary i beaty bez jakýkoliv trendovosti a krásnej "hlavně nic neuspěchat" šarm. Už tak hotové milenky (podle vzoru "miláčci") publika si všechny přítomné definitivně získaly fantastickou - česky zpívanou! - coververzí Arizóny z Limonádového Joea. Publikum šílí, vivat, sláva atd.

Následující River For Sale z Varnsdorfu byli zadumanější záležitostí. Jejich strunově-elektronický stěny zvuku svým zpomaleným tepáním a snovou transcendencí mířily někam do nejasnýho teritoria mezi Jesu nebo pozdními Godflesh a Massive Attack. Těžká, ale rozhodně ne nepříjemná záležitost.

A Emems? Běsnění, že člověk nechápal, jak se takováhle zběsilost mohla na desce proměnit v lascivnost italskýho seladona (ale to bychom se museli zeptat Ondřeje Ježka). Každej z těch čtyř hrál na jinou stranu a jiným způsobem, jako když se granát trhá na kusy, a připomínali tak tamtu nejlepší fotku Ramones nebo živák Mudhoney. Holt lesy... Bourek dělal show jak pornoherec na návštěvě u jeptišek, všichni ostatní do toho taky bušili co to šlo a celý to završily monumentální akordy z konce Mukla. Mé srdce však zůstalo stejně nenaplněno, protože nedošlo na Hřiby. Bourek pak říkal, že je naživo neuměj, jenže co já s tím? To mám jako jít spát bez večeře?

(A důležitý dodatek. Na tenhle gig jsme jeli skoro přímo z Přílep a pak pokračovali zase přímo do města. Na takový víkendy jsem už trochu starej.)

26.11.2005: Jeden z koncertů roku! The Constantines mě na deskách nijak neuchvátili, upřímně řečeno mi přišli jako taková sedmdesátková nuda, ale naživo a s pořádným zvukem to byla hotová definice poctivýho rock'n'rollu. Ti čtyři Kanaďani, co vypadali jako blázinec na vycházce, před sebou hrnuli hymnický kompozice se zřetelnými doteky Bruce Springsteena (ano, poctivost a sedmdesátky), gnómickými texty a skoro tanečním drajvem. Těžko se to popisuje - ale oni prostě hráli něco, co člověk znal už jen z nějakýho kolektivního povědomí, hotovou esenci rock'n'rollu, a transformovali ji do něčeho současnýho a ještě k tomu svýho. Kevin to přirovnával k tomu, jak Hüsker Dü předělali The Byrds, a něco na tom bude. Byla to nádhera nejen těmi masivními riffy, souhrou celý kapely a tou (že to pořád opakuju) poctivostí, ale i tím pocitem sounáležitosti, který každý archetypální rock'n'rollový koncert nutně vyvolá. Škoda, že se muselo kvůli hiphopu končit tak brzo...

Na otvírák Landmine Spring jsem se popravdě moc netěšil, protože mě jejich deska nijak zvlášť nenadchla, ale o to příjemněji jsem byl překvapený - nebo dokonce nadšený. Tihle strakoničtí dudáci mě naživo dostali naprosto moderním nářezem se spektrem kytarovýho zvuku trefeným přesně tam, kde mě bere nejvíc. Nehráli nic extra, prostě punkrockovej kravál, při kterým se dá myslet na Therapy?, pozdní The Almighty a další chlapáky, ale bylo to živelný a, hm, poctivý.

22.11.2005: Týden mezinárodní perverze pokračuje! Pro irský kapely není těžký být lepší než U2 - a tahle jménem 22 to zase jednou prokázala. Trojice úchylů v šílených kostýmech, který sem zavlekly Děti deště, ve svým ultrakrátkým setu bez bicích, zato s klávesami, během něhož nebylo možný rozpoznat, kdy se "ladí" (jako by bylo někdy naladěno) a kdy hraje, v Metropoli rozpoutala cosi na způsob happeningu, parodie na rock'n'roll a bordelu na kolečkách. Kombinace s předskakující - a subjektivně čím dál lepčejší - Lyssou by se mohla zdát zavádějící, ale právě "lyssí" discipína a obroušenost na samotnou kost riffů tý irský ztělesněný pitomosti optimálně vyčistily pole působnosti. A jinak - v Metropoli jako doma.

16.11.2005: Ty štosy desek, co kupuju nebo dostávám, tu jindy absolutně nestíhám reflektovat, nicméně o "oficiálním" debutu kapely Ememvoodoopöká nazvaným Dort jak brus se tu zmínit prostě musím. Jak už jsem psal dřív, trvalo mi dlouho, než jsem se - po četných setkáních naživo - do tvorby těchhle kosteleckých bardů dostal, ale stálo to za to. V souvislosti s nikým jiným nezní slovo "dementní" tak láskyplně, nikdo jiný neumí být tak dřevorubecky tupý a přitom transvestitsky rafinovaný a nikomu jinýmu byste nespolkli slova, že to je "deska o lásce", jen s jedním uchechtnutím. Geniálně chytlavý Hřiby s bendžem, vytleskáváním do rytmu a klávesovým motivem jak ze zvláštní školy se pro mě stávají jednou z písní roku, ale Akéla, Uk, masivní otvírák Syndikát a neméně drtivý finále Mukl nezůstávají daleko pozadu. Je to pop; ale pop s cinkáním Yo La Tengo, prasáctvím Motörhead, slizem Kiss, jedovatostí The Fall a chlupatostí... chlupatostí kosteleckých kuků.

16.11.2005: Moloko jsem v životě neslyšel (leda nevědomě v rádiu) a na Róisín Murphy bych nešel už jen proto, že tenhle večer jsem měl být na Janiných narozeninách - ale co bych pro Lucíu neudělal. Ostatně ten program šel zkombinovat docela dobře (i když mi pak druhý den zas tak dobře nebylo) a já si aspoň zase rozšířil kulturní obzory, včetně inspekce tý sklepní prostory pod Veletržákem. "Rozinka" rozpoutala to, co si představuju pod pojmem "dokonalá komorní popová show". Se svojí najazzlou kapelou dřela jako kůň, střídala kabaretní převleky, komunikovala s publikem a vůbec byla na roztrhání a k sežrání, takže mi ani nevadilo, že tenhle druh moderního tanečního popu s přiznanými tradičními vlivy je mi jinak poměrně cizí. Kdo umí holt umí a show je show. (A noc započatá na trase Metropolis - Fraktál pak pokračovala přes Lucíinu rezidenci a Wakatu až domů. Děkujeme především Marečkovi!)

06.11.2005: Nevím, jestli je to singl jako Krafty od New Order, kterej jsem už na jaře v Time In nominoval jako singl roku, ale Twin Cinema od The New Pornographers je spolu s Krafty určitě jedním z nejlepších songů se štemplem "2005". A i když zbytek tý (stejnojmenný) desky stojí o třídu níž, tenhle kousek je prostě bezchybnej. Má ten oldschoolovej feeling písničky, kterou si člověk musí pouštět pořád dokola, která jako by měla sílu změnit svět (žádná nemá), která je prostě dokonalým vyjádřením určitýho stavu... A co na tom, že zní, jako byste ji už někde slyšeli.

03.11.2005: Na tenhle koncert bych šel tak jako tak a na Sedmičce jsem stejně pečenej vařenej, ale fakt, že jde o benefici právě pro Sedmičku, byl důvod navíc cejtit se tam dobře (jako že se tam cejtím dobře vždycky). Vstupný 120 Kč mi přišlo dost mírný, ale jestli se fakt vybralo pětadvacet litrů, tak snad svůj účel splnilo. S první Balaclavou jsem měl tu čest poprvé; jejich smršť straight edge HC mi přišla povedená a autentická a díky tomu, že publikum i ostatní členové kapely nebrali zpěvákovy litanie až tak vážně, jsem dokázal skousnout i "povinnej" agitační aspekt. Žádnou kapelu jsem naopak neviděl tak často jako Gnu, ale nemohl jsem si je nechat ujít ani tentokrát - nota bene když šlo o poslední koncert před delší pauzou. A co vám mám povídat, Gnu jsou prostě spirituální zážitek, něco jako výjimečně hlučná regresivní terapie. Ale tady už docházej slova - stejně jako když jsem se pokusil celou tuhle scénu a komunitu popsat svýmu americkýmu kamarádovi Chrisovi, kterýho jsem tam zatáhl. Akorát mi přišla komická ta ironie: jemu se pokouším popsat něco, co vzniklo na základě vzorů z jeho vlastní země. Jenže myslet si, že v USA všichni znají dějiny nezávislýho rock'n'rollu, je jako předpokládat zpoza oceánu, že tu všichni ustříkávají z Plastiků.

25.10.2005: Tak tohle vypadá na další "love'n'hate relationship". Všichni víme, jak mě fascinuje alternativní rock'n'roll 80. let, kdy věci ještě stály na svejch místech a žádnej blbeček nemohl míchat cokoliv s čímkoliv, a jak rád přisuzuju kapelám atributy antický tragédie. Dámy a pánové, The Replacements! Tahle story čtyř tvrdě chlastajících fracků ze Středozápadu je stejně komická (basákovi Tommymu Stinsonovi bylo při založení kapely dvanáct) jako tragická (jeho brácha Bob dostal z vlastní kapely padáka a na následky rock'n'rollovýho života to zabalil v bídě už v pětatřiceti), představuje výmluvnej komentář k vývoji takzvaný "alternativy" a je lemovaná prostě parádní muzikou. Replacements začali hrát v roce 1979 stejnej high speed bordel jako jejich rivalové z Minneapolis Hüsker Dü, ale na rozdíl od jejich směřování ke klasickýmu popu Beatles se vydali k tradičnímu rock'n'rollu v duchu Rolling Stones a jejich americkejch vzorů i následovníků. Během několika málo let prošli vývojem, na kterej jinejm kapelám nestačej celý dekády, proslavili se naprosto nepředvídatelným chováním, experimentováním s žánrama (pořád to byly 80. léta se svejma tabu, pamatujte!) i fantastcky přímočarejma vypalovačkama. Pak došlo na ach tak stereotypní vnitřní tenze, boj o hlavní roli v kapele, nechutný zbavování se rivalů (The Clash, anyone?) a rychlej rozpad. A teď co je na tom to nejvíc rozporuplný. Za to nejlepší i nejhorší tu mohl frontman Paul Westerberg, kterej se do tý kapely vecpal, chudáka Boba prakticky vykopal a nakonec skončil na sólový dráze plný komerčně nezaznamenatelnejch desek pro fajnšmekry. A já ho můžu stokrát nesnášet za to, jakej to je egocentrickej hajzlík, ale stejně mě ta jeho story a muzika nepřestanou fascinovat. Od HC nářezů k akustickejm beglajtům s dokonalým pochopením pro celou tradici fuck off vypalovaček i vyvrhelskýho písničkářství se sebelítostivýma podtónama... Některý lidi prostě nemůžou bejt jednoduchý. Tohle se povíst Kurtovi Cobainovi, mohli jsme se od něj dočkat spousty dobrý muziky. (Jo a poučení? Zvedněte zadek a pořiďte si skoro cokoliv s logem Replacements nebo Paula Westerberga. A budete o další krůček blíž k pochopení, že nějaká Nirvana je fakt jenom náhodnej vrcholek gigantickýho ledovce.)

20.10.2005: Sakra! Nějak pořád nevím, co do týhle sekce psát. Zatímco u filmů to je jasný - snažím se okecat všechno, co vidím - s muzikou nastává problém. Při mým přísunu asi tak sedmi CD týdně bych se musel prostě upsat, nemluvě o tom, že deska je stvořená k opakovanýmu poslechu a její percepce se víc mění, kdežto film člověk vidí často jen jednou. A to jsem teď ještě paradoxně k minulýmu příspěvku nakrátko propadl stahování muziky; musel jsem rychle přestat, protože možnost mít všechno v jednom vyvolá potřebu skutečně mít všechno a já už tak nemám čas poslouchat normální desky, natož ty na počítači. Tož tak. Čím víc CD se mi tu vrší, tím víc poslouchám pořád dokola to samý (většinou kytarovky) nebo tíhnu proti proudu času ke klasice (moje čím dál silnější posedlost country a jiným základním žánrům, dneska jsem si například koupil něco od Johna Lee Hookera a zabijáka Roberta Johnsona). Ale co kecám, i dneska jsem si vlastně rozšiřoval obzory a koupil si bestofku Echo & The Bunnymen-Ballyhoo. Jsem nenapravitelnej. A stejně tak je to s mým nakupováním hadrů, ale o tom jindy a jinde.

13.10.2005: Při včerejším chatu s Bourkem jsem si uvědomil další důvod, proč do týhle doby nepatřím. Zatímco většina lidí dneska poslouchá písničky, já poslouchám desky. Prostě věřím, že lidi, co tu muziku udělali, měli důvod pustit ji do světa v týhle kombinaci a v tomhle pořadí, a tak to respektuju. Jde to u mě do tý míry, že poslouchám desky až do konce, nepřeskakuju tracky (i když si někdy, hlavně u bestofek, dopřeju shuffle) a ač nerad, protrpím si i ty rádobyvtipný dvacetiminutový hidden tracky na konec (ehm, Nirvana...) nebo ty závěrečný instrumentální onanie (Godflesh, Melvins-Houdini). A když už jsem u toho, tak taky vůbec nemiluju MP3 a používám je maximálně coby způsob jak zjistit, co je ta která muzika zač, abych si ji pak mohl sehnat na CD. Jednak mě děsí, že by celej můj archiv sestával z něčeho, co se dá bezezbytku smazat z povrchu zemskýho, jednak potřebuju držet v ruce nějakej artefakt a do třetice beru alba jako komplexní věc, která má i svůj artwork. Já vím, minulý století. A jsem na to pyšnej.

11.10.2005: I když ze Swans znám jen jejich druhý, "měkčí" období a i když jsem je s výjimkou všeobecně opovrhovaný desky The Burning World nikdy nebyl schopen vstřebat emocionálně, pouze racionálně, stejně jsem si nemohl nechat vystoupení Girova dalšího projektu Angels Of Light nechat ujít. Ten večer v Akropoli pro mě ale vyhrála předkapela Akron/Family. Parta echt-americkejch sympatickejch klučinů odvedle ve flanelovejch košilích ve svým téměř kontinuálním setu předcházela od tichý introspekce Low přes divoký jamy jak z Woodstocku až po náboženský songy zpívaný ve stylu bratří v triku bez mikrofonu a jen se španělkou rovnou do lidí. A ať už zrovna hráli cokoliv, bylo to primální, intenzivní a upřímný a ti kluci s věkovým průměrem 24 let a skvěle zharmonizovanýma hlasama u toho působili nažhavaně jako kršňáci. Ta samá kapela pak tvořila instrumentální složku Angels Of Light, ale tam už měl samozřejmě hlavní slovo sám "master Gira". Znělo to dost podobně jako žalozpěvy Swans z první poloviny 90. let, akorát bez studiovejch berliček: změť kytar, mohutnej akusticko-elektrickej zvuk, litanickej deklamovanej zpěv, elementární rytmus a tah na vykupující transcendenci. Gira se svojí zneklidňující (ostatně "zneklidňující" mi připadá cokoliv, v čem má prsty) image fanatickýho pastora ze Středozápadu byl evidentním středem pozornosti a neváhal dokonce o generaci mladší kapelu kolem sebe dirigovat kynutím paže. Chvílema mi jeho vystoupení připadalo poněkud samoserský, ale jak jsem avizoval na začátku - nenarodil jsem se pro to, abych Giru pochopil, a on se nenarodil k tomu, aby mě obracel na pravou víru. Takže se vzájemně respektujeme. :-)

08.10.2005: ...a všichni najednou zase poslouchaj kytary. Nejdřív prasácký jako že post-punkový, teď zase pokud možno akustický. To nám to elektronický haló rychle skončilo. Pamatuju se, jak se v polovině 90. let ani ta nejelementárnější sloka-refrén-sloka písnička neobešla bez hučení smyček a beatů a jak mi to přišlo trapný a zbytečný. Holt znamení doby, chamtivejch muzikantů a vypatlanejch posluchačů. Rada je jediná - poslouchat to, co je věčný.

18.09.2005: Yee-haw! Už nějakou tu dobu tvrdím, že už vlastně poslouchám jen country, a není to tak daleko od pravdy. Na skutečnou lásku jsem zatím ale pořád jen čekal - dokud jsem nepotkal Lucindu. Lucinda Williams je srdcerváč v ženským těle, hlas mezi sametem a šmirglem, duše zrovna tak vejpůl a prostě kus ženský. Zatím od ní mám jen Essence a (díky Bourkovi) Car Wheels On A Gravel Road, ale už teď se pídím po jejích ostatních deskách, kterejch kvůli svýmu nechvalně proslulýmu perfekcionismu za posledních šestadvacet let nenasekala zas tolik. Right In Time, Lonely Girls, Out Of Touch a hlavně 2 Kool 2 Be 4-Gotten... A pokud teď myslíte na Michala Tučného, tak... sorry. He asked me baby would you jump into the water with me / I told him no way baby that's your own death you see / Too cool to be forgotten / Hey hey...

14.09.2005: Hudební byznys se prostě řídí pravidlama, který absolutně nesouvisej s hudební stránkou věci. Kapel, který (pěta)dvacet let poté křísej postpunkovej kytarovej zvuk a taneční rytmy, je najednou milión, ale zatímco některý z nich jsou nominovaný na Mercury Prize, jiný obrážej pajzly, milovaný pajzly, ale pořád "jen" pajzly jako je Sedmička. A v obou kategoriích se najdou dobrý i špatný zástupci. This Ain't Vegas nejsou o nic horší než třeba Hard-fi (i když trochu jiný) a daleko lepší než ultrapřeceňovaný Franz Ferdinand, ale hrajou - na Sedmičce. Možná proto, že to tak chtěj. A určitě proto, že je to baví: takový nadšení a nasazení se prostě simulovat nedá. Je to parta klučinů z nějakýho anglickýho zapadákova, co si můžou vyřvat plíce a sedřít prsty chytlavýma garážovýma vypalovačkama, mezi který se vejde i cover Devo. Jejich dvě desky, nová The Night Don Benito Saved My Life a první The Black Lung Captain, se vrcholně doporučujou, stejně jako setkání naživo. A taky to jsou moc milí kluci. Anyway večer odstartovali se svým typickým 150% nasazením, který se tentokrát násobilo i technickejma problémama (mikrofon a tak), takže mi naštěstí nepřipadali tak profesionální jako na FreeDimu. Neznám nikoho, kdo by rock'n'rollu dával takovej kovbojskej outlaw šmrnc - natož ve středních Čechách. Čas na další desku!

04.09.2005: Cha! Tohle bylo zase jednou masisko. Unsane jsou fakt... šílený. Trojka magorů, se kterejma bych se bál bejt sám v zadním vagónu tramvaje, ale který jsou přitom v osobním kontaktu úžasně příjemný. Zato na pódiu... Nejdřív zvučili do nějakýho hillbilly country a pak spustili nekompromisní smršť NYHC tak přesně seštelovanou a usměrněnou, že by s ní mohli bourat krávy v masokombinátě. Nešlo jinak než vletět do kotle, držet si brejle na hlavě a celou tu masáž si poctivě odmakat a zasloužit. A zároveň jsou Unsane takový profíci, že s přehledem zvládli i ožralýho Slováka těsně pod pódiem, i když by se nikdo nedivil, kdyby ho nakopali do hlavy. Předskakující Lysse se dostávám na kobylku čím dál víc a jak mi dřív připadali poněkud monotónní, tak teď v tom jejich neandrtálským dunění nacházím určitou kvalitu. Je to sludgefest se záměrnou rezignací na melodii nebo pravidelnej rytmus, ale působí to tak nějak... primálně, jako rituál z doby kamenný. Takže suma sumárum skvělej večírek, korunovanej tím, že nebylo narváno a Sedmička tak působila i v protikladu k tomu kraválu snad ještě útulněji než jindy.

02.09.2005: Tak jsem si konečně pořídil nový sluchátka a všechno najednou zní jinak - a daleko líp. To abych si teď pustil úplně všechno znovu a žasl, co mi předtím uteklo...

30.08.2005: Další povedená akce v Chateau, spojená s rozlučkovým koncertem Fetch! (Jiří se pod záminkou stáže odjíždí na pár měsíců rekreovat do Londýna). Dorazil jsem pozdě, takže jsem prošvihl Goro, ale ona mi celá tahle emo scéna beztak připadá poněkud pochybná. Zato Fetch! podle názorů mnohých odehráli nejlepší koncert svý kariéry a to tvrzení asi není daleko od pravdy. Bylo příjemně plno, i když to byla hlavně mladá krev, která přišla na Goro. Večer zakončil na intimní notu kytarový recitál utrápeného Lilaca, ale ocenilo ho jen pár nejvěrnějších. Nicméně to je další báječnej rys Chateau: na pódium může vylézt úplně každej. Punk, voe.

06.08.2005: Nepamatuju se, že by se v souvislosti s předchozíma ročníkama SRSS používalo slovo "večírek", a proto mám pocit, jako by se sami piloti trochu zalekli možnosti, že Točník oproti dneska už legendárním Byšicím přiláká daleko větší davy lidí. Ale jestli Silver Rocket Summer Saga přinesla nějaký zásadní zjištění, pak to, že večírek nezávisí na počtu účastníků. Ten obývák byl tentokrát sice trochu větší a skoro každej už neznal skoro každýho aspoň podle vidění, ale přesto bylo jasně cítit, že jsme všichni na jedný lodi. Teda raketě.

Atmosféra houstla už na pumpách po dálnici z Prahy, kde nějakou tu spřátelenou posádku určitě potkalo víc aut než jen to naše. Na hrad jsme dorazili těsně poté, co spustili první Děti deště, takže nebyl moc čas obhlížet terén a hurá před pódium. Bugrr a spol. produkovali svůj charakteristickej hypnotickej kravál a i když vypadali, že hrajou každej sám za sebe, nakonec se to všechno steklo dohromady do jedný velký zvukový tsunami. Když skončili, konečně jsem se rozhlídl okolo po něčem na způsob středověkýho ležení protkanýho pupeční šňůrou nekonečný fronty na pivo, nad kterou se tyčila hradní věž osvětlená nádherným šikmým Sluncem; tenhle výjev se podle pozdějších fotek nejspíš stal neoficiálním obrazem letošního ročníku.

Z fronty jsem taky sledoval Esgmeq a ani mi to tentokrát nějak nebylo líto. Kdykoliv jindy bych na ně vletěl do kotle a přivodil si další zástavu srdce, ale teď jsem si vystačil s pozorovatelstvím. Snad proto, že bych je byl víc ocenil jako anihilační jednotku na samým chvostu lineupu, jak tomu bylo před dvěma lety, a určitě proto, že mi najednou přišli trochu moc "muzikantský" (ano, to sprostý slovo) a zkušený v práci s publikem. Jako by pověstnou prasáckost Motörhead vyměnili za soustružnickou preciznost AC/DC...

Ale když jsme u Motörhead, u jednoho ze stánků jsem si nemohl nekoupit příslušný triko, součást základní výbavy každýho správnýho řepouna (jedno jsem už kdysi kdesi ztratil, ale to by bylo moc červený knihovny najednou). A co se AC/DC týče, cover Highway To Hell z pařátů Wollongong se nedlouho poté stává prvním vrcholem večera. První polovinu setu jsem strávil pobíháním okolo a následně s kamerou v ruce pro účely jakýhosi audiovizuálního experimentu, ale ani tak mi neuniklo, že to bylo jejich (subjektivně) nejlepší vystoupení z těch několika, co jsem zažil. Riffy ohlodaný na kost a útočící jako vlny na pobřeží... Skutečně, přichází zkáza!

Pobíhání mezi lidma, potkávání kamarádů a interakce u pípy si moc nevybavuju, protože to všechno smazali Gnu. A o nich se nedá psát, aniž by to nepřipomínalo vyznání lásky. Něco takovýho je prostě proti přírodě - a zároveň naprosto v jejím řádu, protože hraní pod širým nebem jim evidentně svědčí a nejspíš pro ně neexistuje působivější kulisa než výhružný dešťový mraky tam nahoře. Gnu jsem si mimořádně užil při pohledu z boku stage a mohl si tak všímat jak souhry na pódiu - jako by tam pulzovalo neviditelný magnetický pole - tak i lidí před ním, který v tranzu objímali odposlechy, jako by si kus toho hlučnýho štěstí chtěli odnýst s sebou domů. Gnu jako tradičně v poslední době hráli skoro samý nealbový věci, což jednoho nutí přemejšlet, kdy bude další deska (nejlépe včera, nejpozdějc pozejtří!), a měli v sobě vášeň Hüsker Dü bez jejich přílišný ambicióznosti. Ne, tohle by se mělo dostávat v lékárně na recept...

Ememvoodoopöká jsem přišel na chuť teprve nedávno, ale co by to taky bylo za holku, kdyby vám dala hned napoprvý, že jo. Teprve nedávno jsem taky pochopil, že se jedná o definitivní zábavový soubor, ale protože vývoji neutečeš, potěšeně jsem zaznamenal posun od pigfuck boybandu k něčemu, co lze pracovně nazývat chlupatý art rock. Tolik ke škatulkám; Bourkova práce u pípy a Vořechova virtuozita u grilu jinak patřily k nehudebním highlitům dne, protože jak už tu někdo napsal - na který jiný akci se vám kapely postarají i o jídelníček a nocleh?

Pak Lyssa, na kterou jsem po předchozím zápřahu už moc neměl. Vím jenom, že mi připadala nesnesitelně tvrdá, žulová, z jednoho kusu, od kterýho lítaj jiskry; jako kdyby ve Stooges hrály stroje z ocelárny. Zato OTK byli balzám na duši, ukolébavka na dobrou noc a večerníček pro nehodné děti. Ondřej Ježek, kterej celý to předchozí běsnění nazvučil s přehledem zkušenýho krotitele dravý zvěře z pražský ZOO, ani na vteřinu neodložil svůj stowattovej rozsvícenej úsměv a napochodoval na pódium v image úchylnýho školníka: šedej plášť, rozpuštěný vlasy a červený tenisky na suchej zip místo ďáblovejch kopyt. Se španělkou, skutečnýma kompozicema bez uměleckýho samoserství, se samozřejmostí titána, jehož počínání pochopěj až přespříští generace, a s kapelou v zádech zahrál takovou večerku, po který přicházej ještě barevnější sny než po opiu (nebo si to tak aspoň představuju).

A potom začalo konečně pršet, jako by se předtím kapky z těch nacucanejch mraků odpařovaly od sálajících beden, a lidi se z toho velkýho, hradního, ale pořád jenom obýváku začali rozlejzat do ložnic, protože co jinýho se po takový sérii dá dělat (a taky už skoro nebylo co pít). Čert ví, jak se SRSS bude jmenovat příště - ale hlavně ať to není Silver Rocket Summer Silence.