Výpisky z knihy Jana Sokola "Malá filosofie člověka" (únor 1998) (Kořeny evropské tradice - Doc. Zdeněk Pinc) FILOSOFIE: MEZI VĚDOU, UMĚNÍM A MÝTEM -člověk "zabíjí" volné chvíle proto, že se bojí, že v nich zůstane sám se sebou; volné chvíle jsou ovšem zároveň ideální pro filosofování -posun významu scholé -> škola neboli volný čas -> povinnosti a stres -nakládat s volnou chvílí čili zaplnit ji je umění; skvěle to umějí malé děti, protože pro ně jsou událostmi i věci, které nám starším už dávno připadají banální -Platón: "Začátkem pořádného filosofování je úžas." -mýty jsou výsledkem pozorování, starostí a přemýšlení; mýtus o Slunci vysvětluje nejen jak to JE, ale i jak by to MOHLO BÝT, kdyby se něco pokazilo = varování -vědci, filosofové a děti - zvláštní společnost, v níž je všem společný právě úžas -filosofie semeništěm vědy, technologickým parkem, kde se pěstují příznivé podmínky pro vědu; věda dítětem filosofie, filosofie dítětem mýtu, "pubertální" tendence odtrhnout se od rodičů -i mýtus, filosofii, vědu a umění spojuje úžas nad světem; filosofie a věda kromě žasnutí i přemýšlejí, snaží se pochopit -dva druhy učení - poslouchat o činech druhých nebo se do toho pustit osobně; samotná první cesta hrozí pouhou siláží faktů bez získání schopnosti samostatně přemýšlet -filosofovat je třeba "na plný úvazek" JAK VIDÍME A SLYŠÍME -zrak nejdůležitější lidský smysl => rozšíření významu slovesa "vidět" -vidíme skvrny, z kterých nám vyvstávají předměty, dokonce i tam, kde nejsou (kaňka); jen u zcela neznámých objektů bez určitých tvarů "nevidíme" nic (rentgenový snímek) -nevědomky při vidění provádíme složité operace - ve fotografii vidíme 3D předměty, stůl vnímáme i při perspektivním zkreslení jako pravoúhlý, poznáme, které části objektů dávají dohromady jeden celek -člověk většinou vidí to, co už zná, takže v podstatě jen rozeznává; u neznámých věcí se snaží najít spojitost se známými - "ohnivá voda", "ohnivý kůň" -při rozeznávání jsou možné triky - kulisy v divadle vnímáme např. jako domy; automatická "korekce" tiskových chyb => vidíme často to, co máme/chceme vidět -sluch: vnímáme písničku jako celek, poznáme ji klidně transponovanou a od prostředku, aniž bychom znali noty nebo slyšeli začátek -oči se dají zaměřit a zavřít x sluch je "všesměrový" a nevypíná se zcela ani ve spánku; zrak aktivní x sluch obranný (podívat se x poslušnost); zrak podává obraz světa x sluch je smysl jazyka, řeči, komunikace -chuť, čich, hmat - "smysly na blízko" (Kant); vedlejší, ale dodávají světu punc skutečnosti -obraz i zvuk vnímáme odděleně, proto nám připadají nepřirozené a jiné, když se s nimi setkáme odděleně nebo asynchronně (zvuky ve tmě, "rozjetý" obraz a zvuk ve filmu) VNÍMÁNÍ A POZORNOST -pozornost je víc než jen (optické) zaostření; umíme si z rušivých pozadí vybírat, co chceme vidět/slyšet = intence -naše smysly se vyvinuly ve výrazně odlišném prostředí, než v jakém žijeme - v přírodě je málo pestrých věcí, moc se toho nehýbe x dnes jsme stále zahlcováni vjemy -naučili jsme se lidské vnímavosti využívat - reklamy, obaly na zboží, časopisy, pestré nápisy, voňavky... -agresivita novodobých vjemů vede k otupení schopnosti pozornosti k méně výrazným vjemům -hrozba - když si příliš zvykneme na přepestrou a přebarevnou televizi, přestaneme vnímat "obyčejný" svět, přičemž nás "dodavatel" supervjemů bude moci dostat, kam bude chtít VĚCI, SLOVA A POJMY -kamera věci nerozpoznává, robot s tím má nesmírné potíže x člověk nic než věci nevidí -zviditelňování - přirovnávání změtí k něčemu reálnému (souhvězdí, mraky, trhliny v omítce); jinak si změť nezapamatujeme -věci se nám vylupují z okolí; často to jsou předměty, které se dají oddělit od ostatních, odnést -"nic" v případě věcí znamená většinou "nic zvláštního", protože co je vlastně odprýsklý smalt? je to "věc"? -věc má většinou smysl, účel (proto také přenesený význam - "dostavte se ve věci...") -určitá prostora není jen hromada věcí, ale i věcí uvnitř těch věcí, jejich sestavení a uspořádání, vztahy a prostory mezi nimi; lidé jsou na takové uspořádání často citliví -pojmy jsou slova, která označují mnoho (ne-li všechny) věci, které mají něco společného; platí pak vždy a všude a pro všechny znamenají to samé -věci vidíme prizmatem jejich účelu, významu, vztahu k nám (nevidíme uhlohydráty ale dorty, protože je nechceme zkoumat, ale jíst); děti vidí věci ve více významech (krabička je auto i domeček) -věci mohou nést různé významy => hry, poezie, symbolika, konvence; některé věci už jsou jen významem (semafor) -se světem se setkáváme prostřednictvím významů; komplikace - tatáž věc může mít pro různé lidi různé významy -věda se ve významech snaží o jednoznačnost; dalo by se jí dosáhnout ořezáním věci na původní význam, jenže co je "věc sama o sobě"? -použitelnost vědy omezená, nicméně její terminologie vyniká reprodukovatelností a přesností; aby se nepletly další významy, používá se výrazivo neběžné až cizojazyčné -věda svou oblast vymezí a popíše pojmy, aby je pak mohla uspořádat a vztahovat se k nim -v obyčejném životě se můžeme významu dovtípit x věda, právo a administrativa ve vyjadřování usilují o maximální přesnost - vymezují pojmy tak, aby žádné pochybnosti nevznikaly; buď se ukáže prstem, nebo se stanoví přesné pravidlo, hranice -vědecké pojmy užitečné stručností, určitostí, přesností a přenosností (dají se sdělit a naučit); většinou by ale měly přijít na řadu až tehdy, když člověku nestačí jeho vlastní osobní přirozená zkušenost -člověk poznává okolní věci tím, že je přirovnává k něčemu, co už zná; k sobě samotnému = antropomorfismus, což věda nerada JAZYK A MYŠLENÍ -silný zážitek je "originál", dá se rozmotávat až prostřednictvím pojmů a slov; zážitek obsahuje všechno najednou a dohromady - musí se vstřebat, rozplést, srovnat, seřadit, až pak se o něm dá mluvit/psát -slova a pojmy jsou přítomny už v myšlení - myšlení umí "artikulovat"; od nápadu ke zralé myšlence je proto dlouhá cesta a často se ukáže, že prvotní "geniální nápad" je na nic -jazyk má pravidla; uvědomíme si je při učení cizího jazyka, u mateřského jsme se je naučili "mimochodem" - jsou to pravidla řeči i myšlení; naše vnímání světa s těmito pravidly těsně souvisí -poruchy sluchu a hlasu postihují duševní vývoj jazyka mnohem hlouběji než poruchy zraku => souvislost mezi jazykem a myšlením -zrak je zdrojem informací, základem myšlení je ale řeč -pravidla jazyka: fonetický systém, slovní zásoba (čím větší, tím lépe se myslí - umíme označit i to, co tu zrovna není), systém řazení slov do vět (přípustné kombinace, vazby, fráze...); pravidla vznikla postupně a anonymně - dědictví po myšlení předků -"vrána - letí" - jazyk nám umožňuje oddělit věci, které normálně vnímáme vždy spojeně -rody - u živých věcí obraz rodiny, jinak pozůstatky předracionálního myšlení, které tak má dosud vliv na naše myšlení: vyjadřují, co k čemu patřilo, co se vylučovalo, co s čím jak fungovalo; v každém jazyce jinak -věci vidíme tím, jak nám slouží, k čemu jsou => slovesa, reflektují nejdůležitější vlastnosti dějů, změn a činností -osoba - "on krade" bezpečné a anonymní, "ty kradeš" už vyžaduje jistou odvahu, "já kradu" krajně neobvyklé a významné; osoby nesouměrné -čas - čas ve vztahu k přítomné chvíli řeči, někdy i k jiné činnosti či ještě složitěji; osoby ostře ohraničené x časy v sebe přechází, ale nesplývají -každá gramatická kategorie je abstraktní úkon -společné, zákonité, pravidelné postupně převládá a organizuje i předešlé; čím starší, tím nepravidelnější - nejzákladnější slovesa bývají nejnepravidelnější -negace vrcholně abstraktní - odvolává se na myšlený stav, který není přítomen -přímou souvislost jazyka a myšlení pro filosofii objevil Aristoteles => logika ČLOVĚK NA SVĚTĚ -svět jako pozadí pro vyloupávané věci -svět - světlo, kosmos - krása, úprava, mundus - čistý, welt - wealth -uspořádání světa (nahoře x dole, vlevo x vpravo, vpřed x vzad) v přenesených významech (nízké jednání, vyšší postavení, vpřed = budoucnost atd.) - člověk si zakládá na své vzpřímenosti, vzdálení od země -já je vždy já-zde-teď -fyzické uzpůsobení člověka - sice vratký, ale má dvě volné ruce, spolupracuje jimi s očima -prostor ("prostírá se"); Eukleidem, Descartem a Newtonem převeden na geometrický, matematicky popsatelný model, který se už ovšem neorientuje podle našeho těla - je společný (Hérakleitos: "všichni bdící mají jeden společný svět") -člověk tvor kolektivní, potřebuje se s ostatními domlouvat - nutno sladit své světy, abychom se v nich shodli; abstrakce od sebe sama - analogie s dětským/středověkým způsobem kresby: kreslí se věci jak jsou, ne jak jsou viděny = nejdůležitější je největší, nic se nepřekrývá, perspektiva neexistuje; kreslí se věci, ne pohled na věci -dospělí to řeší pomocí plánů a půdorysů; půdorys vidíme málokdy, ale je přesný a pro všechny stejný x perspektiva pro každého jiná; nestranný pohled, objektivita -prorůstáme do okolního světa - tělo, účes, oblečení, nábytek, byt... předměty k nám "přirostou", svůj svět máme stále při sobě -Heidegger: nejčastěji máme k věcem vztah obstarávání (věcí si moc nevšímáme, jen je používáme, starat se začneme, až něco není v pořádku) -prostředí je pokračováním svých obyvatel, je v něm obtisknuta jejich pečeť, určité uspořádání; vynikne, když obyvatel umře a věci zůstanou, jako by tam stále byl; pořádek je v hlavě, až pak na stole -odstup od zkoumaného světa - vědec, turista, dítě -"být" x "mít" - není ostrá hranice mezi tím, co ještě "jsem" a co už "mám"; právo na vlastnictví patří mezi základní lidská práva -když něco máme, má i ono nás; je třeba se bránit zotročení věcmi MÝTUS A LOGOS -mýty vznikly jako tendence svět uchopit, vysvětlit, porozumět mu; původně součástmi náboženských obřadů, později zpřístupněny všem - směly se volně recitovat a zapsat -mýty jsou antropomorfní, aby byly nejpřístupnější; "lidské" příběhy -mýtem se člověk vyděluje z přírody, nahlíží do jejích božských základů; aby svět zachoval, pomáhá dobrým božstvům proti zlým (např. zahání křikem pojídače měsíce) -mýtus je projev porozumění sobě a světu; je intuitivní a celkový, symbolický (sděluje pomocí obrazů, ne pojmů), snový (iracionální, nekauzální), nepřipouští otázky, zato nabízí jistotu a bezpečí, je přesvědčivý, protože umělecky vyzrálý (dlouhá tradice; viz archetypy), je kolektivní (vlastnictví všech, spojuje kolektiv), vštěpuje člověku povinnost starat se o zachování původního "zlatého" stavu - pravzoru správného jednání (=> úcta ke starším, jsou mu blíž, a urozeným, znají svůj původ) -rituál příchodu nového roku - nejdříve se musí zrušit staré, nutně poskvrněné řády a autority, aby mohly přijít nové => všechno je posledních pár dní roku jinak, naopak -v mýtech lidé žili tisíce let - pozůstatky v pověrách a zvycích, symbolech a archetypech -logos = slovo, smysl, rozum, poměr, číslo, účet - vývoj; nový způsob rozumění světu je založen na slovu, a proto i rozumu, myšlení, poznávání, hledání nových cest -bez mýtu člověk zůstal na světě sám, jen se svým rozumem a slovem (přelom v Platónově době); místo mýtu musí jistotu poskytovat slovo, stejně jako pojí člověka s druhými místo kmenu -přežívání mýtů v umění - např. divadlo už není vzor správného chování, ale postavy jsou alespoň nositelé vzorových postojů -pojmovému myšlení pro stálou kritičnost uniká celek a smysl zkoumaného; proto se filosofie 20. století tak sblížila s uměním - stejně jako věda se už někdy nedokáže vyjadřovat popisným jazykem -pokusy o oživení mýtu jako kolektivní životní jistoty, která člověka zbavuje povinnosti myslet, se táhnou celými dějinami; čím novější, tím zrůdnější - mýtus už není sám o sobě přesvědčivý, je karikaturou sám sebe a nejen že rozum a myšlení nahrazuje, ale i potlačuje - nástroj manipulace; pozor na lehkomyslné opouštění byť těžkopádného rozumu JÁ A TY -malé dítě se zaobírá jen sebou; jedním z prvních úkolů rodičů a vychovatelů je naučit ho zajímat se i o okolní svět, protože na něm nejsme sami -na to, že jsem "já", je třeba si zvyknout -"já" definuje, kde je "zde" a "teď" -"já" je protikladem k veškerému okolí, průsečíkem nekonečných variací vztahů já x svět, a proto se stává určitějším a vzniká osoba, gramaticky první; pro dítě však je první osobou spíše druhá ("ty" = matka), pro vědu a filosofii třetí (neurčitý posluchač); "já" je první osobou pro obyčejného dospělého člověka -v běžném životě, v literatuře, poezii a v náboženství je hlavní osa "já" - "ty"/"vy"; "ty" je vždycky jeden živý člověk s vlastním jménem (dítě tak chápe i např. panenku), který se na nás dívá jako my na něj -souměrnost "já" - "ty" vyjadřuje pohled z očí do očí; Neruda: "ve dvou se rodí vážnost" - někdo ho špatně snáší, obrátí vážnost v žert; takový pohled může znamenat i agresi, "kdo z koho" -ve vztahu "já" - "ty" je odpovědnost a nutnost nejen mluvit, ale i naslouchat; vzájemná symetrie - dívám se na tebe jako ty na mě, předjímám tvoje myšlenky, zajímá mě, jak vidíš ty mě a záleží mi na tom; vztah může být i složitější a ne zcela souměrný (Kant, Lévinas) -vztah "já" - "ono" jednodušší - jednám jen "já", "ono" nemluví, není přítomno, neposlouchá; mluvím o něm, ne k němu => novověká představa vztahu "subjekt" - "objekt" neboli myslící, poznávající "já" - pasivní, poznávaná věc, předmět; mizí rozdíl mezi věcí a člověkem - zvěcnění -s jednotlivcem a malou skupinou můžu jednat jako s "ty" x větším uskupení už musím vnímat jako "je", masu; nutno si uvědomovat, že je to přístup nutný, ale náhradní, nedokonalý - riziko ztráty identity, manipulace masami atd. -ve vědě je "hromadný" vztah nutný (Aristoteles: "věda nemůže být o jednotlivém") - požadavek objektivity; člověk se někdy musí stát pouhým pacientem, diagnózou x pozor na pronikání zvěcňování do mimovědní oblasti JEDNÁNÍ A SVOBODA -bezprostřední reakce na podnět je vlastní zvířatům; člověk má i jiné možnosti - má schopnost zastavit se, přemýšlet a uvažovat; lidské jednání je víc než jen reakce na podnět -svoboda znamená, že podnět člověka nedeterminuje - má schopnost vůči němu zaujmout odstup, vyhodnotit situaci, vymyslet možnosti řešení a jednu vybrat -je to svoboda skutečná nebo jen zdánlivá? - neřešitelná otázka -jednání je víc než jen reakce - sleduje cíl, můj cíl, nevynucený okolnostmi -člověk má schopnost cílevědomosti - směřovat za vzdáleným cílem, který nemám přímo před očima; v přírodě je s touto schopností osamocený - všímá si podobných jevů (pavoučí sítě, bobří hráze, včelí úly) -reakce je odpověď na příčinu x jednání se zaměřuje na cíl, který teprve přijde; pokud je vyvoláno příčinou, přesahuje ji -za svobodné, nevyprovokované jednání neseme odpovědnost; někdy může být nepříjemná - někdy má člověk tendenci své svobody se obávat a vzdát se jí -svoboda mi dává výhodu neodhadnutelnosti, a proto je pro mne překážkou svoboda cizí => odvěká tendence omezovat svobodu druhých; je proto svoboda zdrojem chaosu a bojů o moc? -svobodné je pouze jednání s chladnou hlavou, s odstupem, jinak je to pouze reakce na vztek; svoboda znamená přemožení vášní - hlavní téma pozdně antické (stoické) filosofie; svoboda je úzce spojena s rozvahou -v občanské společnosti se u člověka předpokládá svobodné jednání; v soudnictví se proto zjišťuje, jestli byl pachatel "při sobě" - opírá se o přesvědčení, že člověk je v zásadě dobrý a špatné věci dělá, když při sobě není -svoboda působí potíže ve vědě - to, co se děje bez vysvětlitelných příčin, nemá cenu zkoumat; pokud je nutné se svobodou při zkoumání počítat (historie, sociologie...), je třeba ji zjednodušit (reakce na stimuly), ale je nutné mít na zřeteli, že skutečnost je složitější -např. historik nebo politolog musejí u objektů svých pozorování (lidí) svobodu předpokládat, ač se lidé ve velkých množstvích chovají determinovaně a nesvobodně; podmínit a způsobit jsou dvě různé věci -Freud: nevědomí, Jung: kolektivní nevědomí, archetypy; člověk a jeho jednání jsou zčásti podmiňováni sami sebou a minulostí svého druhu HRA -lidé hru potřebují; ani diktátoři jim ji nevzali -hra není "jen tak", jinak by nefungovala -hra je hrou proto, že přehrává skutečný život, vytváří jeho model, vlastní svět; k hrám se často převlékáme a hrajeme na zvláštních, k tomu určených místech - svět hry se podobá posvátnému -hra je omezena v prostoru a čase, oddělena od života; žádné přímé vazby mezi životem a hrou, kdokoliv může být čímkoliv; výsledek hry platí jen v jejím světě, nepřenáší se ven (nemůžu poroučet šéfovi, jen proto, že jsem nad ním vyhrál v tenise) -hra vždy zdůrazňuje nějakou stránku života, kterou si tak můžeme ve zidealizovaných podmínkách bez obav z následků procvičit; ve skutečném boji pravidla neplatí, tady si je můžeme dovolit, protože když se skončí, jako by se nic nestalo -přítomností pravidel a soudce se hra liší od života, stejně jako nekompromisní snahou spravedlnost, kterou umožňují zjednodušené podmínky; spravedlnost je ve hře důležitá -hra je přehledná a má omezení, ale omezení povzbuzuje tvořivost (např. v šachu konečná šachovnice a konečný počet kombinací, v hudbě tónický systém) -různé hry mají různé pochopení spravedlnosti (např. v tenise ten, kdo prohraje hru, ztratí i všechny v ní vyhrané míče, což sice vypadá nespravedlivě, ale dodává napětí a realističnost) -hra je neustálé střídání aktivního ("svobodného") jednání (rozvíjení vlastního plánu) a reakcí na cizí jednání (cizí plán je nám překážkou); hra je tedy střetávání svobod, ve kterém můžeme vybít svoji přirozenou tendenci k potlačování svobody toho druhého; na tom nám záleží víc než na vítězství, proto si vybíráme rovnocenného soupeře a k vítězství potřebujeme i kus štěstí -učíme se nejen slavně vítězit, ale i důstojně prohrávat ŘEČ JAKO HRA -nejvlastnějším místem jazyka je řeč, mluvení, rozhovor, kde vyvstává, jak a k čemu ho užíváme = pragmatika (gramatika jsou jen pravidla, a pravidla "existují", jen když je někdo používá) -řeč i hra jsou soubory pravidel a možností, ve kterých rozehráváme vlastní a jedinečnou "hru" -i v řeči se obě strany střídají - "tahy"; různé typy her od hravých až po vážné a tragické; řeč a její výsledky na rozdíl od hry zůstávají v reálném životě -řeč je vždy zasazena do souvislostí; nejde jen o předávání informací, ale hlavně o povídání "jen tak"; řeč tak vytváří lidské společenství -řeč jako vyprávění, řeč na úřadě, v obchodě, mezi milenci atd. => bohatá zásoba slov pro "povídání" (rozmlouvání, namlouvání, řečnění...) -lingvistický pohled: adresant se s výpovědí obrací k adresátovi a mluví s ním o referens -oznamovací způsob - důraz na předmětu, adresát se dozvídá něco, co neví; stejně se vyjadřuje pravda i lež, proto otázka pravdivosti; charakteristický způsob pro knihy a přednášky, často dlouhé věty -tázací způsob - otázka, kdy se chci něco dozvědět, ale taky je možná ironie, řečnická otázka, otázka za účelem vybídnutí ("Můžeš otevřít okno?"); záměna referentu - "Jak je venku?" "Vezmi si kabát." a podobně, odpověď nereaguje gramaticky přímo na otázku; pravda a lež nehrají roli, cílem je něčeho dosáhnout; kratší forma, výskyt v rozhovorech -způsob "způsobovací" - "Můžu jít ven?" "Můžeš." - adresant má nad adresátem jistou moc; smluvní, právní, konvenční okolnosti; též slib - závazek -na přednášce adresát redukován na pouhé uši, dá se předvídat x rozhovor bohatší, méně předvídatelný, závisí na všech; když se povede ("ujme"), začne žít vlastním životem -rozhovor je v přítomnosti, nedá se urychlit nebo v něm část přeskočit, není nekonečný -rozhovor je demokratický, rovnostářský a společný; nesvědčí mu diváci a autority (buď se někdo moc prosazuje, nebo se ostatní stydí); může přinést víc než jen sumu toho, co do něj všichni vložili ČAS -přesný čas je pořád "teď!" a nedá se opakovat -Aristoteles: "Čas je počítaný pohyb vzhledem k tomu, co je dřív a co později." (pohyb Slunce, kyvadla... rovnoměrný počitatelný pohyb) -je jenom to, co je "teď"; minulost už ne a budoucnost ještě ne -vědecké "teď je bod, pohybující se po časové ose x naše "teď" má jisté trvání (šíři, hloubku) - jak dlouhé, záleží na tom, co právě děláme: nudícímu se přítomnost vleče, zabavenému letí -přítomnost musí obsáhnout celek činnosti (posluchač hudby, hráč šachu - musí mít celou záležitost "před sebou" jako celek); přednášející má "před sebou" celou přednášku, posluchač jen slyšenou část -spojení uplynulého a očekávaného (Husserl: retence a potence) v jedinou přítomnost je jádrem fenoménu času; teprve to, co už skončí, se stane zcela "minulostí" -časové celky se spojují do větších a větších - školní hodiny do dne, dny do sezón a roků, léta do celku životní zkušenosti -na schopnosti udržet jako přítomné i to co minulo, je založeno "počítání" pohybů (vedle nich tu musí být i duše, která je počítá; po určitou mez je má "v hlavě", pak už musí "dělat zářezy") -retence uchovává uběhlou část přítomného děje x v paměti je jen to už navždy uplynulé, na co si musíme nejdříve vzpomenout -paměť neuchovává lineárně - nudné části se sumarizují nebo eliminují, zajímavé momenty se vryjí přesně; paměť je jen sklad na sobě nezávislých vzpomínek, neukládá si data a časy, musíme si je vypřemýšlet srovnáváním různých vzpomínek -minulost mě formuje, do budoucnosti promítám své představy, snažím se ji odhadnout a připravit se na ni; budoucnost se tvoří teprve tím, jak se stává přítomnou -Heidegger: budoucnost se stává přítomnou střetáváním mých plánů (aktivit, nadějí, strachů) do budoucna a omezení (překážek, příležitostí), které si nevybírám; jsem vržen do světa, který jsem si nevybral, ve kterém můžu jednat, ale nejdřív ho musím přijmout tak, jak je -viz hra - střídání mojí x partnerovy (svět) aktivity, vzájemné reakce -občas se na sebe díváme s odstupem, plánujeme do různých vrstev budoucnosti; naše budoucnost je omezená; na rozdíl od zvířat víme o smrti -ohraničenost života způsobuje, že mu můžeme dát nějaký tvar, smysl, koncepci, aby se stal jedním celkem (viz fakt, že omezení stimulují lidskou tvořivost) -v praxi to znamená, že bychom se měli chovat tak, abychom se v kterékoli chvíli života mohli znát ke všemu minulému, a do budoucna plánovat se stejným zřetelem; minulost se nedá odbýt -Heidegger: "život je čas"; na něco čas nenajdeme ("nemám čas"), určitý čas "prodáme" - děláme v něm věci, které bychom jinak nedělali, ale které nám zase jindy umožní dělat věci, které chceme dělat ("čas jsou peníze); namísto trestání lidí zbavováním kusů jejich těl se trestají zbavováním kusů života ("odnětí svobody") -každý má vlastní čas, vlastní "teď", ale je třeba je sesynchronizovat s ostatními => "veřejný čas" (Heidegger) (startovní výstřel, hej-rup při práci, jednotný čas - časové zóny atd.) -světový čas nesouhlasí se slunečním úplně, ale tak, aby byl univerzální a přitom se neodchyloval o moc (viz gregoriánská reforma kalendáře) -společenství času - zážitek společného rytmu: lidský čas neustále odpočítáván rytmy srdce, chůze, dechu... Přebíráme i rytmus přicházející z venku - pochodová hudba, skandování při práci, na demonstraci... rytmus odedávna při těžké práci, ve vojenské a psychologické technice, nástroj k manipulaci mas; v rytmu jsou lidé spolu VĚDĚNÍ A VĚDA -vědět znamená nejen něco někde slyšet, ale být schopen to i podložit; k tomu je třeba odvaha samostatně pozorovat a myslet -víme díky zkušenosti; zkušenost díky smyslům; klamat nás můžou smysly i úsudek (silnice vypadá mokře, takže je mokrá x rozpálená silnice taky láme světlo), který ale většinou od vnímání neoddělujeme -aby zjistil omyl, musí být člověk kritický ke svému úsudku; čím víc různých zkušeností úsudek podporuje, tím je jeho jistota větší -člověk často věří prvnímu dojmu, protože vnímání je zařízeno na nutnost rychlé reakce a někdy vidí i věci, které nejsou -aby se dala (smyslová) zkušenost porovnávat, musí se nejdříve artikulovat na pojmy -příklad "naletění" prvnímu dojmu (Platón: "mínění") a následného kritického úsudku - detektivka -jsou i jiné zkušenosti než smyslové (určení, kolik úhlopříček má n-úhelník; stačí představivost, smysly jsou tu nepoužitelné); odpověď, odvolávající se na nezpochybnitelné věci, je důkaz -rozumové poznání nám bylo dáno vždy, jen jsme o něm nevěděli; můžeme jej nabýt bez dalších vnějších zkušeností (Leibnitz, Kant, Descartes) -princip "vybalování" - je třeba poznat, odkud, co a jak "vybalit", "explikovat" něco zahrnutého (implikovaného) - spočívá v něm většina lidských činností (Sokrates - vybalování myšlenek z lidí) -rozumové poznání obecné a jisté, neopírá se o proměnlivé smyslové zkušenosti; funguje na pojmech a postupuje po krocích - kdokoliv, kdo dané pojmy zná, může kroky kontrolovat; je ale použitelné pouze na předměty logické, rozumové, tj. ideální; objevem rozumového poznání začíná věda -věda stvořená řeckými učenci je určená k pravému a jistému poznání světa; vychází z přesvědčení, že svět je založen na pravidelných a logických zákonitostech (Pythagorejci - zákonitosti tónického systému, harmonie sfér atd.) -věda už před Řeky, ale obecná - pouze řešení konkrétních úloh; až Řekové tvoří systém -Aristoteles vztáhl pojetí vědy na všechny oblasti zkušenosti => 8 hlavních věd; namísto odvozování od nejjednodušších axiomů (Eukleides) však používá určování každé věci pomocí podobnosti s nejbližším nadřazeným pojmem, který ji obsahuje, a jejím specifickým (druhovým) rozdílem -Pythagoras, Platón a Aristoteles kořeny vědy; novověk ponechal matematické pojetí světa, ale vzal arabská čísla, zjistil vše možné měřením a vážením a zaměřil se na poměry a vztahy vzniklých hodnot, zapisované proměnnými a definované funkcemi; Descartes pak spojil funkci s geometrií -novověká věda namísto přímého pozorování přírody používá experiment - odpovídá na konkrétní otázky; eliminuje vlivy, které ji zrovna nezajímají, pročež je výsledek často protikladem obecné zkušenosti (Země se točí kolem Slunce); podrývá se důvěra ve zkušenost, ale získává se schopnost předvídat a věda tak člověku dává moc nad světem a přírodou -matematizace světa umožňuje předvídat, co se stane s čímkoliv matematizovatelným; do renesance dělení na kvantitu a kvalitu, od ní se čím dál víc hodnot daří převést na kvantitu (matematizovat); nematematizovatelné vědy (botanika atd.) se musejí spokojit s aristotelským viděním světa (x newtonovské) a dostávají se na druhou kolej -další krok - statistika coby matematizace velkých skupin nematematizovatelných objektů (19. století); zákon už neplatí dokonale, ale aspoň udává závislost mezi dvěma veličinami (pravděpodobnost) -do 19. stol. si věda všímá jen věcí neměnných x odteď se pozornost zaměřuje na změny, které ale někam musí vést (Hegel, Darwin, Comte; jazyk, geologie, přírodní vědy); zajímavé je to, co se vyvíjí, trendy jsou důležitější než momentální absolutní hodnoty; proto tak velká změna náhledu na svět během posledních 100 let -20. století - strukturalismus - všímá si změn, zákonitostí a pravidelností ne v čase, ale ve struktuře; ve věcech kolem nás (ve společnosti, jazyce, matematice...) jsou podobné pravidelné struktury uspořádání; klíčová je informace, zpětná vazba -informace změnily svět; sepětí s matematikou (algebrou a informační statistikou); např. Markovské řetězce; informace prorůstají vědou a průmyslem, vznikají mezioborové vědecké projekty, pohled na Zemi jako na celek -věda je nyní velmi heterogenní, stále nové koncepty a myšlenky, zpětně ovlivňují život; sepětí filosofie a vědy, zodpovědné za to, co bude dál; filosofie hlídá vědu, aby nevypouštěla pro ni nepodstatné skutečnosti -Descartes: "skutečnost nemusíme zkoumat vcelku"; dá se rozložit na jednotlivosti, přičemž při zachování přesnosti a metody budou výsledky stále platné a použitelné pro další => nabalování se vědění na sebe; štěpením skutečnosti se však i něco ztrácí -nejzávažnější problém nynější vědy - oddělení vědce od předmětu a výsledku od praktického použití (fyzik - štěpení atomu - bomba - ...); oddělení činnosti a odpovědnosti - kdo má odpovědnost za vyvražďování v koncentračních táborech, za úmrtí vlivem automobilismu atd.? MĚŘÍTKO A POMĚR -Descartes: "res extenza"; každá hmotná věc má svou rozlohu; má smysl o kilometrovém písmenu, že je to písmeno, když už to nikdo nepozná? -změnou měřítka vstupujeme do jiného světa a ztrácíme ten původní (mikroskopem uvidíme vroubky na prstu a ne prst); pohádkové experimenty s měřítkem - Krakonoš, sedmimílové boty atd. -při zvětšení rostou objemu a hmotnosti s třetí mocninou, plochy a průřezy jen s druhou => každý tvor je konstruován jen pro svoje měřítko; limity i zdola - buňka musí být větší než proteiny a atom nad Z90 se rozpadá -newtonovská fyzika spoléhala na to, že její zákony platí univerzálně x co platí v jednom měřítku, nemusí platit v druhém (kvantová mechanika; fotony jako částice i vlny, podle toho, jak se zkoumají) => měřítko není subjektivní důsledek antropocentrického pohledu, ale povaha věci samotné -podobně v čase (rychlosti omezené chemickými a fyzikálními vlastnostmi) -ze souvislého spektra el.mag. záření vidíme jen oktávu, zato s obrovskou přesností; v akustických vlnách rozsah 10 oktáv, ale namísto absolutní výšky většinou poznáme jen intervaly; rytmy mají přímý vliv na tělo, člověk na ně vnímavý; rytmus vnímáme od 3 do 0.5 Hz - denní a noční rytmus už je přenesený význam -stoupání intenzity logaritmické => máme velký rozsah vnímaných intenzit (1:1000 u zvuku) -vznik jednotek - od lidských měřítek přes lokálně dané až po planetární a zcela univerzální (čas a délka odvozené z kmitání atomu césia) -měření je srovnávání s konvencí, která nemá sama o sobě význam => filosofové a matematici ve světě hledali vnitřní řád (tónický systém atd.), ale pohořeli - málokde poměry vycházejí pěkně (pí) -následná matematizace světa pomocí geometrických tvarů (Platón, Eukleides, Kepler), ale převládly kupecké počty, přičemž lze dosáhnout libovolné přesnosti; přesné měření je měření se známou chybou -nečíselné poměry hrají roli i v běžném životě (zlatý řez, dům mezi ostatními, barvy, statečnost mezi zbabělci, velké slovo uprostřed mlčení) PODOBA A NÁPODOBA -zmatení pojmů mezi podobou a nepodobením -Platón nerad malíře - "napodobovali napodobeniny" x umělec není padělatel, jen se snaží něco vystihnout -podoba = eidos, vidět = eidon -> idea -podobnost - vztah mezi dvěma nebo více představami (pojmy, jevy, věcmi...), které jsou si nějak blízké, příbuzné -podoba v matematice je téměř stejnost; v botanice zase něco jiného -podoba mate (např. muchomůrka zelená a žampióny) - je třeba nespoléhat se na první dojem podoby a porovnávat jednotlivé atributy; tak člověk dostane podobu té které věci "do oka a pak už podobné věci rozliší na první pohled -rychlé rozpoznávání podoby se naučí ze zkušenosti - hudebník pozná Mozartovu skladbu, aniž ji kdy slyšel -inteligence = schopnost poznávat a rozlišovat -> IQ testy spočívají v rychlém nalezení pravidelností mezi obrázky, posloupnostmi čísel/znaků atd.; tato schopnost se rozvíjí tak, že se člověk věnuje náročnější činnosti a hlavně různým věcem - získává srovnání -umíme rozeznávat jen věci, které dobře známe - Číňané nám připadají všichni stejní, ale když některého poznáme blíže, "vyloupne" se z nich -poznáváme podle něčeho, co se nemění, podle něčeho celkového, jednotného, dále nerozložitelného na znaky -> Platónovy ideje; jsou základem našeho poznávání, podle nich pořádáme své vjemy a zkušenosti, poznáváme a třídíme, je si pamatujeme, o nich mluvíme -věci se snaží naplňovat "svou" ideu - každá pampeliška je jiná, a přece mají všechny něco společného a snaží se co nejvíce podobat té "nejspolečnější" (ideální) podobě -podobnost hraje roli v lidském životě (náboženství, kultuře) roli odpradávna - magie (píchání do sošek, zpodobňujících oběť), pověry (kořen, připomínající mužské genitálie, bude fungovat proti impotenci; lev na štítě zaručí neporazitelnost); přílišná "přírodní" důvěra v podobnost vedla exaktní vědu k opačnému extrému (jen holá fakta, přesnost nade vše) -o něčem nejde mluvit přímo - používají se alegorie, metafory (kritika totalitních systémů - Orwell); pochopí je ale jen ten, kdo má s popisovaným nějakou zkušenost; podobenství působí přímo, bez klíče, podobnost je zřejmá na první pohled, a jednoduše se tak vyjádří něco, co by jinak šlo jen těžko -dětské "hraní na něco" - základní věci jsme se naučili tak, že jsme odkoukali od ostatních, napodobovali je -děti si více vyhrají s jednoduchými hračkami (krabice, bota), protože ty se můžou stát čímkoliv (podobají se téměř čemukoliv), kdežto drahé hračky, přesně kopie něčeho, je brzo omrzí - kladou nízké nároky na dětskou schopnost vidět "podobné" -napodobování, kterým se člověk učí, které zpřítomňuje = mimesis (např. divadlo); tak jsme se naučili psát, jezdit na kole, chovat se jako lidé - odkoukali jsme to -dobré mravy se nedají naučit, musejí se odkoukat a napodobit; mimesí se vytváří lidská společnost - až zpětně se dají odhalit nepsaná pravidla, ale my jsme při učení o žádných nevěděli (např. mateřská řeč, mateřské chování) PRAVDA -Tomáš Akvinský: "pravda je shoda úsudku a skutečnosti" -konsensuální teorie pravdy: pravda je to, na čem se všichni shodneme x pro pravdu se lidé nejvíc zlobí -nepravda nemusí být lež 2+2=7 je ve škole chyba, mezi dospělými omyl, ve vědě nepravda, lež maximálně u vrchního - záleží na situaci -cenná pravda je vzácná; čím míň lidí se ji odváží tvrdit, tím je cennější ("Hitler je zločinec" za války) x když už ji může říkat bez rizika každý, ztrácí svůj význam, stává se samozřejmostí; neustále opakovaná pravda omší, proto někteří lidé o nejvzácnějších věcech radši nemluví vůbec nebo jen málo -pravda jako souhlas se skutečností nebo shoda mezi lidmi vystihuje nejbanálnější případy, kdy ta pravda pro nikoho nemá cenu -tvrzení o budoucnosti není pravda, ani zpětně ne - nedá se podložit -pravda neznamená, co víme, ale to, na co se můžeme a máme spolehnout -v moři a inflaci pravdiček, které nic nestojí, jsou pořád ještě pravdy, na které člověk musí vsadit, které pro něj pak mají velkou cenu; ti, co hlídají klid a pořádek, je nemají rádi; být pravda jen shoda se skutečností, tak nezpůsobí nic tak dramatického -schopnost hledat pravdu, i kdyby mě to mělo něco stát, se hodnotí vysoce (proroci, mučedníci, vědci); nezáleží pak ani tak na tom, o co přesně šlo a jestli ti lidé měli pravdu - hodnotí se, že za ni dokázali bojovat a trpět (Giordano Bruno) PŘÍRODA -pojem vznikl s vznikem měst jako protiklad "doma", v bezpečí za hradbami (Epos o Gilgaméšovi) - to jiné, divoké; lidé, kteří žijí v přírodě trvale (lesníci, námořníci...) ji tak nevydělují -čím víc se člověk opírá o lidské instituce, tím víc se cítí v přírodě ve střehu -oddělení od přírody přišli s přechodem do domů a hlavně do měst => do prostředí, které už vzniklo lidskou rukou; teprve v tomto století je možné se s přírodou nepotkat vůbec -přístup romantický (nebýt koupelny a postele, nejradši by v přírodě zůstali) a pragmatický (ne takové nadšení, ale pořád je v přírodě pár zajímavých a užitečných věcí, a zadarmo) -mění se poměr sil - ještě nedávno byla příroda mocná a posvátná a neporazitelná, dnes to je místo, kam se dá zadarmo vyhodit cokoliv; první ohledy na přírodu z doby romantismu, první vymírání druhů před sto lety -boj proti přírodě vyhlášený Francisem Baconem zahubí vítěze i poraženého - jsme na přírodě stále závislí, ale zároveň příliš pohodlní si ji udržovat pro budoucnost -strašlivě rychlý proces; před 3000 lety židovská bible a pak řecké myšlení přírodu odbožštily - od té doby je jen věc; středověk - přírodní, přirozené je to, nad čím není třeba se divit; renesance vyměnila zeměstřednost vesmíru za možnost Zemi plenit (Bůh ji dal lidem, aby nad ní vládli) -novověk - programem vědy přírodu ovládnout - příroda nepřítel, jde jen o to, jak tu "rozlehlou věc" popadnout; zároveň systematizace (Carl Linné) - po vytvoření systému se najednou objevují vzájemné vztahy a vývoje - koresponduje s osvícenstvím a geologickými nálezy -filosofie tehdy ještě neoddělená, myšlenky napříč obory (Kant, Vico, Goethe); revoluční myšlenka - člověk je součástí přírody (Darwin) -v posledních desetiletích fyziku nahrazují vědy o životě a živých organismech -stírá se rozdíl mezi živou a neživou přírodou, důležité je, že je to přírodní; maskuje se rozdíl mezi umělým a přírodním (umělá kůže, fotofólie imitující dřevo), přírodní teď mnohem dražší než bůhvíjak luxusní umělé => potvrzení pojetí přírody jako všeho "tam venku za hradbami" -posuny - zvuk klasického nástroje v době elektrifikované hudby zní "přírodně", denní světlo "přirozené" x "umělý" (původně blízko k "uměleckému" dnes znamená šmejd) -příroda jako zásobárna nejen surovin, ale i tvarů, krásy, inspirace, poklad "genetické moudrosti" milionů let -Darwinova myšlenka lidského patření do přírody tehdy urážlivá, dnes pro nás přirozená, umožňuje nám přírodu nazírat jako velký rámec, kam sami patříme x věda se tomuto antropomorfismu stále brání -kolektivní zoufalství nad stavem Země; nejde se však vrátit do "přírodních" dob, protože "přírodní" lidé dělali všechno pro to, aby jimi přestali být; nelze proti sobě stavět "přírodu" a "kulturu", svět už bude navždy civilizovaný, jen se musíme začít omezovat a jít dát rozumně NUTNOST A NÁHODA -věda chce člověka k poznání donutit - podat mu důkazy, argumenty tak pádné, že je musí chtě nechtě uznat -do novověku stačilo znát k věcem příčiny a rozumět tak tomu, co vidím x v novověku se věda zapojila do konstruování světa (fyzik nemá říct, proč most spadne, ale zaručit, aby nespadl) -novověká věda hledá jen nutnou příčinu, nejlépe jednu => exaktní vědy, později i pomocí statistiky např. sociologie; to, co do nutných příčin nepatří, se nereflektuje - náhoda -náhoda = žádná příčina není, nebo o ní nevím; diametrální rozdíl - že žádná příčina není se skoro nedá dokázat -v běžném životě věci většinou naprosto náhodné - někdy to je i úleva (když se nepodaří několik věcí najednou, není to ničí vina) -někdy je potřeba 100% nestranná náhoda - loterie atd.; nestranný soudce -nezbytnost náhody ve statistice - náhodné vzorky, náhodné testování výrobků... udělat náhodné číslo je věda -s náhodou se dá počítat, protože je přesně opačný extrém nutné příčiny; všechno mezi je nepodchytitelné - obsahuje faktor svobody volby; 100% náhoda nemá naprosto žádnou příčinnost, s čímž se dá operovat - výsledky by měly být rovnoměrně rozvrženy (mušinec na papíře); náhoda existuje, dokud není příležitost k volbě (skvrna medu na papíře pro mouchy) -volba nefunguje náhodně, ale pod vlivem mnoha různých přitažlivostí -> náročné výzkumy trhu a pod. -pro vědu je oblast "svobody volby" nepřípustná, protože nepopsatelná; vědec pak pojetí tuto oblast vynechávající musí brát jako nutné zjednodušení, které pak nesmí považovat za skutečnost; oblast svobodné volby (kde se nejčastěji pohybujeme) obývají móda, záliba, přesvědčení atd., účinné, ale nepředvídatelné TECHNIKA -technika = naučená dovednost (techné), schopnost dělat užitečné věci, které nikdo jiný neumí -techniku člověk většinou používá k obživě a nemá tak čas přemýšlet o zbytečnostech - filosofové ji proto neměli moc rádi -technika se od řemesla oddělila tehdy, když začalo jít o složitější projekty (stavba chrámu) -ještě Leonardo byl umělec, řemeslník a technik v jednom; nejdřív se technika rozešla s uměním (individuální) x technika souvisí s organizováním a plánováním spolupráce mnoha lidí, z nichž každý umí něco; technika a řemeslo se učí od jiných, tvořivost skrytá (jde o užitkové předměty) -tvůrci nových technik nejsou technici, spíš vynálezci, vědci, umělci, amatéři -umění dělá originály x technika se musí zopakovat x-krát a pokaždé stejně => důraz na spolehlivost, vyrovnanost -dobrý technik a řemeslník nic nezkazí a nepodvádí - klienti jeho práci nerozumí a musí se na něj slepě spolehnout (Hippokratova přísaha) -manufaktury (textil, kovozpracování), dělba práce - souvisí s čím dál složitějšími problémy (doly, hutě, pevnosti, přístroje...); složitější nástroje a později stoje; od 17. stol. první technické školy (mosty, pevnosti); obrovský boom techniky s parním strojem - technika se definitivně rozchází s řemeslem a splývá s vědou a hospodářstvím -laik technice nerozumí, proto je v dějinách lidských duchovních výkonů pomíjena -stroj nemá cit člověka, je slepý - stále na člověka zbývá potupné podávání materiálu a odebírání výrobků -Platón: "pravá skutečnost je většinou pravý opak toho, co se zdá" => stroj dělá všechno jinak než člověk: fréza není jako pilník, auto nemá čtyři nohy, letadlo křídly nemává; šicí stroj - dvě nitě místo jedné => technika je stejně tvůrčí a intelektuální jako umění a filosofie, jen v jiném prostředí a s jinými kritérii, jde o to vymyslet, jako na co -špatný filosof plete hlavy, špatný umělec kazí vkus, špatný technik nic nevymyslí, ale má tendenci všechno řídit -vznik dělníka - jak dělat rychle bez řemeslníků; technik musí vymyslet co a jak a podrobně to dělníkovi vysvětlit; odtud jen krok k baťovské výrobě - každý dělník jen pár "svých" pohybů pořád dokola; nesvoboda, ale pohodlí, dovolená atd. -technika se od řemesla dostala k vědě - spojenci v ovládání přírody; technika zužitkuje, co vědci vymyslí; technika už pak není "jak udělat potřebné", ale "co ještě se dá udělat", věda není zkoumání toho, jak se věci mají, ale řešení problémů; od 19. stol. obojí pod tlakem hospodářství -technika vznikla řízením velkých pracovních skupin => v moderním světě každý odborník jen na něco, každý dělá jen "svou" část a nikdo nerozumí celku, nikdo nemá za celek odpovědnost; analogicky ve volném čase moderní lidé rozumějí čím dál méně věcem, které používají, a nenesou za ně tak odpovědnost (freony, auta) - příčiny ekologických problémů; bez techniky se už ale také neobejdeme... SPOLEČNOST, INSTITUCE A STÁT -dříve rodina znamenala soběstačné hospodářství, "peníze jen na daně a na sůl"; průmyslová revoluce tohle zrušila (člověk mohl žít samostatně - předtím jako podruh), rodina od té doby ztratila mnoho funkcí - krize, rozpadání -společnost začíná tam, kde k sobě lidé "od přírody" nepatří (x rodina), kde jsou si rovni, kde se musí podřídit jistým pravidlům -staří Řekové - přísné rozlišení mezi soukromím (získávání obživy) a společností (jen pro svobodné muže), kde se jedná o veřejných záležitostech; vlastní = "idios" => "idiotés" (ti, co se starají jen o svou domácnost), opovrhovaní; Aristoteles: svobodný = majetný = ten, kdo svou obživou nezávisí na jiném (=> v USA mohli ještě před 200 lety volit jen majetní, ženy do svobodné společnosti patří až od tohoto století) -ve společnosti člověk oklikou přes druhé poznává sám sebe a své možnosti; může si lidi vybírat x rodinu ne; v rodině si jsou lidé podobní x ve společnosti rozmanitost, v které se musí naučit žít -všichni se musí naučit spolu vycházet = socializace (někdy problémová) -otevřená (občanská) společnost: co nejméně překážek ve styku mezi lidmi, eliminace privilegií, možnost sdružovat se na nejrůznějších úrovních => prosperita a produktivita materiální i duchovní -společnost ze sebe nesmí jen tak někoho vylučovat (viz Židé a třídní nepřátelé), a když, tak jednotlivě podle individuálních rozhodně ne většinovým systémem; menšiny indikátorem, zda tento princip funguje -tendence k násilí při řešení sporů (nejen) ve společnosti - řetězová reakce, vybíjení; buď zákaz krevní msty nebo zjednávání spravedlnosti třetí osobou = soudce -soudce se opírá o autoritu, kterou všichni uznávají: Bůh nebo fakt, že jsme si ho vybrali = autonomní společnost; nutná spravedlivost - rovnost i privilegia (vyrovnávání handicapů) -moc (donucovací prostředky) nerovná se násilí - je omezena, opírá se o legitimitu; násilí až když to nejde po dobrém -původně funkce znamenala osobní schopnosti, teď už se ustanovuje -volby - buď důvěra, že většina rozpozná schopnosti, nebo platí tvrzení, že většina si zvolí vždycky ty, které si zaslouží; že má přístup k moci každý platí jen v malých společnostech, ve větších zvolení předchází mašinérie, velké úsilí, peníze, reklama, demagogie atd.; los paradoxně umožní, aby se do vlády dostali obyčejní lidé a ne jen ti, co po tom až příliš prahnou -demokracie je vláda krátkodobých cílů (volební období z globálního hlediska krátké, půlka se "promrhá" na "sobecká" přání občanů a až pak se plní velké plány) => o dlouhodobé starosti už většinou pečují jiné instituce -svoboda vždycky fungovala v malých měřítcích, kde se všichni znali x novověk vytvořil podmínky i pro užití ve větších měřítcích - federalismus a regionalismus aneb pro různé typy rozhodování jsou nejvhodnější různá měřítka -princip subsidiarity - každé rozhodnutí dělá nejmenší jednotka, která je toho schopna -kdo je občan? "aristoi" = "lepší"? (není, kdo by je vybíral); měl by mít vlastní rozum - špatnou vládu odnesou všichni; dříve platilo, že největší slovo by měli mít nejmajetnější, protože by v případě války přišli o nejvíc -hlasy rovnoprávné a svobodné, aby spravedlivé; svoboda názoru a tisku, aby si lidé pamatovali, co vláda kdysi slíbila, a podle výsledků jí mandát prodloužili nebo vzali HODNOTY A PENÍZE -člověk jde za hodnotami; ty se projevují zejména tam, kde jsou lidé svobodní -metoda cukru a biče - první spolehlivější, druhá přesnější (zvíře může být nažrané, ale zase se dá dostat přesně tam, kam je potřeba); lidské schopnosti se lépe využijí, když má člověk iluzi, že dělá to, co sám chce -Platón: "hodnota je to, čím se věci podílejí na ideji dobra" -hodnota je pro někoho, jen vzácně pro všechny -honíme se za hodnotami spojenými s věcmi (svoboda - Marlboro, hodnoty spojené s hercem - investiční fond); užití v reklamě - agentury vědí, že hodnoty působí bez vědomé reflexe a skrze věci nebo lidi; nefunguje na racionálním podkladě - agentura spojí výrobek s hodnotou, která zabere na cílovou skupinu lidí, aniž by měl výrobek s hodnotou spojitost (Mars - Železný, pivo - erotika) -i vytoužené věci zevšední; člověk možná časem přijde na to, že hledá hodnotu jako takovou; možná ji najde v sobě -hodnota není hotová věc; nejenže nečeká na jednom místě, musí se dokonce "tvořit" (Nietsche) - zahlédnout, vydat se za ní a vytrvat -člověk, který se nechal upálit kvůli pravdě, pravdu nedokázal, ale prokázal, že je to pro něj hodnota -nemůžeme mít úctu k hodnotám, které nic nestojí nebo o které nikdo nestojí -čím svobodnější člověk, tím víc hodnoty vnímá -hodnot je mnoho, usazují se ve věcech; každý umělec, řemeslník, vědec atd. hodnoty vytváří => lidé si je mezi sebou vyměňují => trh a peníze -hodnota věcí se určuje poptávkou a nabídkou, pro nikoho nemá jedna věc stejnou hodnotu; pravdivá hodnota věci vyjde najevo až rovným srovnáním s ostatními věcmi - trh (jinak člověk nemá měřítko a nechá se obrat) -povědomí trhu jako surového x svobodný a demokratický; snaha se mu vyhnout => kartely, monopoly -abstraktní hodnota - peníze (šátečky, mušličky až drahé kovy, vyražená značka jako záruka; ve fungujícím státě pak už jen záruka, smluvní důvěra) -peníze trvanlivé, skladné, přenosné => nejběžnější forma majetku, univerzální měřítko hodnoty, motor hospodářského rozvoje; jejich šetření způsobuje hospodářskou a tedy i politickou stabilitu; likvidita - tekutost, pohyblivost peněz -cena = hodnota vyjádřená penězi; násilí na hodnotě (ta funguje vždy pro někoho) - převádí ji na průměr, relativní poměr žádoucnosti/dostupnosti -"sůl nad zlato" - užitečnost nemusí mít s hodnotou ve smyslu vzácnosti nic společného (viz čistý vzduch a voda - kdysi zadarmo) -platíme nejen za věci, ale i za koncert, radu, zábavu; prodáváme část svého života (čas, práci) -peníze zplošťují, zprůměrovávají hodnoty => absurdní situace (činnost matky nebo činnosti uvnitř rodiny nemají v penězích cenu); moci si tisknout vlastní peníze nebo podplatit soud, společnost by se rozpadla - je třeba říct, které hodnoty nechceme měřit penězi -peníze = moc - přitahují lidí, jsou nástrojem jejich ovládání; bohatý člověk má vliv; volební právo, svoboda slova a tisku apod. chrání společnost bez moci peněz, protože nebýt fungující svobodné společnosti, tak nefungují ani peníze; vše visí na důvěře MRAV A SPOLEČNOST -stav, kde je všechno jedno, vede k znechucení; nastává spíš v blahobytu, ne v nesvobodě -svobodné jednání je nelibovolné a někam směřuje; prostředím mu není prázdná pláň, ale mnoho vyšlapaných cestiček a cedulí "tudy ne!" -mrav (obyčej) = topografie prostoru možných jednání, souhrn pravidel lidského provozu, lidský "software"; díky němu nemusíme na mnoho věcí, které děláme, myslet (automaticky se oblečeme, zdravíme zavedenou formulí atd.) - dělá "se" to tak -analogie mravu u zvířat (silnější nekousne slabšího, když se vzdá atd.) - v podstatě soubor "instinktů", které se naučíme stejně samozřejmě jako mluvit (někdo ovšem ne) -skutečný mrav je svobodný; vynucuje se autoritou -mnoho mravů spíš jen formality (vidlička do levé ruky), ale když člověk dodržuje i je, bývá spolehlivý i ve "vyšších" mravech x podvodníci to umění zneužít, často jednoduché mravy přehánějí -zdvořilost od "dvůr" - ve Francii si i dělník na stavbě prostře k obědu ubrousek, v USA se ani nepopřeje dobrá chuť; mrav je i dobrý pocit, že o sebe člověk dbá -mrav = ohledy na druhé a ochota k sebeomezení => předpoklad svobodného člověka, neboť pochopil, že svoboda není libovůle -i mravy se mění; staří se starých drží už jen ze zvyku, mladí přijdou s něčím revoltujícím, což se brzy stane novým mravem... Nejprve je třeba odvahy k revoltě a po čase zas k vzdoru proti ní -společenský mrav: účes, vlasy a vousy; oblečení; společné jídlo a stolování; chování vůči ostatním, zejména starším; vztahy mezi pohlavími - stejné kategorie u všech společností stejně jako zdroje revolt -i platná (vymáhaná) pravidla se mění - kdysi byla nevěra neslýchaná, dnes tolerovaná; někde se hrubost pokládá za mužnost, někde zas slepá poslušnost za ctnost -mravy obecně upadají, upadá tedy i společnost - nedokáže si poradit s běžným nepořádkem (skinové: chtějí sice "udělat pořádek", ale pomocí strachu; strach budí zas jen strach a zlost a z těch mrav nevzejde) MORÁLKA A ETIKA -morálka je víc než jen mravy; začíná tam, kde se člověk nerozhoduje podle toho, co dělají ostatní, ale podle toho, co za správné pokládá on sám, nehledě na obecné přesvědčení; vynikne až tehdy, když se jeho jednání od obecného liší - do té doby není vidět, kdo jedná z jakých příčin -mrav nakazuje a neptá se proč něco dělat tak a tak; morálka se liší -"nezabiješ" - buď z obavy z odplaty, nebo proto, že se to nesmí, nebo z hlubokého přesvědčení o vzácnosti života; seřazeno podle hloubky, z které odpověď jde a na kterou se odvolává (strach - poslušnost autoritám - svědomí) -->filosofická etika; dva pohledy - morálka založená na ohledu k sobě x k ostatním; ohled k sobě - antický (stoický) přístup: zločiny jsou páchány kvůli vášním x novodobý svět skeptický, ví, že nejhorší zločiny pocházejí z chladné hlavy -Kant zakladatel novodobé etiky (imperativy); opírají se o bibli (Starý i Nový zákon, jen každý jinak), ale vyžadují, aby člověk myslel na všechny lidi (nemožné) -morálka narozdíl od práva nedává pravomoc vymáhat něco od jiných - působí v zevnitř, v oblasti svobody (x právo působí zvenčí); proto jsou mravní pravidla v 2. os. j. č. ("nepokradeš") - obrací se je jednotlivce -v individualistických společenstvích (šlechta, samurajové atd.) hraje velkou roli čest - souvisí s příčetností: přičítat si všechny své činy, vědět, že je budu mít do smrti před očima; Heidegger: "utvářet svůj život jako příběh, celek" -chceš-li něčeho dosáhnout, musíš nejdříve sám investovat (starej se o své rodiče, aby se tvé děti starali o tebe - "cti otce svého...") => přesahuje jednotlivce - péče o národ, globální starost o budoucnost; postav dům, zasaď strom, zploď syna -Max Weber: "etika smýšlení" (rozhoduje podle předem přijatých hodnocení) x "etika odpovědnosti" (bere v úvahu i důsledky činu) -snaha etických systémů najít vždy stejně platná univerzální pravidla - příliš zjednodušuje: udavač přece zároveň mluví pravdu; Antigona, Hamlet - mravní jednání vyplývá ze situace, která spoluurčuje, co je zrovna mravné; na výsledku nezáleží - statečnost je statečnost nezávisle na jejím úspěchu -mravní jednání souvisí s lidskou schopností zaujmout odstup, nejen reagovat => etiky, nehodnotící cíle, ale poctivost a pravdivost jednajícího (Nietsche, David a Uriáš - nakonec na sebe David vezme vinu za sokovu smrt) -některé hodnoty se dají měřit penězi, u některých to odmítáme a u jiných to nejde (například poctivost a štědrost svého nositele finančně poškozují - neužitkové hodnoty) -člověk přirozeně dělá to, z čeho má prospěch, ale někdy také ne - péče o potomstvo, hrdinství, činy světců; někdy až vznešenost, která člověka přesahuje; privilegovanost člověka v tom, že nejedná jen pro sebe, ale i pro druhé a dokonce i pro přírodu a svět -náboženské etiky nenahlížejí na člověka jako na autonomního jednotlivce: každý je závislý na okolí, každý od světa víc dává než dostává (ekonomové - "externality" = půda, suroviny v zemi, voda...) -etika křesťanství - strach (před věčným trestem) + vděčnost (za život, zdraví, štěstí...) PRÁVO -základní představa spravedlnosti k člověku bytostně patří -základ - myšlenka rovnosti, odplaty (oko za oko) => distributivní teorie spravedlnosti (výhody i břemena rozložit rovnoměrně - platí u daní, rozvodů, dědictví...) -lidé by si měli být rovní, což neznamená, že jsou stejní -retribuční (odplatová) teorie spravedlnosti; mnohdy ale náprava není možná (mrtvý nevstane), popřípadě bývá jen částí trestu -tendence zakomponovat do trestu alespoň symbolickou nápravu - odstrašující, výchovné -uplatňování spravedlnosti postiženým nebezpečné (krevní msta apod.) => spravedlnost zjednává společnost - soudce (původně legitimován blízkostí bohům, stářím, moudrostí) -spravedlnost prostřednictvím třetí osoby (rozhodčího) - základní předpoklad pro vznik organizované společnosti, moci a práva; instituce soudce starší než vládce, původně z náboženských kruhů; až když tato instituce funguje, vzniká moc ne jako násilí, ale jako instituce (starý proces - Kosmova kronika) -spravedlnost -> stabilita -> prosperita -moc se snažila soudce ovlivňovat => Montesquieu - dělba trojí moci -bránění svévolným rozhodnutím - představa božské spravedlnosti, precedentní (anglosaské) právo, předem formulované (římské) právo (spočívá pouze v uplatňování předem daných zákonů na konkrétní případy) -anglosaské právo - soudci mají velké pravomoce, proto voleni; systém práva pro laika neprůhledný x kontinentální systém - občan může předem znát pravidla; tresty v rozmezích, polehčující okolnosti -některá pravidla přešla z mravů do oblasti práva - zabití, krádeže atd. x např. lež - obtížně klasifikovatelná, proto se postihuje jen u určitých případů (křivé svědectví, pomluva); pokusy stíhat veškerá mravní pochybení (stavení veřejných hříchů v Pražských artikulech) vedou většinou k neúnosným omezením svobody a totalitě -represivní moc - policie, vyšetřovatelé, soudy, trestní zařízení; může se zneužít ze strany občanů (falešné obvinění => presumpce neviny) i státu (=> pluralitní politický systém, svoboda tisku, lidská práva) -archaický systém - člověk má vše od státu, proto povinen poslušností x lidská práva naopak: hlavním nositelem práva občan, který se pro stát zbavuje některých svobod; některé mu ale nemůže vzít ani stát (kromě individuálního soudního řízení podle jistých pravidel) -sociální práva - právo na práci, odměnu, volno, zdravotní péči, vzdělání; nedají se provozovat (jinak omezování zas jiných práv) - spíš závazek společnosti -právo, spravedlnost <- pravá ruka (pravý x falešný), pravit (výrokem zjednat právo), popravit (po právu zbavit života a obnovit tak řád), pravda TEXT A VÝKLAD -řeč - tvoří společenství, z kterého se dá vyloučit ("nemluvím s ním"); běžná řeč základem lidských vztahů; možnost hry; příležitost dát něco najevo, udržet vztah (nadřízenost, autorita, úcta, láska); řečí se dá vyhrožovat i doprošovat (nejširší rejstřík); dá se komunikovat i mlčením - "vrcholná forma řeči" -základem dialog - přítomný, střídavý, nepředvídatelný -časový, omezený na přítomné osoby => nutná pohotovost -dialog náročný na čas -> někdy je třeba monolog (instrukce, přednáška...), po ní popřípadě jako náhražka diskuse -monolog není tak časový - může se kdykoli opakovat (přednáška), dílem jednoho člověka; má čas si ji připravit, dokonce nahrát na kazetu, není pak patrné stáří - vzdálení řeči od původního prostředí; živý člověk může alespoň gestikulovat, reagovat a improvizovat x kazeta už není limitována ani místně -písmo - psaná řeč opouští autora, jeho výklad, souvislosti, gesta; nemá už na ni vliv - text má vlastní život; zato má autor možnosti vypilování - interpunkce, malá a velká písmena, obrázky, básnické grafické postupy -účel textu se naplní čtením; škála od intimních (milostné dopisy) až po veřejné (letáky) textů; stručné, ale důležité texty - na pomnících, v rodných a úmrtních listech, na vysvědčeních... => druhý, "papírový" život - byrokracie -jen málo textů přežije zánik svých souvislostí (archivy) -> látka pro historiky - hermeneutika (luštění, vykládání); řeč doprovází autor, živé texty srozumění x "mrtvé" texty trosečníci -hermeneutika vznikla ve starověku při výkladu právních a náboženských textů; požadavek nezaujatosti - relativní; už jen výběrem textu se projevuje vztah badatele => nutno si své zaujetí uvědomit a pracovat s ním - neustále korigovat své porozumění textu, dostat se od subjektivního předběžného porozumění po relativně věrné pochopení textu včetně jeho okolností, dobového a jiného kontextu DĚJINY -kolektivní paměť - každý jí získává nabalováním zkušeností a slyšeného už od dětství; mj. zásobárna příběhů a látek k zamyšlení a poučení (Hegel: "jediné poučení z dějin je to, že se z nich lidé nikdy nepoučili") -kolektivní paměť drží pohromadě věcná souvislost - rodina, kmen, obec... x jinak jen sbírka příběhů; člověk si pamatuje "krásné" a strhující příhody - formulované umělcem => nepříliš historicky pravdivé (Homér, první kapitoly Kosmovy kroniky); historia = vědění, příběh -říše se snažily dávat lidem vyhlídku na jistou budoucnost, mír a prosperitu => snaha vypadat, že fungují už odedávna => "společenská objednávka" na příběhy; viz udávání, jak dlouho firma funguje -písmo - možnost ukládat události pro budoucí posluchače (x vyprávění vzniká až dlouho po události pro přítomné) => kroniky, letopisy; letopisce ocení až po smrti, umělecky letopis nepříliš hodnotný, ale cenný historicky x nikdo nezaznamenává události, ale své vidění událostí, kromě toho straní svým oblíbencům atd.; jedni z prvních objektivních letopisců - autoři některých knih bible, Thukydides -vyprávění drží příběh, kroniku čas => nutnost letopočtů; od počátku panování vládce, podle Olympiád, od založení města (Řím) -přírodní lidé vidí svůj život pod vlivem osudu a ročních dob: osud klikatý x rok pravidelný => přání, aby vše bylo tak, jak dosud => mýty a rituály -jenže svět se mění => skepse z nemožnosti věčného návratu do stejného bodu; zlatý věk je za námi, skepse (Parmenides, Herakleitos, Platónova Ústava); příčinou přesun do měst, kde život netraktují přírodní děje, ale lidské události, intriky atd. (Thukydides: "koros - hybris - até" = bujnost, zpupnost, pád; Augustus - objednávka u Ovidia na Knihu proměn a Kalendář, aby lidé obrátili pozornost zase k přírodě a klasické mytologii) -jediná civilizace připravena pochopit změnu vnímání času pozitivně - židovská; od zlatého věku se nevzdaluje, naopak se blíží k příchodu mesiáše; k zoufalství je naopak neměnnost let x změny důvod k naději -křesťanství už nevidí dějiny jako éru právě aktuálního panovníka, ale jako jedny dějiny pro všechny => jeden kompaktní příběh od stvoření přes první příchod Ježíše až po vzkříšení: naděje namísto zoufalství z úpadku - párem vše začalo, od té doby kroky k nápravě -židovskokřesťanský příběh světa je jedno dějství; průběh znám, konec ne - otevřený => pro mnoho lidí neuspokojivé, chtějí vědět, jak to bude => už od pozdního židovství apokalyptika = apokalyptická literatura: artikulace původně nejasné představy, co nejpřesněji, pokud možno i s letopočty -očekávání tisícileté říše - reformy církve kolem roku 1000, křižácké výpravy (říše nepřijde, dokud Jeruzalém v rukou pohanů), Tábor atd. - chiliasmus, končí zklamáním a kocovinou; až novověk milionkrát prodloužil prognózy a zjistil, že příroda vůbec není neměnná a že jí předcházelo mnoho jiných věků => obohacení, rozšíření, jiné možnosti porozumění smyslu příběhu světa -dějiny jako příběh s daným programem - klíčová myšlenka osvícenství; po věcích krve a násilí víra v lidský rozum a poznání, rozum stejný pro všechny, který umožní lépe zorganizovat svět; nikdy nepřerostlo do běžné praxe, ale žilo dvě století plné úspěchů a změn; Encyklopedie - výraz chiliastických tendencí (shromáždit vědění před koncem) -první alternativa křesťanským dějinám - Hegel; příběh se odehrává v Duchu, jehož je svět viditelným projevem; sice taky propadl chiliasmu (konec je na dosah ruky - Prusko) a zkompromitoval svou teorii, ale ta se uchytila a odrazila (Darwin, Lyell) - rámec dějin se rozšířil o archeologii a pak i o přírodu (předchůdci i Hegel ji vylučovali) -osvícenství - nesmírné technické pokroky; odrazily se však i v násilí a rivalitě => světová válka => nový chiliasmus, nabídka rychlých řešení a dohledného ukončení dějin - "nový řád", "nový člověk" - nacismus (proti Židům coby nositelům otevřeného konce), komunismus (vydržel déle - skrytý chiliasmus zastřelo vítězství nad nacismem a podpora vzdělanců) -nést otevřený konec jako svobodní lidé -doba ztroskotaných chiliasmů - zpochybňování i myšlenky dějin jako příběhu (Popper - útok na Platónovu Ústavu a Hegela); myšlenka dějin coby konstrukce -bránit se nebezpečí ztechnizovaných chiliasmů (?) -musíme trvat na "otevřeném konci" (?) - nemáme právo hlásat, že víme, kam pohyb dějin vede a kde skončí CO SE V DĚJINÁCH DĚJE? -různé výklady dějin (židovský, křesťanský, chiliastický...) dávají poměrně jednoduché odpovědi -u nás stále převládá marxistické schéma (revoluce, beztřídní společnost), blízké pozitivismu, ač velmi zjednodušující (omezené na Západní společnost hospodářskou problematiku atd.) - všem dává smysl, zatím za něj není náhrada -mnoho historiků se na schémata dívá skepticky; schémata sice zjednodušují, ale zase umožňují historii "pro každého"; nebo se snad my laici historii vůbec nemáme učit? -A. J. Toynbee-Study Of History: srovnávací věda o vývoji civilizací (21) - hledá společné rysy a mechanismy; základní jednotka (taxonem) je pro něj civilizace, což je těžko vymezitelný pojem (x schémata sociologická - Keller, Leroi-Gourhan) -Toynbee se opírá pouze o "psanou" historii - vylučuje přírodu - Hegelovo striktní oddělení "ducha", popřípadě nezdravý antropocentrismus x etologie (K. Lorenz), antropologie atd. si v posledních desetiletích všímají obou světů zároveň - nevyhnutelná tendence i pro historii (C. F. von Weizsäcker, K. Jaspers) -taxonem tedy ne společenský řád (marxismus) ani časově a prostorově vymezená civilizace, ale způsob života člověka ve společnosti a ve světě se vším všudy (každodenní život, strava, ošacení, bydlení, způsob obživy, role rodiny, převládající typ společenství, funkce řeči, představy o světě a jeho výklad, zvyky, tradice, hodnoty, kultura, náboženství...); způsob života = pobyt, "způsob bytí" -"způsob bytí" nepostihuje nějaká období, ale umožňuje zachytit setkávání různých způsobů života, jejich soutěžení, mísení, dialog; v moderní době se různé způsoby života vyskytují vedle sebe, člověk jich za život může vystřídat několik (kvůli oženění, odstěhování, změně práce...) -různé způsoby života po sobě nechávají památku (hodnota vzpřímené chůze, víkendové lovení a zahrádkaření, úsměv, společné jídlo, smrt bližního (-> Augustin, Gilgaméš), hvězdy (-> Tháles, Kepler), jazyk coby zásobárna vzpomínek na minulé způsoby života atd.) => "paměť lidského rodu"; proto lidským dějinám rozumíme - jsou totiž naše -sběračsko-lovecký způsob života: vynořuje se člověk - chodí vzpřímeně, stará se o potomstvo, žije ve skupinách, není na nic specializovaný => přizpůsobivý, potravu nejí na místě ulovení, ale společně v táboře, brzo si vymyslí náboženství, umění...; žije přítomností; neumožňuje velké koncentrace a trvalá sídla -zemědělský způsob života: ochočení zvířat a zemědělství (neolit) první velká revoluce v lidských dějinách; zemědělec musí pracovat víc než sběrač, má ale jistější výsledek; pevné usídlení -> trvalá sídla; skládá se z rodin ("domů), schopných samostatného přežití; časový obzor jednoho roku - ze sklizně se žije až do další => význam zásob a jejich uchování, majetku, dědictví => touha po trvalosti, zajištění budoucnosti => náboženství zaměřené na věčnost (spojeno s nebeskými jevy); zemědělským způsobem života žila většina evropské populace ještě před 200 lety, ve 20. století v naší zemi téměř vymizel -uzavřené městské společnosti: hromadění majetku => větší a mocnější sídla, správní centra, zárodky velkých říší; majetek -> konflikty -> potřeba práva, pořádku a bezpečí -> silná a soustředěná moc na základě pevně hierarchické společnosti; člověk nemá šanci změnit své postavení, netrpí se odchylky; ještě větší důraz na náboženství, nebesa; komunikace -mořeplavba znamená konec zlatého věku - účinná doprava => obchod, velká migrace -> velká města, kde se lidé nenarodili a nemají tam kořeny, otevřené mnohojazyčné společnosti, mnoho náboženství; soutěž - člověk nemá pevně dané postavení, musí soupeřit s ostatními, aby něčeho dosáhl; konec tradiční legitimity vlády -> opírá se o názor občanů, většiny -> počátky demokracie; řemesla, obchod; univerzalistická náboženství - např. křesťanství -středověké městské křesťanství - důraz na osobní zodpovědnost, individualitu; rehabilitace práce, hospodářství; reformace, novověk -> specializace, peněžnictví, spojení vědy a výroby v technice; 19. stol. - průmyslová revoluce, definitivní rozbití tradičních struktur, převládnutí průmyslu, individualizace, migrace za obživou, utilitarismus, pragmatismus; cílem společnosti štěstí pro co nejvíce lidí; lidé chápáni jako individua -> osobní svobody, oslabení mezilidských vazeb, převládání hospodářských zřetelů nad ostatními; uplatněním pro ně je trh -změny posledního století tak, hluboké a prudké, že nový způsob života; způsob obživy se z průmyslu přesunuje na terciérní sféru (komunikace, služby, peněžnictví, reklama); doprava, komunikace, cestování => podobný životní sloh překračuje hranice zemí a kultur; technika náročná na energii; člověk se definitivně zabydluje v umělém světě, vyvazuje se ze závislosti na přírodě (den a noc, léto a zima...); celý svět trhem (surovin, zboží i myšlenek) - globalizace světa, globální problémy -v případě selhání naši civilizaci už žádná jiná nemůže nahradit, jak tomu bývalo dřív - žádná jiná už není NÁBOŽENSTVÍ, KULTURA A CIVILIZACE -synchronní pohled na dějství světa - ve všech obdobích působí tři složky -civilizace - civis (občan), civitas (město); civilizace v pravém smyslu začíná až s městskými společnostmi -civilizační vrstva se (samostatně - bez dvou ostatních) rozšířila po celém světě: běžně zacházíme s věcmi, které jsme nevyrobili a kterým vůbec nerozumíme, protože to k běžnému použití nepotřebujeme; typický znak - návod k použití; globalizace - stejné výrobky po celém světě nezávisle na tradici, každý je může používat, nikdo je nechápe, když nefungují, vyhodí se, vymění -pohodlné "nevědomé" zacházení -> ztráta odpovědnosti (freony, propaganda), ale zároveň ztráta svobody, lidství (taký člověk už nemá vlastní názory a vlastní činy) (co "se" dělá - Heidegger) -civilizační vrstva nemůže existovat samostatně -> podporována tvořivou vrstvou (kultura), která ji provozuje, zásobuje novým zbožím, myšlenkami, módami...; kulturní vrstva menšinová - Toybee: "tvořivá menšina" - z ní vyloučeni obyvatelé rozvojových zemí a konzumní lidé z rozvinutých; členové tvořivé vrstvy zase rozumí jen své úzké odbornosti -kultura - colere (pěstovat) - nenaroste sama, musí se o ni vytrvale a cílevědomě starat, výsledky nejsou hned; v touze po přehlednosti kultura vymezena jako určitá odvětví x kultura je jen tam, kde se jí lidé věnují, skutečně ji pěstují, kde se nezvrhne v rutinu, zaměstnání -civilizace - (povrchní) společenství x kultura individuální oblast; riziko, odvaha, odpovědnost; tvořiví lidé se odlišují od okolí, nemají to v něm snadné - oběti posměchu, závisti, napodobování; zaměňování vnějšího projevu za princip => lidé se také touží odlišovat, za každou cenu, ale to je jen povrchní -tvořivost největším bohatstvím společnosti, předpokladem (i hmotného) úspěchu; civilizační vrstva zdánlivě samostatná - zdálo by se, že povrchní "zcivilizování" postačí x lidé v importované (oddělené) civilizační vrstvě žijí v schizofrenním prostředí bez souvislostí a vazeb mezi vrstvami; nestabilní - vrstva přišla, může i zmizet, nemá kořeny, a když nefunguje, budou ji lidé chtít vyhodit nebo vyměnit, protože jí nerozumějí a neumějí ji opravit -> nestabilita importovaných demokracií, nahrazovaných banánovými diktátory -kultura v našich rukou x její motivy, podněty a cíle mimo ni, nikdo jimi nevládne; nikdo nechápe, kde se v nás kultura bere -> inspirace, múzy ("dílo nepochází ze mě"); zdroje tvoření intimní, individuální, rozumní lidé o nich nemluví - nedá se poznat, zda jdou zevnitř nebo shůry -kulturní odvětví začínají v náboženství, v rukou kněží, v chrámech, stejně jako jejich témata; náboženství se poté stalo vlastním odvětví, institucí s profesionály, stále však oblast nesmírně silných zážitků - tvoření není jen něco "nového" oslovuje nás, úzkostlivé, táhne ze známého a nutí nás někam se vydat TOLERANCE A PLURALISMUS -tolerance = snášenlivost (v mezilidských vztazích, v oblasti smyslů, v technice); toleranční pole - pole možné odchylky -tolerance se vztahuje vždy k záporným věcem (tolerovat můžu jen něco, co se mi nelíbí) -nejde však o co nejširší toleranční pole - některé věci se nedají tolerovat vůbec (dá se tolerovat krádež padesátikoruny, ale u padělání ani dvacka) -nedá se přesně vymezit, co mi vadí a co ne - záleží na okolnostech (špatná x dobrá nálada, únava...); totéž i v obrovských měřítcích - Židé žili od osvícenství v Německu coby vážení občané, po válce ale krize, demagogie, hledání viníka -> tolerance padá; Jugoslávie - dokud bylo dobře, odlišnosti nikomu nevadily, pak inflace, hledání viníka, nedůvěra, "co včera nevadilo je dnes už nebezpečné" -kultivace pšenice na nejlepší odrůdu => stejná odrůda po celém světě => může ji zničit jediný škůdce; proto snaha o zachování diverzity; žádná odrůda není tak dobrá, abychom se mohli spolehnout jen na ni; genetické banky, přemlouvání zemědělců, aby zůstali u tradičních odrůd -podobně s lidmi - neustálý nenápadný nátlak, abychom byli všichni stejní (oblečení, hudba, bydlení...); výhoda - člověk se vyzná všude x nevýhoda - podléhání stejným škůdcům - biologickým, ale hlavně ideologickým; ideologické epidemie nohou být mnohem horší než biologické -proti škůdcům není jiná obrana než rozmanitost; proto nám dnes už tak nevadí nejrůznější bláznivé názory - lepší, než kdyby měli všichni stejné; společnost stejných jen čeká na svou totalitu -po totalitě se všichni probudí a trochu zastydí -> tendence vrhnout se zase hromadně do něčeho úplně jiného, začít od začátku => nová totalita (po nacismu komunismus) -pluralismus - obrana proti totalitě; není bezbřehou tolerancí, ale schopností vidět na druhých, kteří nejsou jako my, jejich přednosti a možnosti; ověříme si je v dialogu -tolerance - sousedi jsou nepříjemnost, kterou umíme snášet x pluralismus - sousedů bychom si měli vážit; tolerance je má udržet v mezích -> asimilační tendence - počátek (národnostních) konfliktů; pro pluralismus je jinost cenností -byla tolerantní období, ale období pluralismu? - pluralismus není vlastnost společnosti, ale vnitřní schopnost a přesvědčení jednotlivých svobodných lidí; stopy pluralismu už odedávna - bible kompilací různých příběhů namísto jejich sjednocením (-5. stol.) - např. stvoření světa má společné jen to, že svět je Boží dílo: první příběh je z pohledu nezaujatého diváka, druhý vyprávění Adama; podobně zachování všech čtyř evangelií namísto sestavení jednoho ze všech - snášenlivost v kořenech křesťanství, byť pak mělo období nesnášenlivosti -pluralismus je lepší než povrchní a přezíravá tolerance ČLOVĚK A SVĚT -člověk původně součást přírody; pak se z ní vydělil => novověká věda; v racionalismu člověk jako myslící subjekt proti světu coby hromadě mrtvých věcí, materiálu, mechanických surovin, řídících se fyzikálními zákony -i fyzika zapomněla na svůj původ: fysis - fyó = rostu, vznikám, plodím -Lamarck, Darwin a další - most mezi člověkem a přírodou, byť jen v tom smyslu, že člověk je součástí onoho kvantifikovatelného a měřitelného světa => už ne svět mrtvých věcí, ale stále jen svět nutných příčin a přesných měření, která se dají provádět i na člověku -na tahu je filosofie - je na ní, aby ukázala, že se její pohled dá aplikovat i na přírodu, na techniku, na celý svět; a jde to - např. Lorenz (oprávněnost antropomorfismů při popisování chování divokých hus, možnost porozumění zvířatům) -věda nám otevřela exaktní a měřitelné, "přírodní" stránky člověka => filosofie může ukázat na "lidskou" stránku přírody; náš přístup k přírodě, byť zatím jen povrchní a lacině sentimentální, se začíná měnit -filosofie začíná kdekoli, kde se dá žasnout (byť by to byla mokrá silnice nebo Žlutá ponorka) -úkolem filosofie je udržet povědomí o tom, že kolem je plno úžasných věcí, které stojí za zamyšlení; člověk, který na ně zapomene, ztrácí hloubku a pak i lidskost -evropská civilizace splnila sobě daný úkol - zajistit co největšímu množství lidí co nejbohatší ("nejšťastnější") podmínky života; teď neví, co dál, navíc byla úspěšná jen v části světa - Země by to jinak ostatně neunesla; jenže pohodlí chtějí všichni - budeme se muset uskrovnit -trvale udržitelný rozvoj - dá se udržet jen rozvoj, který neklade hmotné nároky; nenásilně (násilím by to nešlo) a se zachováním svobody (jinak by to nemělo smysl) >Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007