Samotáři
                        (31.03.2000)

(ČR, 2000. Režie: David Ondříček, scénář: Petr Zelenka,
kamera: Richard Řeřicha, hudba: Jan P. Muchow, hrají: Jitka
Schneiderová, Saša Rašilov, Labina Mitevska, Ivan Trojan,
Jiří Macháček, Mikuláš Křen, Dana Sedláková a další)

   Když se na tiskovce kdosi zeptal, zda jsou Samotáři
generační film, nedokázali se hlavní tvůrci - tedy Ondříček
a Zelenka - shodnout ani na tom, co to generační film je,
natož aby otázku zodpověděli. Spíše stříleli ještě o trochu
výš: v tom smyslu, že v případě Samotářů jde o obecnou
nadgenerační výpověď. Myslím, že skutečnost je třeba hledat
právě v opačném směru. Zatímco generační film zachycuje to
charakteristické a obecné pro jednu věkovou skupinu, jakousi
její zvláštní normu, Samotáři jako by vznikli z autorského
sebeokouzlení, ze vznosného pocitu z života, který snad
autoři v nepříliš vzdálené době prožívali. Obecněji
platného, ať už pro generaci mezi 23 - 33 lety nebo ještě
šířeji, v tomto filmu mnoho není: ústřední téma bloudění v
partnerských vztazích se totiž uchopit nepodařilo. Zajímavý
je alespoň Ondříčkův postřeh, když na otázku, co je na
Samotářích bytostně českého, odpověděl, že nejspíš zoufalá
nerozhodnost všech hlavních postav.

   O ději nebo příběhu mluvit nelze. Vystupuje zde sedm
hlavních postav ve zmíněném věkovém rozmezí, které se mezi
sebou víceméně marně pokoušejí o pevnější milostný vztah. Po
celou dobu jen tápají a narážejí na sebe, aniž by divák
pocítil silnější záchvěv nějaké dramaturgie nebo vývoje
postav. Nepočítají se jednorázová "prozření", jako když si
jeden z protagonistů rozmlátí auto baseballovou pálkou
(zřejmě ji má vždy po ruce) poté, co mu zemře matka, nebo
když se další postava (ne)rozhodne přestat kouřit marihuanu,
zaražená nad tím, že se jí systematickým "hulením" podařilo
zapomenout, že má přítelkyni.

   Právě kouření trávy je motiv, který zaplňuje dobře
polovinu všeho dění na plátně. Režisér Ondříček vyjádřil
oprávněnou obavu, že "lidi ten film budou brát jako film o
hulení", tohle se však mělo řešit nad scénářem a ne ex post.
Zbylá polovina motivů těží z bizarnosti lidských úchylek,
tedy z tématu, pro které byl už jeden film (Zelenkovi
Knoflíkáři) víc než dost. Arzenál Samotářů mimo jiné
disponuje: posedlým videoamatérem a svůdníkem; barmankou,
která si dvacetkrát denně myje vlasy a pije tequilu poněkud
bizarním způsobem; doktorem, manicky zamilovaným do dávné
lásky, kvůli které se převléká za instalatéra a zapaluje ji;
moderátorem rádia, který sbírá nahrávky monologů cizích
matek; zmíněným "huličem" - stěkovákem amatérem; atd. Jako z
Knoflíkářů jsou i "zdvojované" a nicneříkající dialogy (ve
stylu "Hlavně jak jsi nás tenkrát málem zapálil." "Počkej,
to ne. Jak zapálil?" "No zapálil.") a alespoň latentně
všudypřítomní Japonci.

   Pokud by tedy Samotáři byli generačním filmem, znamenalo
by to, že lidé od dvacítky do Kristových let sem tam zajdou
do práce nebo do školy (ne nutně), nevědí co chtějí, jsou
plně propadlí svým úchylkám (každý přece dvě tři máme),
téměř nespí a noci završují nesmyslnými hovory nad
probouzejícím se městem. Povinná je dokonalá "free" vizáž
jako z reklam na Paegas Twist; v jedné z nich ostatně hrál
Mikuláš Křen, v Samotářích v roli Roberta. Proto nevím,
jestli je reklamní slogan "běžte se zasmát sami sobě"
namístě.

   Samotáře z bídné kategorie televizních skečů pro
příznivce hlášek jako "Málo hulíš!" naštěstí vytrhuje
několik věcí. Jsou to například zajímavé nápady v monolozích
(oproti plytkým dialogům): Makedonka Vesna (Labina Mitevska)
třeba dospěje k názoru, že za všechna nedorozumění může
čeština, těžký jazyk, ve kterém nikdo nedokáže vyjádřit, co
vlastně chce. Vrcholná je scéna, kdy v hádce Hanky (Jitka
Schneiderová) s rodiči vyjde na povrch podstata jejího
problému. Hanka pak vyběhne ven a ranami a kopanci rozezní
alarmy zaparkovaných aut jako pokus o výkřik, o komunikaci,
která vázne; zde konečně také zafungují Japončíci s
videokamerami. (Dlužno ovšem dodat, že motiv odcizení světa
skrze video už důkladně propraly filmy Mojí sestřičkou
počínaje a Americkou krásou konče, o Cronenbergovi a
Lynchovi nemluvě.) Nápaditě působí obrazový refrén jakýchsi
slučujících se a zase se rozpojujících barevných bublin,
asociujících s názvem filmu. Výrazným kladem je i tradičně
kvalitní hudba, o niž se postaral Jan P. Muchow. Soundtrack
má vyjít nedlouho po premiéře, neotřele následován comicsem
podle storyboardu filmu.


>Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007