Každodennost: vyrovnání se s modernitou a vize jejích důsledků (esej s využitím zejména IV. oddílu knihy Anthony Giddense Důsledky Modernity) (19.09.2000) (Sociologické reflexe modernity - Doc. Karel Müller) Motto: Je to jedno z těch míst, jaká se v Itálii často vidí, místo, kde to nevypadá jako v Itálii. (Michelangelo Antonioni-Kuželník u Tiberu) Ve čtvrtém oddílu své knihy Důsledky modernity Anthony Giddens rozebírá způsoby a mechanismy, jakými se dnešní člověk vyrovnává se situací rozvinuté modernity, se kterou je nutně každodenně konfrontován. Nejprve jsou diskutovány otázky osobní důvěry a identity, v druhé části oddílu pak autor tematizuje vyrovnávání se se současnými riziky, jejichž specifikem je globálnost. Pracuje se zde s termíny, vysvětlenými v předchozích částech knihy - mezi klíčové patří abstraktní systém, časoprostorové rozpojení, ontologické bezpečí, důvěra či tvářný a beztvářný závazek (vztah). Modernitu samu vidí Giddens jako dynamický systém, jehož charakteristikami jsou cirkularita, reflexivita a orientace na budoucnost. I. Důvěra a vztahy ůTransformace intimity Základní rozdíl mezi každodenní individuální důvěrou doby předmoderní a moderní vidí Giddens v tom, že zatímco dříve člověk ve většině situací důvěřoval konkrétnímu člověku, dnes je nucen důvěřovat institucím, abstraktním systémům. Tento posun Giddens nazývá transformací intimity. Jestliže například letíme letadlem, ocitáme se v prostředí, kterému na technické úrovni naprosto nerozumíme, a proto nám nezbývá než důvěřovat abstraktnímu systému, který toto prostředí vytvořil a provozuje je (letecký průmysl, letecké společnosti); jinak bychom přišli o k životu nezbytně nutný pocit ontologického bezpečí. Tento pocit však vzniká z důvěry osobní (má základy ve vztahu matka-dítě) a ne z důvěry ve stálost věcí. Důvěra v abstraktní systémy je navíc jednostranná (bez zpětné vazby) a neintimní, na rozdíl od vzájemné a intimní důvěry mezilidské - proto mají takovou důležitost lidé v takzvaných přístupových bodech, v nichž probíhá kontakt mezi člověkem a systémem. V případě letadla je to jeho obsluhující personál, který má však o techologické stránce provozu představu jen o málo přesnější než řadový cestující. Klíčovou vlastností důvěry v době modernity se tedy stává její "slepost". Jak se však ukáže dále, důvěra v neosobní principy, instituce a v anonymní druhé nemůže zastoupit základní důvěru, nepostradatelnou pro sociální existenci - a tato základní důvěra se proto i nadále odehrává na úrovni mezi jednotlivými osobami. ůDůvěra a osobní vztahy Není pravda, že by v modernitě zcela vymizely vztahy na interpersonální úrovni a došlo k paušálnímu odcizení. "Rozvoj modernity jako rozklad starých forem 'pospolitosti', jehož výsledkem jsou narušené osobní vztahy v moderních společnostech" (str. 105) coby stanovisko z konce 19. století, které má dodnes své zastánce, Giddens vyvrací. Proti tezím o "přeinstitucionalizování" veřejného života, obratu k osobní subjektivitě a o sociálním životě zbaveném smyslu staví fakt, že rozvoj nových prostředí (velkoměst) přinesl i nové formy pospolitosti. Giddens ukazuje, že namísto k rozpadu osobních vztahů došlo opět (jako v případě důvěry) spíše k jejich transformaci. Vyvázání pospolitosti z kontextu místa je samozřejmou součástí obecného časoprostorového vyvázání, kterým se modernita vyznačuje; stejně tak není třeba dále rozvádět ani pokles důležitosti příbuzenských vztahů ve společenském životě. Složitější proměna postihla pojem "přítel". V předmoderní době, kdy se člověk neustále pohyboval na důvěrně známé půdě a v relativně omezeném prostoru i okruhu lidí, přítel znamenal zejména spojence proti cizímu, neznámému. V tomto kontextu neexistovaly "neutrální" osoby, svět se dělil pouze na známé-přátelské a neznámé-nepřátelské. V tomto kontextu se na osobu přítele pevně vázal požadavek cti a upřímnosti. V modernitě však přítel znamená toho, kdo vystupuje z každodenní neutrální šedi cizího a neznámého a stává se jejím protikladem. Přítelova klíčová funkce spojence proti vnějšímu světu byla nahrazena funkcí toho, kdo chrání moji emocionální pohodu, a proto je namísto cti a upřímnosti u přítele požadována osobní loajalita a autenticita. ůBudování osobní identity; vztah jako projekt Bylo již řečeno, že nepostradatelná základní důvěra probíhá na mezilidské úrovni, jakkoliv je v běžném každodenním životě mnohem častěji uplatňována důvěra v neosobní abstraktní systémy. Giddens však vyvrací rozšířené stanovisko, které staví tyto dva druhy důvěry proti sobě. Podle něj i zde platí jedno ze specifik modernity - prolínání intenzionálního s extenzionálním - a proto se u každého člověka osobní život a abstraktní systémy složitě prolínají na mnoha úrovních. (Giddens v celé knize vystupuje jako zastánce konsensuálního přístupu, když se v mnoha otázkách snaží hledat ambivalence, slučovat zdánlivé protiklady, obrušovat extrémy a nalézat kontinuitu; staví se tak proti postmoderní koncepci. Nejmarkantnější je toto hledání ambivalence a vnitřní provázanosti v kapitole Fenomenologie modernity. Tam Giddens přirovnává modernitu k "molochovi", na němž se coby laici řítíme vpřed s omezenou možností ho řídit, kolísajíce mezi ontologickým bezpečím a existenciální úzkostí. Tento moloch není popisován jako integrovaný, nýbrž jako plný vnitřního pnutí a nesourodostí. Mezi klíčové protikladné atributy molocha modernity patří vymístění a znovunavázání, intimita a neosobnost, expertiza a znovuosvojení, uzavírání se do soukromí a angažovanost.) Podle Giddense moderní člověk získává základní důvěru ze dvou mechanismů: z poznávání sebe sama a z vztahů, koncipovaných jako projekt. Zatímco v předmoderní době totiž byla důvěra ve vztazích předem dána (vztahy se odehrávaly drtivou většinou v prostoru rodiny a uzavřené komunity), dnes je třeba ji ve vztazích získávat a vytvářet. Osobní vztahy v modernitě proto musejí být budovány, a to na základě vzájemnému otevření se jeden druhému. (To umožňuje jakási nová ritualita, která sestává z mechanismů etikety, jako je například takzvaná zdvořilá nepozornost. Tyto otázky Giddens diskutuje v třetím oddíle své knihy.) Otevření se druhým však nelze dosáhnout bez předchozího důkladného sebepoznání. Tuto reflexivitu na osobní úrovni Giddens zasazuje do obecně reflexivního charakteru modernity a popírá tak další rozšířenou tezi, která zaobírání sebe samým považuje za hedonismus vyplynuvší z rozpadu pospolitosti. Poznávání sebe sama proto není uzavřením se před světěm, nýbrž jeho osvojováním. Sebepoznáním a osobními a erotickými vazbami k druhým pak člověk buduje důvěru, skrz niž realizuje své já. II. Rizika Jestliže doposud byla řeč o tom, jak se modernita projevuje na lokální úrovni (přístupové body, transformace osobních vztahů), další otázkou se stává, jaký mají na jednotlivce dopad projevy globální. Těmi jsou myšlena zejména globální rizika jako ekologická katastrofa nebo jaderný konflikt. Základní změnou, kterou tato rizika přinášejí do našeho existenciálního pocitu, je konec platnosti vědomí, že život druhu překračuje život jednotlivce. Proto dnešní člověk nese nejen "tradiční" úzkost z vlastní individuální smrti, nýbrž i úzkost ze zániku celého druhu a celého známého světa. ůSpecifika rizik modernity Modernita vytváří rizika, jejichž specifika jsou zásadně odlišná od specifik rizik doby předmoderní. Jako první Giddens uvádí intenzitu rizik: globální rizika svým celosvětovým dopadem způsobila, že "neexistují žádní druzí" a že "Černobyl je všude" - jinak řečeno, že případné následky poneseme všichni, protože v tomto případě již nejsou žádné hranice mezi privilegovanými a neprivilegovanými. Dalším specifikem je rozšíření rizik celosvětově, takže je nelze kontrolovat lokálně. Vznikají stále nová rizika, vyplývající z vzniku nových prostředí - "socializované přírody". Rizika zároveň rostou s mírou uzavřenosti institucializovaných prostředí, která je vyvolávají: sem patří například obrovské nadnárodní trhy, jejichž pohyby ovlivňují miliony nezúčastněných lidí. Charakteristické pro globální rizika je i to, že pro ně vlastně nemáme měřítka, precedens, srovnání: hrozí nám obrovské katastrofy a přitom se zatím nikdy nestaly a stále nestávají. Nesmí to však znamenat, že by přestalo působit takzvané "zastrašování", které nám pomáhá rizika si i nadále uvědomovat. Klíčovým specifikem globálních rizik je pak to, že jsou laiky jako globální rizika skutečně vnímána, byť má na druhou stranu neustálé vědomí možnosti celosvětových katastrof na lidskou mysl po čase otupující účinek. Zatímco dříve byla rizika "krytá" náboženstvím nebo magií, dnes může tyto instituce zastoupit snad jen pověrčivost, která však není veřejně přijímaná. Samostatnou kapitolou je způsob, jakým si rizika uvědomujeme: je rozdíl mezi tím, jakým způsobem riziko vnímá laik a jakým příslušný expert. Důležité zároveň je, že i laici jsou si vědomi mezí expertizy. ůOntologické bezpečí a adaptační reakce Existence současných globálních rizik je nevyhnutelná, stejně jako to, že se v podstatě ocitají mimo kontrolu. Taková rizika podstupujeme vědomě s neméně silným vědomím, že za ně nikdo nemá přímou osobní odpovědnost. Tak zásadní rizika, jakými je ekologická nebo jaderná katastrofa, však nelze skutečně reflektovat neustále, jakkoliv nad námi neustále "visí": každodenní vědomí katastrofy by nás totiž připravilo o nezbytně nutný pocit ontologického bezpečí. Z "existenciální pasti" vědomých rizik lze uniknout soustředěním se na běžné každodenní "provozní" problémy nebo oprošťujícím pocitem osudovosti. Je totiž poněkud paradoxní, že ve vysoce racionální modernitě mají i nadále svou roli iracionality jako štěstěna nebo osud. Tyto úniky však působí pouze krátkodobě a rozhodně nejsou řešením: s globálními riziky je třeba se nějakým způsobem vyrovnat. Rozlišují se zde čtyři způsoby, které ovšem lze chápat pouze modelově, protože v jejich "čisté" formě je u nikoho nenajdeme. Giddens jako zastánce ambivalence v modernitě totiž tvrdí, že v době, která neustále osciluje mezi pojmy jako důvěra a riziko nebo možnosti a nebezpečí a kdy již nikdo není zcela mimo systém, každý člověk ony čtyři postoje střídá podle potřeby a situace. Jako první Giddens uvádí "pragmatické přijetí", které spočívá právě v soustředění se na každodennost, ovšem s vědomím její možné dočasnosti. Na druhé místo staví emocionálně přitažlivý "trvalý optimismus", těžící z osvícenecké tradice víry v prozřetelný zdravý rozum. "Cynický pesimismus" znamená utlumení emocí cynismem, nezřídka spojeným s černým humorem, a může znamenat i anachronický návrat k užívání "tady a teď". Čtvrtým způsobem je "radikální angažovanost", bojovný přístup, nespoléhající se na racionalitu, analýzu a diskusi. Zde je podstatná návaznost na sociální hnutí, která Giddens v další části knihy uvádí jako jednu z klíčových složek, jež budou hrát roli v dalším vývoji moderní společnosti. III. V kapitolách, kde se předjímá budoucnost modernity, Giddens definuje svou politologickou koncepci utopického realismu, slučujícího konzervativní tradici politiky pro život (pozeice: etika osobního, politika seberealizace) s radikálnější emancipační politikou (zavedení spravedlnosti a rovnosti). Jednou z klíčových tezí utopického realismu je, že moc je nutná a musí být koordinovaná; proto nelze předpokládat výraznější proměny v systému systémech politické moci, zároveň se však dá očekávat mimo jiné rostoucí důležitost sociálních hnutí. Giddens zde navazuje na jednu ze svých os modernity, spojující uzavírání se do soukromí a angažovanost. Sociální hnutí jsou podle něj důležitá právě proto, že jako radikální způsoby angažovanosti ukazují možné cesty budoucím transformacím. K vlastnímu nastolení nových trendů je však kromě hnutí potřeba i podpory veřejného mínění, národních vlád, nadnárodních organizací atd. Hnutí Giddens dělí opět na čtyři skupiny: na dělnická hnutí (jsou pevně vázaná na kapitalismus), demokratická hnutí (dohlížejí na činnost moderního státu), mírová hnutí (dohlížejí nad prostředky násilí) a na ekologická či alternativní hnutí (stavějí se proti rizkům průmyslového vývoje a umělého prostředí vůbec). Čtyři charakteristiky má i Giddensova vize, kudy se modernita bude ubírat v budoucnosti. Utopickou složku jeho politologické koncepce zastupuje postnedostatkový systém, předpokládající globální přerozdělení majetku, a reálná možnost demilitarizace, vyplývající z rozšíření instituce národního státu po celém světě, z čehož plyne, že už není co dobývat. Realistická složka obsahujue předpoklad mnohovrstevné demokratické participace, která znamená organizaci občanů na nižší i vyšší úrovni než je národní stát. Relativně reálný je i koncept humanizace techniky, který požaduje "čelit nejen vnějším důsledkům, ale také logice nespoutaného vědeckého a technického rozvoje" (str. 150); zde jako by Giddens předvídal protesty proti klonování. Letošní schůzka hlav států v New Yorku zároveň podobným způsobem potvrzuje (nejen) Giddensovu představu vzniku koordinovaného globálního řádu, která je součástí vize postnedostatkového systému. Čtyři rizika případného vývoje modernity jsou pak podle Giddense růst totalitní moci, úpadek životního prostředí nebo ekologická katastrofa, nukleární konflikt nebo válka velkého rozsahu a selhání mechanismů ekonomického růstu. Důsledky modernity byly psány v době značných politických změn a nestálostí koncem 80. let, kdy se skutečně zdálo, že "možnost ekologické katastrofy je méně bezprostřední než riziko velké války" (str. 152), zatímco dnes je poměr sil opačný. Přesun jaderného arzenálu do zemí Asie však zároveň potvrzuje Giddensův argument o celosvětovém rozšíření modernity, který je obsažen v závěrečné kapitole Je modernita západním projektem?. >Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007