STONE TEMPLE PILOTS Tři muži v letadle (o feťákovi nemluvě) (14.10.1999) Hrát muziku se 'špinavými' kytarami a tahaným vokálem a nepocházet přitom ze Seattlu znamenalo ve dvaadevadesátém roce u americké kritiky nemilosrdnou popravu. Není divu, když šlo o dobu, kdy se chtěl na úspěších rozhněvaných mladých mužů ze severozápadu USA přiživit každý, kdo sotva spočítal struny na kytaře. Stone Temple Pilots byli nejspíš poslední, koho do tohohle vlaku na velmi krátké trati vzali. Runway 'Pilotů z kamenného chrámu' se totiž namísto ve městě, kde údajně pořád prší, nachází v slunném San Diegu, ale to je taky jediný (a nepodstatný) rozdíl, který je v počátcích odlišoval od seattleského bratrstva. Zbytek už je obehraná formule: kolem STP se vytvoří masová hysterie, prodají dvacet miliónů desek, zpěvák zabředne do problémů s drogami a skupina skončí na tenoučké hranici mezi existencí a neexistencí. A mezitím vypluje na povrch rozdíl číslo dvě - oproti Cobainovi, Staleymu a Vedderovi Scotta Weilanda, tedy zpívajícího Pilota, začne role hvězdy vyloženě bavit. Dokonce natolik, že zatímco ostatní "drogové kapely" se snaží své problémy držet pod pokličkou, on se s nimi bude málem chlubit. Vždyť je slavný. Tedy San Diego, rok 1987. Na koncertě Black Flag se potkali dva flákači, Scott Weiland a Robert DeLeo, načež přišli na to, že oba chodí s jednou a tou samou Michelle; té pochopitelně nezbylo než utéct kamsi do Texasu. Oba mládenci se nastěhovali do jejího bytu a na Robertův osmistopý magnetofon začali nahrávat své první pokusy. Bubeníka Erica Kretze ukradli jedné z místních začínajících skupin a co se kytaristy týče, stal se jím nakonec Robertův bratr Dean. Čtveřice se pojmenovala Mighty Joe Young a za své působiště zvolila Los Angeles. Tam také v dubnu 1990 došlo k jejich prvnímu veřejnému vystupení (šlo o známý klub Whiskey-A-Go-Go). Brzy poté však skupina, které tehdejší glamová scéna v L.A. přestávala svědčit, utekla zpět do San Diega. Následovaly necelé dva roky pilného koncertování a pilování materiálu a pak konečně přišel průlom: všiml si jich agent Atlantic Records a na apríla 1992 z toho byla smlouva. Podle zlých jazyků si firma chtěla po vzoru svých kolegyň Sony a Geffen taky opatřit nějakou tu nadcházející hvězdu devadesátých let... Což se jí povedlo. Album Core, které vyšlo v září 1992, se stalo sedmkrát platinovým a po světě se ho prodalo třináct miliónů. Mezitím samozřejmě došlo ke změně jména: dva dny před odevzdáním materiálu se totiž skupina dozvěděla, že na název Mighty Joe Young vlastní práva jakýsi prastarý bluesman. Novou hlavičku inspirovala nálepka firmy STP, kterou míval Scott Weiland v dětství nalepenou na kole. Původní návrh 'Shirley Temple's Pussy' bohužel neprošel, a tak se kapela postupně dopracovala názvu, jak ho známe dnes. Core (respektive jeho hity Sex Type Thing a Plush), produkované Brendanem O'Brienem (Black Crowes, Pearl Jam) se okamžitě stalo hitem rádií a MTV, zatímco kritika ho lačně roztrhala jako nejposlednější kopii Pearl Jam a spol. Kapela se bránila tím, že vyrůstala na stejné muzice jako dotyčné skupiny, a Scott Weiland na obviňování z napodobování Vedderova stylu reagoval tím, že se spíš bál, aby mu nebyl předhazován Jim Morrison. Když pak došlo na slova o tom, že Stone Temple Pilots dokonce zneužívají celý underground, kapelu už to přestávalo bavit. "Co je to mainstream a co alternativa?" vybuchoval basák Robert. "Nemůžeš ovlivnit, kdo si koupí tvoje album. Nemůžeš na něj dát nálepku "alternativní" a říkat, že to je jen pro lidi, co jsou v pohodě." Spory naštěstí dávno pohlasy a zbyla muzika. A ta je v tomhle případě špičková: Core zní jako esence grunge, i když mu do sebevražednosti Dirt a a krasosmutku Nevermind ještě špetka chybí. Kupodivu mnohem více než Pearl Jam připomíná právě Alice In Chains v jejich nejdivočejším období - kromě monstrhitu Plush, ve kterém je Weiland co do podobnosti s Eddiem Vedderem papežštější než papež. Sex Type Thing je masivní vypalovačka o "machismu průměrného amerického blbce" a zavinila, že byli Stone Temple Pilots podezříváni ze sexismu, protože Weiland zpívá text v první osobě. Nasládlá Creep a instrumentálka No Memory fungují jako jediná zvukově odlehčená místa, zatímco zbytek alba se nese v hutných a přetěžkých riffech podladěné kytary. Vrchol alba přijde ve chvíli, kdy nesmírně chytlavá Plush přejde v půldruhé minuty dlouhé kómatické inferno Wet My Bed a po něm vás dobije asi nejrychlejší věc, Crackerman. Weiland zpívá jako o život, což koresponduje s jeho řádně temnými texty. Prostě klasika. Do léta 1993 bylo Core, kritika nekritika, na špici oficiální hitparády a pobralo plnou náruč cen včetně Grammy za Plush. Stone Temple Pilots mezitím koncertovali jako diví: nejdřív sami, pak jako předkapela Megadeth, odmítli předskakovat pro Aerosmith (že prý nejsou ještě připravení na haly) a vyjeli radši s Butthole Surfers; zahráli si i s Neilem Youngem, Meat Puppets, Jawbox, Rolling Stones... V listopadu absolvovali vystopení MTV Unplugged a začali pomalu připravovat druhé album. Jmenovalo se Purple, nahráno bylo během tří týdnů v březnu a vyšlo v červnu 1994. O tom, že se Purple stala asi nejtěžší deskou v historii Stone Temple Pilots, svědčí i to, že spolu členové skupiny během komponování několikrát vůbec nekomunikovali; tlak očekávání byl značný. Ale i tentokrát bylo všechno v suchu: Purple vstoupila do hitparády na prvním místě a udržela se na něm tři týdny, stejně jako singly Vasoline a Interstate Love Song. Kritika reagovala ambivalentněji a prodej opět vystoupal do multiplatinových milionových výšin, byť už ne tak ohromujících jako v případě debutu. Jestliže Core byla brutální deska extrémů, na Purple Stone Temple Pilots objevili dynamiku: když se zde objeví akustická kytara, není už v přímém protikladu k elektrickému běsnění, nýbrž jeho organickým doplňkem. Téměř každá skladba osciluje mezi vypjatými a uvolněnými pasážemi, je konec se sebevražednými útoky do zdí a prvoplánovitou agresivitou; je to sice klišé, ale Stone Temple Pilots začali psát písničky. Naučili se rafinovanosti, a tak je Purple jemnější a přitom temnější a drásavější než Core, jakoby zoufalé a prokleté. Coby nový zvkový prvek na něm figuruje Robertova vypíchnutá basa a jako poznávací prvek typického soundu STP se tu naplno projevil zvláštní zastřený zvuk kytary. Weilandův zpěv je posazen výš, přičemž s projevem Eddieho Veddera už si ho nikdo splést nemůže; také texty se staly mnohem osobnějšími. Slabé místo takřka nenaleznete a Silvergun Superman, Lounge Fly nebo Vasoline vás dokonce přiměje jít do kolen, ale skutečnými skvosty téhle sbírky jsou úchvatné rádiové hymny Interstate Love Song a Big Empty, při kterých nezůstane oko suché. Album půlí akustická balada Pretty Penny s textem jako z Erbenovy Kytice a uzavírá jej legrácka My Second Album, složená a odezpívaná jistým Richardem Petersonem. Ze Stone Temple Pilots se s úspěchem Purple staly s definitivní platností hvězdy, což se zejména Scottovi velmi zalíbilo. "Jsem rocková hvězda," prohlašoval. "Jsem rád, že se rockové hvězdy a supermodelky zase dostávají do kursu - jsou to jediní superhrdinové, které máme." A jindy: "Není nic špatnýho na tom bejt hvězda a vydělávat milióny. Je to vzrůšo, legrace. Lidi rádi vidí něco, co je větší než život a ještě to nezavání komiksem. Můžu dvacet let vydávat desky STP a každá z nich bude aspoň platinová." A když se Stone Temple Pilots vydali na turné, pořídil si Weiland to, co ke hvězdám přece nepochybně patří - drogovou závislost. Pětadevadesátý rok strávili STP na cestách a vystřihli si i coververzi Dancing Days na tribute album Led Zeppelin Economium. V květnu Weilanda chytila policie při nákupu kokainu a byla z toho roční podmínka. Během ní skupina nahrála třetí album, Tiny Music... Songs From The Vatican Giftshop. Vyšlo v dubnu 1996 a znamenalo definitivní průlom u kritiky, která konečně začala brát STP vážně. S prodejností to ovšem tak slavné nebylo - "jen" dva milióny. Za tento komerční "neúspěch" mohla jistá experimentálnost alba: pryč byla řvavost Core i zoufalství Purple, tahle deska přinesla příjemný a kultivovaný pop beze stopy grunge. Zvuk, do třetice v péči Brendana O'Briena, přímo "smrdí" rádiem, kytara zní mnohem spořádaněji a ještě zastřeněji než minule a melodické basy je najednou všude plno. Klíčovými slovy jsou aranžmá a atmosféra, přičemž album se nese v takřka barové náladě: jen zřídkakdy zazní hrubší tóny (Tumble In The Rough a refrén Art School Girl), zato v líně tklivých polohách by se člověk mohl brodit (cajdák And So I Know hraničí s kýčem). Deska to rozhodně není špatná, první polovina naopak obsahuje ty nejchytlavější věci, co kdy STP napsali (Big Bang Baby, Lady Picture Show...), její vadou však je přílišná neškodnost a ohlazenost hran. Textově a muzikantsky jde přitom o vrchol - Weiland je jízlivý až běda, Deanova sóla berou dech a co teprve těch drobných fíglů, vyhrávek a nápadů, jako je například sólo na trubku v baladě Adhesive. A pak už šlo všechno z kopce. Weilandovy drogové eskapády by vydaly za samostatný článek; stačí naznačit, že za poslední dva roky skončil čtrnáctkrát v léčebně. Kvůli němu turné k Tiny Music... skončilo ještě dřív než začalo, v listopadu se STP pokusili o nové a Weiland byl do konce roku v léčebně zas, v lednu z ní utekl a zase se vrátil, aby na duben 1997 slíbil další turné... A takhle kapela fungovat nemůže. Stone Temple Pilots se nikdy oficiálně nerozpadli, ale v letech 1997 - 99 si Scott a kapela pekli bábovičky každý na svém písečku. Bratři DeLeové a Eric Kretz se spřáhli se zpěvákem Dave Couttesem a pod hlavičkou Talk Show s ním na podzim 1997 vydali stejnojmenné album, zatímco Scott mezi svými feťáckými úlety dokázal v březnu 1998 materializovat dlouho vytouženou sólovku. Pod názvem 12 Bar Blues přinesla mix Bowieho glamové éry, bílého dvojalba Beatles a barového smutnění a podíleli se na ní lidé jako Peter Distefano a Martyn Le Noble (oba Porno for Pyros). Anoncované turné se samozřejmě nekonalo, protože hlavního aktéra zatkli za držení heroinu... Protože tou dobou už byl Scott Weiland opravdu magor. Děsivě zhubl, namaloval si nehty (včetně těch na nohou), stal se posedlý svou vizáží, polovinu všech rozhovorů prokecal o módě. Utrácel tisíce dolarů za saka od Armaniho a apartní trička, trousil věty jako "jsem kombinace Davida Bowieho a Henryho Rollinse", "nejdůležitější na světě je sex" a "kvůli módním ohozům bych kouřil ptáky" a hlavně zdůrazňoval, jak už je z drog venku. Stal se z něj afektovaný šílenec, padlá glamová ikona, poslední rocková hvězda před érou Marilyn Manson. Co se hudby týče, aspoň vypomáhal druhým: do dnešního dne se mihnul na albech Masters Of Reality a Limp Bizkit, účinkoval v sólovém projektu Tommyho Lee Methods Of Mayhem a zapěl na soundtraccích k filmům Nadějné vyhlídky a Austin Powers: The Spy Who Shagged Me. V drogách ovšem jel pořád hůř a hůř, což ho nakonec málem stálo přátelství kolegů a lásku manželky. Ale dějí se i divné věci, a tak se stalo, že se koncem loňského roku dali Stone Temple Pilots zase dohromady. Letos odehráli pár utajených koncertů v L.A. (16. 3. Viper Room, 17. 7. Dragonfly) a světe div se, nakonec z toho bude i album. Pod prozaickým jménem No. 4 a samozřejmě v produkci Brendana O'Briena je přichystáno na 26. říjen. Všechna rocková rádia v Kalifornii už dávno pilně sjíždějí riffový singl Down, který jako první dokazuje, že STP nelhali, když mluvili o návratu ke kořenům (jak je to teď módní!), tedy k Core. Tři ze čtyř 'Pilotů' se nyní motají kolem Kristových let, tedy ve věku, kdy by si měli ujasnit, co s nimi bude dál - a tohle album je pro ně jedinečná šance. Dlužno ovšem dodat, že notorik Weiland už ji zase ztratil. 3. září došla soudcům trpělivost a poslali ho na rok natvrdo do kriminálu. Třikrát totiž porušil podmínku, že se bude držet pryč od drog. Co bude dál? Diskografie: Core (1992) Purple/Stone Temple Pilots (1994) Tiny Music... Songs From The Vatican Giftshop (1996) No. 4 (1999) >Tohle je text z voitech.org. (C) 2001-2007