SCREAMING TREES Bůh, chlast a rozbahněná pole (27.01.1999) Nirvana je mrtvá, Soundgarden jsou mrtví, Alice in Chains jsou mrtví (nebo v kómatu, což vychází nastejno), Stone Temple Pilots jsou bůhvíkde a Pearl Jam s tím, čemu pamětníci kdysi na začátku téhle dekády říkali grunge, beztak neměli nikdy moc společného. A přece nebylo nutné kropit uvadající seattleskou scénu živou vodou až z Anglie (Bush) nebo dokonce z Austrálie (Silverchair): sotva dvě hodinky jízdy autem od oné unavené metropole flanelového rocku je zapomenutá farmářská díra jménem Ellensburg... Přiznám se rovnou, že jsem schválně zvolil poněkud zavádějící úvod. Fenomenální Screaming Trees vlastně k té partě chlápků se zabahněným zvukem nikdy moc nepatřili, tedy pomineme-li geografickou blízkost a hlavně onu primální životní nasranost, pramenící z prázdnoty, společné všem těm, kteří vyrostli kdesi mezi poli na severozápadě USA. Nám bude úplně stačit konstatování, že Screaming Trees hrají muziku, a to zatraceně dobrou. Základy budoucího "největšího tajemství ze Seattlu" byly položeny na ellensburgské novinářské škole, kde se budoucí zpěvák života a smrti Mark Lanegan setkal s Vanem Connerem, začínajícím baskytaristou s hmotností hodně nad sto kilogramů. Spíše než škole se věnovali nájezdům za punkovými deskami do nedalekého Seattlu. Když pak Van ze školy utekl, perspektivou mnohem lepší než práce se mu zazdálo hraní v kapele. Po nezbytných počátečních rošádách se sestava ustálila: mikrofon přirozeně popadl Mark Lanegan, na místo kytaristy byl naverbován Vanův starší a zrovna tak kulaťoučký bratr Gary Lee, za škopky se usadil Mark Pickerel a jako zkušebna posloužila garáž vedle videoshopu rodičů Connerových. Gary Lee nazval kapelu podle kytarového efektu a čtveřice mohla nastoupit dlouhou a tvrdou cestu k úspěchu. Protože jestli nějaká skupina nikdy nedostala nic zadarmo, jsou to právě Screaming Trees, kterým nijak zvlášť nepomohla ani exploze grunge. Jenže do té chybělo ještě dobře jeden a půl pětiletky, jelikož ve chvíli, kdy se z Connerovic garáže začaly linout první náznaky hudby, se psal teprve rok 1983. Prvním počinem se stalo čtvrthodinové EP demo Other Worlds (1985) u malinkého labelu Velvetone, které vyšlo pouze na kazetě. O rok později následovala dlouhohrající deska Clairvoyance, opět u Velvetone a pro změnu pouze na vinylu. Produkoval ji Steve Fisk, který Screaming Trees brzo poté zajistil kontrakt u Grega Ginna, šéfa legendární firmičky SST. Even If and Especially When, první album u SST, uzřelo světlo světa v roce 1987 a kapela se dala do extenzivního koncertování po Státech. Další rok přinesl další album, Invisible Lantern, stejně jako obnovené vydání původního dema. Kapela, věrná systému 'co rok, to deska', zanedlouho vynesla na pulty počin Buzz Factory (1989), nesoucí se stejně jako předchozí desky v punkově hardcorovém duchu, a odjezdila nekonečné řady turné po Státech, mezi nimiž si střihla i dvě šňůry v Evropě. Možná právě z tohohle náročného období pramení dnešní nechuť Screaming Trees k živému hraní stejně jako stále se zvětšující časové mezery mezi řadovkami... Rok 1990 přinesl přestup k Sub Pop, stvrzený na pětisongovém EP s příznačným jménem Change Has Come. Následky příliš dlouhé doby strávené pohromadě se začaly projevovat: skupina se téměř rozpadla, a nebylo to naposledy. Její členové realizovali svůj kreativní potenciál v řadě vedlejších projektů, což je pro fanouška ta nejlepší kompenzace. Mark Lanegan nahrál za spolupráce s Mikem Johnsonem z Dinosaur Jr. a se známými firmami Kurtem Cobainem a Chrisem Novoselicem skvostnou srdcerváčskou sólovku The Winding Sheet a bratři Connerové se věnovali každý své vlastní skupině: Vanova se jmenovala Solomon Grundy a Leeho Purple Outside. Sub Pop se ukázal být jen přestupní stanicí, neboť ještě na konci kritického roku 1990 Screaming Trees podepisují se Sony/Epic (jako první "seattleská" kapela u velké firmy), u nichž vychází další EP, Something About Today, které mělo "prověřit půdu" před pátou řadovkou jménem Uncle Anesthesia (1991). Produkovali ji Chris Cornell a dnes veleznámý, tehdy začínající Terry Date a stala se průlomem, na který Screaming Trees dřeli osm let. Kapely s konečně svým skřípavým a blátivým zvukem si konečně začal všímat širší okruh lidí, byť někteří staří fandové nepřenesli přes srdce přechod k velké firmě. Své však opět řekl nekonečný kolotoč deska, turné, deska, turné. Van Conner se po celý rok 1991 od Screaming Trees málem distancoval a radši jezdil s Dinosaur Jr., Pickerel skupinu opustil rovnou napořád a Mark Lanegan se utápěl ve svých pověstných alkoholických excesech. Do toho málem přes noc přišel zářivý úspěch Nirvany a pak i dalších a dosud tvrdě makající, leč stále nedoceněná kapela to nutně pociťovala jako nespravedlnost. Na závěr špatného roku se Screaming Trees dali jakž takž do kupy, Pickerela nahradili Barrettem Martinem, vrátili se do studia, odkud je předtím rozhádané vyhodili, a udělali album, které bere dech. Když Sweet Oblivion, produkované Donem Flemmingem (ex-Dinosaur Jr.), v roce 1992 vyšlo, táhl je nahoru hlavně singl Nearly Lost You, objevivší se ve filmu Singles. Hlavně díky němu se prodalo přes 300.000 exemplářů alba, Screaming Trees se stali "alternativním hitem" podzimu a konečně zafigurovali v hledáčku kritiky, která je tak dlouho ignorovala. Ale jako by se nešťastné čtveřici dostávalo vždy ocenění o třídu nižší, než by si zasluhovala: Sweet Oblivion je totiž jednou z desek desetiletí, deskou, která by si zasluhovala nejmíň třikrát poplatinovat a zapsat zlatým písmem mezi nejlepší alba rockové historie. Vezměte to nejlepší z The Who, Cream a vůbec rocku 70. let, smíchejte to s nejrozervanějším americkým country a přidejte trochu starého dobrého Mississipi blues. Utopte to v chlastu a v bolesti kristových let a hlavně to nechte otextovat a odzpívat Marka Lanegana, člověka, "který žije o cigaretách, alkoholu, Capotovi, Faulknerovi a Kerouackovi" (jak kdysi napsal Filip Křivský v Rock&Popu). Hitovka Nearly Lost You je fantastická, ale jestli chcete řvát a brečet zároveň, jestli si chcete podupávat nohou a přitom si drásat uši do krve, zkuste Dollar Bill, More Or Less nebo Winter Song. Všechno se to valí jako omlácený ford z 50. let, ztěžka a přitom se zvláštní melancholickou lehkostí, jako člověk, který celý život zvedá nohy z bláta; a pak najednou přijdou momenty křehké jako rozmlácené kostelní okno. Zkuste si nad ránem poslechnout, jak bledý a vyhublý Lanegan hlubokým nasraným vychlastaným hlasem prosí Boha a posílá svoji holku k čertu; zkuste si poslechnout Leeho obrovské zvonící beglajty klenoucí se nad urputnou a tvrdohlavou rytmikou sotva čtyřicet vteřin po začátku alba... Screaming Trees svůj majstrštyk podpořili ročním koncertováním s Alice In Chains, Soul Asylum, Spin Doctors a dalšími; během šňůry se opět vzájemně rozhádali a často i poprali. "Byli jsme strhaní z cestování. Nejsme lidi, co by spolu vydrželi dlouho pohromadě. Být v téhle kapele je někdy jako být v nefungující rodině," vyjádřil se Mark Lanegan. Když se proto začátkem roku 1994 vyčerpaní sešli ve studiu na natáčení další desky, nemohlo to dopadnout dobře: nakonec veškerý materiál kromě jedné písně (Dying Days) smetli ze stolu. Rok 1994 tak znamenal další pauzu, v níž Lanegan za asistence Barretta Martina, Mike Johnsona a dalších vydal druhou sólovku Whiskey For The Holy Ghost a zároveň vypomohl na Above, dosud jediném albu Mad Season, projektu Barretta Martina, Layne Staleyho (Alice In Chains) a Mike McCreadyho (Pearl Jam). Ostatně říká se, že se Mad Season přejmenovali na Disinformation a Staleyho nahradil právě Lanegan. Barrett Martin se rovněž věnoval své instrumentální superskupině Tuatara, v níž kromě něj hraje například Peter Buck z R.E.M. Na soundtracku k filmu True Lies se pod jménem Screaming Trees objevila skladba Darkness, Darkness. Při tak široké mimoskupinové aktivitě, která dále obsahuje výpomoci přátelům (Mike Watt), účasti na kompilacích (Hype!, Sub Pop 200) a podíly na nejrůznějších tribute albech (Sonics, John Lennon, Willie Nelson...) je div, že se Screaming Trees vůbec kdy sejdou dohromady. Začátkem následujícího roku se kapela očištěná od hněvu dala do práce na předtím 'potraceném' albu, produkovaném tentokrát George Drakouliasem (Black Crowes, Jayhawks). Následnice Sweet Oblivion se jmenovala Dust a vyšla v létě 1996. "Kdysi to s náma bylo jako 'hej, někdo nám za to dá prachy, pojďme udělat desku!'. Teď jsme konečně chtěli udělat něco, co by i za deset let znělo pořád stejně dobře. Chtěli jsme něco nadčasového," vyjádřil se k netypicky velké pauze mezi alby Van Conner. Desce se dostalo zatím vůbec nejlepších ohlasů, ačkoliv podle mého názoru Sweet Oblivion nepřekonala a asi ani nemohla. Je jemnější, zadumanější a zdaleka ne tak nasraná (i když taková Gospel Plow...); ovšem na druhou stranu, neuvěřitelná melancholická hymna Sworn And Broken s obrovskými sbory v refrénu patří mezi to nejlepší a nejpříhodnější, co si v těchhle smutných zimních časech můžete pustit, a All I Know zní jako akustická verze nejlepších momentů 'Sladkého zapomnění'. Na Dust je také slyšet plno nezvyklých nástrojů jako například sitár a mellotron, a také plno hostů, mezi nimiž figuruje Chriss Goss (Masters Of Reality), Benmont Tench (klávesista Toma Pettyho) nebo opět Mike McCready. Screaming Trees si splnili velký sen, když v rámci Lollapaloozy '96 hráli na jednom pódiu s Ramones. Následovala další tvůrčí pauza, obnovení sólových projektů a už třetí, tradičně jemné a bolestné Laneganovo sólové album Scraps At Midnight (1998). Od Dust už uteklo dva a půl roku a začíná se šuškat, že stromy zase nabírají dech ke křiku... >Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007