Formy vědění v podmínkách rozvinuté modernity (esej s využitím zejména III. oddílu knihy Anthony Giddense Důsledky Modernity) (14.06.1999) (Sociologie vědění - Doc. Karel Müller) Třetí oddíl Giddensových Důsledků modernity rozebírá na důvěře založený vztah moderních lidí k abstraktním systémům, které nejvýznamnější měrou ovlivňují současný život. Vztahy důvěry jsou základem pro časoprostorové rozpojení a vyvázanost (atributy modernity, které Giddens vysvětluje v předchozích kapitolách). Rozlišuje vztahy (závazky) beztvářné - tedy "nepřímé", zprostředkované - a tvářné (bezprostředně utvářené); beztvářné závazky jsou typické pro vztah občan-abstraktní systém, zatímco bezprostředně utvářené závazky se týkají vztahů mezi jednotlivými osobami. Médiem pro navazování bezprostředně utvářených vztahů je takzvaná zdvořilá nepozornost ("šum" na pozadí, umožňující vzájemnou důvěru). Specifikem vztahů občan-systém jsou pak přístupové body neboli jakési body kontaktu dvou prostředí. V další kapitole třetího oddílu Giddens rozebírá vzájemné postavení a vztah laiků ("řadových občanů") a expertů (zástupců abstraktních systémů). V kapitole Důvěra a ontologické bezpečí pak na psychologické bázi detailně analyzuje hluboce zakořeněnou lidskou potřebu důvěry, umožňující vůbec existenci individua jako takového, a vznik takovéto důvěry, počínající už od narození a od prvních mezilidských vztahů. Poslední kapitola srovnává prostředí důvěry a rizika v předmoderních a moderních prostředích: tematizuje přesunutí těžiště vztahů od příbuzenských k osobním, posun od místních k abstraktním systémům, odklon od celkové kosmologie k zaměření na budoucnost, srovnává někdejší a dnešní rizika lidského násilí a přírodních katastrof a konečně vytváří paralelu hrozby ztráty boží milosti se ztrátou smyslu existence. Klíčovým pojmem Giddensova textu je důvěra, přičemž "důvěry se lze dožadovat pouze tam, kde je nevědomost" (str. 83). Tento motiv, ve spojení s dalšími, vede k následující tezi: v moderním světě, jakkoliv je tento vystavěn zejména na vědeckém technicko-instrumentálním vědění, je klíčovým typem (masového) vědění vědění instinktivní. Je to zapříčiněno zejména dominancí všudypřítomných expertních systémů, do jejichž "střev" je schopna nahlédnout jen privilegovaná vrstva expertů, z nichž málokdo navíc rozumí širší oblasti než jakou pokrývá jeho kvalifikace. Vznik a vývoj expertních systémů byl zapříčiněn rapidním rozvojem věd do šířky i hloubky v posledních dvou stoletích, který v důsledku vedl k tomu, že objem současného (vědeckého) vědění je naprosto nepojmutelný jednotlivcem. Expertní systémy (např. vláda, ekonomika, v podstatě jakákoliv vyspělá technologie atd.) vyrostly do "božstev", sídlících na "nepřístupných horách", nedosažitelných jednotlivým lidským rozumem, a to i tehdy, pokud je daný jednotlivec v daném oboru erudovaný (to je způsobeno diverzifikací a vnitřní složitostí oborů). Lidem tedy nezbývá než se v životě mezi těmito nepřístupnými abstraktními systémy řídit instinktem: pokud přeženeme přirovnání, můžeme říci, že šance současníka na přesvědčení bankovního úředníka, aby mu vydal cizí peníze, je podobná šanci neandrtálce na přesvědčení medvěda, aby ho neroztrhal. Reakcí na stoupající složitost systémů, globalizaci, vyvázanost, odcizení a jiné jevy moderní společnosti je vedle spolehnutí se na instinkt i jakýsi nový rozvoj rituality: jako příklad Giddens uvádí takzvanou zdvořilou nepozornost nebo anonymní pohled coby mechanismy, fungující při setkání s cizím člověkem. Tyto rituály mají za účel dát najevo, že nemám nepřátelské úmysly, a navodit právě zmiňovanou vzájemnou důvěru. Jak bylo uvedeno, svět je čím dál tím složitější, zatímco kapacita vědění člověka zůstává omezená. Vědění je zároveň zesložiťováno jakousi dvojitou zpětnou vazbou: každý další poznatek je ihned zapojen do praxe a vede k dalším poznatkům, což Giddens nazývá reflexivitou modernity. "Jsme vrženi do světa, který je plně ustaven pomocí reflexivně ustanoveného vědění a ve kterém si současně nikdy nemůžeme být jisti tím, že kterýkoliv z prvků toho vědění nebude revidován," píše Giddens (str. 41). "Modernita sama je hluboce a vnitřně sociologická," (str. 43) čímž se míní, že samo poznávání světa svět zároveň mění. Vědění přestává být neochvějnou jistotou (jak tomu bylo u pozitivistického přístupu): rozvoj technického vědění se setkal se svými hranicemi a paradoxně vedl k dominanci vědění instinktivního (metafyzického). Povaha moderních institucí je založena na důležitosti důvěry lidí v abstraktní systémy. Lidem jednak nic jiného nezbývá (prostě řečeno, nikdo dnes nemůže rozumět všemu a musí tedy důvěřovat), jednak jim vztah založený na důvěře vyhovuje. Laici spoléhají na abstraktní systémy nejen pro pocit bezpečí jako v předmoderní době, ale i kvůli propočtu prospěchu a rizika z důvěry plynoucích (str. 79). Lidé v důvěře a nevědomosti vyhledávají takzvané ontologické bezpečí: nechtějí vědět příliš, aby se nemuseli zbytečně strachovat. Giddens uvádí případ pacienta, který by se jistě necítil tak bezpečně, kdyby věděl o všech nemocničních praktikách. Člověku zároveň vyhovuje totalita, protože ho zbavuje nutnosti volby: dřívější totalita náboženská a politická ustoupila jisté formě diktatury moderní techniky, která vůči jedinci dokonce ani nečiní nárok na to, aby technice porozuměl. Pocit ontologického bezpečí je tedy záležitostí mnohem více emocionální a instinktivní než kognitivní, což vyplývá už z povahy dnešního světa (nevyvratitelnost solipsismu, stálá možnost jaderné války a podobně). Modernita a globalizace navíc vede k tomu, že jsou lidé bezprostředně ohrožováni i jevy, o nichž nevědí (možnost ekologických katastrof: kdo může něco tušit o skrytých praktikách podniku, který se třeba nachází v těsné blízkosti). Lidská důvěra v abstraktní systémy je založena na technickém _nevědění_ a je proto vystavěna iracionálně, zatímco systémy, založené na technickém _vědění_ na racionální výstavbě spočívají, byť nikdy nemohou zcela eliminovat například faktory náhody. Důvěra v sebe, v systém a v ostatní jedince musí být neustále rituálně obnovována a aktualizována a směřuje do budoucnosti; zde je možno vidět paralelu s archaickými systémy, které cyklickými rituály naopak obnovovaly minulost, ale v zásadě šlo o stejné ujišťování se o smyslu existence. Zatímco skutečný zdroj lidské důvěry je v abstraktních systémech, pro člověka je důležitý i kontakt s takzvanými přístupovými body systému, tedy s tvory z masa a kostí, který (kontakt) spočívá v bezprostředně utvářených závazcích. Hraje zde roli etiketa, která opět odkazuje k ritualitě. Giddens říká, že přístupové body jsou nejzranitelnější částí systému (mimo jiné i proto, že v nich probíhá komunikace, a ta znamená moc - Scheler). Mohou změnit důvěru konkrétního člověka v systém a tak i vědění tohoto člověka: neschopný opravář nepřímo přinutí laika, aby se opravování naučil buď sám, nebo se používání daného přístroje vzdal. Pomocí přístupových bodů je vědění ve vztahu laik-expertní systém odstupňováno: mezi laika a systém jsou včleněny sféry "jeviště" a "zákulisí", přičemž osoba v pozici přístupového bodu (který je právě onou "divadelní mezifází") svým věděním nepatří ani do sféry laika, ani do sféry systému. Dokonce i uvnitř systému mohou nastat nesrovnalosti, když dojde k vzdálení experta od expertizy, tedy k špatné interpretaci. Úcta k vědeckému (racionálnímu) vědění je nám vštěpována už od základní školy. V dospělosti pak vede k důvěře v abstraktní systémy, na vědeckém vědění konstituované. Jistá zpochybnitelnost uvnitř systému může být člověku odhalena pouze tehdy, když dospěje do stadia experta; jinak jeho vztah k systémů zůstává na pozicích nevědomosti, skepse a důvěry. Jde o důvěru nevědomou, každodenní a vynucenou, ale přitom ještě nejde o závislost: špatná zkušenost s přístupovým bodem může vést k rezignovanému cynismu, popřípadě k odpoutání od systému v rámci možností (str. 84). Nevědomost a každodennost důvěry v systémy (nezřítí se na mě dům, protože architekti vědí, co dělají) vychází z vlastní důvěry v relativní trvalost vlastní existence a světa: vím, že mi dům může kdykoliv shořet, ale věřím/doufám (=důvěřuji), že se to nestane. Giddens dále detailně rozebírá nutnost ontologického bezpečí pro lidskou psychiku. Důvěra ve svět, v ostatní a v rutinu je nutkavá psychologická potřeba. Žijeme pod stálou (víceméně) reálnou hrozbou katastrof, v nedokazatelnosti vlastní existence atd., ale přesto si tuto tíži uvědomujeme jen zřídka, neboť by bylo příliš náročné s ní žít. Ty, co se úzkosti z reálných hrozeb zbavit nemohou, pokládáme za nemocné. Ontologické úzkosti jsme zbavováni základní dávkou důvěry, poskytnutou matkou už v kojeneckém věku. Důvěra v lásku pečovatele, ve vlastní existenci a v reálné trvání věcí je pak primárním předpokladem dospělé důvěry v abstraktní systémy. Zde Giddens definuje dva protiklady důvěry. Prvním je nedůvěra jakožto nedůvěra v systém, v ostatní lidi (viz zmíněné špatné zkušenosti s přístupovými body, vedoucí k rezignaci, cynismu nebo odpoutání od systému). Druhý protiklad se týká oné v dětství (ne)získané esenciální důvěry, je proto spíše než jejím protikladem jejím nedostatkem; ten ústí v existenciální úzkost a strach. Naším úkolem je pak vyrovnat se s nároky na vědění, které na nás nakládá modernita. V existenciálních úzkostech lidem dříve pomáhala zejména víra (tedy náboženské vědění, slibující spásu), zatímco dnes v této roli figuruje instinktivní metafyzické vědění, předpokládající smysl a funkčnost abstraktních systémů. V předmoderním světě lidé zažívali existenciální úzkost "existenčního" typu - tedy strach o vlastní existenci, reálně vyplývající z tehdy běžných válek a lokálních pohrom. Oproti tomu existenciální úzkost moderního člověka by se dala trochu kostrbatě nazvat "existencialistická": zatímco války a katastrofy se nad námi nyní vznášejí spíše latentně, důležitějším problémem je pro nás ohrožení _smyslu_ naší existence jako takové. Úzkost z bytí moderního člověka je osobnější, vnitřnější a skrytější, což může být vnímáno jako paralela k sekularizačnímu procesu. Jak bylo demonstrováno, důvěra v abstraktní systémy nezávisí na konkrétních znalostech (vědeckém myšlení), ale na důvěře (metafyzické myšlení). Abstraktní systémy zároveň hrají roli jakýchsi božstev. Jak Giddens rozvádí na str. 100, ve světě, kde je většina rizik působena člověkem, není místo pro bohy a víra ve štěstěnu pak symbolizuje jen jakéhosi "zbytkového" bůžka. Tradice se mění v rutinu. Náboženská víra a víra v kosmologický systém jsou od dob psychoanalýzy vysvětlovány jako transformovaná důvěra v rodiče. "Náboženská kosmologie je nahrazena reflexivně organizovaným věděním, jež je vedeno empirickým pozorováním a logickým myšlením a zaměřeno na materiální techniku a sociálně utvářené symboly a praktiky (str. 99)." V moderní době došlo v důsledku oddělení času a prostoru a vyvázání k posunu důvěry od konkrétního místního kontextu k intuitivitě; zároveň se i moderní vědění stalo mnohem instinktivnější a "měkčí" (na rozdíl od pozitivistického přístupu, založeného na tvrdých datech). Rovněž rizika i možnosti přestaly být vázané na konkrétní kontext a zglobalizovaly se (povodeň na jedné řece a hrozba lapků v lese za humny versus tání ledovců a mezinárodní terorismus). Na základě těchto faktů lze tvrdit, že během moderní doby došlo k přeskupení významů v mezích tří základních typů vědění (tedy vědeckého, náboženského a metafyzického). Tradiční (veřejné, závazné) náboženství již nedokázalo řešit problémy současného světa (eutanázie, interupce, plánované rodičovství...) a redukovalo se na osobní víru, vyznání. Náboženská kosmologie byla nahrazena vědeckým věděním. A konečně došlo k masovému nástupu metafyzického vědění na bývalé pozice vědeckého racionálního chápání světa i na pozice náboženské symboliky. Základními principy této "rošády" vědění jsou proto sekularizace, vedoucí k individualizaci a zintimnění náboženství, a abstrakce vědeckého vědění, způsobená enormním nárůstem kvant znalostí, který měl za efekt laickou neprůhlednost a odtržení vědecké sféry do "náboženských sfér". Modernita, zabydlená laiky (protože každý expert dokáže obsáhnout maximálně několik z mnoha expertních diskursů a zůstává tedy stále laikem), oplývá obrovským množstvím instinktivního "intuitivního a emocionálního" vědění (jímž je vlastně jakákoliv důvěra), která jednotlivcům umožňuje orientaci v sobě, mezi ostatními i mezi abstraktními systémy. (Podle Schelera je instinkt schopností orientovat se mezi lidmi a odlišovat se od druhých.) Proces, ve kterém metafyzické myšlení nahradilo od reality odtržené náboženské, popsal už Comte; následovalo zmíněné zintimnění náboženství na víru a jeho nahrazení novým náboženstvím - vědou. K zneprůhlednění vědy a jí konstituovaných expertních systémů přispěla stále složitější dělba práce, vedoucí k tomu, že žádný z článků výroby nebyl s to obsáhnout celý proces. Vznik moderních národních států je tedy vlastně podobným procesem jako vznik složitých průmyslových odvětví: v obou případech bylo zapotřebí zajistit koordinaci a uspokojení potřeb všech článků. Posun metafyzického vědění na pole náboženského předpověděl Weber, když přirovnal pozici proroka k prostředníkovi, v moderním kontextu byrokratovi. Podobnou analogii lze vést v případě dnešních mamutích ekologických organizací, které protestují proti systému a přesto se od něj už nikdy nebudou moci odtrhnout - podobně jako středověcí reformátoři. Jestliže Locke tvrdil, že racionálním poznáním se poznává Bůh, pak to platí právě v situaci, kdy se Bohem stala racionalita; a právě na intuitivním poznávání, které je v Lockově pojetí nejvyšší a nejpravdivější, spočívá nyní naše orientace v realitě. Pak je jen přirozené, že se metafyzické vědění, dříve považované za absolutní, nezávislé na času, prostoru a kontextu, v (post)moderní době na kontext výrazně připoutalo. >Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007