NOMEANSNO, SUNSHINE, THE SORTS
                  Roxy, Praha, 11.11.1998
                        (12.11.1998)

   Kdo se ten večer chtěl dostat do Roxy, musel absolvovat
dvacetiminutovou tlačenici před vchodem. Nerad ukazuju
prstem, ale ochranka u vchodu se zřejmě cítila převelice
důležitá. Odnesli to první předskakující, při jejichž
produkci v sále postávalo sotva pár desítek lidí. Produkce
The Sorts ve složení baskytara, bicí, kytara a saxofon by se
dala označit za avantgardní jazz, a byť se pod tuto škatulku
dnes cpe kdejaká podivnost, zde se hodila. Čtveřice se
staticky nořila do svých dlouhých komplexních kompozic,
které byly bez zpěvu poněkud fádní; jakési slovní výrony
zazněly z úst kytaristy až teprve v posledním příspěvku.

   Následující Sunshine nabídli kvalitní muziku, která
oscilovala mezi rozvrzaností Therapy?, uhlazeností kytarovek
a civilností klasického punkrocku. Skupině dominoval
androgynní kytarista a zároveň zpěvák s vypjatě mečivým
projevem. Předposlední, asi nejvýraznější a nejúdernější
skladba se však zvrhla v jeho nekonečnou, snad
desetiminutovou onanii, při níž rytmika mohla jen znuděně
drhnout své dva takty. Při poslední (skvělé) vypalovačce už
kapela zase šlapala jako celek a slušelo jí to tak mnohem
víc.

   NoMeansNo, asi nejslavnější zástupci tzv. "Canuck pucku"
(kanadského punku), jsou podle bookletu svého tradičně
skvělého aktuálního alba Dance Of The Headless Bourgeoisie
"dva tupci a šašek", což je velmi trefný popis (anti)image
bratří Boba (bg/voc) a Johna (dr) Wrightových a kytaristy
Toma Hollistona; druhého bubeníka Kena nechali tentokrát
zřejmě doma. Na pódium Roxy nastoupili NoMeansNo kolem čtvrt
na jedenáct, z komunikace se zvukařem přešli v komunikaci s
nažhaveným publikem a šlo se na věc. "Ready or not" a hlavně
"let's get started", jinak se ani začít nedalo. Třetí v
pořadí přišla první připomínka na poslední desku - I'm An
Asshole, před níž basák a zpěvák Bob všechny vyzval, aby se
přiznali, že jsou sráči (povedlo se). Z celé trojice, jejíž
pódiové nasazení je při jejich fotrovské vizáži a věkovém
průměru sahajícím ke čtyřicítce (taky hrají už od roku 1981)
fantastické, brzy stříkaly potoky potu a radosti z hraní. Tu
si Bob nechal kazit jen několika skokany, které rázně
skopával z pódia, na které pak po prvních pár písničkách už
radši nikdo nelezl.

   NoMeansNo, kteří u nás byli od roku 1991 už poněkolikáté,
spojují hardcorový nářez s klasickými punkovými a
rock'n'rollovými motivy, do nichž zapojují takřka jazzové
postupy. Co se však na desce může zdát složité působilo živě
naprosto spontánně a téměř samozřejmě. Základem je u této
hudby samozřejmě basa, kterou Bob používá jak k dlouhým
krkojízdám připomínajícím rozložené Sabbatí riffy, tak i k
brutálním akordům. Každý z trojice měl k dispozici mikrofon
a poctivě odeřvával sbory, které však ve výsledném zvuku
poněkud zanikly. Zvukaře pak (možná za trest) potrápil
kytarista Tom, když při skladbě The World Wasn't Built In A
Day, stojící výhradně na base, celých téměř deset minut
nesnesitelně vazbil a hrál si s knoflíky na zesilovači.
Zmíněná skladba totiž zazněla ve stejné stopáži jako na
poslední desce, což jinak hypernadšené publikum tak tak
sneslo. Většina z přítomných aktuální album bohužel
evidentně neznala, což vyplynulo z reakcí na jednotlivé
songy: například v závěru, kdy po bouřlivě přijaté
kataklysmatické River z alba Why Do They Call Me Mr. Happy?,
zazněl bluesovým sólem na basu uvedený song Give Me The
Push, který nevyvolal žádnou odezvu. Následný hit Oh No!
Bruno z desky Wrong, který uzavřel hlavní část setu, publiku
opět přivodil hotovou extázi. O nadšení posluchačstva svědčí
i to, že zatímco jindy se na koncertech většinou hýbe jen
kotel a přilehlé okolí, v případě NoMeansNo se dav čile
vlnil až téměř k šatně. Z letošního LP zazněly kromě
zmiňovaných tracků ještě This Story Must Be Told a I Can't
Stop Talking, tedy přesně polovina.

   Po "Brunovi" se samozřejmě přidávalo. Ačkoliv se
NoMeansNo odvolávali na to, že prý nesmějí rušit sousedy,
hráli ještě dobrou čtvrthodinku a přetáhli až do dalšího
dne. To už šlo spíše o lehčí skočnou produkci ve stylu Toy
Dolls, mezi kterou se nečekaně ocitla i coververze od
Ramones. NoMeansNo tedy dokázali spojit radostnou lehkost s
tvrdou agresí a jednoduché vyřvávávačky se strukturovanými
kompozicemi, a to umí málokdo.


>Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007