voitech.org

Tohle je archiv.

Nový voitech.org je teď tady.

Moje oblíbená muzika (2006)

Tady najdete to, co ryze subjektivně pokládám za nejúžasnější momenty rock'n'rollu, plus další nesmyslné žebříčky. Bez pořadí, aktualizace průběžná.

19.12.2006: Vánoce budou letos punkový. Šel jsem si do Bontonlandu pro bestofku Chemical Brothers a odešel s deseti kazetama od Bad Religion, Rancid, Hüsker Dü a podobných, kus za pade (skutečně pozoruhodná předvánoční slevová akce). Je to ten typ desek, který člověk zná nazpaměť, i když je pět let neslyšel - protože je pět let předtím slyšel každou chvíli a zamiloval si je na celej život. Aspoň už nebudu furt dokola poslouchat I Wish I Never Saw the Sunshine...

26.05.2006: A opět živé Živé kvety, jinak, ale stejně dobře. Tentokrát v Divadle Ponec, kam jsem se chtěl beztak vždycky podívat, protože mě fascinovala jak ta kvaziklasicistní fasáda, tak i to místo na samým úpatí Žižkova. Tentokrát to Kvety hrnuli do lidí v klasický rojnici a vypadali, že jim je pódium velký i malý zároveň, ale to nic neměnilo na opět fenomenální show. Načo je taká láska přinesla kytarový orgie jako od Guns N'Roses, při protestsongu Daniel Tupý o vraždě bratislavskýho studenta běhal mráz po zádech, ve Vypadni z môjho sna přišel definitivní "angusovský" moment kytaristy Marka, zatímco druhý (nebo první? :-) kytarista Peter odehrál přídavky po pankáčsku s urvanou strunou, Agnes opět vrhala pohledy a Lucia - Lucia se úplně rozdala. Celý to působilo jako hudební svátek na pomezí kamaráčoftový intimity Belle & Sebastian a stadiónový intenzity Woodstocku, tedy jako něco, co je stejně nepředstavitelný v teorii jako neodolatelný v praxi. Jenom mi není jasný, proč pro mě návštěva jejich koncertu vždycky skončí až v šest ráno. Ale tak to s dobrýma show bejvá. :-)

25.05.2006: Když pominu evidentní případy - The Doors v Apokalypse a Cashovu The Man Comes Around ve Štvanci a v Úsvitu mrtvých - nevzpomínám si, že by na mě nějaký použití "nefilmový" hudby ve filmu zapůsobilo tak jako song Your Hand in Mine od Explosions in the Sky ve Světlech páteční noci. Ta divně nazvaná kapela nahrává ještě divněji nazvaný desky a táhne si s sebou ještě divnější příběh: jde o několik kluků z Texasu, kteří se na základě pár gigů a jednoho dema bleskovou rychlostí stali hvězdami. Hvězdami samozřejmě v rámci velmi omezený nezávislý scény, ale to, že teď mají hudbu v regulérním hollywoodským bijáku je posouvá zase výš a dál. Na jednu stranu nejde o žádný hitovky, nýbrž o čistě instrumentální kompozice s průměrnou délkou někde kolem sedmi minut. Ale ty mají na druhou stranu tak působivou, emocemi nabitou a takříkajíc filmovou atmosféru, že člověka obalí jako cukrová vata. A když si k tomu ještě můžete představit konkrétní scény z toho filmu, hned tak se z ní nevymotáte.

09.05.2006: A neuplynuly ani dva měsíce a já se dočkal Živých kvetů naživo. Jsou takhle ještě lepší, protože máte přímo před očima tu chemii, kterou z desky jen tušíte. Kytarový souboje jsou skutečně jako od Rolling Stones (jeden song byl věnován "člověku, ktorý spadol s kokosa" :-), frontmanka Lucia to hrne to lidí s přímočarostí i rozkošnou upejvavostí zároveň a celý to zezadu jistí nenapadnutelná bubenice Agnes, která vysílá pobavený i kontrolní pohledy mezi spoluhráče i do publika. A právě ty pohledy, ta interakce mezi všemi Živými kvety, je něco, co už tak skvělou muziku povyšuje na svátek. Rád si u kapel všímám, jakým způsobem hrajou - ve smyslu pocitu, formace, vektoru, jakkoliv to zní blbě a technicistně. A i když po sobě Živé kvety pokukují a chodí se na pódiu navzájem navštěvovat, můj hlavní pocit z nich je, že hrají jako mušketýři - semknutí pevně zády k sobě, obrácení do prostoru, jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak to bývá u lidí, kteří mají něco důležitého na srdci, kteří chtějí opravdu něco říct.

Atlantic Cable potvrdili, že můžou naživo znít jakkoliv, jakkoliv jinak i jakkoliv mezi tím. Tenotkrát došlo na třetí variantu, protože Tysona doprovázeli The Sleepy Brothers, nepravděpodobný ansámbl instrumentalistů. Konstantou zůstal dřevní zvuk, tříštící se asi tak do všech způsobů, jakým může kytara znít, Tysonovy svérázný průpovídky a písničky, spíš črty příběhů, stojící na pomezí blues, country, rock'n'rollu a folku, takže vlastně všude. Hned po slovu "dřevní" byl druhý nejdůležitější termín "absurdní": stačilo zaposlouchat se do slovní improvizace ve "squallovský" Tractor Trailer nebo sledovat maximálního bubeníka za minimálními bicími. A tím jsme vlastně uhodili hřebíček na hlavičku. Ať už zrovna Atlantic Cable hrajou na jakoukoliv strunu, vždycky dokážou najít maximum v minimu.

No a to, proč šlo o jeden jestli ne z nejlepších, tak určitě nejpříjemnějších koncertů mýho života, završil prostor Divadla Nablízko na Kampě. Trochu mi sice vadilo, že se musí sedět, ale nakonec mi ta intimita sedla přímo k srdci.

27.04.2006: Na tenhle koncert do Metropolis jsem šel víceméně z povinnosti, ale nelitoval jsem; už jen proto, že mám rád ten mix nostalgie a pocitu, že někam patřím, kterej ve mně tenhle klub vždycky vyvolá. Fetch! už jsem naživo viděl snad dvacetkrát, ale pokaždý mi připadali trochu jiný. Tentokrát měli trochu rockabilly zvuk a náboj, ale přitom neztráceli svoji typickou melancholii. Akorát jim to zase moc nehrálo dohromady, ale to asi nikdy nebude. Diario jsou trojka z Lipska a svýma instrumentálníma kompozicema mě dostali do kolen. Bylo to trochu do jazzu, ale přitom to mělo koule, stálo to hodně na propracovaný struktuře, ale přitom to byly pořád písničky, ty kluci mohli bejt klidně hvězdy - a přitom hráli někde na Skalce pro pár desítek lidí. To je holt povaha nezávislý scény. Ale kdo by se staral o úspěch, když je součástí něčeho tak semknutýho a soudržnýho jako je tahle komunita.

17.04.2006: Nová deska Anyway nazvaná příznačně Dead End je zabijácká; pokud máte rádi rock'n'roll hranej se sebezničujícím nasazením rychlostí 160 mph, okamžitě kupujte! Anyway album pokřtili na tomhle koncertu v Metropolis - a o co míň byl křest spektakulární, o to víc hoblin lítalo z pódia. A to Anyway hráli skoro furt "naslepo", bez odposlechů. Nářez. Nářez byli i kongeniálně zvolený Bullet Union z Anglie - tvrdě hoblující čtveřice s krásně dřevním zvukem a naprosto drtícím nasazením. Nechci k ničemu přirovnávat, ale určitě by to byly spíš oldschoolovky z 80. let s důrazem na basu. A když Bullet Union pünktlich na desátou končili zavírákem Monster, aby obyvatelé okolních činžáků nemohli nadávat, bylo v sále o tři platící lidi víc, než bylo minumum. Nádhera.

11.03.2006: Dámy a pánové, další zásadní otázka lidské existence je zodpovězena: nejlepší slovenskou kapelou jsou Živé kvety, hlasování skončilo. Nepoměr v tom, že o filmech píšu desetkrát víc než o muzice, ačkoliv na filmy koukám většinou z povinnosti a nezávisle na tom, jak se mi líbí, zatímco muziku vyhledávám téměř výhradně podle svýho gusta, trvá - ale o těchhle Slovácích prostě napsat musím. Nejdřív mě na ně někdy loni na podzim nasměroval Bourek. Pak jsem si koupil jejich úchvatnou třetí desku Na mojej ulici. Teď jsem dostal na recenzi "čtyřku" Sloboda - a o tom, že je to láska jak barák, už nemůže být pochyb. Na Živých kvetech nejdřív není zdánlivě nic zajímavýho, protože hrají celkem obecný rock'n'roll někde mezi klasikou a la Rolling Stones, angažovaností The Clash a intimitou písničkářů. Jenže pak se zaposloucháte do přímočarých, ale přitom poetických textů, a zjistíte, že vám spolu s jednoduchými, ale chytlavými melodiemi uvízly nadobro v uších. A v duši. Ty písničky jsou jak hymny: sotva zaslechnete pár taktů, narovnají se vám záda, zapálí zrak a hned byste šli vzít za pořádný kus práce. Už dlouho jsem se nezamiloval takhle rychle a takhle hluboko.

03.03.2006: Pixies jsou koncentrovaný štěstí.

01.03.2006: Asi mi to nebude nikdy odpuštěno, ale ten UFOkostým jsem si na tematický hudebně-vizuelně-dramatický večer nazvaný Silver Rocket vs. Flying Saucers připravit prostě nemohl stihnout. Proto jsem performance vážených uskupení OTK a Ememvoodoopöká v Akropoli absolvoval z pozice mrzkého návštěvníka, ale tím spíš jsem si je možná užil. Nebyly o nic horší nebo lepší než jindy, ale v kombinaci s bizarními hi-tech oblečky, zadní videoprojekcí úryvků starých sci-fi filmů a s velkolepým finále založeným na střetnutí humanity s, hm, UFOnitou, jsem měl pocit, že je vidím skoro jako poprvé. Silver Rocket by holt mohli mít slogan: "vždycky něco navíc". A proto je máme rádi. Pusu!

16.02.2006: Na 2. ročníku udílení hudebních cen ALMA v Akropoli jsem se opět cítil jako král, jak luxusně se se mnou zacházelo - a to jsem jen zahlasoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mezi mé highlity večera patřilo (bez pořadí):

• vystoupení Guločar - tolik energie pohromadě jsem na pódiu viděl naposled snad na nějakém thrashmetalu
• panákování s Marečkem
• Skyline - pamatoval jsem si je jako načančanou nudu, ale dneska měli koule
• konverzace s Klárou

Samotné dno naopak obsadil závěrečný akustický set osoby jménem Xavier Baumaxa. Velebený spasitel folku mi prostě přišel jako natahované nula nula nic. Ale je pravda, že z textů jsem vnímal jen útržky.

18.02.2006: A ještě jednou Jenny Lewis With The Watson Twins: jejich Rise Up With Fists se pro mě už navždycky stává hymnou týhle zimy. Stvrdila to nádherná, jemnější a poklidnější verze z jejich návštěvy v BBC, kterou si můžete stáhnout na tomhle skvělým místě. Najdete tam i spoustu další zajímavý muziky, ale začněte s Jenny - a minimálně den nebudete potřebovat slyšet nic jinýho. Očaruje vás hlasem jako siréna a pak vám užužlá uši.

18.02.2006: Listen, The Snow Is Falling od Galaxie 500: pro tohle únorový odpoledne neexistuje lepší soundtrack. A pro tuhle chvíli neexistuje ani lepší ukázka spojení zdánlivě chladnýho, hladkýho povrchu s maximální vášní tam uvnitř. (Joy Division jsou přece jenom trochu jinej případ.) Skoro se nechce věřit, že něco takhle dobrýho napsala ta nebožačka Yoko Ono, a už úplně neuvěřitelná je ta kytarová exhibice na závěr: takhle by hráli Lynyrd Skynyrd, kdyby nosili svetříky. Galaxie 500 jsou historicky i posluchačsky ideálním vstupem do hájemství nejkřehčích kytarovek pro ty, kdo je teprve objevují, stejně jako jeho definitivním rozhřešením těm, kdo už jiné kytarovky dýchají a pijí. Jinými slovy - s touhle kapelou se nikdy neseknete.

28.01.2006: Vlastně to není tak divný. Z filmů, který vidím, se na voitech.org zmíním skoro o všech, kdežto sekce o muzice sestává vlastně jen z koncertů. Na film si totiž člověk udělá jakž takž relevantní názor už po prvním skouknutí (víc jich kolikrát ani není), zatímco deska se musí naposlouchat. A psát o ní zpětně, k tomu už nemívám příležitost. Ale Rabbit Fur Coat, bokovku zpěvačky Rilo Kiley Jenny Lewis, tady vynést do nebes prostě musím. Už jen kvůli tomu, že mi ji přinesl osud: o indiecountrypopařích Rilo Kiley jsem byl poučen sotva pár týdnů před tím, než se mi dostal do rukou tenhle klenot. Sólovka to vlastně není, Jenny tu sekundují Watson Twins, ale to je fuk. Důležitý totiž je, že Rabbit Fur Coat si vás urve celýho/celou pro sebe ne na první poslech, ne po prvních pár písničkách, ale v momentě, kdy zazní první vokální harmonie, což znamená už po pár vteřinách. A i když na lásky na první poslech moc nevěřím, protože takový desky většinou jen kopírujou něco povědomýho a rychle se vyčerpají, tohle album pořád nemůžu dostat z uší. Jenny svým sametovým hlasem vede soulově zabarvený countryovky z verand jako stvořený k podupávání nohou, pokyvování hlavou a pochlastávání, nešetří medem, hořkostí ani sarkasmem a suma sumárum kolem sebe šíří cosi uklidňujícím způsobem nadčasovýho, v čem je každý milovník jižanskýho písničkářství okamžitě doma. Čistá nádhera.

03.01.2006: Snobi vítězí! S koncem roku tradičně přicházejí hromady žebříčků nejlepších alb, singlů, čehokoli - a když jsem viděl ten na Pitchforku, zase jednou jsem si potvrdil, jak snobská hudební kritika bývá: zatímco spousta věcí z "pičforčího" žebříčku se pro svůj l'art-pour-l'artismus prostě nedá poslouchat, plno (subjektivně) lepších titulů tam chybí jen proto, že vycházejí na major labelech nebo figurují v komerčních hitparádách . Ale zhruba ve stejné době jsem narazil na něco mnohem reprezentativnějšího: na žebříčky nejlepších desek od půlky 70. let až do dneška, sestavované stovkami kritiků a organizované časopisem The Village Voice. Pro kompletní výpis juk sem, první místa shrnuje i Wikipedia.