OTK

Nebát se věci měnit

Pražští OTK pro milovníky okrajovějšího rocku už po léta představují synonymum špičkový alternativy, který je každá hudební škatulka těsná a která se spíš než skrze podobnost s jinými kapelami definuje skutečně svébytným zvukem. Za ním stojí kapelník, kytarista, zpěvák a producent Ondřej Ježek, z jehož prstů vzešel zvukový kabát desek skupin jako Gnu, Anyway nebo Squall a který taky odpovídal na následující otázky. Kromě něj OTK v současnosti tvoří Jarda Mugrauer (dr), Honza Žalud (bg) a František Štáfek (piáno, trubka, akordeon). (Rozhovor proběhl 7.5.2003 v kouzelným prostředí cukrárny U alchymisty a v přilehlých letenských ulicích a měl původně vyjít v časopise Rock&Pop, ale nestalo se - a bylo to tehdy vlastně jen dobře.)

Poměrně volnej nahrávací a koncertní režim OTK svádí k otázce, jestli vás lze brát jako regulérní kapelu nebo jen jako jakýsi volnější sdružení lidí, který mají i hodně jinejch věcí okolo.

No rozhodně nemáme pocit, že musíme za každou cenu prorazit do nejširší veřejnosti; v tomhle smyslu nefungujeme. Je to spíš o tom, že si nějakým způsobem uvědomujeme svoji minoritu: děláme hudbu, která může oslovit i širší publikum, ale jako ambici to nemáme. Jsou kapely, který to tak vyloženě mají, který se chtějí dostat k major labelu, chtějí mít velký PR, chtějí, aby na ně chodilo hodně lidí... To má pak podle mě vliv na veškerou tvorbu, což u nás zatím nějak moc neplatí. Ale jsem samozřejmě rád za to, že se o tý desce docela slušně píše.

V recenzích jsem narazil na zajímavou formulaci, že Sona a kuva je "pátá položka v diskografii, čtvrté cédéčko, třetí dlouhohrající počin a druhé regulérní album": co je na tom pravdy?

V podstatě se to tak dá brát. První cédéčko, OTK, jsme vydali někdy v roce 1993. Mělo to bejt jen EP předcházející velký desce, akorát že jsme si při masteringu hráli s bonusama, nacpali jsme tam různý podivný věci, najednou to mělo asi třicet minut a museli jsme to prohlásit za regulérní album. (smích) Potom u Black Pointu vyšel Acid, ale to zase jenom na kazetě, i když už s formátem regulérní desky. Stejně jako u první desky tam jsou přimíchaný nějaký rarity a živáče, takže to vlastně úplně regulérní deska taky není. Pak vyšel Kot, v podstatě první pořádná regulérní deska, o který je to možný prohlásit bez uzardění. A Sona a kuva je druhá, takže to sedí.

Dá se říct, že spíš než abyste jako ty kapely s ambicemi nějak plánovali, jak to bude do budoucnosti, tak že se vám ty desky spíš samy přihodí?

Myslím, že je to o tom, že se ten materiál nějak vytváří a zraje a pak v určitý chvíli dosáhne fáze, kdy už cejtím, že je to dobrý natolik, aby to vyšlo. A nemusí se to s těma skladbama stát vždycky. Před vydáním Kotu jsme hráli ve dvou různejch sestavách, který natočily demáče, který se třeba i blížej desce, ale nikdo tehdy prostě neměl pocit, že ten je definitivní nebo že by ho stálo za to vydávat na desce... Některý ty věci jsou na Kotu, některý třeba v úplně jinejch verzích, ale ty starý jsou taky hezký: třeba Vlčáka jsme natočili někdy v devadesátým pátým v celým balíku věcí, ze kterýho pak dvě věci vyšly na blekpoinťáckým sampleru, a i když samotnej Vlčák nikde nevyšel, docela ho hráli v rádiu, protože jsem ho připálil na nějaký cédéčko, který se tam octlo. Na Kotu je úplně jiná verze, ale tehdy to prostě na celou desku nebylo, tak do toho taky nikdo nijak netlačil. To mi přijde dobře, protože je spousta kapel, který musej za každou cenu vydat desku a pak tam mají dvě dobrý písničky a zbytek je vata... Nevím, proč bychom to měli dělat my. (smích)

Jak došlo k tomu, že máš na nový desce "k ruce" Dušana Neuwirtha, Jana Muchowa a Kipa Beelmana?

K ruce... To bylo úplně jednoduchý. Všechno jsou to nějakým způsobem kamarádi a taky lidi, kterejch si hrozně vážím a u kterejch se mi líbí, jak pracujou. Když jsem tu desku dodělával, už se to fakt trochu vleklo a já měl pocit, že začínám ztrácet soudnost: potřeboval jsem pohled odjinud. Říkal jsem si, tahle věc je dobrá a už mi z toho hrabe, asi bych ji mohl poslat třeba Kipovi nebo Dušanovi nebo Mouchovi, protože by tu písničku mohli posunout někam dál. Tak jsem to takhle udělal. Původně těch lidí mělo bejt víc, ale některý z těch pokusů nedopadly tak úplně jak jsem si představoval, takže na desce nejsou. Byla to sázka do loterie. Nejdřív přišel mix od Kipa a ten byl úplně super. Pak jsem dostal mixy od Dušana s Mouchou, který je udělali dohromady; do toho jsem musel trošku zasáhnout, oni tam udělali nejaký hodně radikální změny. Některý se mi líbily, ale některý už to posunuly hodně stranou, tak jsem se jich zeptal, jestli to nepřemíchaj, a oni říkali ne, ale dělej si s tím co chceš, klidně to zase něčím přepras... (smích) Takže jsem prvních dvacet vteřin jejich verze předělal zase do toho původnějšího stavu, ale zbytek je jejich a je tam hrozně podstatnej. A ty další mixy už byly úplně mimo tu desku, takže mi teprv došlo, jaký bylo štěstí, že se ty první dvě věci trefily tak dobře jak se trefily.

Uvažuješ o něčem podobným jako bylo album remixů ke Klanu?

To už je v procesu a bylo to v procesu ještě než byla Sona a kuva hotová. (smích) Bourek z ememvédépéká totiž vymyslel, že uděláme remixovou tichou poštu - že se prostě vezme jedna písnička, někdo ji zremixuje, výsledek pošle dál někomu dalšímu... Takhle to půjde přes osum lidí a já jsem jen zvědavej, co bude na konci. Teď to má třetí nebo čtvrtej člověk.

Blbá otázka bývá, jestli dřív vznikají texty nebo hudba. U OTK je ale lepší zeptat se, jestli dřív vzniká hudba nebo zvuk. Jestli už máš předem nějakou představu, jak ta písnička bude znít.

Ve většině případů vzniká všechno dohromady, nebo určitě minimálně text s hudbou. Občas se stane, že mě napadne kus hudby nebo textu, hned na začátku ty dvě věci spojím a pak z toho teprve stavíme nějakou písničkovou formu. V podstatě skoro nikdy nedělám to, že bych měl hotovou hudbu a pak ji textoval - to už je spíš text dávno hotovej a s ním se teprve potká hudba. A ten zvuk... Na tý desce jsou některý věci postavený na zvuku, ale je jich menšina. Většinou je to tak, že si někde brnkám na vyplou elektrickou kytaru a z toho se pak ten zvuk většinou přihodí sám.

To se pořád vrací k tomu, že se vám věci přihazujou samy.

No jasně. (smích)

Snažíš se mít nad zvukem maximální kontrolu, nebo necháváš otevřený, co se do něj vrazí?

Mně právě baví nad ním tu kontrolu nemít, naopak, dostat ho za tu hranici, kde nad ním člověk kontrolu ještě má. To je podle mě na tom to zajímavý, tam se pak přihazujou věci, který mě můžou překvapit, a já jsem rád, když mě něco může překvapit. Občas sáhnu na něco, co vyvolá reakci, kterou jsem nečekal, a z toho mám radost, to je to hezký. Určitě mám vždycky nějakou jasnou představu, ale to překvapení je potom to nejdůležitější.

Ptám se proto, že zvuk Sony a kuvy zní strašně precizně, že je opulentní, ale zároveň čistej, že je v něm slyšet pomalu i vinutí strun.

S tímhle je práce, to je jasný. Mě baví právě vytahovat ty detaily a nacházet přesně takový momenty, kde na nějaký struně něco zadrnčí, třeba tomu i pomoct a přitáhnout to blíž. Ono je to v tý písničce třeba jen na jednom místě, ale pak máš pocit, že všechny ty věci slyšíš hrozně zblízka a že se ti rozkrejvají úplně ty nejmenší detaily zvuku, který tam jsou. Třeba jenom párkrát, ale ten pocit ti z toho vydrží. Hrozně mě to baví. Třeba na desce Suzanne Vega 99.9 jsou úplně úžasný věci právě ty, který tam nejsou: něco tam hraje a pak hrát přestane, zní jen nějakej detail nástroje a pak zmlkne - ale to jsem zjistil až po delší době, kdy jsem si myslel, že tam pořád ještě hraje nějaká melodie, ale tu melodii už tam vůbec nic nehraje, jenom se tam spojujou ostatní nástroje a vyrobí ji tam. Vlastně si ani nevšimneš, že to, co vnímáš jako hlavní nosnou linku, tam vlastně není.

Neneguje v tobě vlastní tvorbu, když se hudbou a zvukem jako zvukař a producent vlastně zaobíráš pořád? Nepotřebuješ si od všeho toho kraválu někdy vyčistit hlavu?

No jasně! (smích) Nevím, jestli neguje, to spíš když točím nějaký kapely, který mě hodně bavěj, tak mám problém s žárlivostí. Trošku mě štve, že zase někoho nahrávám, místo abych se věnoval naší desce. S tím jsem měl problém: 'super, točím něco fakt hezkýho a přitom nejsem schopnej dodělat tohleto.' Spíš to byla motivace než demotivace.

Je nějakej důvod, proč se u OTK tak často opakujou zvířecí názvy písniček a desek?

Jsou to všechno takový bajky. (smích) Já nevím, ty zvířata jsou prostě hrozně jednoduchý, přehledný symboly, který můžou fungovat mnohovýznamově, a tak mě asi baví je používat, i když to není nic cílenýho. Jenom se to tak nějak... přihazuje. (smích)

A jak se přihodila coververze od Gnu Poslepu na cestě, která Sonu a kuvu uzavírá?

Ta se přihodila tak, že jsme nahrávali úplně jinou věc a František do ní nahrával nějaký klávesy, který se tam ale nehodily. Hodil jsem je do nějaký stopy vedle a pak jsem je furt poslouchal a říkal si 'dobrý, to bysme měli použít'. Tak jsem k tomu začal nahrávat kytary a pak mi došlo, že když jeden ten riff posunu o půlku taktu obráceně, tak že to bude hrozně podobný tý Poslepu na cestě. Text tý písničky je hrozně hezkej a okamžitě se mi s náladou tohohle základu spojil, takže jsme si rovnou řekli, že to k tomu textu uděláme celý. Vzniklo to z takovýho odpadku, kterej si sám řekl o to, jak chce bejt vyřešenej...

Jste prostě takový děti štěstěny.

(smích) Nevím, to se může stát každýmu. Tam jde jenom o to bejt těmhle věcem otevřenej a nemyslet si, že když je něco nějak vymyšlený, tak že už není žádná šance to změnit. Vždycky se dá všechno změnit a posunout - jde jenom o to se toho nebát. Jsou lidi, který jsou ve studiu, mají něco vymyšlený a už na tom takhle trvaj. A já to takhle nemám, no. (smích)

V několika recenzích se objevilo srovnávání Sony a kuvy se Slowthinking od EOST. Cos tomu říkal?

Já myslím, že to je úplně přesnej opak. (smích) Slowthinking je věc, která je postavená na totální vyčistěnosti, tam není zbytečnej ani pípaneček. Ne že bych měl pocit, že u nás je spousta věcí zbytečnejch, ale je jich tam prostě hodně a ta síla je v tom, jak fungujou dohromady - jak tvořej celek, jak se přelejvají. Kdežto Slowthinking je postavený na hrozně hezkejch drobnejch jednotlivostech, drobnostech, který tvořej základ a je jich tam přitom málo. Nevím, čím by ty dvě desky měly bejt podobný...

Asi jsou to prostě dvě zvukově výrazný desky, který se v poslední době objevily, takže to svádí k poměrně lacinýmu srovnávání.

Je fakt, že oni tý desce dali strašně moc práce a energie a času a že vznikala po všech možnejch studiích, v malejch studiích v kombinaci s velkýma - že je to prostě deska, která neulpívá na jednom modelu. V tom je Sona a kuva Slowthinking myslím podobná.

Jak snášíš, když vás zvučí někdo jinej, když hrajete živě?

Já s tím nemám problém, když to udělá dobře. Dokonce si myslím, že jsem na to dost pekl. Spíš mi po těch řekněme patnácti letech hraní konečně pozvolna začíná docházet, že by zvuk na koncertě měl bejt fakt dobrej, aby z toho lidi měli nějakej hezkej zážitek. A myslím, že tím, jak my máme koncertování posazený, jsme to naopak vždycky spíš vosrali...

Myslíš, že Sonu a kuvu bude těžší hrát naživo než starší věci?

Myslím, že to bude úplně jiný. Většinu věcí, co na desce jsou, jsme už živě hráli, takže je to spíš tak, že Sona a kuva zachycuje nějaký období, který pro mě vydáním spíš končí. Kromě toho máme novýho bubeníka, a tak je potřeba ty vztahy a fungovaní v kapele zase nějak pojmout, doufam že nově. Možná mnohem víc k nějaký akustičtější formě, protože mám rozdělanejch zase už asi dvanáct nápadů na desku, kterou jsem původně chtěl udělat jako svůj folko-countryovej projekt, ale teď vidím, že se z toho asi vyvrbí nová deska OTK. To je ale jen takovej fakt hodně mlhavej pocit - pohled do budoucna.